Literární okénko

Nejdřív bych se asi měla představit… Jmenuji se Leslie Stratan, moje babička žije na severu Rumunska. Bude mi čtrnáct let a spolu s rodiči a šestiletou sestřičkou žijeme v malé odlehlé vesnici na východu Německa. Táta pracuje jako pošťák a máma je kvůli pracovnímu úrazu v invalidním důchodu.

Do školy nechodíme. Učí nás doma naše sousedka, paní Burkeová. Když je u nás doma, tak je klid. Avšak jakmile odejde a táta se vrátí z hospody, opět to začne…
Když se to týkalo jenom mě, tak jsem to nějak snášela. Ovšem jak se narodila Cleopatra, začala jsem se opravdu bát. Máma si už očividně na nadávky a rány od táty zvykla. Vždy se tvářila tak… nezúčastněně…
A jednoho dne… Tehdy mi bylo osm. Máma zrovna v kuchyni připravovala večeři a já chystala na stůl talíře. Táta přišel z hospody, páchl alkoholem a cigaretami. Napřed začal házet věcmi a třískat dveřmi. Hned jsem poznala, že je zle. Sevřel se mi žaludek a přitiskla se do kouta jídelny. Tehdy roční Cleopatra se rozplakala. Táta začal s mámou třást. „Ty děvko jedna!“ křičel. „Je vůbec ten parchant můj?! Ať ten spratek přestane řvát, jinak ho umlčím sám!“ Přitisknutá ke zdi jsem se vplížila do dětského pokojíčku. Sestřička seděla na zemi u stavebnice, plakala a celá se třásla. Rychle jsem ji vzala do náruče a snažila se ji utišit. Bezvýsledně. Cleo plakala, táta řval a vlítl do pokojíčku. Byl celý rudý vzteky. Vytrhl mi sestřičku z náruče, pevně mě stisknul a surově odstrčil. S výkřikem jsem spadla na zem. „Ne! Tati, prosím, ne!“ křičela jsem. Prosby ani pláč nepomohl. Nikdy to nepomohlo. Táta napřáhl ruku a dal Cleo facku, až upadla a zrudla jí tvářička. Pak se táta ohnal pěstí po mně. „Ne! Tati, prosím! Mami, pomoz mi!“ Po několika dlouhých minutách doprovázených Cleiným pláčem, mými prosbami a výkřiky táta přestal. Zařval na mě, že jsem nepřející zmetek, bouchnul dveřmi a zavřel se v ložnici. Se slzami a rudou tváří jsme se postavila. Najednou vešla do pokoje máma. „Uklidni sestru,“ zašeptala a šla za tátou do ložnice. Setřela jsem si z tváří pramínky krve a vzala sestřičku do náručí. Snažila jsem se ji co nejrychleji uklidnit, ale ona pořád jen plakala a plakala. Naštěstí v celém domě byly velmi tlusté zdi, takže nejen že sousedé nikdy nic nezaslechli, ale ani Clein pláč nedolehl do ložnice. Pro dnešek peklo skončilo… Dneska jsem se poprvé opravdu bála…       
Vždy, když byl táta opilý, skrčila jsem se v rohu našeho pokoje, schovala jsem sestřičku v náručí a čekala, až se rozvalí dveře a do pokoje vběhne táta… Během těch několika let jsem se naučila rány dobře ošetřit a pak zamaskovat. Nikdy jsem o tom nikomu neřekla a v tom duchu jsem vychovávala i Cleopatru. Ano, skutečně jsem ji vychovávala já. Když byly Clee dva roky, tak táta mámu tak zbil, že najednou o nás ztratila naprosto zájem. Možná si myslela, že to tak bude lepší pro všechny. Dávala nám jen najíst. Nic jiného. Teď mi je třináct, za měsíc oslavím narozeniny a Cleopatře je šest. Všechno se to opakuje pořád dokola… A nikdo na to zatím nepřišel. Taky koho by to napadlo? Na pohled působíme jako dokonalá rodina. Milující manželé a dvě neposedné dcerky, kterým se sem tam na tvářičkách objeví nějaká ta modřinka z nějaké neposednosti. Vždy, když k nám přijde sousedka na výuku, táta se chová naprosto normálně a máma taky…

Cleopatra si sedla na postel a přes nohy si přehodila deku. Já si zatím sedla na zem vedle ní a přivřela oči. Náš pokoj byl velmi skromný. Každá z nás měla v rohu jednu rozvrzanou postel, polštář a deku. Spávala jsem na zemi vedle sestřiny postele, protože se Cleopatra sama v noci bála a postele byly moc těžké na to, abychom je přisunuly k sobě. Z lustru pověšeného uprostřed na stropě vyzařovalo smutné, potemnělé světlo. Měsíční svit se skrz závěsy k nám nedostal… V opotřebovaném, avšak na pohled krásně novém nábytku jsme měly každá jeden komínek oblečení. Já si ho musela kupovat a Cleo nosila oblečení po mně. Nikdy jsme si sem raději nezvaly žádné kamarádky. Tyto čtyři zdi jsou totiž naše vězení… Zní to pesimisticky, co? Ale jak byste uvažovali vy? Cleo najednou vstala, při čemž jí spadla deka dolů, a chtěla se projít po místnosti, ale v tom ji chytla něčí ruka za předloktí. Škubla sebou a obrátila se. „Leslie…“ zašeptala tiše a pokusila se z mého sevření vymanit. Já jí to však nedovolila. Dívenka si tedy sedla zpět na postel. Pustila jsem ji. „Chtěla jsem se jen projít tady po pokojíčku,“ řekla, lehla si na bok a zahleděla se mi do tváře. „Dnes ne, Cleo,“ zašeptala jsem, vstala a položila ruku na vypínač. Světlo zhaslo. „Oni ještě neusnuli.“ „Jak ty to poznáš?“ zeptala se mě a  obrátila pohled ke stropu. „Já to nevím,“ odvětila jsem, lehla si na matraci vyndanou z mé postele a přikryla se dekou. „Mám jen takové tušení, Cleo.“ Cleopatře pohled spadl dolů. Vyndala zpod deky levou ruku a natáhla ji ke mně. Já jsem ruku natáhla také, ale než jsem ji stačila stisknout, ozvala se rána. Obě jsme se strašně vylekaly a zalapaly jsme po dechu. „To je dobrý,“ zašeptala jsem. Cleopatra začala i přesto tiše vzlykat. Otočila se ke stěně a schoulila se do klubíčka. „Neplakej,“ zašeptala jsem po chvíli a otočila se na záda. Cleo si utřela rukou vlhké oči a pevně sevřela polštář. „Leslie?“ řekla tiše. Posadila jsem se a pohladila ji po vlasech. „Ano, Cleo?“ Dívenka ještě několikrát vzlykla. „Proč se o mě staráš? Paní Burkeová mi říkala, že to dělají rodiče.“ „Tys jí něco řekla?!“ udeřila jsem na ni naléhavě. „Cleopatro! Řekla jsi jí něco?“ Cleo se zase dala do tichého pláče. „Ona sama mi to řekla, Leslie. Přece jsme si slíbily, že to nikdy neřekneme…“ Kousla jsem se do spodního rtu, ale dávala jsem si pozor, abych nekrvácela. Okamžitě jsem litovala, že jsem na Cleo byla zlá… Ona to však nemohla tušit a schoulila se ještě víc. „Hraješ si na mámu, ale žádná máma nejsi!“ zašeptala a přetočila se zpět ke stěně. „Já mámu nemám!“ Jsem nemožná! Hloupá děvka, která nemůže nabídnout nikomu nic jiného, než eroticky vyznívající oči, jak na mě křičívá táta. A vlastně má pravdu… Můžu si za to sama. Můžu si za všechno! Kdybych byla jako miminko hodnější, táta by nezačal pít a máma by se starala o Cleo. Jenže já jsem byla určitě jako malá hrozně zlé dítě, a proto se teď táta takhle chová… Zasloužím si to… Ale proč Cleo? Oči se mi zalily slzami. Tato noc je až příliš dlouhá… Minuty mi připadají jako hodiny! Čas tak pomalu plyne zrovna v těch nejtěžších chvílích. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že táta nespí. A proto jsem nespala ani já. Musím být vzhůru, kdyby sem přišel… A co Cleo? Usnula? Myslím, že ne… Po chvíli se postavila a pořádně jsem Cleo zakryla dekou. Ona ji však vzápětí ze sebe shodila. Takhle reagovat jsem ji nečekala. Co mám dělat? „Nezlob se, Cleo. Musíme držet spolu.“ Znovu jsem se ji pokusila zakrýt, ale deku opět shodila a k tomu zavrčela: „Je mi teplo.“ V tom okamžiku jsem jí rukou zakryla ústa. Něco jsem uslyšela. „Tiše, Cleo… jen klid,“ zašeptala jsme jí do ucha, ale ona jako by na všechno to… nebezpečí… kolem sebe zapomněla, stále vrčela. Že bych jí přece jen tolik ublížila? Ozvaly se těžké kroky… Ztuhnula jsem. Obratně jsem Cleo zakryla dekou hlavu. „Ticho, Cleo, jen se chvíli nehýbej a nemluv, dobře?“ Pak jsem o několik kroků ustoupila. Cleopatra poznala, že se blíží táta, a od té chvíle ani nedutala. Klika cvakla a dveře se rozletěly. Táta mě chytl za vlasy a přitáhl si mě těsně k obličeji. „Ty si myslíš, že tu můžeš dělat takový randál?!“ Než jsem se nadála, držel mi kousek od očí nůžky. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo a já začala nervózně lapat po dechu. „Však já ti jednou ty tvoje erotický oči vyškrábu, zmetku jeden! Jsi stejná jako tvoje matka, ty parchante!“ Nůžky sice po chvíli odhodil, ale zfackoval mě tak, že jsem se svezla na zem a zůstala v pláči ležet. „Ještě jednou tě večer uslyším a je po tobě, parchante!“ křikl ještě táta a pak za sebou prásknul dveřmi. Několik minut trvalo hrobové ticho, které rušil jen můj tichý pláč. Cleopatra se odhodlala odkrýt ze sebe deku a vstala z postele. Klekla si přede mě a začala mě hladit po vlasech. Slyšela jsem, že vzlyká taky. „Omlouvám se, Leslie,“ zašeptala. Položila jsem jí ruku na krk a přitiskla k sobě. Dnešní noc jsme strávily na podlaze, bez přikrývky a polštáře. Ani jedna z nás neměla odvahu se hnout. Dobrou noc, Cleopatro…       
Vzbudily jsme se pozdě. Táta už byl pryč a máma seděla v křesle u malé knihovny. „Dobré ráno, mami,“ pozdravila jsem tiše. Neodpověděla mi. Na stole nebyla přichystaná ani snídaně. „Paní Burkeová je nemocná,“ zašeptala. „Teď k nám chodit nebude.“ „Cleo má hlad, mami. Mohla bys prosím udělat snídani?“ zeptala jsem se opatrně. Máma se dala do smíchu a zahleděla se mi do očí. „A proč? Paní Burkeová nepřijde, a tak nemá smysl si hrát na spokojenou rodinu. My nejsme rodina. Ty parchante jeden! Kdybyste tu nebyly, tak bych odešla! Kdybyste tu nebyly, tak bych byla šťastná! Nenávidím vás, parchanti malí! Všechno je to vaše vina! Můžete si za to samy! Neměly jste ho dráždit!“ Tehdy jsem od ní dostala první facku. Rychle jsem utekla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Nejen táta… Teď i máma… Opřela jsem se zády o protější stěnu a svezla se na zem. Hlasitě jsem lapala po dechu. Chtělo se mi plakat, ale nešlo to… Snažila jsem se! Slzy to všechno vyplaví! Zase bude dobře, jen musím plakat! Nejde mi to… A najednou se to stalo. Přišel tehdy ve víru jasného, bílého světla. Stál tam on. Bíle oděný chlapec se světle hnědými vlasy. Sklonil se ke mně a pevně si mě přitisknul na hruď. Na nic jsem se v tu chvíli nezmohla. Tělem mi projelo takové… zvláštní teplo. Bylo mi jasné, kdo to je. „Konečně jsi přišel…“ zašeptala jsem. „Slib mi… slib, že vezmeš i Cleopatru. Ona tu nemůže zůstat sama…“ On se mi však podíval do očí a usmál se. „Já jsem ale nepřišel pro tebe, Leslie,“ zašeptal a položil mi dlaň na čelo. V tu chvíli jsem zavřela oči. „Já chci být pouze tvým snem… Leslie.“ Jeho hlas najednou zněl z obrovské dálky. Tenhle sen měl zvláštní podobu, ale snila jsem si ho ráda. Spokojeně jsem usnula. Bylo mi krásně… Pomalu mě položil na podlahu a nechal snít.
„Leslie… Leslie…“ Najednou ke mně dolehl hlas. „Leslie…“ Přicházel nejdříve z dálky, ale pak… „Leslie!“ Byl čím dál tím blíž. „Leslie!“ Otevřela jsem oči a rychle se posadila. Viděla jsem rozmazaně a navíc prudké světlo mě na okamžik úplně oslepilo. Po chvíli to však už bylo lepší. Přede mnou seděla Cleo. „Leslie, jsi při smyslech?“ zašeptala. „Ano,“ odvětila jsem a ještě jednou si pořádně promnula oči. Až tehdy jsem si všimla, že má dlaň omotanou kapesníkem, který byl nasáklý krví. „Cleo!“ vydechla jsem a opatrně jí kapesník sundala. Zasyčela bolestí. Na podlahu dopadlo několik kapek krve. Rychle jsem ji vzala ke své posteli a vytáhla z igelitového sáčku nůžky, náplasti, obvazy a trochu dezinfekce. Tričkem jsem jí opatrně otřela krev okolo rány. Bolelo ji to. Cukala rukou a začala plakat. „Co se stalo? Táta je snad v práci, nebo ne? Kdo ti to udělal? Máma?“ Rána stále krvácela. Dlaň měla celou pořezanou. Cleo si druhou rukou utřela slzy. „Měla jsem hrozný hlad. Máma mě odháněla pryč a dveře do pokojíku mi nešly otevřít. Chtěla jsem si něco uvařit sama, ale pořezala jsem se.“ V duchu jsem si oddychla. Zavázala jsem jí ruku a posadila si ji do klína. „Leslie, tobě máma ublížila?“ zeptala se mě po chvíli. Srdce se mi rozbušilo. Co jsem měla říct? Že nám nebude ubližovat jenom táta, teď i máma? „Maminka nás má ráda, Cleo. Jenom je teď hodně unavená. Nic po ní nechtěj, všechno ti udělám já. Musíme ji nechat odpočinout,“ zašeptala jsem jí nakonec do ucha. Cleo přikývla a začala si foukat na obvaz. I já jsem nakonec těm slovům uvěřila. Všechno bude dobré, jen musíme být moc hodné.
Hodiny odbily sedmou hodinu a táta ještě nebyl doma. Pro to bylo jediné vysvětlení. Táta svoji práci nenáviděl a poslední dobou skoro každý den po roznášce dopisů zašel do hospody a vracel se až za tmy. Máma ležela na gauči. Byla celá zpocená a hlasitě oddechovala. Cleo seděla opřená v koutě kuchyně a bříšky prstů si opatrně přejížděla po nešikovně zavázaném obvazu. A já stála opřená o rám dveří, pozorujíc drobné kapičky deště, jak dopadají na okno.
Najednou cvakla klika. Všechny jsme v tu chvíli zpozorněly a bez hnutí očekávaly, co se bude dít. Dveře letí… A táta vchází. Dveře se za ním s obrovskou ranou zavřely. Vzduch najednou ztěžkl pod pachem alkoholu. „Co na mě tak čumíte?!“ vykřikl. Máma hlasitě zasténala. „Nekřič, muži. Už toho bylo dost.“ ‚Maminko, prosím tě, potichu,“ zašeptala jsem prosebně. Táta se ihned k mámě rozběhl a začal s ní cloumat. „Jak dost?! Čeho?! Tak já se tady o vás starám, nedočkám se ani chvíle klidu a ty na mě ještě uhodíš, že to stačí! Kdo ví, s kým sis tu zatím užívala, ty couro!“ křičel. Najednou ji pustil a pohlédl na nás. Cleo se mě rychle chytila za ruku, až to zabolelo. „Co tak koukáte, bastardi?!“ Bylo to strašné. Táta křičel. Máma hlasitě sténala a venku zuřila bouřka. A my tu jsme uvězněné v domě, ze kterého nás nikdo neuslyší křičet. Táta se vydal k nám a cestou popadl do ruky kus špalku z krbu. V tu chvíli jsme se daly na útěk. Popadla jsem Cleo do náruče a dala se do zoufalého běhu. Nevím, co mě to popadlo. Neměly jsme kam utéct a tátu to vždy jen více rozzuří. Nevím… Zastavila jsem se až v našem pokojíčku. Rychle jsem Cleopatru ze sebe sundala a zabouchla dveře. Pak jsem od nich pomalu ustoupila. Hlasitě jsem oddechovala a ruce, které jsem držela před sebou, se mi třásly. V tu chvíli jsem si uvědomila, co vlastně dělám. „Leslie, co jsi to udělala?“ zašeptala Cleo. Rychle jsem se otočila k ní, posadila se zády ke dveřím a schovala jsem sestřičku ve svém náručí. Strašně jsem se rozplakala a čekala, až se k nám táta dostane…
Chodbou se rozléhají kroky. Jsou slyšet čím dál tím blíž. Táta křičí. Mává tlustým špalkem a je v obličeji celý rudý. A pak najednou…
Nevím, co se stalo. Jen k nám doléhaly podivné zvuky. Po chvíli jsem se odvážila otočit. Táta lomcuje s klikou, nadává a mlátí kolem sebe, ale dveře mu nejdou otevřít. Zmateně jsme hleděly na kmitající kliku a ani jsme nedutaly. Minuty se nám opět proměnily v hodiny. Nepamatuji si, jak dlouho se k nám táta pokoušel dobýt. Přišlo mi to jako celé hodiny. A najednou bylo ticho. Klika se už vůbec nepohnula a tátovy nadávky zněly z čím dál větší dálky. Opatrně jsem položila ruku na kliku. Dveře se normálně otevřely. Rychle jsem je zase zavřela, vzala Cleo do náruče a položila do postele. „Ty dveře sem tátu nepustily,“ zašeptala Cleo. „Ochrání nás.“ Přikývla jsem. Avšak v duchu si myslela něco jiného. To nebyly dveře samotné, kdo nás ochránil. To byl můj anděl…
Snad celé hodiny jsem pozorovala, jak Cleopatra spí. Držela jsem ji za ruku a přemýšlela o nás. Proč? Čím to vlastně začalo? To se snad nikdy nedozvím. Jedno ale vím. Rodiče za to nemůžou… Jsou jen hrozně vyčerpaní. Můžeme si za to sami… Po chvíli jsem něco zaslechla. Podlaha zavrzala. Rychle jsem otočila pohled za zvukem. Usmála jsem se. Kousek ode mě stál můj anděl. „Můžu se posadit?“ zeptal se. Tiše jsem přikývla a pohlédla na Cleo. Nerušeně spinkala. Anděl mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. „Musíme si spolu promluvit, Leslie.“ Unaveně jsem mu položila svoji těžkou hlavu do klína a přivřela oči. „Co jsi zač?“ zašeptala jsem. „Nechci být nic jiného, než tvůj sen,“ odvětil a pohladil mě po vlasech. „Dnes ale neusínej. Ještě ne. Musíme si spolu promluvit.“ „Jsi můj anděl,“ zašeptala jsem a chytla ho za ruku. „Chráníš nás. Mě i Cleo. Od té doby, co jsi tady, tak se dějí zvláštní věci. To ty jsi zavřel ty dveře?“ „Jednou a dost,“ odvětil na to. „Tohle musí přestat, Leslie.“ „Co máš na mysli?“ Byl to zvláštní pocit. Když byl můj anděl se mnou, cítila jsem se tak v bezpečí jako snad ještě nikde. Krásně mě to hřálo u srdce… „Tohle násilí se nikdy samo nezastaví,“ řekl. Moje přesvědčení však bylo jiné. „Táta by nás nikdy neuhodil, kdybychom si to nezasloužily.“ „Sama jsi se začala obviňovat, Leslie. Co se ti honí v hlavě? Za vše si můžu já sama, kdybych neprovokovala, tak by všechno bylo v pořádku? Ne, Leslie. Tohle vyžeň z hlavy. Jen ti to způsobuje ještě větší bolest. Je to jinak.“ „Jak můžeš vědět, co se mi honí hlavou?“ zašeptala jsem, pustila se jeho ruky a položila hlavu na polštář vedle Cleo. „Vím to moc dobře!“ řekl rázně. Rozzlobeně jsem na něj pohlédla. Málem Cleo probudil. On se ke mně sklonil a pohlédl mi zpříma do očí. „Jsem někdo, kdo byl dříve šťastný, Leslie.“ Pak mi položil ruku na hruď. „Vím přesně, jak se cítíš. Můžeš být zase šťastná. Zoufalství ti zastínilo pravdu. Můžeš být znovu šťastná, jen to musíš sama chtít. Najdi v sobě tu touhu. Já ti pomůžu, ale ty si musíš včas uvědomit, že moji pomoc chceš.“ Najednou mi přitiskl svoje rty na moje ústa a doslova se mi rozplynul před očima. Položila jsem hlavu na podlahu a hned jsem usnula…
Údiv… zoufalství… zloba… strach… a znovu strach… Sedím ve svém pokoji schoulená v rohu a něco pozoruji. Nejdřív vidím obraz hrozně rozmazaně, ale stačilo si promnout oči. Pár kroků ode mě tiše sedí Cleo a pozoruje dveře. Ty se najednou s obrovskou ranou rozlétají a do pokoje vbíhá táta. V ruce svírá nějakou… nějakou trubici… nevím přesně… Rozhlédl se po pokoji, najednou pevně stiskl Cleo a začíná ji s tím surově mlátit! Dívenka křičí… pláče… prosí… a táta nadává. Bez slitování ji vší silou mlátí. Na podlahu dopadají kapičky krve… Rukama si objímám kolena. Strašně moc pláču, křičím…

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."