Medailonky autorů

Ivan Krasko, vlastním jménem Ján Botto, se narodil 12. července 1876 do rodiny rolníka v Gemerských Lukovištiach. Jak už jeho jméno napovídá, je vzdáleným příbuzným významného slovenského básníka z dob romantizmu a „štúrovce“  Jána Botta.

Narodil se v době, kdy nebylo možné získat vzdělání ve slovenštině, a tak musel absolvovat pět let na maďarském gymnáziu v Rimavské Sobotě (jeden rok navštěvoval soukromé hodiny u faráře Bodického v Pondelku). Mladý Krasko se rozhodl opustit maďarskou školu a odešel na německé gymnázium v Sibiu, nacházející se v Rumunsku, a následně na rumunské gymnázium v Brašove, kde v roku 1896 i maturoval.

Tady začíná psát první básně, ve kterých byla hlavním námětem láska. Všechny věnoval své spolužačce Sofii. V tomto roku se v časopise Slovenské pohľady také objevuje jeho prvotina Pieseň nášho ľudu, podepsána jménem Janko Cigáň.

Po dokončení školy se vrací domů a pomáhá rodině v podnikání, dozoruje při stavbě voskárny a mlýnu a hned potom si splní roční  vojenskou službu, kterou absolvoval jako dobrovolník v Tyrolsku a ve Vídni.

V roce 1900 pokračuje ve studiích. Nastupuje na obor chemické inženýrství v Praze, který dokončuje o pět let později. V čase studií se snaží působit ve spolku Detvan, tj. ve sdružení slovenských studentů žijících v Praze. Zde si uvědomuje, že jeho národ by si zasloužil mít vlastní řeč a možnost učit se v ní.

Roku 1907 napíše časopisecky novelu Naši, kterou podepsal pseudonymem Bohdana J. Potokinová. Z jeho Listu slečne Ľ. G., tedy z básně uveřejněné v časopise Slovenské pohľady, se dozvídáme i o krátkém románku se studentkou filosofie, Slovenkou z Holíče Ľudmilou Groeblovou, která neváhala a okamžitě odpověděla dílem On, ve kterém najdeme pocity zklamání a nenaplněné lásky.

O rok později vydává další prozaické díla Sentimentálne príhody 1, 2. V časopisech se stále častěji objevují díla Janka Cigáně, mladého nadaného básníka, který po dlouhém čase znovu dokázal, že slovenský národ ještě má dobré umělce. Nikdo však netušil, kdo se za tímto jménem skrývá.

Po skončení školy začal pracovat jako chemik v Klobukoch a následně v chemické továrně v Slanom. Právě zde vytvořil převážnou část svého díla.

Literární kritik František Votruba se rozhodl odhalit jeho identitu, a tak v časopise Slovenský týždenník uveřejnil vlastní báseň podepsanou jménem Janko Cigáň. Krasko se ohradil. Napsal do redakce list, ze kterého Votruba zjistil poštovní pečeť, která ukazovala na Klobuky, kde bydlel jenom jediný odběratel Slovenského týždenníka, Ján Botto, chemický inženýr.

Navzdory tomu autor nadále píše pod tímto pseudonymem až do doby, než dostal nabídku na knižní vydání svých básní. V roce 1909 vychází jeho Nox et Solitudo (Noc a samota). Sám chtěl psát pod jménem, pod kterým publikoval i svou prvotinu, Janko Cigáň. Avšak při vydání tohoto díla se Svetozár Hurban Vajanský a Jozef Škultéty rozhodli, že jméno Ivan Krasko lépe vystihuje samotného autora a styl jeho psaní. Jméno Ján poruštili na Ivan a namísto příjmení Cigáň ho pojmenovali po Kraskově, tedy po dědině, která ležela blízko jeho rodiště. Ve sbírce najdeme mnoho modliteb a básní s náboženskou tématikou: Solitudo, Quia pulvis sum, Poznanie, Jehovah, Nad ránom. Jak už název napovídá, Nox et solitudo je plná smutných veršů o samotě, bolesti a vzpomínek na domov. Básník je plný pesimizmu a nevěří, že má nárok na to být šťastný. V básní Šest hodín je… se dovíme o jeho životě v čase, když pracoval v továrně:

Len ja sám som, opustený,
Na mňa nikto nečaká,
Iba smutné čtyři steny
– na jednej z nich zavesený
kríž je syna človeka

A šedé nebo zaplakať chce žiaľmi…
Ja sám som, dumám. Vietor spieva žalmy…

Podobně je tomu v básní Chladný dáždik, kde své pocity připodobuje plačící přírodě – k dešti. V Balade se snaží poukázat, jak odloučení může spojit dva lidi dohromady. Když se dlouho nevidí, začnou si toho druhého vážit. Celá kniha je přijímaná velice pozitivně a Kraskovo nadání se nám v ní ukazuje v plné síle.

Další významnou básnickou sbírkou jsou Verše, které vyšly tři roky po Nox et Solitudo v roce 1912. Je věnovaná jeho snoubence. I zde najdeme pocity osamělosti a smutku: Eremita, Stesk, Noc, Askéti. A taktéž obavy z blížící se války: Už nad vodami. V této sbírce se však objevují i básně s národní tématikou. V básní Otrok si autor stěžuje na těžký osud svého národa:

Som ten, ktorému v uši znela pieseň
                                                        matky otrokyne.
Tá pieseň z mojej duše nikdy, nikdy nevyhynie.

…
Som ten, čo dozrieval pod bičom otrokára,
pod bičom, ktorý nestrábené rany denne
                                                        znovu pootvárá.

Som ten, čo čaká na ston poplašného zvona,
bo ťažko zhynúť otrokovi, pokiaľ pomstu
                                                           nevykoná.

Stáletia tiekli poddaných slzy
na naše polia,
stáletia tiekli – nemôž byť suchá
poddaných roľa,
darmo ich suší ohnivé slnko,
dnes ešte bolia.

Báseň uzavírá otázkou, zda se vše v dobré obrátí a poddaní se poperou o své místo.

V Dolním Kubíně si v roce 1912 vzal za ženu Ilonku Kňazovičovou, se kterou se seznámil během slavností Živeny v Martině. Mladé nevěstě šel za svědka Pavol Országh Hviezdoslav, výtečný slovenský spisovatel a blízky přítel rodiny Kňazovičovců, jehož tvorba měla veliký vliv na samotného Kraska. Ten ho ve svých básních nazýval Titanem. „Titan“ však Kraska často kritizoval a mladý autor reagoval básní Kritikovi, která vyšla ve Verších. Říká o svých verších, že...

... na každom je krv prischnutá,
srdca môjho krv prischnutá...!

A nakonec bylo jenom dobře, že se Krasko nenechal ovlivnit a psal to, co měl skutečně na srdci. Hviezdoslav při příležitosti svatby nevěstě napsal báseň Ilonke. Páru se celkem narodily tři děti – Jaromír, Eva a Anna

Roku 1914 básník narukoval a působil v hodnosti nadporučíka na ruské, italské a rumunské frontě. Po skončení války se roku 1918 přihlásil do státních služeb a stal se poslancem, později i senátorem. Literatura se dostala na vedlejší kolej a netvořil tak jako v období, když pracoval v  továrně. Nadále se však věnoval vědeckým pracím z oblasti chemie a roku 1923 mu byl udělen titul doktor technických věd.

Druhou polovinu života prožil takřka celou v Bratislavě. Doplňuje si vzdělání z oblasti práva, historie, filologie a dějin umění na Univerzitě Komenského. Po rozbití Československa odchází na protest do důchodu a dál se už neúčastní politického života.

Roku 1843 se přestěhoval do Piešťan. Umírá 3. března 1958 ve věku osmdesát jedna let. Pohřben byl v Lukovištiach.

Jeho tvorba je přeložena do mnoha jazyků: anglický, německý, polský, maďarský, ukrajinský, bulharský… a dodnes si zachovává své čestné místo nejen ve sbírkách slovenských autorů.

                          

Přidat komentář

Jméno: Email:   Web: Název: UBBKód:         -barva-světlemodráčernámodrárůžovášedázelenásvětlezelenáhnědátmavěmodráolivováfialováčervenástříbrnázelenomodrábílážlutá -velikost-drobnémaléstřednívelkéobrovské     Please input the anti-spam code that you can read in the image.