Teorie literatury

Hermeneutika je všeobecně považována za nauku o metodách správného chápání a výkladu náboženských, filozofických, právních či v širším významu uměleckých textů. Jako filologická nauka se hermeneutika zabývá výkladem historických textů. Vedle procesu interpretace zahrnuje proces tzv. exegézy, jež se snaží shromáždit veškeré dostupné historické údaje vztahující se ke konkrétnímu zkoumanému textu.

Obrazná pojmenování v užším smyslu neboli tropy jsou založeny na přenášení významu. Jejich podstatou je mnohoznačnost slov. Při tvorbě obrazných pojmenování básník nevytváří zcela nové prvky, ale spíše nově a neotřele kombinuje prvky staré. Přímá pojmenování určitých jevů přenáší na jevy jiné, a tak toto pojmenování významově posouvá. Výsledkem je neočekávané spojení slov, které můžeme označit jako nepřímé a obrazné pojmenování.

Počátek pozitivistického myšlení spadající do 1. poloviny 19. století je spojen s francouzským myslitelem Augustem Comtem (1798–1857), jenž je nazýván nejen otcem pozitivní filozofie, ale také otcem moderní sociologie. Comte v zásadě odmítal nadřazovat rozum nad zkušenost. Zdůrazňoval, že vědění má být pozitivní, tzn. věcné, určité, přehledné, prokazatelné, objektivní.

„Nová forma se neobjevuje proto, aby vyjádřila nový obsah, ale proto, aby změnila formu starou, která svou uměleckost už ztratila.“

Počátek ruského formalismu je úzce spjat s rokem 1915, kdy vznikl Moskevský lingvistický kroužek, a s rokem 1916, kdy bylo v Petrohradě založeno Sdružení pro studium básnického jazyka (OPOJAZ). Moskevský lingvistický kroužek vznikl z iniciativy Romana Osipoviče Jakobsona, Petra Bogatyreva a Gregora Vinokurova.

V tomto článku máte možnost objevit pravidla nejrůznějších druhů rýmů a jejich zákonitosti. Rým bývá z hlediska literární teorie tak trochu opomíjenou záležitostí. Možná proto, že se zdá na první pohled vše jasné a srozumitelné. Pojďme se ale podívat pod pokličku pozorněji…

Nedávno na stránkách našeho magazínu vyšel článek o určování těžkých a lehkých dob u veršů (naleznete jej ZDE). Rozlišování přízvučných a nepřízvučných slabik je důležité ve veršovém systému tónickém a sylabotonickém. Často se při určení přízvuku řídíme jednoduchým pravidlem: v češtině je slovní přízvuk vázán na první slabiku ve slově. Je tomu tak ale vždy? A jak by si naši básníci poradili v tom případě s tvořením vzestupných taktů, jako je jamb, anapest či spondej?

Teorie přízvučných a nepřízvučných dob patří ve versologii k elementárním znalostem. Ne vždy je však metrum básně zřetelné. Jako pomůcku při rozpoznávání stop můžeme použít analogii v hudbě a rozpoznávat rytmus básně podobně jako rytmus písně…

Jorge Luis Borges, argentinský spisovatel, se proslavil svými povídkami, básněmi a eseji, v nichž se zabýval problémy z oblasti literatury a filozofie. Mezi takto zaměřená díla patří i povídka Autor Quijota Pierre Medard, v níž Borges praví, že je mnohem důležitější, kdo příběh vypráví, než-li o čem samotný příběh je. Některé z vás možná toto tvrzení překvapí, avšak následující rozbor povídky vám přiblíží, co autora vede k tomuto závěru.