Rozhovory

Co vás inspirovalo pro sepsání povídky Černé oči?

Lidé, které jsem potkala v minulosti osobně – bydleli jsme tehdy v jedné vesnici nedaleko od Prahy, tam je taky situovaná část děje. Letos v červnu jsem kolegovi  pro ukrácení dlouhé chvíle během návratu ze služební cesty vyprávěla některé epizody v povídce uvedené – a mezi řečí mi došlo, že by z toho možná mohl být zajímavý příběh.

Prolíná se v něm více dějových rovin, což čtenáře nutí k většímu přemýšlení. Máte ráda složité příběhy?

Rozhodně je preferuji – dobrý příběh může být čistě teoreticky i „jednoduchý“, ale pokud nutí čtenáře kombinovat a přemýšlet a zároveň je napsán čtivě, je to určitě plus. Člověk pak najednou zjišťuje, že příběhem skutečně žije.

Plánujete ještě tento příběh nějak dále rozvíjet?

Ano, pracuji na tom – příběh je obohacen ještě o jednu postavu. Týkají se osudů Pavlíny v době její dospělosti. Díky Pavlíniným vzpomínkám se také objasní ledacos i z minulosti.

Proč jste příběh nazvala Černé oči? A jaké další názvy jste chtěla tomuto příběhu dát?

Černé oči se jmenuje ukolébavka zpívaná Emou Bobkovi – a také je to melodie, kterou slyší Robert, zatímco sestupuje po schodech na své cestě za Helenou. Byl to první název – v současné době zvažuji i přejmenování, protože si nejsem jistá, zda právě tento motiv je pro čtenáře v příběhu dostatečně silně zastoupen.

Jak byste charakterizovala svůj styl?

Myslím si, že hovořit o stylu u začínajícího, nevypsaného autora je poněkud předčasné… Hodně mě ovlivnil Ch. Palahniuk, z českých autorů pak A. Berková. Líbí se mi, když se v příběhu prolíná vnitřní monolog postavy s dějem, mívám taky ve zvyku umístit narážku na pointu na začátek příběhu, takže ve finále si pak pozorný čtenář může vše propojit do určité paraboly. Mám ráda psaní, které se na závěr jako by vrací k výchozímu bodu – ale jinak. Dalo by se to přirovnat k pohybu po spirále.

Píšete raději optimisticky nebo pesimisticky laděné příběhy?

Mám ráda tragikomické příběhy, myslím, že čistě optimisticky nebo pesimisticky laděným příběhům chybí určitý rozměr, aspoň z pohledu čtenáře mého založení.

Jak dlouho se věnujete literární tvorbě?

Píšu docela dlouho, ale teprve v průběhu posledních dvou let jsem nabyla dojmu, že by výsledky mého snažení mohly zajímat i ostatní. Hodně mi usnadnil život internet – prostřednictvím literárních serverů dává možnost publikovat s minimálními vstupními náklady – jediné, co autor potřebuje, je chuť psát, odvaha obhájit svůj názor a samozřejmě troška talentu.

Je vaše tvorba dostupná někde na internetu?

V současné době působím jako jeden z redaktorů na www.saspi.cz – najdete mne tu pod nickem Anna. V rámci zkoumání konkurenčního prostředí jsem i řadovým autorem na www.totem.cz – nick invisible. Na Saspi jsem také po skončení soutěže začala znovu pracovat s příběhem Černé oči – ovšem pod novým názvem a obohacenou o již zmíněnou postavu Pavlíny. Na Totemu mám především poezii a pár fotografií.

Nepřemýšlíte o knižním vydání některých příběhů?

Myslím, že každý autor (nebo téměř každý) v skrytu duše sní o tom, že jednou bude mít SVOU knihu… Takže ano – myslím, že mám lidem co říci. Ale nespěchám na to.

Kolik času trávíte psaním? A co na to říká vaše okolí?

Mám velké štěstí – tolerantního manžela, který je s to ocenit, že díky psaní a redaktoření se se mnou nikdy nemusí přetahovat o ovladač od televize… Protože žijeme sami a jiné vážné povinnosti mimo práci nemám, zabírá literatura v mém životě poměrně zásadní postavení.

Podporují vás vaši blízcí v literární tvorbě?

Myslím, že i mí přátelé mi fandí, někteří si čtou moje texty, další sledují i to, co jim doporučím z tvorby ostatních na Saspi, je to fajn, cítit podporu.

Jak jsou podle vás důležité ohlasy od čtenářů?

Čtenář je alfou a omegou příběhu. Bez něj může být autor sebelepší – když nebude nikdo číst, proč bychom ještě psali? Jsem vděčná za každou zpětnou vazbu, protože lidé čtoucí příběh ho vidí svýma očima, do jisté míry nově. A to je vždycky obohacující. V ideálním případě pro obě strany.

A co když se jedná o ohlasy kritické?

Bylo by hodně naivní počítat jen s nekritickým obdivem. Čtenáři ostatně často vidí to, co autor ve svém zaujetí psaním přehlédl. Je-li kritika opodstatněná a konstruktivní, může pomoci v autorově rozvoji, přestože to občas trochu bolí…

Co byste vzkázala autorům, kteří se bojí svá díla zveřejnit kvůli jejich případnému kritickému přijetí?

Aby se nebáli trošku  riskovat. A věřili si. Pokud ty texty zůstanou nezveřejněné, mine je nejen kritika, ale i případné uznání.

Děkuji vám za rozhovor a doufám, že si vaše příběhy vždy najdou své čtenáře.




Na stránkách našeho magazínu si můžete přečíst tento příběh Anny Bohuslavové:

Černé oči

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."