Adresát František Hrubín

• 

Recenze

Vytvořeno 8. 3. 2014 2:00

Autor: Petr Kuběnský

„Tiskne mě pečeť vzpomínky, již jednou se odhodlám zlomit,“ píše před padesáti lety v jednom z prvních veršů slavné sbírky František Hrubín, nesporně jeden z dlouhodobě nejoblíbenějších českých básníků. Romance pro křídlovku je dokonalou esencí všeho, co na Hrubínovi jeho příznivci milují. Poezie, která oslavuje život ve všech jeho podobách. Je zajímavou shodou okolností, že František Hrubín by se v roce 2010 dožil sta let a toto jubileum sdílí i se svým filmovým adaptátorem Otakarem Vávrou (Zlatá reneta, Romance pro křídlovku, Srpnová neděle). Ten ovšem měl příležitost výročí svého narození oslavit.

Zatímco o Vávrově přínosu filmovému umění se stále vedou vášnivé debaty, Hrubínovu výjimečnost by zřejmě zpochybnil jen málokdo. A stoleté výročí se stalo příležitostí rozlomit onu „pečeť vzpomínky“ na Františka Hrubína. Iva Málková se tohoto úkolu ujala už několika studiemi v časopise Česká literatura a bibliografií Tvůrčí osobnost Františka Hrubína, v edici Česká knižnice relativně nedávno vyšel výbor jedenácti knih Hrubínova básnického díla a na sklonku roku 2010 se z tiskáren na pulty knihkupců dostal soubor soukromé korespondence Adresát František Hrubín.

Kniha má za cíl zpřístupnit literárním vědcům i zájemcům o Hrubínův odkaz rozsáhlou část autorových dopisů, které doplňují jeho životopis o cennou sebereflexivní kapitolu. Je vhodné zmínit, že se nejedná o první takový pokus. Torst vydal už v roce 2004 soubor vzájemné korespondence Hrubína a literárního teoretika Václava Černého. Publikace Málkové, která vyšla v Hostovi, má poněkud širší záběr a přetiskuje dopisy hned tří spisovatelů se slavným básníkem. Tento konvolut obsahuje korespondenci s Hrubínovým učitelem a přítelem Jaroslavem Seifertem, s kamarádem ze studentských let a jedním z pozapomenutých organizátorů literárního života Josefem Strnadelem a s jedním z nejintimnějších rodinných přátel Emanuelem Fryntou.

Korespondence se Seifertem je v mnoha ohledech zajímavá. Začíná rokem 1943 a končí rokem 1970. Oba básníci si uctivě vykají či onikají, přesto jejich listy zřetelně dosvědčují, že Seifert byl pro mladšího Hrubína jedním z nejbližších přátel. Zejména od poválečných let se stal i generačně spřízněnou duší před očima veřejnosti a oba literáti touto dobou sdílejí společnou nechuť k představitelům novátorských poetik, konkrétně např. k Jiřímu Kolářovi. K tomu se sluší poznamenat, že Fryntovy dopisy ve třetím oddíle ukazují, že počátkem padesátých let došlo k narovnání těchto vztahů a mezi Hrubínem a Kolářem vzniklo také kamarádství na bázi vzájemného porozumění a respektu.

To, že Seiferta a Hrubína pojí příslušnost k meziválečné době, v níž začali publikovat, a tudíž se profilovali ve stejném básnickém okruhu, má za následek i melancholii, která se v jejich korespondenci od druhé poloviny čtyřicátých let objevuje. Často vzpomínají na zemřelé učitele (Hora) a kamarády (předčasně zesnulý Halas a Trnka), zejména při příležitostech spolupráce na vydávání výborů z jejich díla. S rostoucími příznaky stárnutí se tento smutek přetavuje i ve svérázné životní bilancování. V lednu 1970 například píše Hrubín Seifertovi:

"Pořád se v něčem vrtám, a čím jsem starší, tím víc mě napadá, že jsem promarnil život v lumpárnách (na něž bohužel melancholicky vzpomínám), jednak ve všelijakém literárním snažení bez zvláštní ceny. Ale co dělat! Už to musím nějak doklepat. Lumpáren už asi moc neprovedu, tak aspoň budu dál pokoušet a šimrat perem papír." [1]

Kontakty těchto velikánů se zintenzivňují s nástupem padesátých let jednak díky společné práci, jednak díky příležitostnému setkávání obou rodin. Pozoruhodné ovšem je, že vnější (politické) události se do řádků dopisů dostávají pouze sporadicky. Pouze drobné zmínky bez zvláštního komentáře nám zprostředkovávají nástup komunismu, např. znárodnění oblíbeného nakladatelství Františka Borového nebo krátké reflexe nedostatku sbírek na pultech (můžeme se – snad oprávněně – domnívat, že jde také o důsledek znárodňování, chaotické distribuce surovin pro výrobu knih a zmatků v náhle se proměnivších redakcích). O něco osobnější jsou útržky o životní situaci Hrubína, kterému v roce 1950 hrozí úředníci prodejem vlastního bytu, nebo Seiferta, který o dva měsíce dříve čelí Skálově kritice nové sbírky Píseň o Viktorce, protože neodpovídá potřebám pracujícího lidu.

Tato část knihy je pro běžného čtenáře asi nejzajímavější, protože dává nahlédnout do zákulisí dvou tvůrčích osobností, které zanechaly hlubokou stopu v dějinách české literatury. Vztah generačně spřízněných a po celý život aktivních spisovatelů je zajímavou látkou, která může obohatit i hodiny středoškolské výuky češtiny o osobní aspekt namísto nezáživných výčtů děl.

Oproti tomu korespondence Josefa Strnadela je spíše bledým intermezzem, jehož zařazení působí vedle zbývajících dvou adresátů téměř jako omyl. Strnadel byl Hrubínovým kamarádem z doby dospívání a obdivovatelem jeho díla, napsal o něm ve čtyřicátých letech dokonce diplomovou práci, která později posloužila jako podklad k redakci hrubínovské bibliografie. Strnadel básníkovi zprostředkovává v dopisech kontakty na vydavatele, sám aktivně pořádá sbírky překladů francouzské poezie a žádá po Hrubínovi příspěvky. Jejich korespondence (1933-1970) je osobní, neformální, ale postrádá hloubku souznění, kterou vynikají pasáže dopisů Seiferta a Frynty. Ovšem je pravda, že díky tomuto oddílu se může literární badatel zorientovat v okolnostech vzniku několika důležitých (zejména překladových) publikací, které v padesátých letech vyšly.

Pravděpodobně nejzajímavější se bude jevit kapitola z doby Strnadelovy internace v koncentračním táboře roku 1940, kde strávil několik měsíců. Mimořádnou raritou je pak Strnadelova zálepka, kterou z Oranienburgu Hrubínovi posílá v němčině. O síle této životní zkušenosti svědčí Strnadelův dopis po návratu z koncentráku, v němž se svěřuje:

"Vzpomínal jsem na tebe pořád a říkal si někdy tvoje verše. Ty vůbec nevíš, jakou moc má poezie. Vzpomínky a poezie, to bylo to poslední, co nám tam zbylo. To, jak jsme prožívali verše Seiferta, Tomana, Dyka, bude patřit k mým nejsilnějším dojmům v životě." [2]

Naopak mírně komicky vyznívá popis Hrubínových alkoholových eskapád, které se ostatně prolínají i do dopisů Seifertovi a Fryntovi.
Samozřejmě s ohledem na povědomí o pozdějších zdravotních komplikacích básníka, které alkohol zřejmě zapříčinil, se úsměv na tváři trochu ztrácí.

"Koňak, na konec, ze mne udělal obvyklého Mr. Hydea, obtěžoval jsem ženy, kromě své, kterou jsem nutil Drdovi, lezl na střechu, odkud jsem spadl rovnou na hlavu, ale přesto jsem zdráv. Tři dny si však vyčítám, protože jsem zkazil veselou náladu ostatních. Ale kořalku pít už nikdy nebudu, jen tak jednu dvě číšky." [3]

Třetí oddíl patří Emanuelu Fryntovi. Zde musíme poznamenat, že se jedná pouze o jednostrannou korespondenci, protože Frynta před svojí smrtí spálil takřka všechny dopisy, které za svého života obdržel, tedy i ty od Františka Hrubína. Přesto jde z badatelského hlediska i po lidské stránce o možná nejzajímavější kapitolu knihy. Frynta patřil zejména v poválečné době k nejbližším přátelům Hrubína, dostával často ke čtení jeho rukopisy a zaslané listy svědčí o velmi bezprostřední a upřímné zpětné vazbě, kterou k nim Frynta poskytoval. Takto můžeme sledovat zejména genezi Nesmírného krásného života a Hirošimy, ale také prvních prozaických pokusů Františka Hrubína. Lze se domnívat, že to byl také jeden z hlavních důvodů roztržky obou spisovatelů, k níž došlo v roce 1956 a po které následovalo citelné ochladnutí vztahů a téměř absolutní odmlčení v korespondenci. Je vhodné si připomenout, že se jedná o období těsně po II. sjezdu spisovatelů, na němž Hrubín a Seifert promluvili otevřeně o politické situaci u nás a oba se tak vystavili režimní perzekuci. Hrubín byl poté establishmentem nucen učinit veřejné pokání, což mu mnozí neodpustili (např. Václav Černý). Proto se básník v této době stal citlivým na otázku vlastních názorů a své tvorby a můžeme předpokládat, že i Fryntův nesmlouvavý postoj k tvorbě jeho blízkého kamaráda, byť míněný v dobrém, se stal úhelným kamenem, o nějž se přátelství rozbilo.

Předchozí listy však svědčí o mimořádné náklonnosti obou. Do dopisů se od roku 1948 promítají mnohem více než v předchozích oddílech politické události. Hrubín si s Fryntou píše o Zahradníčkových poměrech, když je vyloučen ze Syndikátu spisovatelů, nebo o Kolářově zatčení v roce 1953. Pozoruhodné je i ovzduší paranoie z nukleární války, která se počátkem padesátých let zdála na spadnutí. Z dopisů jednoznačně cítíme, že přátelství obou druhů nebylo už od počátku jednoduché, ale právě díky veliké otevřenosti nám tyto poskytují neobyčejný vhled do určité etapy života Františka Hrubína a otevírají nám všechny jeho aspekty – zrod několika klíčových děl, vztahy s dalšími literáty, společenské postoje i intimní život.

Iva Málková připravila k vydání potřebnou knihu z hlediska vědeckého i z pohledu zájemce o Hrubínův odkaz. Adresát Hrubín je neobyčejně pečlivě zpracovanou publikací, za níž tušíme spoustu práce. Nechybí poznámkový aparát (který mimochodem tvoří asi třetinu knihy), ediční poznámka, jmenný rejstřík, ani předmluva, která nás uvádí do nutného kontextu. Dokonce jsou zde často přetiskovány i celé básně, k nimž se určité narážky v dopisech vztahují. Právě o to více zamrzí, když zůstanou některé důležité pasáže bez vysvětlení. Například v roce 1964 si vyměňuje Hrubín se Seifertem názory na argumentační bitvu v literárních časopisech. Editorka k tomu jen poznamenává, že se jedná o situaci okolo Literárních novin a časopisu Tvář, ale nenaznačuje ani předmět sporu. Naštěstí podobných nedostatků není mnoho.

Málková v předmluvě také vysvětluje, proč byli z obrovského množství Hrubínovy dochované korespondence vybráni právě tito tři autoři. Čtenář se možná neubrání představě, zda by lepší službu literární historii neudělal výbor z Hrubínovy korespondence, který by byl z dopisů různých autorů sestaven chronologicky a postihoval by tak celý básníkův život. Je ale zřejmé, že nastavit kritéria šíře míněného projektu by nebylo vůbec snadné, nehledě na náročnost editorské práce. Zpochybnit výběr Málkové je těžké, zbývá tedy jen věcně podotknout, že tři oddíly knihy obsahují skutečně veškerou dochovanou korespondenci Hrubína se Seifertem, Fryntou a Strnadlem, včetně nevýznamných pohledů z dovolené nebo vzkazů o čase a místě příštího setkání. Nedovedu si představit, že by tyto lístky mohly někoho zajímat, snad vyjma fanatických badatelů v oblasti literárního místopisu. Ale to je spíše jen upozornění pro čtenáře, než opravdová kritika.

Vždy, když nahlížím do nového vydání korespondence nějakého autora, vytane mi na mysli Kunderův esej „Nechovejte se tu jako doma, příteli“, který rozebírá oprávněnost vydávat neautorizovaná díla, obzvláště pokud jde o osobní dokumenty. Jaké máme právo přehrabovat se v opileckých excesech Františka Hrubína? Tuhle otázku si ale musí před otevřením publikace Adresát Hrubín předložit spíš čtenář. A pokud se přikloní na stranu Milana Kundery, musí počítat s tím, že se zároveň vzdává možnosti nahlédnout na dílo Františka Hrubína jeho vlastní, mimořádně citlivou optikou. Že nikdy nebude mít jistotu, že jeho poezie je „odžitá“ a pravdivá. A že nikdy nepocítí tíhu odpovědnosti, kterou tento literát za své dílo přijímal. Protože právě v tom je kniha Málkové nejcennější. V bezprostředním bilancování nad smyslem vlastní tvorby v autorském okruhu Hrubínových přátel, které sám spisovatel shrnuje na konci života: „Stálo za to žít, líbat a srát na literaturu.“

[1] MÁLKOVÁ, Iva (ed.). Adresát František Hrubín. Brno: Host, 2010. 376 s. ISBN 978-80-7294-373-9. s. 100.
[2] Tamtéž. S. 116.
[3] Tamtéž. S. 134.