Rozhovory

Na pulty knihkupectví právě čerstvě dorazil Lékařský dekameron a po jeho přečtení jsem mu vyhradila velmi čestné místo ve své knihovničce. Je to dílo nevídané, dílo, z nějž  na jednu stranu získáte dojem, že lékařská profese je semeništěm prostopášnosti, pak si uvědomíte nesnesitelnou tíži bytí každého MUDra… a poté se všemu srdečně zasmějete a takto osvěženi můžete dělat cokoliv. Jít do práce, usnout... prostě je to knížka pro každou příležitost a pro chvíle nevysvětlitelných splínů zvlášť.

Je mi velkou ctí, že se profesor Doležal s námi podělí nejen o zákulisí vzniku této knížky, ale také o své vlastní dojmy a zážitky. Jen je trošku problém, kde začít… ale tak začněme nejprve u Dekameronu…

Pokud se nemýlím, máte na kontě již dvě humorně laděné publikace – (Ne)pikantní jazykověda a Zakázaná slova – a ty byly velmi úspěšné. Můžete nám je prosím maličko na úvod představit?

Sepsal jsem ještě Lékařský slang a úsloví, vyšly už ve druhém vydání. Jsou to knížky již rozebrané, zabývající se původem slov. V lidském těle existují orgány a funkce, které se musí nějak pojmenovat, přičemž tato slova jsou obecně pokládána za neslušná. Dnešní užívané výrazy jsou vesměs mutace prastarých slov zachycených v sanskrtu, ve staré řečtině, podobné existují i v ostatních indoevropských jazycích. Co je slušné a co je neslušné je posuzováno mnohdy velmi podivně. Tak Francois Mauriceau, slavný porodník na konci 17. století, termín vagina pokládá za vulgární. Latinský výraz pro prsa ubera užívá Komenský jako slovo vznešené, v španělské mutaci  uber je slovo neslušné. Naše vulgární označení pro souložení je používáno jinými Slovany jako nezávadné, označuje rychlé pohyby. Verbální vulgarity  jsou mnohdy vhodným a  užitečným ventilem při náhlých stresových situacích, kde je použití takových slov zcela oprávněné a zdraví prospěšné. Nemám rád samoúčelné nadužívání těchto slov profesionálními baviči, nesnáším hlavně slizké, oplzlé, dvojsmyslné prasečinky. Selská a lékařská mluva je plna přiléhavých slov za patřičných okolností, na patřičném místě.
Celý život jsem se snažil psát seriózní vědecké práce porodnické, antropologické a historické. Již na začátku mého působení v oboru mě napadlo, že by bylo vhodné některé dramatické porodnické události  předat širší veřejnosti. Po důkladném studiu dějin porodnictví jsem se odhodlal sepsat historický román z 18. století, Pierre de laRavele, pařížský porodník, zachycující vznik vědeckého porodnictví  a francouzskou revoluci. Kolegy téma zaujalo, ztotožňovali se s literárním hrdinou, u laiků drsná lékařská realita vyvolávala reakce rozporné.

Vedly vás i tyto úspěšné knížky dále, abyste si jednoho dne řekl: napíšu sborník přesně takových příběhů o ženách, mužích a lékařích? Nebo kde vznikl nápad napsat Lékařský dekameron? Lehké vysvětlení je v prologu této knihy, byla opravdu nejprve určena jen lékařské veřejnosti?

Při realizaci lékařských historických výstav vznikl kolektiv starších  pracovníků, ve kterém se líhnou projekty našeho budoucího zaměření. Knížka ve stavu zrodu byla původně určena pro pracovníky ve zdravotnictví. Jsou to příběhy kolující v lékařských kruzích, které nelze obsáhnout anekdotou, jak činí největší jejich znalec MUDr. Svatopluk Káš již  po desetiletí. Když se k první verzi dostali někteří moji přátelé, kteří nejsou lékaři, přesvědčili mě, že tyto historky mají obecnější charakter a mohou zajímat i laickou veřejnost. Podle jejich připomínek jsem pak poněkud upravil text.

Otázka, kterou si neodpustím snad díky tomu, že sama jsem byla Lékařským dekameronem nezřízeně nadšená – už máte nějaké ohlasy na toto dílo?

Myslím, že spisek se čtenářům docela líbí. Každého zaujme ovšem něco jiného. Příběhy jsou nesourodé,  život se taky neodehrává jen na jednu notičku. Někteří čtenáři a čtenářky se mi svěřili, že knížku ukryli před svými protějšky z obavy, aby nezesilovala jejich stávající  žárlivost. Jeden čtenář mi napsal, že v knize se řeší i etika nevěry. Někteří čtenáři hledají konkrétní, reálné osoby příběhů, dokonce obviňují ze všech popsaných prostopášností mě. Kdo zná můj zdrženlivý ostych před ženami, musí se tomu smát.

Máte neutuchající a originální smysl pro humor, který laikovi ihned musí připomenout mimo jiné slavné filmy o Básnících. Štěpán Šafránek byl mladý lékař, který měl hlavu v literárních oblacích. Možná si tak trošku představuji i vás za vašich mladých let, pokud dovolíte malé odbočení. Byl jste osloven Múzou už od raného mládí, klíčila ve vás ta touha něco sepisovat, dělit se o humor, pocity, fakta…?

Okouzlen Múzou jsem v mládí nebyl, za války jsme byli zaujati zcela prosaickými problémy. Při adaptaci na tehdejší svízelné životní podmínky nám pomáhala permanentně pohotově vždy přítomná antinacistická anekdota. Je dodnes záhadou, kdo tehdejší  anekdoty vytvářel. Velký smysl pro humor měl můj otec i zemřelý bratr Jiří. Lidé bez smyslu pro humor se mi v životě vyhýbali. Pro mne je humor především zrcadlem iracionality. Patří tam vše, co  je v nesouladu s přírodními zákony a zdravým lidským rozumem. Jelikož iracionality prostupují veškeré dějinné události, jsou lidské dějiny současně i dějinami humoru. Tragické a patetické snadno přechází do komediálního a směšného. Z těchto důvodů v Čechách, kde žijí vyslovení milovníci těchto přechodů, neexistují s výjimkou hokeje ani žádní národní hrdinové. Suchaři, co se chtějí tvářit za každé situace, za každou cenu seriozně, jsou v Čechách k smíchu. Poznal jsem živelný humor selsky, studentský, zednický, vojenský, sportovní, miluji humor anglický, po léta jsem pochopitelně deformován situačním, namnoze černým, humorem lékařským.

S tím nelze než souhlasit… Jaké knihy sám rád čtete? Co je vašemu srdci nejbližší?

Velmi brzo jsem měl již v jinošském věku přečteného celého Karla Čapka. Opakovaně se vracím k Válce s mloky a k jeho povídkám. Miluji Jaroslava Haška, porovnával jsem jeho původní dílo s překlady do ruštiny, němčiny, polštiny, španělštiny, na střední škole jsme četli francouzský překlad, chirurg Bureš dělal překlad do latiny. Máme celou knihovničku humoru. Jsem sice ateista, ale rád si vždy počtu v bibli, mám ji ve všech základních evropských jazykových mutacích, vlastním i Vulgatu. Na sklonku života se snažím, abych se dozvěděl, co se kdysi odehrávalo a co hýbe vědou a společností současně. K tomu mi slouží literatura faktu.   

Lékařský dekameron je plný zážitků vašich kolegů, ale prozradíte nám i vy sám nějaký humorný či jinak pozitivně nezapomenutelný zážitek z lékařské ordinace či porodního sálu? Maminky při porodu většinou humorem neoplývají, ale kdoví…?

Kolega MUDr Cee přijímal rodičku, když se jí zeptal: „Jaký má váš manžel Rh faktor?“ Neváhala, prsty naznačila délku: „Pane doktore, asi takový.“
S asistentem Jiřím Vackem jsme při malé gynekologické operaci zjistili, že dotyčná pacientka má dvě pochvy. Je to učebnicová vývojová vada, kterou jsme běžně okomentovali: „Jednu má na všední dny, jednu na víkend.“ Po čase se nás přednosta profesor Lukáš nenápadně zeptal, zda jsme neošetřovali nějakou vrozenou anomálii... Ihned jsme mu předložili ještě nezařazený  štatus. Profesor v té době pracoval jako náměstek na ministerstvu zdravotnictví a tam si mu jedna úřednice stěžovala, že dva doktoři z jeho kliniky u jmenované vývojové anomálie vedli před její dcerou, žákyní zdravotní školy, dvojsmyslné řeči. Nabádal nás, abychom to s tou žákyní nějak diplomaticky vyřešili. Předvolané dívence asistent Vacek pak diplomaticky sdělil: „Podívejte, figuro, vy jste si na nás stěžovala, že mluvíme dvojsmyslně. Tak to se mně a kolegovi Doležalovi ještě nikdy nestalo. Pamatujte si, pokud někoho třeba pošleme do prdele, tak to žádný jiný smysl už nemá. Vyřiďte to mamince!“

Asi je to otázka zbytečná, lékařské řemeslo je poslání a odpověď by byla asi na dlouhé a dlouhé povídání. Přesto… Kdy jste se rozhodl, že chcete být lékařem? Jak k tomu došlo a proč jste skončil v oboru tak profesně i lidsky náročném, jako je gynekologie a porodnictví?

Sepisuji současně své paměti, kde to řeším, vlivů bylo asi více, rozhodnutí stát se lékařem padlo již ve 13 letech, od té doby jsem na materializaci tohoto předsevzetí pracoval. Hlavní roli musely hrát romantické emoce. Působit mohl náš rodinný lékař, pozdější mikrobiolog,  profesor MUDr.Vladimír Kubelka. Mohla působit i literatura. Emočně mě zaujala kniha o vesnickém lékaři, kterou napsal Antoon Coolen Ves u řeky, Paule de Kruife Bojovníci se smrtí, zajímali mě objevitelé, vědci. Konečné rozhodnutí zpečetil bakteriolog profesor RNDr. Jan Kořínek.
Celoživotně jsem spjatý s porodnictvím, ale za studií  jsem váhal, všechny obory medicíny  jsou úžasné a zajímavé. Původně jsem se chtěl věnovat teorii, na počátku studia jsem pracoval  jako demonstrátor na fysiologii. Ještě jako student jsem zakládal v ÚPMD Podolí fysiologickou laboratoř a tam jsem se dostal do porodnické problematiky. Když mě viděl na porodním sále pracovat legendární  porodník profesor Lukáš, řekl, že bych měl tento obor dělat, že se na to hodím. Poslechl jsem a nelituji, díky tomu jsem měl velmi zajímavý život.

Dnes je o empatické lékaře nouze, o to větší čest a uznání jim náleží… a je dobře, že jsou mezi nimi i tak nevídaně zajímavé osobnosti, jako je třeba pan profesor Doležal. Proto mu přeji hodně lékařských úspěchů a literární inspirace, ať je stále co číst… Děkuji za rozhovor.


Foto: nakladatelství Maxdorf

Čtěte také:

Lékařský dekameron (recenze knihy)

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."