Literární okénko

Nenahradil by je ničím jiným, stal by se jimi, nechť se člověk prodává, zašla ho chuť. Jestli je to vůbec možné. Schody se, vytrhané, točily za poslední z uliček starého středu města. Pojď do baru, dáme červené – pleskalo vnitřnostma. Proč by je neměl poslechnout? Chodník byla cesta a cesta se svažovala a kutálela kočkám pod ocas. Vše se zdálo jitřně prokleté a propletené, domy rojily ještě málo lidstva, tak to měl v sobě rád. Pletl si slova na štítě domu, nějaký zasraný amerikanismus, už neutekl, vtáhl ho. Slunce se vyšvihlo zřejmě v ten pravý okamžik, vysolil drobné. Cinkaly tělama o dřevo. Tak co to bude? Křikl rozhodčí v tomhle udržovaném domě. Pivo. Tak jo, proč by ne. Hrdinovi oči míhaly na stěny, nějaké paroží, tak jako vždycky, pár plakátů přírody, a co záchod? Byl porcelánový, zdál se vážně moc starý. Okýnko pouštělo ptačí blůs.
    Cigarety našel v kalhotách opravdu náhodou, nebo mu je tam někdo dostal, nějak to jde, znal to z týví. Na kouzelníky se dalo vážně věřit. Postával u baru a někdo přišel taky stejně jako on. Kdysi znal takovou velkou lásku, teď už nechce vypadat roztomile. Vlasy měla opravdu krátké, hozené do čela, na kluka, těžko byste ji poznali na horizontu. Sedla si a objednala dvojku bílého, osobně by radši dal na jazyk červené. Proti gustu… Pozoroval ji nápadně, točil si ji na své dlouhé vlasy a pomalu kameněl, stál tam jako ďas. Zlato v půllitru bělalo nahoře, bezprostředně lákalo. Bylo vážně obrovské ticho. Hroby proti tomuhle smutku zpívaly. Něco hořelo uvnitř břicha a v podvědomí vyvstávaly bytosti. Pohodila hlavou a vylétl racek, přímo k němu, zacítil moře z pohlednic, šel to setřást na světlo. Sklenice skřípaly dnem a nechávaly mokrou kolej.
    Druhé padalo za poslední usměvavé obličeje na papíře, hořely by snadno. Barman seděl a četl mysteriózní noviny, kdo padal ze skal a čí byly ty nohy v autech? Blesky na rukou špiónů fotily. Jejich oči se střetly na okamžik nudy. On četl dál, on pil. Občas překonal rameno a viděl ji, jak je plachá a chce utéct, jak se bije sama se svou linkou nad očima. Na hajzlu se to nezměnilo, pokřivené filtry cigaret se pomalu namáčely do všech tekutin. Tvořily znamení. Zanechávaly po sobě jen barvu popela. Něčí rtěnky na pánských. Nohy zabolely, tak vyhledal úkryt na jediné železné židli, obrácen do skel z druhé strany. Nechceš zaplatit další? Nějak ji oslovit musel, nadhodil, co ho napadlo. Klidně. Sedl si k ní, dech na dech, ruka v ruce byla za chvíli propletená, něco jako klub hadů. Přiznal se jí, že nemá, jak jí plnit přání, všechno už rozfofroval někdy včera. Kde pracuješ? Ptala se ho, ale vlastně se dalo poznat, že ji to nezajímá. Nikde, občas něco prodám, najdu, někde se zahrabu, naposledy jsem sušil lodě, byly fakt dřevěné. Vnímala ho jen na oko, někde hledala sny, pod očkama občas zapomněla ty své kočičí oči, nebo hadí a šupinaté?
    Probíhaly barevné drinky, snažil se mluvit česky, jenže občas řekl něco, co ji zastrašilo, pohladil ji. Byla pořád střízlivá, líbat se nechtěla, poznal to z nevýrazných rtů. Na koncích byly docela svůdné, malé háčky. Kolik rybářů tě dostalo? Kolik bylo hodin, jo, zdá se to být ještě daleko. Co o ní může vědět. Přišlo pár hlav navíc, všechny byly plešaté a zívaly. Chvíli si myslel, že se chtějí rozpůlit. Půjdeš se mnou? Zasyčela mu do ucha. A kam? Už ho vedla, měla ještě nějaké možnosti, jak se upít. Ulice byly zahřáté jedním lepším dnem. Teplo. Sledoval její lýtka, jak se vlní, a nemohl si pomoct. Bože! Ukrajovali Ulice, jo, byly s velkýma písmenama. Stáhl se vedle ní, najednou si jako hrdina nepřipadal, byla větší a odolnější. V sobě možná ne, samé možná, hurá ke dnu. Byl to starý zabalený dům. Lešení zabránilo otáčet oknama, takže místnosti vyhasly. Botama otloukal schody do bytu. Dveře nechali otevřené, hledal cigarety, vevnitř leželi nějací tvorové, žebrali o fantasii, zůstal zírat dolů, do pavlače. Jak se vlastně jmenuješ? Loki. Přesně tak vypadala, ano, celá(ý) Loki. (Narostly jí v té tmě vlasy?) A ty? Víš, že ani nevím, asi Honza. Ahoj, Honzo, zablábolila. Co tu hledáš? Peníze. Okrádáš ty bytosti? Pomoz mi. Naléhala. Neviděli je, měli světy. Taky by chtěl, ale padat potom…
    Teď ji vedl on, než jsme se potkali, nevěděl jsem o ní nic, říkal mi, že je to moc hodná holka. Jaký je tvý jméno? Štěkla na mě pražštinou. Já jsem Adam. Šlo to ráz naráz, házeli mi pod nos rumama a já ochotně nasával. Střídali jsme doteky, ale holky se vždycky těšily víc s Honzou, nechal jsem to tak. Točili jsme na prstech celý sál, házeli tam dovnitř pětky a bedna tancovala. Občas jsme se rozbili o nějaký roh a museli nás pak tlačit ven. Lampy posílaly modrou. Čas hvězd. S cigaretou jsme propalovali na nebi nová souhvězdí. Kouř nic nenaznačoval. Hádali jsme se a milovali. Loki odešla, Honza zapadl do jiné hospody. Měli jsme se setkat až za týden. Domů jsem utíkal. Radost byla nesnesitelná.
    Honzovo tričko se vyměnilo. Obrázek bílé lodi ho vedl po nových věcech, potkal staré známé. Moc nemluvil. Panské schody sešel snad osmasedmdesátkrát. Počítal to. Nebe se začínalo zbarvovat. Léto se probíralo. Město chrlilo odpadky. Zdálo se mu, že v té výloze spatřil jednu z těch bytostí, tehdy. Raději šel jinam. Jeho chůze a dráhy byly šílené. Nic se neměnilo. Jenže dny byly jiné, potkával hororové ukázky hlouposti. Občas se ztratil a musel se ptát. Hudbu měl naposlouchanou. Hrabal se v kalužích, to když pršelo. Ptal se jich na Loki. Chtěl s ní spát.
    Nad kolama na ubruse visel jeho dlouhý účes. Pozoroval barmanovu techniku. Zjevila se mu před oltářem. Do sklenic totiž pršelo slunce, a tak jej vytvořily. Řasy se táhly do dálky. Mezi prstama schovávala kabelku. Neviděla ho. Zavolal na ni. Sedla k němu až po pár záchvěvech. Z venku šel chladný vzduch. Zapadal do něho, byla průsvitná, nemluvila. Stalo se něco? Pořád se něco děje. Tak ji nechal, snažili se požít drogy. Začali alkoholem. Tkaničky kapaly, když spěchaly domů. Blesky dnes barvili do růžova, voda pršela z děr v mracích. V místnosti měl Honza jen sebe a ji. Bude něco? Chceš? Kývl. Těla nabírala prach. Teplo se táhlo v cárech. Okna propouštěla. Skončili na troše novin, špatné datum. Byla ještě rozsypaná orgasmem. Nabírali dech. Hm? Nic jsem neříkal. Brečela, jenže vypadala jinak. Utekla mu do deště. Proto za mnou Honza šoupal. Nevypadal vůbec nijak. Stmívalo se.
    Půjč mi, chci jí koupit květinu. Myslíš, že pochodíš se zelení? Zkusím to. Neměl jsem. Špinavé a zšedlé nohy se houpaly nad břehem naší řeky. Ptáci tu pořádali drogový večírek. Zelené svinstvo se jim lepilo na zobáky. Bosé prsty nás studily. Vítr zahnal teplo. To jo. Co budeme dělat? Pojďme ji najít. Nech toho. Skončili jsme ve vinárně. Levná břečka se lila z píp. Mhouřili naše nebohé oči. Vypadaly děsivě. Co když se tu objeví. Vážně? Zapal mi. Dík. Kouř točil nějak těžce. Jeho hlava létala s ní. Byl jsem vlastně sám. Nazdar. Došli všichni poutníci. Co dneska točíš? Nejvíc Frankovku. Dáme si taky. A tak se tam barvilo, až do rána, kdy nás za košile, trika a kabáty naházeli na dlažební kostky. A my se rozlétli do všech světových dějin. A občas se to opravdu stávalo.
    Velký rozhovor se odehrál pod mostem, kde nás tahala tráva. Proč ti vlastně říkají Velký hrdina? Neřeš to. Zajímá mě to. Kurvapořád! Klídek, co blbneš. Se neptej. Tak ty mi zas nemlať do hlavy tu holku. Je to moje sklíčení. Každý máme. Oceloví ptáci prznili oblohu bílýma výtrusama, my je sledovali. Co teda? Co? No ten hrdina. Nerad se mlátím. To je všechno? Jo. Měl ji pod kůží, pořád se díval na žíly. Vypadají velké. Máš dobré srdce. To ty, Adame. Nohy se odpoutaly a najednou tu byla tma, která žrala. Vypadla elektrická. Čím pojedem? Máme něco nablízku? Pojď. Velký stroj na kolech rychle nabral všechno, kde před chvílí trčely naše otisky. Zdálo se ti něco? Jen o ní. Vyžeň ji, ty vole. Nejde to. Co to je? Láska. Znáš to. Já vím. Tak co po mně chceš? Zatáčky proudily do protisměru toho pohybu. Drápama jsme se drželi. Samé zbytečné křeče. A co dál? Nevím. Jak to vidíš. Dnes už nic. Možná zajdu na Velkou. Myslíš Kostku? Jo. Drahé ceny. Hm. Čau. Měj se. Dveře zlostně rozdrtily písek na zemi. Kola hučela, za tepla nahřívala asfalt a my byli každý někde jinde. A byli jsme samotní.
     Držku rozmlátili kde komu, ale velký šťastný hrdina vyvázl, zřejmě se jim moc nelíbil. Měl jiné trny. Viděl Loki. Byla napnutá jak struna, když ji líbal démon. Zabil by ho, je to její chyba. Nové kalhoty našel pod oknem. Plazili se po něm, nesedly mu. Bránil se vstát. Když ho pozorovaly spící labutě, spaly dál. Láhve pluly po vodě, tajné vzkazy. Počmárané ulice, jizvy na městské duši. Občas nějaké to jméno, srdce probodli křížem. Aj lávjů lenon. Co takhle někdo naprášil. Rohy, na kterých hlídkovali psi. Zběhlí a ustrašení. Taky měli svoje vzkazy. Proudy vzduchu máchaly hnízdama ve větvích. Koruny měly smaragdy. Pozdní jaro zkoušelo poslední ledové dny. Večer putoval dokola. Velké vozy odvážely. Nechtělo se mu spát. Velkému hrdinovi. Čekal na střechách, mrzl. Samurajské slunce mu provedlo harakiri paprskem. Přesně kolem medailónu ze starých let. Byla na něm skvrna, čísi krev. Tehdy bylo všechno staré známé. Kostma mu projelo poslední víno. Střepy pokropily dlažbu. Tenhle bůh páchl.
    Jeli jsme na výlet, auto poslouchalo. Zpívali jsme, bylo nás pět. Nevím, kde ji sehnal, ale byla tu. Promáčená, protože milovala déšť. Nechali se jím bičovat, bodal. Stromy tvořily barikády, stěny. Nedovolily uhnout. Krajnice se drolila a padala ze svahů. Hora navrhl odpočinek. Pořád se zpívalo. Rychlost po odpočinku se zdála sladká. Havrani už odletěli. Vodní nádrž rozsévala loďky. Lidé se topili a jedli. Zapadli jsme do dění. Loki se vytratila. Honzu vzal ďas. Hora pronášel staré básně. Oheň hořel. Mokrá těla schla. Střechu nad námi rozčaroval úplněk, motal kruhama a lapil nás. Tance starých čarodějnic byly dovršeny. Unavené údy padaly pás po pásu. Víno zaschlo na krku. Polibky vyhasly. Po lesní stezce kouřila moje cigareta. V nadmořské výšce jsem viděl dva ptáky. Nekroužili, vyseli, jako mrtví. Strach začal svoje modlitby. Nic mi nebylo, šlo se spát.
    Loki ani Honza se neobjevili. Oběd sálal vůně, mísící se s vajgly a napravoval skřety v hlavě. Noc byla chladná, proto se všichni třepali a báli. Poslední rozčarování nad kusem chleba. Rozlomili jej, Hora a Bára, chutnal jim. Každý se ptal očima po Honzově konci. Mně víc zajímala ona. Tušení mi začínalo spalovat duši. Kola šuměla, jelo se domů. Ve třech. Byl to smutný den, nikomu nebyl dán dar řeči. Celá cesta nenaservírovala ani jedno auto. Podivné hádanky mi točily v lebce. Byli jsme lapeni kouzlem šamana. Rozpustilost města řvala jako pominutá. Huby se tu otvíraly. Chřtány bez zubů. Chřtány se zubama. Stařeny a děti. Teplý květen začal. Město se z toho umělo radovat, ale nás bolely uši. Naše obočí se mračila do ksichtu toho města.
    Velký hrdina putoval po všech kopcích, zahrabaný do země. Mezi kořenama. Dlouho jsem ho viděl ve snech, jak po mne šahá ledovým prstem. Byla to šílená noční můra. Nešla zaplašit. Všichni začali pít znovu. Velký válečník šel cítit z hor. Signály z antén občas zněli jako jeho válečný křik. Televize mi dosloužila. Shořela. Chvíli před tím, než se to stalo, se v ní Honza ukázal. Neviděl mne. Já jsem už nikdy neviděl jeho, ani tu opičí zrůdu. Sežrala ho a obětovala svým bohům. Bojím se jí a čekám tu na ni. To abych ji zaplašil do lesů. Slepené vlasy rozhazuje, mezi nimi má zuby svých obětí. Kusy očí, ještě mrkající, vidím ve svých snech. Vyšinutá, bláznivá stařena Loki! Je tam někde venku. Vychovává své děti, nějaké zapomenuté vrásčité tvory běhající po lesích.


Horovy sny

Hora ležel pod svýma hlavama, Bára jich měla vždycky víc. Její ňadra svítila, kocovina taky. Postel jim nestačila. Varovala, že je vyvrhne. Nohy se splétaly, od révy, od ohně noci. Závěsy propálené hvězdami. Zavřené víčka, nespali. Žili polomrtvě. Na dně litrového skla plavala včerejší opilost. Mouchy lechtaly křídlama. Drobný prach kroužil a stříbřil. Hora dýchal. Bára se na něm zvedala, ještě mokrá mezi stehnama.
    Dálky se zvedaly za okny. Někdo klepal na dveře u sousedů. Havran, kterého Hora měl, spal v kleci. Trocha peří se válela na podlaze, ticho. Tento svět neměl důvod se hýbat. Nehýbal se. Hora studoval na Kováře. Stěny načichlé železem, kůže probodaná pilinami z branek a sochy. Nemohl zapomenout její tvář. Čelo se srolovalo do jediné plochy. Točící se lebka rozmázla sen.
    Socha se jmenovala Nebe, řekla mu to. Vlhké rty. Hrudník se vztyčil, místo prsou nože. Všude byla tma, viděl ji. Ruce podél těla měly obě bytosti. Míra smrti, kolem krkavice ostnatý drát. Cítil ještě postel. Víc si nezapamatoval.
    Bára stála ve slunci, v kalhotkách, s formou na prsy. Hořela nad plynovým jazykem. Ležel, nahmatal tabák. Zapálil jej. Vůně se pomíchaly. Havran roztáhl křídla, stín mu padl na stěnu. Zařval. A byl to lidský hlas. Tím ukončil noc definitivně. Hora si vzpomněl, co vylíčil Kooning – styl je obyčejný podvod. Tak nějak. Její nohy tančily, byla krásná. Menší než on, neznal nikoho většího. Dáš si? Hodila po něm pivo. Chytl ho a otevřel žlutýma zubama. Připálené jídlo si házela na jazyk.
    Měl jsem sen. Povídej. Byla tam ta socha. Aha, víc nic? Havran nastražil hlavu. Hora, zaklíněn v lůžku. Šukal jsem ji. Sochu? Jo. Ty si divný. Líbilo se mi to. Víc než se mnou? Jo. Cože? Trochu jídla spadlo na zem, Havraní oko hltalo. No jo. Jak chceš! Sebrala se a zmizela. Hora zůstal sám. Pustil Havrana. A on třepal křídlama v rozích, vylétl z okna. Do žluti, kašpar na své cestě.


Nostradámův hon

Někdo mi vyprávěl o kartách, jejich obrazy a hlavy. Pana - orel, protnutí, nadechnutí. Mořská babice. Okřídlený fénix, spalující pera. Házelo se kostkama. Prý a možná z šedých hadů, pod kameny padlých za velké francouzské. Předpovědi kompasů. Z měsíce z bojišť odnikud a čáry na tvrdém hřbetě kočičích pracek. Mezi chlupama oči, dál čarovné ruby a líce. Zapálené vonné dýmy. Růžence z vypadlých hrobů, hieroglyfy mezi pískama. Sůl z moře a z očí. Kříže na hlavě. Krist na spadnutí. Napadení ďábla. Duchové tance, jejich zdvořilosti a návštěvy větrů, opium a obří dům. Šátek ztraceného cikána. Pach vycpaných zvířat. Tři nohy pavouků, Bílá noc a dobrou noc! Na zdraví z psího vína. Želví krunýř a rum, hodně třeskuté. Sírany do větru. Třísky z lodi na jezeře. Ještěrčí vady na kráse. Polapení motýlnatci. Na zádech rýsovaná skulla. Její sen zněl takto ( žena všude s pravdou za ruce a z okolí Václavova sídla).

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."