Dějiny literatury

Literární moderna

1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Dějiny literatury
Vytvořeno 18. 9. 2009 2:10
Autor: Petra Šmejdová
kniha 100x100
Dobu a umělecké směry na přelomu 19. a 20. století obecně nazýváme obdobím moderny. Platí to stejně pro literaturu i celou uměleckou sféru. Jedná se o první projev umění, které bude později souhrnně nazýváno moderním. K němu spadá i druhý stupeň – avantgarda, která se objevila v první polovině 20. století.


Moderna zahrnuje několik uměleckých směrů, které se vyznačují vlastní typologií stejně jako například realismus či jiný ze známých literárních stylů. Jak už bylo řečeno, spojuje všechny směry období, v němž se objevily. Jejich vznik ale také zapříčinily stejné společenské podmínky.
V druhé polovině a na konci 19. století byla situace celkem vyhrocená. Závěr byl ve znamení velkých společenských proměn, jako byla druhá průmyslová revoluce, změny ve světě ekonomiky a také urbanizace (stěhování obyvatel z venkova do měst), která zapříčinila vzrůst anonymity.
Lidé trpěli pocity beznaděje, zděšení a deziluze. Byli nespokojení, zmatení, a tak pochybovali o všem budoucím. Zklamaly je ideály a ovládl je pocit nespravedlnosti. Tyto hromadné obavy se později začaly označovat termínem Fin de siécle, tedy konec století. Lidé se báli konce jedné epochy, která byla předzvěstí počátku další životní etapy. Začínalo něco nového a oni netušili, co je čeká. Tato situace nebyla ojedinělá, opakovala se začátkem dalšího století a doložit ji můžeme i zpětně. Díky tomu měli všichni pocit, že by měli bojovat za nový svět, a tak bojovali.
Tehdejší společnost dobře vystihovali i filozofové, kteří v druhé polovině 19. století působili. Nejprve to byl Artur Schopenhauer (zemřel roku 1860) a po něm Friedrich Nietzsche (zemřel roku 1900). Oba vyzdvihovali výjimečnost, ale každý se do dějin zapsal trochu jinak. Schopenhauer totiž všechny nezdary a neštěstí vysvětloval neurčitou světovou vůlí neboli pudem, který člověk cítí a ten ho stále nutí něčeho dosáhnout. Z toho pramení boje v přírodě i mezi lidmi. Oprostit se od tohoto zla může jen jedinec, který bude schopný tvořit a chápat umění. Toto učení ovlivnilo spoustu nespokojených umělců. Nietzsche na sebe upoutal pozornost hlavně zavržením víry v božstva a vytvořením subjektivní literární postavy, která je silná a řídí se vlastním individuem. Naproti tomu se jí protiví slabost, manipulace, průměrnost a splývání s davem. Tuto osobu označil za toho, jenž díky svým vlastnostem a názorům může ovládnout celý svět.

V případě moderny se konkrétně u nás jednalo o období završení národního obrození a o dobu snah české politiky prosadit se v rámci Rakouska–Uherska. Pocity z Fin de siécle zasáhly i naši společnost. Jsou popsány například v Sonetu na sklonku století od J. S. Machara. V 90. letech navíc na uměleckou scénu nastupuje nová mladá generace, která odmítá hodnoty a názory starších. Mladí autoři kritizují realismus a zavrhují národní obrození i jeho přehnané vlastenectví.
Mladá generace poprvé společně vystoupila v roce 1895, kdy také vyšel v časopise Rozhledy Manifest České moderny. Generace nikdy nebyla jednotným hnutím, proto je manifest jejich jediným společným činem. Nadále působil každý autor samostatně. Přes autorskou různorodost vznikl text, který byl rozdělen do dvou částí. V první části umělecká moderna požadovala především individualitu. Modernisté odmítli prvoplánově vlasteneckou literaturu. Věřili, že pozice českého jazyka je natolik silná, že se jím už není třeba zabývat. Druhá část byla zaměřena politicky. Přihlásila se k principům sociální demokracie, požadovala rovnost lidí a z toho vyplývající všeobecné hlasovací právo. Podporovali dělnictvo a emancipaci žen. Autorem manifestu byl František Xaver Šalda a dalšími signatáři byli ostatní čeští modernističtí autoři: Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova a Vilém Mrštík.

Všechny výše zmíněné aspekty měly vliv na proměnu kultury. V této době přestává obecnému vkusu vyhovovat klasické umění, a tak ho nahradí moderní tendence. Pro nový směr je charakteristická subjektivnost. Autoři se snaží vystoupit z anonymity a projevit vlastní originální vnímání světa. Postupně tak vzniká impresionismus, symbolismus, dekadence a civilismus.

Impresionismus byl nejprve výtvarným směrem a umění se také zasloužilo o toto označení. Podstatou literárního stylu bylo, stejně jako v malířství, zachytit subjektivní prožitek určité chvíle pomocí smyslového vnímání. V dílech se často objevuje příroda, atmosféra města nebo lidé při odpočinku či zábavě. Hlavními představiteli jsou prokletí básníci Charles Baudelaire a Paul Verlaine.
Symbolismus se také snažil o osobní zachycení určitého prožitku. Nevyprávěl to ovšem pomocí smyslů, ale symbolů, tedy obecných abstraktních znaků. Charakteristické je také časté užívání metafor a metonymií. Ze světových autorů sem můžeme zařadit Arthura Rimbauda a z části také Edgara Allana Poea (báseň Havran).
Dekadenci můžeme považovat za součást symbolismu. Výjimečně se jedná pouze o literární směr. Autoři této literatury se snažili své čtenáře šokovat. Chtěli proti sobě v podstatě popudit celou měšťáckou společnost. Ve svých pracích odmítali životní perspektivu a psali o marnosti. Jedním z hlavních představitelů dekadence byl i Oscar Wilde.
Mimoevropským směrem se stal civilismus, který jediný vznikl v USA. Podstatou byla reakce na technický pokrok a rozvoj civilizace. Přední autor civilismu Walt Whitman ve svých básních oslavoval lidskou práci, schopnost tvořit a měnit svět, vyzdvihoval přátelství. Ze všech zmíněných uměleckých směrů byl civilismus nejoptimističtější.

Každý z těchto směrů bude podrobně popsán v jednotlivých článcích, které budou postupně vycházet na stránkách tohoto magazínu.


Použitá literatura: Milička K. Od realismu po modernu. Baronet, Praha 2002.