Literární okénko

Evin příběh. Plahočili jsme se lesem s mým kamarádem Milanem, který jako obvykle zarytě mlčel a nechal mě topit se ve svých myšlenkách. Les se již částečně probudil ze svého zimního spánku, ale jeho nový šat byl ještě sporý a téměř průhledný. Měkká a rozbředlá zem nám špinila boty a také kalhoty a můj kamarád pomalu mizel v dáli, protože nasadil tempo, kterému jsem nemohla, ale hlavně nechtěla stačit.

Bydlíme spolu ve starém cihlovém domě ve středu města Brna, oba ve dvoupokojovém bytě s tím rozdílem, že já byt sdílím se svou nejlepší kamarádkou Ingrid a on s pavoukem poeticky pojmenovaným Noha. Budou to tři roky, co se přistěhoval; pohyboval se pak domem jako temný stín a já ani moje kamarádka jsme netoužily po setkání s ním. Leč setkávali jsme se, ač jsme chtěli či ne, a když jsem ho jednou v noci potkala u baru jistého klubu, dala jsem se s ním do řeči. Dá se říct, že tehdy započalo naše přátelství, přátelství přinejmenším bizarní.
Milan byl podivín a samotář a dostat z něj nějaké informace o sobě samém vyžadovalo takové úsilí, že jsem se velmi brzy spokojila jen s tím, co z něj vypadlo samo od sebe. Jeho byt by klidně mohl sloužit jako scéna pro nějaký tajemný a hororový film; věčně zatažené žaluzie, spousta divných věcí, které jsem nikdy nikde jinde neviděla a zřejmě ani neuvidím, pár set knih většinou pojednávajících o něčem nadpřirozeném a mezi tím vším se naprosto volně a svobodně pohyboval jeho osminohý kamarád. Naštěstí pro mě místem našeho setkávání býval obvykle náš byt, jenž je prosluněný s množstvím květin a obrazů, a když se zrovna všude nepovaluje oblečení, je útulný; nebo blízká kavárna, kde obsluhuje servírka, která se snad jako jediná v okolí Milanovi skutečně líbí; anebo mě vytáhne na nějaký výlet, tak jako dnes.
Plahočila jsem se lesem sama, neboť Milanova šedivá bunda mi nadobro zmizela z očí. Pomalu ale jistě mě přemáhala špatná nálada, a  když se ze šedivých mraků nade mnou začaly spouštět drobné kapky, přemohla mě nadobro. Cíl cesty autobusem umožňujícím rychlý návrat domů se zdál být vzdálenější, než na začátku výletu. Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem mlčky koukajíc do země pokračovala v cestě a snažila se nemyslet už vůbec na nic.
Milan se asi po půl hodině objevil. Čekal u jednoho vypaseného dubu, a jelikož kmen jeho útlou postavu dokonale skrýval, pěkně mě polekal.
„Kdes byl?“ zeptala jsem se mrzutě.
„Potřeboval jsem si něco zařídit.“
„Něco zařídit? Tady uprostřed lesa, kde široko daleko nic a nikdo není?“
Místo odpovědi mi podal láhev s vodou. „Napij se. Je tu kousek studánka.“
„A je to pitný?“
„Jasně.“
Ledová voda chutnala překvapivě lahodně.
Pokračovali jsme dál, Milan tentokrát udržoval krok s mým a dokonce mi začal vyprávět jakousi pověst o vílách, které se chodily klanět právě této studánce; přinášely jí dary a ona jim pomáhala. Nevěřím, že existují víly, ani jakékoliv nadpřirozené bytosti, a i kdyby, je mi jejich existence naprosto ukradená. Ale příběh to byl pěkný, zkrátil mi cestu a zlepšil náladu.

Ingrid se vřítila do bytu a bez pozdravu vyhrkla: „Zabili servírku.“
„Cože?!“
„No tu servírku z kavárny… našli kdesi v lese...“
„To je strašné,“ zhrozila jsem se a upustila vařečku.
„Je. Představ si to. Pobíhá nám tady po městě nějaký šílený vrah. Mě už nikdo nikam nevytáhne, budu sedět doma na prdeli a hotovo.“ Ingrid zvedla vařečku a naklonila se nad hrnec s bublající hmotou. „Co vaříš?“
„Guláš.“
Guláš mě v tu chvíli přirozeně vůbec nezajímal. Musela jsem si sednout a vstřebat skutečnost, že ta malá něžná blondýnka, která se tolik líbila Milanovi, je pryč. Představa tak strašné smrti někoho, koho jsem sice ne důvěrně, ale přesto znala, mě děsila. Vždyť se to klidně mohlo stát mně! Nicméně sedět doma na zadku a nevystrčit nos nic neřeší.
„Dala bych si panáka,“ navrhla jsem poté, co jsme do sebe vsoukaly trochu guláše.
„A nedáme si k tomu cigárko?“
Uvelebily jsme se s panákem v ruce na dřevěnou bednu, jež nám na balkóně zanechal předchozí majitel a kterou jsme vyplnily neužitečnými a nepotřebnými věcmi, vdechovaly a zase vydechovaly průhledný kouř, koukaly na holuby na protější střeše a mlčely.
„Myslíš, že ji taky znásilnil?“ zeptala se po chvíli Ingrid.
„To je snad jedno, když je mrtvá.“
„Stejně. Představ si, že toho člověka normálně potkáváš, že se s ním třeba i bavíš. Co třeba ten Milan?“
„Co s ním?“
„Je divnej.“
„Ale není to žádnej vrah.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Prostě mi to na něj nesedí. Víš, on je moc hodnej. Navíc ta servírka se mu líbila, chtěl ji pozvat na rande.“
„Právě. Třeba ho odmítla a on…“ Ingrid si ukazováček přejela před krkem.
„Neblbni!“
Nasadila mi brouka do hlavy.
Ten večer jsem Milana objevila v jedné z početných hospod ve středu města, bůhví jaký vítr na to místo přivál mne. Sedíc na baru obracel do sebe jednoho panáka za druhým a mojí přítomnosti si vůbec nepovšimnul. Sedla jsem si vedle něj, objednala si a čekala.
„Není to fér. Ani trochu. Proč zrovna ona?“
Pokrčila jsem rameny a brouk v mojí hlavě tímto přestal existovat.

Uběhl měsíc a na servírku se zapomnělo. Město žilo blížícími se prázdninami. V jeho středu se potulovaly bandy maturantů převlečených do pokud možno nejbláznivějších podob a pomocí klobouků obíraly měšťany o pár drobných, aby si pak za ně uspořádaly pořádnou party s nezanedbatelným množstvím alkoholu. Zahrádky u hospod, restaurací a kaváren přetékaly ve slunečném počasí hosty a objem prodaného piva denně začínal opět trhat rekordy. Veselí vysokoškoláci pomalu opouštěli město v závislosti na úspěchu u zkoušek a v ulicích bylo slyšet angličtinu častěji než předtím.
Seděli jsme s Milanem na lavičce na Petrově, popíjeli víno, kouřili doutník a čekali na tmu. Bylo pošmourno a temné kupovité mraky hrozily, že nás zasypou přívalem vod.
„To je zvláštní, vždycky, když jsem s tebou, tak je škaredě.“
Milan mlčel a špičkou boty rozhrabával písek pod sebou.
„Počasí tě nemá rádo.“
„Spíš se mi přizpůsobuje. Nemám slunce rád.“
„Proč nemáš rád slunce?“
„Tak.“
Nemělo smysl se o tom dál bavit, tak jsem mlčela i já. Po hodině jsme se dočkali tmy, zvedli se a odkráčeli k domovu. Ten večer měl zvláštní kouzlo; cítila jsem se volně a bezstarostně a mého těla se pomalounku zmocňovala touha. Milan mě nikdy příliš nepřitahoval, ale ten večer se mi strašně líbil. Připadal mi najednou tak mužný a silný a nádherný…
Na tmavé nebe se vyhoupl měsíc v celé své plné kulatosti, a protože mraky překvapivě náhle odtáhly jinam, zářil celou svou silou, sice ztlumenou září města.
Přišli jsme do našeho domu až k jeho dveřím a já pořád mluvila a mluvila. Posílala jsem k jeho uším jeden nesmysl za druhým, jen abych oddálila chvíli rozloučení a návratu do svého bytu.
„Nemáš doma ještě nějaké víno?“ Vypadlo ze mě nakonec. „Nechce se mi ještě spát.“
Kývl na souhlas a pustil mě do svého království. Nerozsvítil, nechal mě stát ve tmě v předsíni a poprosil, ať počkám. Vytáhl žaluzie, pustil dovnitř stříbrné paprsky měsíce a zapálil svíčky. Byt působil strašidelněji než kdy jindy a přítomnost pavouka ve mně vyvolala pochyby, zda bych se přece jenom neměla rozloučit a odejít domů.
Milan nalil víno, usadil mě na pohovku a ujistil, že pavouk je spolehlivě ubytován v akváriu. Oddechla jsem si.
„Je zvláštní, že tu jsme teď tak spolu.“
„Proč?“
„Já nevím, prostě…“ zadrhla jsem se. Byl tak krásný, překvapovalo mě to, nikdy jsem ho za krásného nepovažovala. Jeho oči zářily a já se jich nemohla nabažit.
Dotkla jsem se jeho rtů svými. Odtáhl se a vypadal překvapeně.
„Tohle ne.“
„Nelíbím se ti?“
„Ne, to ne. Jsi krásná a já tě mám rád, ale…“ nedokončil myšlenku.
Znovu jsem přitiskla rty na jeho, tentokrát se nebrání, ba naopak je chtivější než já. Vsune mi ruku do vlasů a já bezděčně zavírám oči a zakláním hlavu. Líbá mi krk, tak něžně a dlouze, ale pak…
Ležím na zemi, koukám do stropu a je mi divně. Ovládá mě slabost; je jako nepříjemný host, kterého bychom tak rádi vyhnali, ale on pořád mluví a mluví a sedá si stále blíž a blíž a vy se cítíte unavenější a unavenější.

Milanův příběh

Vrátit se po dlouhé době do míst, odkud pocházíte, v sobě vždy nese kus nostalgie, přestože domov je natolik jiný, že už ho ani nepoznáváte.
Vrátil jsem se, abych začal znovu. Nový začátek je pošetilá věc, já vím, jenže někdy jen zkusit to vám dodá klid na duši, pokud ovšem ještě nějakou duši máte – a o tom se dá v mém případě polemizovat.
Jsem na světě příliš dlouho, abych věděl, co už jsem zažil a co ještě ne. Lidé se nemění a po čase zjistíte, že vás ostatní mohou jen těžko něčím překvapit. Neřídím svůj život, nechávám se unášet touhou a touhami jiných. Jsem jako v loďce na moři a nemám pádla ani ruce, abych loďku popohnal jiným směrem, než chtějí drobné vlnky pode mnou.
Evu jsem potkal jednou v baru. Nechtěl jsem se s ní bavit, ale ona se vnutila, jak to obvykle ženy dělávají. Nakonec to byl vcelku příjemný večer a poté, co jsem zjistil, že sdílíme byt ve stejném domě, rozhodl jsem se vídat se s ní častěji. Viděl jsem v ní naději na nový život, o který jsem tolik usiloval. Připadalo mi, že ona je skutečně něco nového, něco, co můj život obohatí. Jenže každé naše setkání znamenalo uchránit ji a uchránit sebe.  
Vzal jsem ji na výlet. Netušila pravý cíl naší cesty, kterým byla zapomenutá studánka, kam se odedávna chodily klanět víly; její voda ji měla ochránit. Aspoň jsem si to myslel a z celého srdce si to přál.
Leč byla tu ještě ta servírka. Něžné to stvoření s krásně útlou postavou, dlouhou šíjí a krátkými blonďatými vlasy, které ničemu tak skvěle nebránily.
A nový život vzal za své.
Styděl jsem se sám před sebou a zpil jsem se pak několik večerů po sobě do němoty. Alkohol má moc činit věci snesitelnějšími, když si z něho neuděláte nejlepšího přítele. Rána jsou krutá, ale příjemný večer to nikdy nezkazí.
Jednou jsme s Evou seděli v parku na Petrově, bylo to někdy těsně před prázdninami. Málokdy jsem schopen spojit událost, která mě v životě potkala, s určitým obdobím roku, natož s určitým dnem. Můj život se slil do jednoho pošmourného dne. Tahle událost však byla natolik důležitá, že se mi místo i čas vryl hluboko do paměti.
„Počasí tě nemá rádo,“ řekla mi Eva.
„Spíš se mi přizpůsobuje. Nemám slunce rád.“
„Proč nemáš rád slunce?“
„Tak.“
Ne, nemám rád slunce. Může mě zabít, pokud nebudu dost opatrný, ale Evě to vysvětlovat nebudu. Už vůbec jí nebudu vysvětlovat, jak jsem schopen zařídit, aby se mi počasí přizpůsobovalo. Nevěří na nic, věří jen v sebe a lidské myšlení. Jak by asi reagovala, kdybych jí řekl, kdo skutečně jsem? Myslela by, že jsem blázen, dozajista.
Zvláštní, jak se na mě dívá, nikdy se na mě takhle nedívala, její oči září jako dvě hvězdy. Jistě, musím jí připadat přitažlivý, vždyť je úplněk a tohle ovlivnit nemůžu, ale to ostatní ano.
Co dělá v mém bytě? Je krásná a její pokožka je tak průhledná, vidím pod tenkou růžovou vrstvou tepat krev. Měl bych se ovládnout a poslat ji domů.
Musím ji mít.
Odhrnu vlasy a odhalím její krk…
Je pozdě.
Pozoruji její tělo tiše přitulené k zemi, ještě slabě dýchá, ještě se drží života, bojuje a propichuje strop prázdným pohledem. Její roztomile malé rty zbledly a Noha se jich dvěmi ze svých končetin dotýká.
Nemělo to takhle dopadnout.
Jsem na světě víc než tři sta let, ale nikdy za tu dobu jsem neprovedl nikomu to stejné, co kdysi provedli mně. Nikdy jsem nestvořil dalšího upíra a nechci to udělat.
Nechci, aby umřela. Co když je jediná? Jediná, ke které cítím to, co cítím. Jediná, po které se mi tolik stýská, když se jenom týden nevidíme, ani neslyšíme. Co kdybych s ní mohl být šťastný? Skutečně šťastný. Můžu být vůbec skutečně šťastný?
Klekl jsem si vedle ní a propletl prsty jejími vlasy. Byly tak hebké. Zatoužil jsem proplétat se jejími vlasy navěky.
A pak jsem si prokousl zápěstí a dal jí napít své krve.


Tento článek je příspěvkem do literární soutěže Píšu, píšeš, píšeme...

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."