Medailonky autorů

Jozef Hurban se narodil do rodiny evangelického faráře 19. března 1817 na Beckově, kde vyrůstal a hrával si pod nádherným hradem z třináctého století. Právě zde dostal od otce první základy vzdělanosti a právě zde si musel uvědomovat krásu slovenské země a potenciál slovenského lidu.

V letech 1830 až 1840 studuje na evangelickém lyceu v Bratislavě, kde se seznamuje s Ľudovítem Štúrem. Jejich vzájemné přátelství naplno probouzí v mladém Hurbanovi lásku k vlastnímu národu a touhu po jeho osvobození a vymanění z rukou utlačovatelů. Možná v době, když 24. dubna roku 1836 vystupoval na hrad Děvín spolu s ostatními štúrovci, vůbec netušil, kam ho tento boj zavede a co všechno bude muset podstoupit během následujících let.

Na hradě se sešli mladí umělci, kteří byli ochotni zasvětit svůj život snaze pomoct svému národu. Po Štúrově přímluvě odeznělo množství národněosvobozeneckých básní a písní. Každý z účastníků přijal druhé, slovanské, jméno a zapřísahal se nepolevovat ve svém předsevzetí. Jozef Hurban přijal jméno Miloslav a také ho důsledně používal ve spojení se svým vlastním jménem.

Po dokončení školy v roce 1840 je vysvěcen za kněze. Toužil se dále věnovat studiu v Německu, ale kvůli nedostatku finančních prostředků začíná pracovat jako kaplan v Březové pod Bradlem. S nadšením sobě vlastním se pouští do národně uvědomovací a lidově výchovné práce. Probouzí v prostém lidu snahu vzdělávat se a poznávat kulturu a historii vlastního národu.

Za manželku si bere Annu Jurkovičovou, se kterou má čtyři dcery a pět synů. Najdeme mezi nimi i Svetozára Hurbana Vojanského, významného spisovatele.

Tlak na slovenský  národ a hlavně na národně smýšlející inteligenci se stupňuje. V roce 1842 se Hurban podílí na vypracování Slovenského prestolného prosbopisu, žádosti adresované přímo panovníkovi, ve které se objevují prosby o ochranu před perzekucí, možnost uveřejňovat obranné spisy či zachování Katedry řeči a literatury česko-slovenské. I když tato snaha byla neúspěšná, byl to první veřejný a organizovaný pokus o zastavení maďarizace.

V roce 1843 nastupuje Hurban jako farář v Hlubokém, kde zůstává až do své smrti. 11. července se na své faře setkává se Štúrem a Hodžou, aby probrali Štúrovu myšlenku na vytvoření jednotného slovenského jazyka, který by spojil katolický a evangelický proud Slováků. Za základ bylo vybráno středoslovenské nářečí.

Šest dní poté, co se dohodli na společném postupu na zavedení slovenštiny do života, odcházejí za Janem Hollým na Dobrou Vodu. Chtěli ho jako tvůrce bernolákovštiny a významného slovenského vlastence a umělce seznámit se svým plánem. Ten přijal jejich myšlenku s nadšením, což jim dodalo ještě víc elánu k uskutečnění svých představ.

Na základě schůze v Liptovském sv. Mikuláši, konající se v dnech 24.–26. srpna v roce 1844, se stává zakládajícím a velice aktivním členem spolku Tatrín, jehož cílem bylo podporovat kulturní život a vzdělanost na Slovensku.

Publikuje své básně v novém spisovném jazyce dva roky předtím, než Štúr stihne vydat svou kodifikovanou gramatiku.

V revolučních letech 1848 a 1849 byl jednou z vedoucích osobností. 28. dubna se v Březové pod Bradlem konal mítink revolučního hnutí, jehož výsledkem byl program, tzv. Nitrianske žiadosti. V květnu toho samého roku na shromáždění v Liptovském Mikuláši byly přijaty Žiadosti slovenského národa, vycházející z Hurbanova regionálního programu. Navrhovali zrovnoprávnění Maďarů a Slováků a obsahovaly množství národněpolitických, demokratických a sociálních požadavků. Nebyly však akceptovány.

Ani v tomto období však nepřestává Hurban psát díla, která hovořila o svobodě a volném národě. V té době to byla např. Bije zvon slobody! a Bratia Slováci.

V září se ve Vídni stává zakladatelem a předsedou Slovenské národní rady, jejímž cílem bylo zorganizovat národní povstání. V době Bachova absolutizmu, po vítězství kontrarevoluce v Rakousku, se ocitl pod policejným dohledem a byl značně omezen v možnosti šířit své myšlenky. Víc se zaměřil na studium teologie a náboženských spisů, ale nerezignuje na své přesvědčení.

Po pádu Bachova absolutizmu se začal znovu zapojovat do politického života. V roce 1861 byl spolutvůrcem Memoranda národa slovenského a stal se členem memorandového vyslanectva. Rakouský císař pod obrovským tlakem povolil některé z požadavků. Jednou byla i možnost financovat si národně kulturně instituce. A tak, o dva roky později, se Hurban podílí na založení Matice slovenské.

V roce 1866, po smrti Karla Kuzmányho, se stává superintendantem slovenských evangelických patentálních církví. V době rakousko-maďarského vyrovnání ostře vystupuje proti tomuto kroku, za což je na půl roku uvězněn a odsouzen k pokutě 400 zlatých. V této době vzniká jeho dílo Čomu nás učia dejiny, kde se zaobírá svébytností slovenského národa.

V závěru života se obrací ke své minulosti a svým snahám o svobodnou zem. Rekapituluje události revolučního období a zpracovává rozsáhlý životopis Ľudovíta Štúra: Ľudovít Štúr – Rozpomienky na revolučné roky 1848/1849, Ľudovít Štúr I – IV.

Umírá 21. února 1888 v Hlbokom. Z veřejných sbírek mu byl roku 1892 postaven na hrobě pomník. Avšak hned po jeho odhalení zakázaly uherské úřady přístup k němu nejen veřejnosti, ale i jeho manželce a dětem.

Na jeho počest byla pojmenována planetka (3730) Hurban.

Navzdory pronásledování, prohrám a neúspěchu se nevzdával. Až do konce života bojoval za svůj národ, přesvědčen o tom, že jednou nastane doba, kdy si jeho lid bude moci svobodně rozhodovat. Doba, kdy si bude vědom své historie, kultury a své hodnoty.
Byl to člověk, který určitě nelitoval, že jednoho jarního odpoledne vylezl na opuštěný hrad a věnoval svůj život boji za svobodu ostatních.



Díla Jozefa Miloslava Hurbana naleznete zde: http://zlatyfond.sme.sk

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."