Literární okénko

„Vidím nad sebou obrovskou horu.“ „Ano? Tak mi ji popište. Co nejpodrobněji. Musíte se teď plně soustředit.  Oči ale nechte pořád zavřené.“ „Je nádherná. Vysoká. Pokrytá sněhem a ledem. Třpytí se ve slunci.“ „Znáte tu horu?“

„Znám. Do posledního kamínku. Kdysi dávno jsem na ni lezl. Dostal jsem se až na vrchol. Až úplně nahoru, skoro do mraků. Byl to nejúžasnější okamžik mýho života.“
„Je tohle opravdu vaše nejkrásnější vzpomínka?“
„To můžu odpřísáhnout. Byl to neuvěřitelnej pocit.“
„Je hora tím místem, které chcete znovu navštívit?“
„Ano. Chci to.“
„Jde nám to zatím skvěle. Nepřestávejte. Pořád nad sebou vidíte tu horu?“
„Vidím. Tyčí se až do oblak.“
„Slyšíte taky nějaké zvuky? Vydává hora nějaký zvuk?“
„Slyším křupání sněhu pod nohama. Cinkání karabin na opasku. Zní to jako rolničky. A slyším hvízdat vítr. To hvízdání si pořád pamatuju. Je to ten nejkrásnější zvuk, jakej znám.“
„Možná vás hora volá k sobě?“
„Ano. Jako tenkrát.“
„Chcete znovu vylézt až nahoru?“
„Jako nic jinýho na světě.“
„Dobře. Tak to zkuste. Vydejte se k vrcholu. Stejně jako kdysi.  Neotvírejte oči. Musíte se dívat svou myslí. Ne očima. Tak povídejte… co teď vidíte?“

O dvacet čtyři hodin později

Když Alois Kabourek usedl k mahagonovému stolu, zvědavě se rozhlédl.
Nevypadalo to jako místnost smrti. Vlastně předsálí smrti. K samotnému výkonu zřejmě dochází za těmi dalšími dveřmi s nápisem LABORATOŘ, pomyslel si.
Všechno tu bylo čisté. Pokud očekával převážně černou barvu interiéru a zápach smrti ve vzduchu, zmýlil se. Převládala tu zelená a modrá. Cítil osvěžovač vzduchu s jemnou kokosovou vůní.
Úředník z druhé strany stolu taky nepřipomínal někoho, kdo zařizuje lidem dobrovolnou smrt. Měl brýle s tenkými obroučky a za nimi přemýšlivý pohled. K tomu vlídný úsměv, jako by seděl v nějaké turistické agentuře, kde se rozdává nevinný propagační materiál a ne smrt. Sám  už  byl ve věku klientů, kterým pomáhal ze života. Vyzařovala z něho zkušenost a pochopení.
„Dobrý den,“ zadíval se upřeně na Aloise. „Mám tu sice před sebou všechny vaše potřebné doklady a doporučení, přesto se na pár věcí musím zeptat osobně.“
„Beze všeho.“
„Jmenujete se...“
„Kabourek Alois. Důchodce. Sedmdesát dva let.“
„Vaši nejbližší příbuzní?“
„Žena umřela před deseti roky. Jediná dcera se   provdala do Austrálie. Už se nevídáme. Sourozence nemám. Nemám už nikoho.“
„Dceru v Austrálii jste o svém rozhodnutí informoval?“
„Jak říkám, už se s Marií nevídáme. Nejvejš tak pohled k Vánocům, to je všechno. Nechci to s ní rozebírat. Je to moje soukromý rozhodnutí.“
„Hm. Tady uvádíte, že jste k němu dospěl ze zdravotních důvodů.“
„To taky. Ale nejen to.“
„Nevidím tu žádnou diagnózu smrtelné  choroby,“ zadíval se úředník do spisu.
„Jen samý prkotiny, co patřej ke stáří, že jo,“ ušklíbl se Alois. „Mám jenom šedej zákal, silný revma, těžkou cukrovku a vysokej tlak. K tomu artrózu a přechozenej infarkt. Trpím nespavostí, mám špatný zažívání a nesmim chodit na slunce. Tak sedim celý dny doma a láduju se práškama. Na jaře mě sužuje alergie. Možná jsem na něco zapomněl. Jo… a taky žaludeční vředy.“
„Zeptat se na to musím,“ omlouval se úředník.
„Ale jo. To chápu. Jenže vy zas chápejte mě. Nejde jen o všechny ty nemoci a hromady prášků, ve kterejch se už ani nevyznam a který přestávaj pomáhat… jde taky o samotu. O nekonečný probdělý noci. Bolavá duše je horší než bolavý tělo. Svý jsem si užil. Je načase odejít. Dokud o tom ještě můžu rozhodovat sám. Jste tady přece od toho, nebo ne?“
„Jistě. Samozřejmě. Je to na vašem svobodném rozhodnutí. Přesně, jak stanoví zákon.“
„Už jsem se rozhodl. Kdy mě to můžete… kdy přijdu na řadu?“
„Třeba už za hodinu. Možná za dvě.“
„Tak rychle? To je skvělý.“
Úředník potěšeně přikývl. O smyslu svého poslání neměl žádné pochybnosti. Lidé, kteří dospěli ke svému neodvratnému rozhodnutí, už nemuseli skákat z mostů a podřezávat si žíly. Mohli odejít důstojně.
„Náš ústav zaručuje stoprocentní a rychlé služby. Od poskytnutí výkonu až po zařízení smutečního obřadu. Nevím, kolik toho o způsobu provedení  posledního výkonu víte…“
„Dáváte nějaký injekce,“ odtušil Alois. „Uspíte mě. Nebudu nic vědět, ani cejtit.“
„To ano. Náš výkon je velice šetrný. Ale poskytujeme ještě něco navíc. Takzvanou službu  řízeného snu.“
„Řízeného snu?“
„Přesně tak. Vyvíjeli jsme tuhle metodu řadu let. Budete usínat a mít přitom ten nejsladší sen, jaký si jen můžete přát. V něm zažijete to nejkrásnější ze svého života. Říká se, že člověku se v okamžiku  jeho smrti promítne celý život zhuštěný do několika málo vteřin. My nabízíme několik minut. Několik minut vzpomínek na to nejkrásnější, co jste kdy prožil. To je naše služba navíc.“
„Jak to uděláte?“ zeptal se Alois pochybovačně.
„Já ne. Můj kolega. Za chvíli si přejdete vedle do laboratoře. Převezme si vás tam profesor Zuara. Nějakou chvíli si s ním budete jenom tak povídat. O všem, co jste měl v životě rád, co jste miloval. Vaše vzpomínky se uloží do speciálního čipu. Ten vám bude aplikován v okamžiku výkonu. Budete usínat tím nejsladším spánkem. To je naše služba navíc.“
„Tak o tom jsem ještě vážně neslyšel,“ zavrtěl Alois hlavou.
„Je to naše žhavá novinka. Nezbývá mi, než se vás teď naposledy zeptat: přistupujete k žádosti o poslední výkon zcela dobrovolně?“
„Ano,“  přikývl bez váhání.
„Stále na svém rozhodnutí trváte?“
„Ano.“
„Veškerou potřebnou dokumentaci máte vyřízenou. Nechcete si přesto ještě ponechat  nějaký čas na rozmyšlenou?“
„Ne. Jsem už rozhodnutej.“
„Dobře. To je všechno. Tak mi to tady podepište.“

Laboratoř byla místnost připomínající hotelový pokoj. Nebylo tu nic depresivního. Kombinovaná modro-žlutá malba na stěnách. Starobylý paraván s čínskými motivy v rohu místnosti. Otevřené okno s pohupující se záclonou. Jediné, co rušilo atmosféru prázdninového pokoje, byl podivný blikající přístroj vedle postele.
Profesor Zuara byl proplešatělý muž se špičatou bradou a trpělivým výrazem ve tváři. Ani on nepřipomínal někoho, jehož hlavní náplní práce je lidská smrt.
„To nejdůležitější už o vás vím, pane Kabourku,“ přivítal Aloise a ukázal k paravánu. „Tam se můžete převléknout do županu. Budete si přát, abychom vaše oblečení někam poslali?“
„To jako ty hadry, co mám na sobě?“
„Ano. Můžeme je buď zlikvidovat, nebo odeslat na adresu, kterou řeknete.“
„Přece nebudu posílat starý tesilky a rozkřápnutý boty někam do Austrálie.“
„Prosím?“
„Ale nic. Jen to všechno klidně spalte. S tim si hlavu nelámejte,“ mávl rukou. Odšoural se za paraván a tam se pomalu převlékl. Když byl hotov, ukázal Zuara k posteli.
„Tady se položte, prosím. Opatrně.“
Teprve teď pocítil trochu strach. Podivné šimrání v útrobách těla. Neměl však v úmyslu couvnout – jen si přál mít to už  konečně všechno za sebou.
Profesor Zuara se  k němu naklonil.
„Tohle je pro aplikaci řízeného snu nezbytné,“ nasadil mu na hlavu jakýsi skelet s koženým řemínkem, připomínající cyklistickou přilbu. Z něho vedly barevné drátky k blikajícímu přístroji. „Vysvětlil vám už kolega princip řízeného snu?“
„Tak trochu. Ale stejně to nechápu.“
„Nebo tomu spíš nevěříte,“ přikývl Zuara a začal na přístroji cosi nastavovat. „Nevěříte, že je něco takového možné.“
„No… připadá mi to trochu divný. Copak se dá zařídit, aby se vám zdálo přesně to, co si zrovna usmyslíte?“
„Teď už ano. Je to něco jako DVD z lidské mysli.“
„Dokážete nahrávat myšlenky?“
„Vzpomínky. Ale jen když klient plně spolupracuje.“
„Na co všechno se nepřijde. S tim by se dal  nejspíš udělat dost výnosnej obchod,“ zamyslel se Alois. „Kdyby si doma lidi mohli během spánku pouštět sny podle svýho přání. Ani by nepotřebovali televizi.“
„Bohužel… takhle použitelné to není. Koncentrovaná síla myšlenkových vjemů, kterou aplikujeme do mysli při posledním výkonu, není slučitelná se životem. Z toho překrásného snu se už nikdo nikdy neprobudí.“
„Aha… ale jak tedy můžete vědět, že se někomu opravdu zdálo to, co jste mu slíbili? Když se už neprobudí, nemůže to přece dosvědčit.“
„Je to tak trochu věc víry. Věříte v Boha?“
„Ne.“
„Ale jsou lidé, kteří věří. Nikdy ho přitom neviděli. Nikdy jim nedal žádné znamení. A přesto se k němu v okamžiku smrti upínají celou svou myslí. Tohle je podobné. Musíte svým vzpomínkám věřit. Bezvýhradně. V našem případě jde o kombinaci víry a špičkové technologie. Všechno, o čem si tu budeme za chvíli povídat, musí vycházet z vaší paměti. Z vašich nejkrásnějších vzpomínek. Stačí, když se uvolníte. Když se budete plně soustředit na všechno, co vám bylo v životě příjemné. Z vašich vzpomínek vznikne extrát řízeného snu. Potom usnete. Už budete mít klid.“
„Tak dobře,“ povzdychl unaveně. „Budu si s váma chvíli povídat, když chcete. Ale ať to netrvá moc dlouho, prosim vás. Už bych to všechno chtěl mít konečně  za sebou.“
„Není kam spěchat, pane Kabourku. Jen se pěkně uvolněte.“

V přilbě cosi rezonovalo. Bylo to docela příjemné. Měl zavřené oči a snažil se zůstat klidný.
„Je to celkem jednoduché,“ slyšel jakoby z povzdálí hlas profesora Zuary. „Budeme si teď spolu povídat. Jako dva staří přátelé. Snažte se oživit v sobě všechny příjemné vzpomínky. Nechci slyšet nic negativního. Na tom je založen princip řízeného snu. Můžeme začít?“
„Můžeme,“ zašeptal Alois.
„Přejete si mluvit o své ženě?“
„O Kateřině ?“
„Ptám se proto, že ne každé manželství je vhodné pro vzpomínání. Měl jsem tu klienty, kteří o svém manželství nechtěli mluvit ani náhodou.“
„Manželství jsem měl dobrý.“
„Ale moc přesvědčivě to neříkáte.“
„Brali jsme se, když nám bylo dvacet. To má potom člověk po pár letech pocit, že se dostatečně nevybouřil, že do toho skočil až moc rychle. Tak neni divu, že udělá nějakou blbost. Vim, že mi Kateřina byla jednou nevěrná. Já jí taky jednou zahnul. Ale pak jsme si všechno vyřikali a bylo to zase dobrý. Jsou lepší manželství, než bylo to naše, ale jsou taky horší. Jak řikám, bylo to tak někde uprostřed.“
„Chcete svou ženu zahrnout do řízeného snu?“
„Jestli je to možné… ale ona je Katka už pěknejch pár let po smrti.“
„Tak si ji teď představte. Jak vypadala, když jí bylo nějakých třicet. A popište mi ji. Oči nechte pořád zavřené. Musíte ji vidět ve své mysli, musíte se soustředit jen na ni, rozumíte?“
„No… Katka byla vysoká. Stejně velká jako já. Proto nikdy nenosila podpatky. Měla černý vlasy. Krátký hustý černý vlasy. Nebyla hubená, ani tlustá. Tak akorát.“
„Vidíte ji? Máte ji dobře uloženou v mysli? Musíte se plně soustředit.“
„Já se soustředim.“
„Vidíte svou ženu?“
„Ano. Vidim.“
„V pořádku. Máte jedno dítě?“
„Jo. Dceru. Marii. Ale ta žije už přes patnáct let v Austrálii.“
„Tak vypravujte. Vzpomínejte na něco pěkného, když jste byli jako rodina ještě pohromadě.“
„Těžko říct. Byl jsem pořád v práci, dělal jsem průvodčího na dráze. Potřebovali jsme peníze. Dost jsem kvůli tomu Marii zanedbával.“
„Na nic pěkného si v souvislosti s dcerou opravdu nevzpomenete?“
„Když se narodila,“ rozlil se Aloisovi ve tváři spokojený výraz. „Vezl jsem je tenkrát obě z porodnice domu. Bylo to v lednu. Museli jsme jet krokem, ten den napadl čerstvej sníh. Všechno to bylo takový čistý a bílý a všude bylo ticho… a já si uvědomoval ten zázrak. Když jsem jel do porodnice, seděl jsem v autě sám. A najednou si domu vezu rodinu. Svoji novou rodinu. Byl jsem tak šťastnej.“
„Pokračujte. Teď je to správný,“ pochválil ho Zuara při pohledu na display přístroje.
„Když bylo Marušce asi tak pět… koupil jsem jí v Berouně mluvící panenku. Měl jsem tam hodinu do odjezdu vlaku, tak jsem se cournul po náměstí. Maruška byla nadšená. Nikdy předtim ani potom se z žádnýho dárku neradovala víc. To vim určitě. Chtěla tý panence dát jméno podle mě. A já řikám… to přece nejde, aby se panenka jmenovala Alois. Ale nedala si říct. Tak měla panenku Lojzu. Lojzičku. To nás tenkrát pobavilo.“
Nastala malá pauza. Profesor Zuara cosi kontroloval na přístroji.

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."