Literární okénko

Na mém nočním stolku vládne anarchie, Aristotelova Poetika se ostýchavě tiskne k Murphyho Moci podvědomí. A před nimi se jak na stráži vypíná lubrikační gel. Hřejivý pro větší rozkoš. Proč?
Strkám hlavu pod peřinu místo do písku, ruce mi ochably, nohy mě nenesou, oči mám vypálený žíravinou společných fotek. Nemeju nádobí, nevařím, neperu. Sypu drobky na parapet holubům, cos je nesnášel. Větrám tě okny, vykuřuju indickými tyčinkami, dezinfikuji tvé stopy Savem z reklamy. Napíšu tvé jméno popaměti na papír, vložím do lampiónu a pustím k noční obloze. Snad se nebe nade mnou ustrne, spadne hvězda a já si budu smět něco přát. Tebe…“ 18. února

Kdykoli se na ten zápis v sešitku podívám, popadne mne touha stát se slavnou, aby někdo po letech vydal mé deníky, mé paměti. A ten bídák, co mě opustil, si bude trhat vlasy a stydět se za svůj čin před celým světem. Můj příběh se stane hollywoodským trhákem a já… No nic, tak snad příště.

„Lído, ty se vůbec neozveš! Jsem stará, kdoví jak dlouho tu budu, jediná dcera a nezavolá!“
„Jéžiši, mami, jezdíš na kole, lezeš po schodech do holubníku, sekáš kosou zahradu. Nejsi stará!“
„Jsem vrásčitá a šedivá a ani se nedočkám vnoučat.“
A bylo to tu, oblíbené téma. Když selže počasí, sousedi nebo politika, fňukání nad nepřítomností vnoučat mámu vždy spolehlivě rozvášní.
„Říkala jsem ti, že jsme se s Lojzou rozešli.“
„A nechceš mu ještě zavolat, udobřit si ho?“
Cože? Vykašlal se na mě. Tak je to. Pod záplavou filozofických důvodů, co ho k tomu vedlo, se skvěla pravá příčina. Metr šedesát, černý mikádo a podprsenka devadesát dé.
„Mami!“
„Myslím to s tebou dobře, dcerunko, abys nedopadla jako já.“
To néééé! Na tyhle řeči nemám sil. Tátu si moc nepamatuju, a možná proto si ho idealizuju.
Ale ani z toho, co o něm ona vypráví, nevyplývá, že by byl nějaký podvodník či mizera.
Dvě minuty rozhovoru a jsem unavená, jako bych běžela patnáctistovku.
„Mami, nechtěla bys radši štěně?“ kapituluju.
Vzduchem proudí kapénková infekce špatného svědomí. Vysoce nakažlivá.

Brána do útulku byla neprodyšně zavřená. Dvakrát zvoňte, stálo na smaltované cedulce u zvonku.
Poslechla jsem.
„Dobrý den, mohla bych se podívat na nějakého psa? Pro mámu.“
„Hm,“ zabručel rozcuchaný třicátník nevlídně a pustil mě dál.
„To má být jako dárek nebo to myslíte vážně?“ zeptal se. Fakt sympaťák...
„Mamča touží po pejskovi,“ lhala jsem s přesvědčením.
Oči v sloup, úšklebek založený asi na předcházejících zkušenostech se zájemci. Přesto mě zavedl před kotce. Náhlá exploze štěkotu mě téměř vylekala. Chvíli mi trvalo, než jsem v míhání těl všech možných barev, velikostí a srsti rozeznala jednotlivé psy. Tolik nešťastných očí, rozněžnila jsem se. Někteří na mě skoro mluvili, teda kňučeli. Dva lezli po plotu kotce, jeden začal výt, v posledním kotci se chlupáči poprali.
„Tak co, spokojená?“
„Já nevím… ještě, ještě chvíli, ano?“
Co budu dělat? Tohle nezvládnu. Ne takhle narychlo. Od brány se ozvalo zahalekání mužského hlasu, tak se dal ochránce psů na ústup a já konečně osaměla. Aspoň si je vyfotím – napadla mne spásná myšlenka – a v klidu domova to promyslím znovu. Cvakající mobil zavíral do své paměti oči zvířat plné smutku i dychtivosti. Že já trdlo s sebou nevzala piškoty nebo buřty.

„Já tě jedu utěšovat a ty tu máš takovou pěknou návštěvu,“ smál se ten nově příchozí za mými zády.
„Na kterého z nich padly vaše krásné oči?“ pokračoval směrem ke mně.
Že já sem lezla, že já si neprohlédla ta opuštěná psiska raději na internetu. To byla tedy dvojka, jeden mrzout a druhý komik.
„Já bych si je nejraději vzala všechny,“ špitla jsem tu nejstupidnější frázi, která mě napadla, „nezlobte se, ale já… stavím se ještě jednou, ano?“
„Klidně, jsme tu jenom pro vás!“ zahlaholil komik.
„Já to věděl,“ utrousil mrzout tiše.
Prchala jsem.
Ne dostatečně rychle. Ještě před brankou mě dostihl jekot telefonu. Zvedla jsem to, co když je to tentokrát něco vážného?
„Víš, koho jsem potkala? Tomu nebudeš věřit! Lojzíka. V masně. On nakupuje a vaří, holka nešťastná! Toho ses měla držet.“
„Proboha, snad jsi mu něco neříkala?“ zděsila jsem se. Natolik, že jsem zapomněla, kde to stojím.
„Vypadal smutně, měl s sebou takovou fuchtli, ale určitě s ní není šťastný.“
„Mami, rozešli jsme se. Tečka. Nech to být.“
„Jak chceš! Já tě varovala. A co to tam pořád štěká?“
„Co asi? Ovce…“
Třískla mi telefonem. Ani se nedivím.
Normálně nejsem hubatá. Normálně taky neřeším osobní nezdary před cizími chlapi.
Významné ticho za zády se skoro dalo krájet.
„Z toho si nic nedělejte, tady Milošovi zase utekla Růženka,“ pravil komik s účastí.
„Vole!“ ozvalo se mu v odpověď.
„Nashledanou.“ Zmizela jsem červená až za ušima.

Až pozdě v noci mě dostihla mámina informace o Lojzovi. Cloumaly se mnou protichůdné pocity. Být či nebýt? Chtít ho potkat či nechtít? Žádný strach, já stejně do masny nechodím.
Já se radši trápím vlastním deníkem:
„Co to mají slova za moc, že srazí člověka na kolena dvěma řádky? Napsals, že necítíš už lásku, že tvůj život je příliš krátký na to, abys jej prožil jen opakováním všednosti. Kéž by byla láska nějaký nerost. Šla bych, šla a kopala a kopala. Vyrobila bych z ní elixír a dala ti napít. Anebo bych ti ty šutry hodila na hlavu…“   
10. března   

Týden pryč a vše při starém. Jsem sama. S lítostivou matkou. Bez psa. Pravidelná deprese pátečního večera mě vyštvala běhat. Fascinují mě filmy, ve kterých hrdinové polykají kilometry běžíce po pláži v západu slunce nebo jitřní záři vycházejícího dne. Přesně o tom sním, když funím po panelce ke koupališti kolem bývalé skládky. Rozsvícené lampy podél cesty nabízejí falešný pocit bezpečí. Nebojím se, nekoukám totiž na horory. Jednou to ale přijít muselo…

Zlověstné chrčení za zády mi vyneslo tep minimálně na dvě stě a zrychlilo můj běh do sprintu vrcholové úrovně. Neohlížím se, jen rozšířenými zorničkami šilhám vpravo, vlevo. Je mi v patách, pořád. Slyším hrozivý sípavý dech. Ale to je možná ten můj… Prudký obrat a vystřelila jsem k plotu koupaliště. Ručkovala jsem po bráně jak Lara Croft, jenže za ní jsem se svalila jako… jako já. Připlácla jsem se do vysoké trávy a kopřiv. A přestala dýchat. Pak se to ozvalo!
Zakňučení.
Cože???
A po něm následovaly podivné hlasy.
„Móóóntyyy!“
„Hodnej kluk. To se dělá? Ty sis chtěl jenom hrát, viď?“
„Asi to tý babě zapomněl říct…“
„Ty jo, kde je? Kam zmizela?“
„Ta musela bejt potrhlá, ne? Zdrhat před štěnětem.“
„Monťák má čtyřicet kilo a tlamu jako… no prostě jako doga. Takhle si lidi nepředstavujou štěňátko.“
„Sem ti říkal, že ho do té hospody nemáš tahat, on se tam nudí a pak je vděčnej za každou zábavu.“
„Zato s tebou je zábavy jak na funuse, co ti vzala Růženka roha.“

Idioti, idioti zatracený! Oba dva i s tím čoklem. Já málem vypustila duši (málem i jiné… tekutiny) a oni to byli jen pitomci, co jim cestou z hospody utekl pes. Prý štěně! Pes Baskervillský byl proti němu domácí pudlík! V zápalu nadávání mi ušla jedna malá informace. Pointa mi docvakla až doma ve sprše. Růženka!!! Mrzout a komik! No ještě že mě zachránily ty kopřivy za branou. Kdyby mě zrovna tihle poznali, to bych nerozdýchala! Růženka musela být světice, že s nimi vůbec někdy vydržela. To se nedivím, že mrzoutovi utekla!

Máma se trošku umoudřila. Aspoň nebere Lojzovo jméno nadarmo… Pozvala mě na svíčkovou (tu já neumím). Až při nakládání voňavých knedlí na talíř mi sdělila pravou příčinu. Sousedce odvedle přejeli psa a ona jí slíbila, že já ji vezmu do útulku.
Nemám rodinu, tak prý mám dost času. Pomáhat druhým mě prý nezabije. Přidala mi prachy na auto, tak to snad můžu pro ni udělat.
„A má svobodnýho syna!“ vytáhla máma poslední trumf.
Tloukla bych hlavou o stůl. Kdyby mi v cestě nestála ta svíčková.
Absolvovala jsem dvojhlasnou prezentaci o chlapci nadaném všemi kvalitami světa, naložila korpulentní sousedku a upovídanou matku a vyjela. V duchu jsem se probírala svými špatnými skutky. Tohle musel být trest za některý z nich.

Zvoňte dvakrát. Deja vu. Trapasy mají sklony se opakovat.
Pozdravila jsem, vyslovila přání shlédnout opuštěné psy a pečlivě zírala do země. Stejně jsem cítila v zádech pronikavý nesouhlasný pohled. Důchodkyně šišlaly na psy, šahaly na ně přes plot a přebíhaly od jednoho kotce k druhému.
„Koukám, že jste si přivedla posilu.“
„Za to vás je tu dneska o jednoho méně. To musí být dřina sám nadávat i vtipkovat.“
Oplatila jsem mu uštěpačný pohled. Byli jsme si kvit.
„Tohle je fenka? A kolik jí je let?“ Tetka se zakoukala do střapaté černobílé koule na krátkých nohách.
„A vy se také chcete ujmout nějakého ze psů?“ obrátil se muž na mámu. Tušila jsem průšvih.
„Ne, to ne, mně stačí starosti s nezdárnou dcerou.“
„Chápu,“ souhlasil.
Nevydržela jsem jeho výsměšný pohled a zmizela počkat do auta na to, až se vyřídí smlouva a ostatní formality. Zavřela jsem oči a nechala se hýčkat teplem jarního sluncem.
„Kuk!“ bafnul na mě do okénka pobavený hlas. Málem jsem si leknutím vrazila volant do břicha.
„Vybíráte si domácího mazlíčka odsud? Není to trochu z dálky?“
„Jen jsem přivezla zájemce o pejska.“
Uslintaná černá hlava mi olízla napůl stažené okénko a chystala se na můj obličej. Snaha zachránit alespoň zbytky make-upu mě prozradila. Před očima se mi promítla nezapomenutelná vzpomínka.  
„Monty!“ zařvala jsem rozhořčeně.
Komikovi došla slova. Na chvíli.
„No, Monťáku, tos nás nemoh představit?“ huboval dogu.
„Lída,“ promluvila jsem já. Co odpověděl pes, těžko říct.
„Radek. Majitel psa, co žere noční běžce.“

To už se z branky hrnuly obě ženy i s roztomilou fenkou, která radostí skákala metr vysoko. Monty malou zmerčil a skokem byl u ní. Důchodkyně pištěly, psiska štěkala, rachot až na druhý konec města.
„Co se tu, k čertu, děje!“ vyřítil se s hulákáním ven mrzout.
Držela jsem zmítající se čubu v náručí a společnými silami jsme se s komikem snažili překazit klukovi-doze sexuální touhy. Poté, co si muži odvedli zpacifikovaného obra, uklidnila jsem obě rozhořčené sousedky a naložila všechny jedince ženského rodu do vozu.

Od toho dne jsem si začala venku všímat venčících se dvojic. Jak si někteří byli skoro k nerozeznání podobní. Jak občas venčil pán psíka a někdy to vypadalo naopak. Ve tvářích měli ti lidé nezřídka jen povinnost a jindy zase neskonalou radost.
Možná to není řešení samoty pro mámu, ale pro mne.
Podvečery věnované běhání se staly dobou čekání na „náhodné“ setkání se šílenci z útulku. Zazvonit tam potřetí už jsem odvahu neměla. Ale asi změnili lokál a děsili noční chodce jinde.
Co blázním? Přece mi nebyli ani sympatičtí.
Měla bych se radši seznámit s nějakým inteligentním, hodným, příjemným chlapíkem. Nebo odpustit Lojzovi a počkat, zda se ke mně nevrátí od černého mikáda s devadesát dé. Potěšila bych tím mámu, zadělala na budoucí vnoučata.

Pro jistotu jsem mrkla do deníku (někdy si v těch depresích sama rochním):
 „Prším s deštěm za okny, padám na dno jak každá kapka, jedna po druhé. Nevím, zda mi víc chybíš ty nebo naše společné zážitky. Všechny ty maličký události, ukrytý navždy v paměti i ve fotkách. Jako by tvůj odchod vymazával postupně dni našeho společného života. Delete, delete, delete. Nebude trvat dlouho a už si ani nevzpomenu… Budu pak šťastnější?“               
30. března     

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."