Smrtelní bohové, to je nový, již 70, svazek edice Pevnost

• 

Knižní novinky

Vytvořeno 15. 7. 2011 19:27

Autor: Redakce

Vstupte do vesmíru plného bohů. Zavedou vás k tajemstvím na dně brazilské přehrady Tucuruí, ukáží vám lásku a odhodlání ve vodou a nenávistí zaplavené Kalifornii, budou vašimi průvodci v pražských ulicích, na Marsu i planetách vzdálených desítky světelných let. Budete s nimi bojovat o holý život a seznámíte se také s těmi, jimž nad hlavami září cizí hvězdy. Bohové jsou všemocní, krutí i laskaví, bezohlední i plní pochyb. Jsme to my a ti, co přijdou po nás.

1. vyd., brož., formát 110x165, 272 stran.
Cena: 149,-Kč. ISBN: 978-80-7425-098-9, EAN: 9788074250989

David Šenk (1977) je technooptimista, který věří v zářivou budoucnost Země. Publikoval již více než dva tucty kratších textů na stránkách magazínů Pevnost a Ikarie, jeho povídky se objevily rovněž v několika reprezentativních antologiích (2101: Česká odysea, 2006: Česká sci-fi, Tváře budoucnosti). Ve volných chvílích čichá terpentýn, kterým se snaží rozředit olejové skvrny na svých obrazech, trhá struny na elektrickém Gibsonu, chraplavým zpěvem pak vyvolává širokou škálu emocí v sousedech a ježí chlupy kočkám i psům v okolí.

Ukázka z knihy:

Krajní prostředky

O malorin jsem se začal zajímat náhodou. O jeho existenci jsem samozřejmě věděl, vždyť šlo o jeden z nejzvláštnějších fenoménů naší doby, ale nikdy jsem mu nevěnoval pozornost. Přátelé mě označovali za konzervativního suchara, já přikyvoval a prohlašoval, že už jsem závislý na příliš velkém množství drog, abych se ještě dobrovolně poddával dalším.
Pololetní přestávka mě tenkrát zaskočila ve špatném stavu. Maderlen onemocněla nějakou infekční chorobou trávicího ústrojí a já v našem domě osaměl. Trávil jsem proto většinu času na fakultě a snažil se dokončit projekty, na které během výuky nezbýval čas. Kolegové a známí na prázdniny hromadně opustili město, a tak pro mě práce byla tou nejschůdnější cestou, jak se vyhnout depresím, které na člověka večer v prázdném domě dopadají. Z potřeby lidského kontaktu jsem tak svolil k návštěvě zábavního podniku, do kterého mě pozval jeden bývalý žák, kterého jsem náhodou potkal, když jsem se pozdě v noci vracel ze školy domů.
„Profesore!“ zavolal a já ucítil z jeho hlasu opravdovou radost z toho, že mě vidí, která byla posléze vystřídána zdviženým obočím inkvizitora. „Nevypadáte moc dobře,“ řekl opatrně. Ten den jsem se neoholil a ani můj oblek nebyl zrovna v perfektním stavu.
„Stále tak přímočarý, Stentone?“ usmál jsem se a vzpomněl na naše nesčetné konfrontace u tabule. Vydali jsme se spolu směrem ke stanici expresní dráhy; já mu pověděl o své ženě, on mně o problémech, s kterými se potýkal v práci. Našel dobré místo ve výzkumném oddělení jednoho průmyslového gigantu. Intenzivně se věnovali problematice algebry oktanionů, která – jakožto základ nových procesorů – mohla v budoucnu znamenat revoluci v informačních technologiích.
„Profesore,“ řekl Stenton, když už jsme stáli pod stanicí nadzemky v družném hovoru dobrých dvacet minut, „znám kousek odtud jeden dobrý podnik. Jestli nemáte nic jiného v plánu, mohli bychom tam zajít...“ Nechal větu viset ve vzduchu a já přikývl.
Prodrali jsme se hloučkem mladíků u dveří, objednali si na baru a usadili se v kóji co možná nejdále od parketu, na kterém se v dusavém rytmu svíjela masa těl.
Vrátili jsme se k oktanionům. Šlo o matematický model osmirozměrných čísel, který – podle Stentona a ostatních v jeho oddělení – šlo snadno použít k popisu reálného vesmíru, který prý také disponoval nejméně osmi dimenzemi. Zaujalo mě to. S teoretickými základy tohoto odvětví matematiky jsem samozřejmě byl obeznámen, ale vazby na fyziku mi byly neznámé a Stenton je bohužel nedokázal uspokojivě vysvětlit. Možná v tom ale sehrálo důležitou roli množství kabrňáků, jejichž konzumací jsme náš rozhovor hojně přerušovali.
„Profesore,“ mrknul na mě spiklenecky Stenton, když v našem rozhovoru asi po dvou hodinách nastala delší pauza, „Vyzkoušel jste už někdy malorinový sen?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Myslím, že dnes tento nedostatek můžeme z vašeho života odstranit.“
„Proč?“ mávnul jsem rukou.
„Jde o skvělou příležitost se odreagovat a prožít dokonalou katarzi. Pročistí vám to mysl a uvědomíte si pak věci, které před vámi zůstávaly dlouho skryty.“
„Nevšiml jsem si, že by to na ně mělo takový vliv,“ řekl jsem a kývl hlavou směrem k mladíkům, kteří právě opouštěli chodbu vedoucí k lázním. Zběsile gestikulovali a jejich hlasy doléhaly přes clonu divoké hudby až k nám.
Pokrčil rameny. „Žádná droga vám nedá víc, než ve vás již je. Z omezeného hlupáka se nestane génius, ale člověk s otevřenou myslí může dojít k nečekaným zjištěním...“
„Já vím,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Pokud chcete hovořit o umělcích, kteří pod vlivem drog malují, píší či tančí, nevidím důvod, proč s vámi nesouhlasit...“
„O to nejde,“ řekl důrazně. „Malorin je jiný než ostatní halucinogeny. Víte přeci, co všichni po jeho užití zažívají.“
Nebyl jsem si jist, co to o naší civilizaci vypovídá. Jak mohla být ta droga tak populární, když téměř všichni, kteří malorin vyzkoušeli, zažili jen odpornou noční můru, proměnili se v masové vrahy či jejich oběti. Lidé rozsekaní palbou z kulometů, vynalézavé mučení ve výslechových celách… to byl malorin. Chtěl jsem něco takového vyzkoušet?
„Pojďte,“ řekl Stenton a nekompromisně mě uchopil za loket. „Uvidíte.“
Nebránil jsem se.
Opustili jsme box a odešli do lázní. Společně jsme se osprchovali a vstoupili do ohromného bazénu, který byl plný nejrůznějších zákoutí pro jednotlivce i početné skupiny. U baru jsme koupili malorin a usadili se v malém jezírku nedaleko centrální fontány. Prohlížel jsem si tváře těch, kteří svoji dávku již požili. Zdálo se, že spí, jen jejich hrudníky létaly zběsile nahoru a dolů, tváře zdobily výrazy radosti i smutku.
Stenton mě poplácal po rameni, uvelebil se v teplé vodě a polkl svoji kapsli. Zavřel jsem oči a udělal to samé.
Byla mi zima. Prsty na nohou chránily před špinavým sněhem odrbané kožené boty, uniforma byla na mnoha místech potrhaná a proti ostrému větru neposkytovala dostatečnou ochranu. Uslyšel jsem cizí hlasy, rozhlédl se a uviděl vedle sebe v zákopu několik desítek vyděšených tváří.
Kdosi zařval rozkaz a my se vyhrnuli ze zákopu. Podíval jsem se na ruce, které svíraly chladnou zbraň. Projela mnou zvláštní vlna vzrušení; když jsem uviděl muže v tmavě zelené uniformě, který se pokusil skrýt za vrakem poničeného vozu, pozvedl jsem zbraň a nasázel mu do zad snad tucet ran. Vykřikl a padl k zemi, škubaje všemi končetinami. Doběhl jsem ho, nohou ho otočil, abych mu viděl do kulaté tváře a ještě několikrát vystřelil.

* * *

Nepamatoval jsem si, jak jsem se toho večera dostal domů. Stentona jsem o několik dní později zahlédl v nadzemce, ale otočil jsem se, aby si mě nevšiml. Ani jsem pořádně nevěděl proč. Snad jsem se zalekl pocitů, které ve mně malorinový sen zanechal. Chtěl jsem se cítit jako nečisté zvíře, ale z mého podvědomí vyvěral úzký pramínek pocitu hrdinství, který mohutněl a nabýval na síle. Odráželo se to i v mých náladách, které jakoby kopírovaly sinusoidu.
Rostla ve mně zvědavost, a tak – jakmile skončily pololetní prázdniny – jsem zašel na katedru psychologie za jedním přítelem.
„Malorin?“ řekl a zakabonil se. „Nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak vlastně funguje, existuje jen spousta teorií. Já osobně se domnívám, že jde o uvolnění archetypálních zvířecích instinktů, které jsou uložené hluboko v našem podvědomí.“
Odešel jsem do knihovny a nechal si připravit informace o malorinu; včetně desítek svědectví o zážitcích pod jeho vlivem.
Zprvu se mi zdálo, že můj přítel má dozajista pravdu, že jde o projev jakéhosi rudimentálního instinktu. O ztělesnění strachu o vlastní život, strachu ze všeho cizího, který sídlil kdesi na dně našich duší a pod vlivem drogy vystupoval na povrch. Pak jsem si ale všiml něčeho znepokojivého. To, že byl sen vždy v zásadě stejný byla jedna věc – droga ve všech uživatelích cíleně působila na konkrétní mozková centra. Jak ale vysvětlit shodné detaily? Vždyť i já viděl na uniformách bojujících stejné znaky jako ostatní!
Ponořil jsem se do studia materiálů tak hluboko, že jsem začal zanedbávat návštěvy Maderlen v nemocnici. Bylo to ode mě sobecké, a tak jsem na pár dní vysadil a věnoval jí několik hodin denně.
Seděl jsem pak za skleněnou přepážkou a naslouchal jí. Moje mysl při tom ale těkavě bloudila a Maderlen musela zopakovat otázku někdy snad i třikrát, než jsem odpověděl.
„Nad čím přemýšlíš?“
Cuknul jsem sebou. „Malorin,“ řekl jsem po chvilce.
„Jaké to je?“ zeptala se a zvedla se na lokty, aby mi lépe viděla do tváře. Usmál jsem se – znala mě jako své boty.
„Je to...,“ hledal jsem slova. S nikým jsem o svém zážitku ještě nehovořil. Zadíval jsem se na ni. Připomínala nějaké křehké pohádkové stvoření. Zakletou princeznu ve skleněném zámku. „Je to děsivé,“ vysoukal jsem ze sebe. „Nemohl jsem to ovlivnit. Tryskala ze mě nenávist a vlastníma rukama jsem zavraždil jednoho člověka.“
„Proto to mají všichni rádi,“ řekla a opět se položila. „Nemusejí už hrát ty pitomé hry a číst hloupé knihy, mohou to prožít na vlastní kůži.“
Snad, chtělo se mi říct, ale jen jsem přikývl.
Odešel jsem a možná se ani nerozloučil.