Literární okénko

Nad postelí malého děvčátka se sklání jeho otec a líbá ho na čelíčko. „Dobrou noc, Lízinko.“ „Tati, tati, sněží venku?“ Muž se zvedne, odhrne závěsy a podívá se z okna. „Jo, sněží. Dnes je moc krásný večer.“  Usmívá se. „Tati, a můžu si otočit polštář na druhou stranu postele? Chci se koukat na snížek.“ Muž se uchechtne. Připadá mu to roztomilé.

„No proč ne. Ale musíš mi slíbit, že opravdu usneš a nebudeš nás s maminkou zase budit.“ Děvčátko se ušklíblo. „No tak jo, to slibuju, ale kdy se maminka vůbec vrátí domů od tety Laďky?“ Muž si povzdechl. To kdyby sám věděl. „No určitě to bude brzy. Jen spi, ráno ji uvidíš. A už opravdu dobrou.“ „Dobrou, tati.“ Muž potichu zavřel dveře do dětského pokoje a šel do obýváku. Smutně se zadíval na fotku své ženy. Pak šel do kuchyně a vyndal si z lednice jedno pivo. Potřeboval se uklidnit, Nikola tu už dávno měla být.
O třicet minut a dvě piva později:
Zarachotil zámek ve dveřích. Patrik nešel svou ženu uvítat. Věděl, odkud právě jde. A tušil, co se tam dělo. Jeho žena ale neměla ponětí, že o tom Patrik ví.
Nikola: Ahoj. Jak jste se tu s Lízou měli?
Patrik (suše): Čau. No rozhodně líp než ty asi ne.
Nikola (zmateně): Jak to myslíš? Stalo se tu něco?
Patrik: Ne, co by se tu mělo stát? Spíš povídej ty, jak si se měla?
Nikola: No nic výjimečného. Znáš to, ne? Holčičí drby, víno a skoukly jsme pár těch dojáků.
Patrik (nabroušeně): Seš hnusná lhářka!
Nikola: O čem to mluvíš? Co by se tam asi tak mělo dít?
Patrik (tiše): Nehraj to tady na mě. Já vim, že si tam chodíš zašukat s tou tvojí rádoby kamarádkou.
Nikola (se slzami v očích): Ne, to není pravda. Jenom jsme si vyrazily.
Patrik: Ale je. A ty to moc dobře víš. Seš normální kurva. Podvádíš mě se ženskou! Takhle urážet moji důstojnost. Hnusíš se mi. Proč sis mě do prdele brala? Proč?! Proč jsi předstírala, že o mě máš zájem, když to celou tu dobu byla jedna hnusná lež?
Nikola (chladně): Tohle ty nikdy nemůžeš pochopit. Ty nevíš, jaký to je v tomhle zasranym světě plnym předsudků. Jak jsi na to vůbec přišel? Kterej z těch tvejch bezchybnejch kamarádíčků na mě donášel?
Patrik (se slzami v očích): Ruda vás viděl v lese, když byl na houbách. Se mnou jsi to nikdy nechtěla dělat v přírodě. Asi mi chyběly kozy, co?!
Nikola se znovu rozbrečela a takhle to pokračovalo ještě tak hodinu. Oba nakonec došli k závěru, že se rozvedou. To se jim nakonec po roce také povedlo.
Líza pak otce ještě pár let navštěvovala, než přišla puberta a ona došla k závěru, že ho vlastně nenávidí. Ten si mezitím pořídil novou ženu a také novou dceru. Žena se s ním po šesti letech manželství rozvedla. Vyčítala mu, že se jí málo věnuje. Patrik pracoval jako středoškolský učitel, takže to byla nejspíš velmi nevděčná žena, když jí nestačily dva měsíce manželovy pozornosti v kuse. A tak Magdalena Petrusová po rozvodu přibrala dvacet kilo a pořídila si pět psů. Nikdy už nenašla muže, který by se jí věnoval tak, jak by si ona přála.
Patrik Petrus byl prostě muž s nešťastným vkusem na ženy. 


Crrrrrr. Zazvonil budík. Líze to bylo ovšem hluboce jedno, protože se dnes opět probudila o hodinu dřív, tudíž se stihla už nasnídat, ustlat a vyčistit si zuby. Takže se oblékla a posadila se do křesla. Ráno si televizi nikdy nepouštěla, dávala přednost rádiu. Písnička, co hráli, jí zvedla náladu, a tak seděla a pobrukovala si. Bydlela v činžovním domě na náměstí. Už odmalička měla Líza pocit, že Kaštany by měla být spíš vesnice než město. Její byt tři plus jedna byl příjemně a decentně zařízený. Měli na tom velký podíl časopisy o bydlení, které si Líza často kupovala. Byla to spořivá dívka, takže si vždy prohlédla časopis a pak hledala levnější varianty těch krásných moderních věcí, na které neměla. Byt zdědila po matce. Ta před čtyřmi lety zemřela při vlakové havárii. To byl také důvod, proč se Líza chovala tak samotářsky. Nějakým způsobem ji to muselo poznamenat. Neměla vážnou známost. Dokonce od té doby neměla žádnou známost. Její poslední kluk byl Jirka Vlašský ze střední. Byla to krátká, trapná prázdninová láska, jak se o tomto poměru vyjadřuje sama Líza, když se jí na Jirku někdo zeptá. Ale vzpomínky na to má víc než živé. Bral ji ven snad každý den a jednou, když se spolu procházeli u potoka, zavedl ji do staré německé vilky, kde už léta nikdo nebydlí, a tak se jenom rozpadá. Tenkrát to byl její první sex. Nic úžasného, jak později oznámila kamarádkám, a po škole rozhlásila, že teda asi 14 centimetrů. Jirka se s ní potom přestal scházet a nikdy na ni už nepromluvil. Ale to je jedno. Teď je pět dvacet a Líza vyráží do práce. Je sice vyučená prodavačka, ale za kasou si nikdy nevydělávala. Našla si práci v místní továrně na dřevěné hráčky stejně jako polovina obyvatel Kaštanů. Práce to byla bídně placená, ale zato nenáročná a vcelku zábavná. Když za sebou zabouchla dveře, všimla si, že jí domovnice, paní Millerová, připevnila na dveře vzkaz, kde stálo: „Milá Elizabeth. Dostav se prosím na příští schůzi našeho domu. Koná se zítra v pět hodin odpoledne. Děkuji.“ Paní Millerová byla podle Lízy jenom stará a otravná ženská. A navíc schůze se pořádaly jednou týdně, a to proto, že krom Lízy byl dům plný znuděných důchodců, pro které to bylo příjemné zpestření týdne. Pro Lízu ovšem nikoliv, takže sešla o patro níž a napsala paní Millerové vzkaz: „Milá paní Millerová. Bohužel se nemohu na schůzi dostavit z velice vážného důvodu. Nechce se mi. Děkuji za pochopení. Elizabeth Petrusová.“
Takhle to chodilo každý všední den. Probuzení, snídaně, ranní hygiena, budík, rádio a občas milý vzkaz od domovnice. Líza měla pocit, že potřebuje změnu, jenže to ještě netušila, že změna, kterou si pro ni přichystal osud, jí převrátí život tak moc naruby.
Dnes je čtvrtek. Obyčejný pracovní den. Líza má už tři hodiny lepení dřevěných kačenek za sebou. Ještě další tři a bude oběd, říkala si. Pak jí ale zazvonil mobil. Neznámé číslo. „Petrusová, prosím.“ „Dobrý den, mluvím s Elizabeth Petrusovou?“ „Ano, mluvíte, co potřebujete, jsem zrovna v práci?“ „Tady je doktor Ondrásek z nemocnice v Tramově. Totiž váš otec se u nás léčí a přál si, abyste ho přijela navštívit.“ Líza se zhluboka nadechla, neměla zájem svého otce vidět, hlavně neměla zájem vidět jeho ženu a novou dceru (o rozvodu neměla ani tušení). „To nevím, co vám můj otec řekl, ale my dva se neviděli už osm let a já to nehodlám měnit jenom proto, že si hraje na nemocného.“ „Slečno Petrusová, je mi líto vašeho vztahu s otcem, on ale opravdu naléhal, moc vás chtěl spatřit. Ještě naposledy.“ Líze zatrnulo. „Naposledy? Chcete mi říct, že umírá? Na co proboha?“ „Bohužel je to tak. A na co, to je důvěrná informace a ty po telefonu nesdělujeme. Jak jsem už řekl, je mi líto. Měla byste přijet. V Tramově vás už navedou. Děkuji za váš čas, nashledanou.“ „Nashledanou…“ Líze se spustily slzy. Tuhle reakci tedy nečekala. Nejspíš to zavinily ty vzpomínky, co v ní někde hluboko jsou. Vzpomínky na dobu, kdy byli ještě rodina. Kdy nebyla úplně sama. Líza vytáhla z batohu jízdní řád. Autobus jí jel přesně za deset minut. Musela se tedy rozhodnout. Pak si ale vzpomněla na matku a ta by jistě jela. Byla to moc hodná žena a dovedla leccos odpustit. A tak její mrtvá matka donutila Lízu, aby se jela podívat na svého skoro mrtvého otce.
Autobus přijel na čas. Líza měla ještě rudé oči od pláče, a tak si řidič autobusu neodpustil poznámky na téma: však on se k vám vrátí, slečinko. Líza neodpověděla. Jela sama. Cesta to byla přímo úděsná. Řidič měl naplno puštěné rádio a neustále jednou rukou přepínal stanice, tou druhou kouřil a někdy přestal přepínat a nasadil si brýle, aby si přečetl smsku. Neustále se při tom rozhlížel a Líze tělem silně připomínal luční kobylku.
V Tramově byla pouze jedna nemocnice, a to U Vysoké lípy. Líza ji neměla ráda. Jako dítě tam strávila dva měsíce se zánětem ledvin. Od té doby se to tu nijak nezměnilo, snad jen k horšímu. Kdysi zelená omítka vybledla a postupně odpadávala. Stará dřevěná okna, kterými v zimě unikalo teplo a při silnějším větru strašila děti, také nikdo nevyměnil. Velká vstupní brána jí vždycky připomínala nějaký britský válečný film, takže když vešla dovnitř, vůbec se jí tam nehodilo to novodobé vybavení. Čekala by spíš milé sestřičky v bílých čepičkách. Místo toho seděla na informacích stará tlustá megera, která zde pracovala snad sto let. Opravdu se tu nic nezměnilo, povzdechla si v duchu Líza.
„Dobrý den, jdu za Patrikem Petrusem. Jsem jeho dcera. Můžete mi prosím říct číslo jeho pokoje?“ Líza už dlouho nevyslovila jméno svého otce. Znovu jí to vehnalo slzy do očí. „Dobrej, no tak počkej. Jo, tady. Takže druhý patro a máš ho na čtyřicet trojce, jo?“ Přístup té ženy ji nijak nepřekvapil. Navíc měla jiné starosti. Slušně poděkovala a vydala se do čtyřicet trojky.
Utřela si slzy a snažila se polknout, ale měla hrozně stažené hrdlo strachem. Strachem z toho, co uvidí, až otevře dveře. Zaklepala. Ozvalo se dále, a tak vešla. Otec měl pokoj sám pro sebe. Vypadal opravdu špatně. Neměl vlasy a byl bledý jako stěna. Vedle něj seděla dívka ve velkých fialových šatech. Líza věděla, kdo to je. Znala ji. Byla to otcova druhá dcera, Alice. Bylo jí teď asi šestnáct. Když ještě navštěvovala otce, tak si spolu i hrávaly. Ale dnes to pro ni byl naprosto cizí člověk. Cestou v autobuse si dlouho rozmýšlela, jak svého otce oslovovat, nakonec se rozhodla pro nejmilejší řešení. „Ahoj, tati.“ Vydala ze sebe ztěžka Líza. Ticho. „To nevidíš, že spí?“ Zeptala se jí Alice. „Aha, no a kdy se probudí?“ Tentokrát to byla Alice, která se rozbrečela. „Myslíš, jestli se vůbec probere?“ Líza nevěděla, jak se má chovat. „Pamatuješ si na mě?“ zeptala se Alice. „Jo, pamatuju. Alice, že jo?“ „Jo.“
Nastalo asi pěti minutové hrobové ticho. Líza měla husí kůži, ale musela se zeptat. „Co mu je?“ Alice se vysmrkala a vzala si žvýkačku. „Má nádor na mozku. Je ale moc velkej a prej se nedá operovat. Dneska na tom byl už fakt špatně. Umře, to je jistý. Ale to je tobě přece jedno.“ Líza se podivila, jak Alici ta žvýkačka uklidnila. Najednou necítila v jejím hlase lítost, nýbrž jakousi nenávist vůči ní. Což samozřejmě nechápala. „Aha, nádor, to jsem nevěděla. To ale neznamená, že mi je to jedno. Jsem stále jeho dcera a navíc to on odešel ode mě, ne já od něj. Asi nic nechápeš.“ „Jo, asi nic nechápu. Hele, jestli se ale táta ještě probudí, tak bude rád, že seš tady. Mluvil o tobě hodně, i když ses na něj pak vybodla. Mě nikdy neměl tak rád, vím to.“ Lízu nikdy nenapadlo, že by ji otec bral ještě po těch letech za svou dceru. „Aha, dík.“ To bylo jediné, co z ní vypadlo. Aha, dík. Hned jak to řekla, tak se za to nenáviděla.  
Najednou jeden z přístrojů, na kterém byl napojen pan Petrus, začal pípat. Obě dívky věděly, co to znamená. Ach, ano, Lízin otec zemřel. Seběhlo se to velmi rychle. Líza pak objala brečící Alici. Dala jí své číslo na mobil kvůli zařizování pohřbu a dalším věcem. Alice ještě zůstala, ale Líza se vydala domů. Cestou si koupila velkou vodku a ještě ten večer se strašně opila. To také zapříčinilo, že se v noci vydala na opileckou procházku městem a nakonec usnula na autobusové zastávce. Ten den nešla do práce. Rozhodla se jít matce na hrob. Vždycky sice chodívala poslední pondělí v měsíci, jenomže zrovna dneska to opravdu potřebovala.
Bylo chladno a mrholilo. Líze nebylo příliš dobře po noci strávené s flaškou vodky, a tak se stavila nejdřív na snídani u Fredyho. Byl to takový malý podnik cestou na hřbitov. Všechno tam bylo zelené a nad vchodem visela veliká, blikající hlava žabáka. Moc příjemné místo. Dala si topinku a kafe. Před dvěma lety přestala kouřit. „Seru na to.“ Pronesla trpce a vytáhla si z kabelky svoji cigaretu záchranářku, kterou si schovávala na krušné časy. Ty teď podle jejího mínění přišly. Pak nasedla do své staré červené fordky a vydala se směr hřbitov Tramov.
Ani po čtyřech letech se nezbavila toho pocitu, co jí svíral hrdlo, když se blížila k matčině hrobu. Najednou se zastavila. Někdo tu byl, ometl hrob a ve staré modré váze svítila čerstvá žlutá růže. Líza se zamyslela. Kdo by to tak mohl být? Jenomže nikdo ji nenapadl. Pak v dálce zahlédla paní Millerovou, jak vyhazuje do kontejneru starou svíčku. Lízu napadlo, že by tu někoho mohla vidět, a tak se za ní rozeběhla. „Dobrý den, paní Millerová, to je dobře, že vás tu vidím. Napadlo mě, jestli jste neviděla někoho u hrobu mé matky? Já tu totiž v tuhle dobu obvykle nebývám, a tak nevím...“ Paní Millerová se rozplakala. Lízu to zarazilo. „Promiňte, asi jsem vás rozrušila. To nevadí, není to nic podstatného.“ Ovšem žena plakala dál. „To jsem byla já, Lízo.“ Tohle byla zarážející informace. Její matka nikdy o paní Millerové nemluvila jako o nějaké zvlášť dobré přítelkyni. „No dobře, tak za to se nemusíte stydět, to je v pořádku. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo ještě pamatuje na mámu.“ Líza doufala, že tím to sfoukla a její domovnice odejde. Jenomže to se nestalo.
Žena stála a dívala se na Lízu těma svýma nešťastnýma uslzenýma očima. Pak si utřela nos do kapesníku a pohladila Lízu po tváři. „Víš, Lízo, tvá maminka ti to nikdy neřekla. Bála se, že bys to nepochopila, že bys ji dokonce odsoudila. Tak moc tě milovala. Tak jsme to tajily a nejen před tebou, tajily jsme to před celým světem. Věděl to jen tvůj otec a ten byl až moc hrdý na to, aby o tom někde mluvil. Nikdy by nedopustil, aby se mu chlapi vysmívali, že se oženil s lesbou.“ Líze byla zima. Rozbušilo se jí srdce a prostě se otočila a odešla. Sedla si za volant svého auta a rozbrečela se. Už toho na ni bylo moc. Rodiče umírají, ano, to je normální. Ale aby o její mámě nějaká šílená ženská tvrdila, že to byla lesba a měly spolu pletky, tak to už na ni bylo moc.
Rozklepala se zimou. Potřebovala být teď sama. To jí ale osud nepřál, zazvonil mobil. „Petrusová, prosím.“ Chvíli bylo ticho a pak se ozval tichý, nešťastný hlas. „Ahoj, hele, to jsem já, Alice, víš. No, potřebovala bych od tebe pomoct. Mám problém a moje máma mě nechce ani vidět. Nikoho nemám. Prosím, můžeme se někde sejít v Tramově? Nemám teď zrovna na autobus, víš.“ Lízu až vyděsil ten zoufalý tón v jejím hlase. „No dobře, no. Tak třeba v tý kavárně za školkou? Stihla bych to tam za půl hodiny, co ty na to?“ „Jo, jo, to by bylo fajn, tak tam. Dík, seš hodná.“
Do Tramova to bylo asi pět minut cesty, ale Líza si potřebovala jít koupit cigarety. Trafiku měla po cestě, a tak si koupila zrovna i nové vydání Design a trendy, aby měla při čekání na Alici co dělat. Kavárna Sleď byla malá a velmi útulně zařízená. Dokonce zde byl i krb. Ještě když chodila Líza na školu, často tady s kamarádkou čekaly na autobus. Tenkrát tu pracoval takový legračně roztomilý číšník. Adam se jmenoval. Vždycky se s ním snažily flirtovat. Nakonec skončil tak, že se oženil s takovou krávou od nich ze školy a dneska mají tři děti a pět hypoték. A on ztratil veškerou svou roztomilost, když začal pít. Dokonce se proslýchalo asi tak před rokem, že Irena, jeho žena, si stěžovala jedné své kamarádce, že ji párkrát zbil. Ale tohle Líza slyšela od ženských v práci, takže kdoví, kolik je na tom pravdy.
Objednala si zelený čaj a začetla se do časopisu. Cink. Zvonek na dveřích oznámil Alicin příchod. Vypadala strašně. A Líza si dnes všimla něčeho, co minule nejspíš důkladně maskovala. Byla těhotná. Pod mordou košilí se jí rýsovalo malé vypouklé bříško. Tak šestý měsíc, tipovala Líza. „Ahoj, tak už asi vidíš, v čem tkví můj problém. Hele, neprosila bych tě o pomoc, ale moje máma mě nechce ani vidět. Víš, ono jí ani tak nevadí, že mi je jenom šestnáct. Jenomže já to mám s Vietnamcem.“ Líza na ni koukala jak puk. O Vietnamcích měla své mínění. Jednou si tam šla koupit džíny, a když se jí tam nic nelíbilo, tak na ní ta čůza ukázala prostředníček a nejspíš ji poslala po jejich do prdele. „No hele, a co po mně vlastně chceš? Nebudu tě teď soudit a vyslýchat, na to moc nejsem, ale to nemáš kamarádky nebo tak? Babičku?“ Dívce ukápla slza. „Ne, nemám. Nebo aspoň ne takové, co by mi pomohly. Nemám kam jít. Dneska jsem spala u mámy, ale ráno mě vyhodila. Nemohla bych bydlet u tebe? Jen na pár dní, než se vyřídí dědictví.“ „Jo, jasně, to dává smysl. Nevím, proč by ne.“
Pak si spolu ještě dlouho povídaly u čaje a horké čokolády. Líze se Alice docela zamlouvala. Rozuměla si s ní, i když byla poněkud prostořeká. A i přesto, že se spustila s Vietnamcem. Dokonce se jí svěřila i se svou příhodou ze hřbitova. „No vidíš. A tys tátu nenáviděla, protože opustil tvoji mámu. A nebylo to nakonec naopak? Mohla jsem mít celou tu dobu sestru.“ Povzdychla si Alice. A měla vlastně pravdu. Přepadla ji z toho upřímná lítost.
Alice u ní nakonec zůstala tři a půl měsíce, dokud neporodila. A pak ještě další tři roky. Měla chlapečka. Jeho vietnamský otec se k němu nikdy nepřihlásil a bohužel se mu nedostalo ani babičky. Alicina matka si totiž k pětačtyřiceti pořídila dogu a začala držet dietu. Když šla jednou tu svou dogu vyvenčit, nezvládla ji utáhnout, jak byla zesláblá z věčného hladovění, a tak ji doga stáhla z útesu. Alice jí šla na pohřeb sama a z její smrti se vzpamatovala celkem rychle. Líza nakonec získala sestru, a dokonce i synovce. Chlapečkovi daly jméno Patrik, po dědovi, a přestože se do toho Líze moc nechtělo, tak jim musela po třech letech dát sbohem. V osmnácti si mohla vyzvednout peníze po otci a navíc si našla i manžela. Líze se sice moc nelíbil, ale na ně byl hodný, a tak se rozloučili a Líza byla opět sama. Už ne tak sama jako před lety, protože se často navštěvovali a Patrika jim s radostí hlídala.
S paní Millerovou pak už skoro nemluvila. Nedokázala se s tím nikdy srovnat. Když pak zemřela, chodila jí dvakrát do roka na hrob. To kvůli matce.
Ve třiceti se jí začal dvořit Pavel Dubec. Byl o deset let starší než ona a moc se jí líbil. Pracoval jako ekonom. Měli spolu dvě holčičky. A tak Líza nakonec měla vše, co chtěla. Rodinu a dost peněz na ty krásné moderní věci z časopisů, na které teď už měla. Byla šťastná, jen někdy, když se dala do prohlížení starých rodinných alb, tiše vyčítala matce to, jak jí tenkrát nedomluvila, když řekla: „K otcovi už ani nepáchnu. Nikdy mu neodpustím, jak nás opustil. A najednou si hraje na hodného. Nenávidím ho!“ Teď se za to, co tenkrát řekla, nenáviděla Líza.
Prostě kdo ví, jak by to bylo, kdyby si lidé říkali pravdu. Dost možná by Líza nebyla ani na světě.

Tento článek je příspěvkem do literární soutěže Píšu, píšeš, píšeme...

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."