Literární okénko

KAPITOLA PRVNÍ: JÁ, PRÁZDNÝ Věřím v lásku. Ne v takovou tu provařenou, kterou znáte z romantických filmů. Myslím tu, kterou znáte z opravdu dobrých romantických filmů. Nic ve smyslu "i po 20 letech manželství se mu divoce rozbušilo srdce, kdykoliv ji spatřil." To vůbec ne, už jen proto, že je to vlastně nemožné, i když na druhou stranu by to nejspíš byla dobrá prevence proti srdečním onemocněním.

Spíš něco jako "jsem fakt rád, že jsem ji tenkrát před dvaceti lety potkal, protože mám takovej pocit, že si ji ani nezasloužím." Ideální by bylo, kdyby si totéž myslela i ona.
V tuhle lásku věřím.
Ale ještě jsem na ni nikdy nikde nenarazil. Nebo možná ano a jenom jsem ji nepoznal. Každopádně musím věřit, že existuje, protože to je jedna z mála věcí, která mi zabraňuje spáchat sebevraždu.
Spousta lidí mě má za naivního idealistu a ještě víc lidí za pomatenýho blba.
Ale to k tomu pravděpodobně patří. Každý jsme přece nějaký a když je vám dvacet, máte zpackaný osobní život a nepříjemně moc času na úvahy, máte tendence o životě opravdu do hloubky přemýšlet.
A možná právě proto jsem byl v tom baru, nešťastně zamilovaný a jako obvykle touhle dobou, notně zamyšlený. A naneštěstí ani trochu opilý.
Zíral jsem do prázdné skleničky od minerálky a pokoušel si utřídit myšlenky. Nedařilo se mi to.
Byl to takový ten klasický klub, kde mají šipky, kulečník, stolní fotbal a podobně. Navíc tenhle klub byl ještě v podzemí, takže měl další body k dobru. Přestal jsem hypnotizovat skleničku a pokusil se prohlédnout hustým oparem z cigaret až k východu. Vždycky mě tak nějak zajímalo, jestli by se spustil požární hlásič, kdyby tu nějaký byl.
Pokusil jsem se zhluboka povzdechnout, ale místo toho jsem se rozkašlal. Tohle místo opravdu nebylo pro abstinenta a nekuřáka právě nejvhodnější.
Tak co jsem tam dělal?
To, co jsem obvykle touhle dobou dělal s téměř železnou pravidelností. Litoval jsem se.
Vždycky, když na mě padne tahleta nálada, musím jít ven mezi lidi. Je naprosto jedno kam, zkrátka kolem sebe musím někoho mít. Nejlépe někoho cizího. Vždycky se mi pak přemýšlí líp. Už bylo dost pozdě, takže jsem dal barmanovi bankovku s okázalým výrazem "drobné si nechte" a v podstatě poslepu vyšel ven na čerstvý vzduch.
Do tváře mě okamžitě udeřil mírný teplý vítr. Příjemná změna proti těm cigaretám.
Ulice byla prázdná, jako vystřižená z postapokalyptických filmů. Nebe bylo zamračené a nebýt pouličních lamp, nebylo by vidět ani na krok. Vrazil jsem ruce do kapes a vydal se domů.
Byla to fakt krásná noc.
Nosem jsem nasál vzduch, znalecky ho chvíli převaloval po čichových buňkách v nose a nakonec ho vdechnul do plic.
Byla v něm cítit příjemná chuť léta. "Hmm," protáhl jsem jako to dělají zkušení znalci vína, když se jim do rukou dostane sklenička něčeho opravdu lahodného.
Procházel jsem kolem zamčených výloh a zavřených obchodů a řešil jsem moji obvyklou otázku.
Co si mám počít se životem?
I když už nikdy nebudu nikoho milovat, stejně to pořád bude moc brzo. A to ještě za předpokladu, že tuhle krizi překonám. Kdybych si aspoň mohl najít někoho jinýho. Kdybych tak tehdy něco udělal!
Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují. Na tom něco bude, i když jsem si zaboha nemohl vybavit, koho že to odmítám já.
Jednou dobou jsem uvažoval o návštěvě psychologa, ale od toho jsem nakonec upustil, protože jsem z toho měl strach. Navíc já byl přece naprosto v pořádku, ne? Takovéhle problémy řeší každý druhý, tak proč bych si měl dělat starosti?
No, třeba proto, že jsem si nebyl s to vybavit jediný kloudný důvod (kromě té víry v lásku, jak už jsem říkal), proč bych se měl dál obtěžovat s žitím. Jistě, měl jsem rodinu a přátele a na těch mi záleželo, ale z nějakého důvodu mi tohle zkrátka nestačilo. Vím, že bych měl být šťastný, nebo alespoň spokojený- mám kde bydlet, mám fajnovou rodinu, můžu si říkat co chci a studovat kde chci, ale stejně mi to bylo málo.
Je to jako třeba v The Sims. Můžete mít všechny staty postavičky na maximu, kromě jednoho, který je někde hodně dole, a na výsledné náladě se to projeví hrozně moc. Hrozně moc negativně.
Nechtěl jsem se vysloveně zabít, nicméně... vždycky, když jsem třeba jel autobusem do školy, tak jsem si sedal dopředu a modlil se, ať to do něčeho napálíme. Vždycky, když vjel řidič příliš rychle do zatáčky, jsem si přál, abychom se překlopili... a když jsem nakonec v pořádku vystupoval, říkal jsem si, že třeba příště. Pak jsem se za tyhle myšlenky styděl, ale druhý jsem den zase jel do školy.
Autobusem.
Takže už chápete, proč jsem se bál k psychologovi?
Byl jsem tak moc zahloubaný do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že začalo pršet. Udělal jsem ublížený obličej a podíval se k nebi, jako bych chtěl tamty nahoře obvinit z toho, že mi to dělají naschvál. Ale co, koneckonců nejsem z cukru a ten déšť byl příjemně vlažný.
Zrovna jsem přecházel přes ulici, když vtom jsem uviděl dvě ostrá světla.
Měl bys uhnout, řekl někdo v mé hlavě. Uhni. On nezastaví. Asi tě nevidí. Třeba je opilej. To je jedno. Každopádně stačí jeden větší krok. Dopředu nebo dozadu, to je fuk.
Auto se ke mně řítilo mnohem vyšší rychlostí, než předepisovaly zákony.
Užuž jsem chtěl udělat ten úskok zpátky, ale pak mi v mysli vyvstala otázka: Proč bych to měl dělat?
Tohle zaváhání bylo vlastně jediné, co auto potřebovalo k tomu, aby to do mě mohlo napálit. Neviditelná ruka mě vyzdvihla do výšky a praštila se mnou o asfalt. Ve vzduchu jsem udělal několik velice efektivních piruet.
Na asfalt jsem dopadl hodně tvrdě. Ruce a nohy jsem měl rozhozené do nepřirozených úhlů.
"Kurva," zabublal jsem do prázda nade mnou.
To poslední, co mě napadlo, než se mi zavřely oči, bylo, jestli řidič aspoň zavolá sanitku.

KAPITOLA DRUHÁ: SEZNAMTE SE, TEN DRUHÝ

Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažil, vždycky se mi zdál ten samý sen. Nebo spíš noční můra. Už dlouho se mi nezdál a já za to byl upřímně vděčný. A teď se mi zdál znovu. Byl jsem překvapený, jak moc jasný byl. Freud by nad ním zatleskal.
Začátek a konec byl vždycky stejný. Stál jsem někde v lese, s košilí a stylovýma černýma riflema. Hnedle jako z akčního filmu.
Ve skutečném světě jsem nikdy nic takového nenosil. Procházel jsem se a v tom jsem narazil na ty dva.
Na První a na jejího přítele. Ji jsem ze srdce miloval, Jeho naopak ze srdce nenáviděl.
Drželi se za ruce a když mě uviděli, zasavili se. V té chvíli ona zmizela a stáli jsme tam jen dva- v mých očích nenávist, v jeho pohrdání a arogance.
Celkem slušné emoce na to, že jsme se nikdy v životě nepotkali a on o mé existenci nemá pravděpodobně ani tušení.
"Ty," ucedil jsem mezi zuby. "Tys mi zničil život."
S tím jsem se na něj vrhnul. A on vždycky můj útok čekal a odrazil.
"Kdo zaváhá, nejede," posmíval se mi, když uhnul o několik kroků zpět.
"Vsadím se, že o tom víš svoje, co?" Zuřil jsem takovým způsobem, jakým lze pouze ve snu. Chtěl jsem ho zničit, rozdrtit, zranit, chtěl jsem, aby mi zaplatil za to, co se stalo. Za ty tři roky samoty.
Znovu jsem se na něj vrhl, tentokrát jsem použil klamný úder stranou na odlákání pozornosti a když se na něj zaměřil, kopnul jsem ho do stehna. Zacouval, držel si levou nohu a křičel:"Tak za tohle mi zaplatíš!"
Zuřil jsem tak, že na mě výhružky nijak nepůsobily, spíš naopak. "Co kdybychom utnuli ty kecy a přešli k té zábavnější části?"
S tím jsme do sebe šli oba najednou a jak už to ve snech bývá, nebylo na tom boji nic reálného. Oba jsme vykrývali rány nepřirozeným a příliš okázalým způsobem, jako by ty údery neměly žádnou kinetickou energii. Moc koukám na bojové filmy, tím to bude.
Některé údery jsme vykryli, některé ne. Souboj neměl konce. Chodili jsme kolem sebe, kopali se, vířili prach.
Pokusil jsem se mu nasadit pravý hák, ale nebyl jsem dost rychlý, takže jsem se odkryl a dostal jsem ji přímo do oka.
"Dobrá rána," trochu jsem zacouval. "Škoda, že byla poslední." Kam já na ty hlášky chodím?
Můj oponent na mě vycenil zakrvácené zuby a boj pokračoval. Pravý úder, levý úder, teď přijde nízký kop, vždycky mi zazněl název úderu těsně předtím, než přišel.
Ach, ty sny.
Jakmile se mě pokusil kopnout podruhé z otočky, přiskočil jsem rovnou k němu, chytnul ho za nohu a trup a odhodil jsem ho do dálky. Narazil do stromu a sesunul se na zem.
Sebejistým krokem jsem kráčel k němu. Pomalu se sbíral ze země. "To skoro bolelo."
Zastavil jsem se.
"Tak na co čekáš, pojď, nemůžu se dočkat."
"To přejde."
Nasadil jsem obvyklou boxerskou taktiku, pravý hák, pravý hák a když čekal třetí, zasáhl jsem ho levým. Zapotácel se a já na nic nečekal. Konečně se mi podařilo dostat ho do kravaty a sázel jsem mu jednu ránu za druhou. Vypadalo to, že měl konečně dost.
Padl na zem a já se nad ním výhružně tyčil. "Teď se budu konečně smát já!" zaburácel jsem.
Ležel na zemi a oddechoval. Nakopnul jsem ho za to. A znovu.
Nenáviděl jsem ho.
"Nenávidím tě!"
Znovu jsem ho nakopl.
"Za všechno můžeš ty! Kdyby nebylo tebe... ! Odloudil jsi ji!"
Popadl jsem ho za krk a začal ho škrtit. Nebránil se. Pak mě ale čísi drobná ruka chytla za rameno. Otočil jsem se a tam stála Ona se smutným výrazem ve tváři. Ona, První, v celé své kráse. Smutně zavrtěla hlavou.
"Už jsi skončil?" zeptal se mě a pomalu vstal. "Tak vidíš. Nezáleží na tom, jak moc se snažíš. Nakonec vždycky prohraješ, protože už bylo dávno rozhodnuto. A ty to moc dobře víš."
Udělal k ní pár kroků a objal ji.
Najednou na sobě neměl ani škrábnutí. "Vidíš? Je to beznadějný boj." Na jeho tváři se objevil vítězný škleb.
Nic jsem neříkal, jenom jsem tam tak stál. Bezradný jako vždy.
"Tak vem ten nůž a bodni ho tam, kam doopravdy patří."
Ona odněkud vytáhla dlouhý lovecký nůž a podala mi ho. Tázavě jsem se na ni podíval a ona pomalu přikývla.
Uchopil jsem nůž a klekl si na kolena. Oni stáli nademnou a dívali se na mě.
"Nezáleží na tom, jak moc bojuješ. Nakonec vždycky prohraješ. Takhle to musí být."
"Takhle to musí být," opakoval jsem po něm. Když mi čepel projížděla srdcem, spadl jsem na zem a poslední, na co si vzpomínám bylo na stromě vytesané R+R foreveR.
Pak jsem se vždycky vzbudil, ale tentokrát nebylo nic.
Vždycky jsem si říkal, že ten vztek, tu bezhlavou agresivitu, co jsem vždycky měl v tom snu už nikdy nechci zažít. Už nikdy se tak nechci cítit. Ale pak se ten sen opakoval. A znovu. A znovu.
Už mě nepřekvapovalo, že se mi zdál tak třikrát do týdne, ale že ho uvidím i těsně před smrtí, to by mě nikdy nenapadlo.
Ale bylo to zvláštní. Žádný tunel, žádná bolest, žádné bílé světlo. Jen tma. A víc nic. Slyšel jsem sám sebe, jak dýchám.
Tak moment, něco mi tu nesedí. Jaktože dýchám?
Risknul jsem to a pootevřel oči. Spatřil jsem strop, na kterém byly v řadě vyrovnané vypnuté zářivky. Byla noc a v místnosti tma.
Zmateně jsem zamrkal. Hm, mrtvý si moc nepřipadám.
Ležel jsem na zemi, takže nemocnice nepřipadala v úvahu. Kde to ksakru jsem?
Zariskoval jsem trochu víc a pohnul jsem rukama a nohama. K mé nesmírné úlevě se pohnuly všechny mé končetiny. Cit jsem taky neztratil.
Opatrně jsem se posadil. Žádná bolest hlavy, žádná malátnost, nic. To bylo trochu zvláštní vzhledem k tomu, že mě právě srazilo auto. Ohmatal jsem si celou hlavu, ale žádné zranění jsem neobjevil.
Promnul jsem si oči. Byl to sakra jenom sen? Nebo sním teď? To ale není možné, cítím se naprosto vzhůru. I v mých nejživějších snech, když jsem věděl, že jen sním, jsem měl smysly rozostřené a uvažování nejasné. Ale tady jsem nic takového necítil. Viděl jsem jasně a zřetelně, uvažoval jsem naprosto v pořádku. Cítil jsem, měl jsem hmat.
Co se to zas děje? Že se do těhle situací musím vždycky dostat já.
Jakmile si mé oči přivykly na tmu, pořádně jsem si místnost prohlédl. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Byla to jedna z tříd mé bývalé střední školy- čtyřletého gymnázia.
V té chvíli by si v mé mysli každý průměrně nadaný telepat mohl přečíst neonové CO TO SAKRA... ?!

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."