Dějiny literatury

Samotné napsání románu Mor zabralo Albertu Camumu celkem sedm dlouhých let a většina čtenářů a literárních kritiků vám rádi potvrdí, že všechny ty roky určitě stály za to. Jak dílo takové velikosti alespoň stručně uvést? Jde o románovou úvahu o lidském údělu, o neustálém boji za spravedlnost a svobodu, o věčném problému existence Boha a zároveň zla na zemi, ale hlavně jde o knihu plnou důvěry v lidskou duši a její velikost.

Román Mor vychází v roce 1947 jako druhé románové dílo Alberta Camuho po Cizinci (1942), okamžitě získává četné čtenáře a je také oceněn Cenou kritiků. Román je napsán formou kroniky neexistujícího města Oranu a zastihuje dobu někdy po roce 1940. Na první pohled neosobní a nestranný vypravěč, za kterým později odhalíme hlavní postavu románu doktora Bernarda Rieuxe, seznamuje čtenáře s událostmi spojenými s morovou epidemií. Celkový ponurý tón vyprávění pak jen podporuje dramatickou náladu příběhu.

Na úvod bychom se neměli zapomenout zmínit o tom, že Mor je často a oprávněně charakterizován jako alegorický román. Jde o alegorii, která má dvě roviny. V první více konkrétní rovině Mor ztvárňuje Francii okupovanou nacisty a hrůzu druhé světové války. V druhé rovině se dá příběh chápat více obecně jako alegorie zla a boje s ním.

O jaký příběh se tedy jedná? V malém městečku Oranu se začínají objevovat na ulicích, v domech a v zahradách mrtvé krysy. Ze začátku jim nikdo nevěnuje nijak zvlášť velkou pozornost, ale když se jejich počet začne zvyšovat, začnou se lidé bát nemocí, které krysy nejčastěji přinášejí s sebou. Ani doktor Rieux si nejprve s krysami nijak neláme hlavou a dál se stará o své pacienty a svou nemocnou ženu. Každým dnem však nemocných přibývá a nakonec to přijde… Profylaktická opatření prvního stupně, uzavření městských hradeb a přístavu, naprostá izolace Oranu od okolí, pro nikoho žádné výjimky. Jako blesk z čistého nebe se před nimi objeví mor.

Ze začátku se lidé ještě celkem baví a žijí dá se říct normálním životem, pracují, obchody mají dostatek zboží a lékaři léčí, nebo se alespoň snaží. Sérum proti moru je však skoro neúčinné a hlavně ho je velice málo. Navíc se situace každým dnem zhoršuje. V takovéto situaci city člověka začnou unavovat, a tak i Rieux postupně pracuje spíše jako otrok. Zároveň mu tato jeho chladnokrevnost a nevšímavost k cizímu utrpení, celkové vyčerpání a únava kvůli neustálé práci zabraňují myslet na jeho těžce nemocnou ženu, která je momentálně daleko v sanatoriu. I přesto patří do řad těch, kteří se nemíní vzdát, a zakládá dobrovolné zdravotnické čety.

Camus v románu velice podrobně líčí strádání lidí. Nikoli však strádání z moru, ale ze samoty a odloučení od milovaných bytostí, které zůstaly za zdí. Nejsou povoleny žádné dopisy ani telefony, jen krátké telegramy. Mor izoluje město od světa tam venku a plyne z toho spousta různých situací a lidských rozhodnutí v takovémto existenciálním momentě. Jedni se rozhodnou spolupracovat s morem, a profitovat tak ze situace. Jiní zas zůstanou a snaží se přetrpět a přežít. Poslední typ se pak rozhodne k revoltě, začne jednat a bojovat proti nákaze. Oproti Cizinci jde v Moru o revoltu nikoli jenom jednoho jedince, ale o revoltu celého města, společnosti, s čímž je spojena myšlenka solidarity, soudržnosti a spolupráce.

Jedním z hlavních témat románu je tedy právě odloučení a s ním je spojena i nepřítomnost ženských postav, protože ženy ve městě připomínajícím opevnění nemají místo. Autor charakterizuje Mor ve svých zápiscích slovy „c’est un monde sans femmes et donc irrespirable“ („je to svět bez žen, a tedy svět, kde se nedá dýchat“), protože tam, kde chybí ženy, bude nutně chybět i láska.

Nic však netrvá věčně, a tak nakonec začne mor mizet stejně záhadně, jako se objevil. Když začnou lidé oslavovat, prochází Rieux městem a v staronovém ruchu ulic zjišťuje, že lidé zůstávají stejní, zapomínají a nepoučují se ze svých chyb. V tom však právě spočívá jejich síla, velikost a snad i určitá nevinnost, zatímco v různých škvírách stále dřímají zárodky nových a nových epidemií a hrozeb pro lidstvo. Navzdory tomu čtenář společně s doktorem Rieuxem zjišťuje, že je v lidech více věcí hodných obdivu než zavržení.


Ukázka:

„Rieux savait ce que pensait à cette minute le vieil homme qui pleurait, et il le pensait comme lui, que ce monde sans amour était comme un monde mort et qu’il vient toujours une heure où on se lasse des prisons, du travail et du courage pour réclamer le visage d’un être et le cœur émerveillé de la tendresse.“ (CAMUS, Albert. La Peste. Gallimard : Paris, 1996. s. 284.)

„Rieux věděl, co si ten plačící muž v tuto chvíli myslí, a myslel si totéž co on, že tento svět bez lásky je jako mrtvý a že vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou.“



Čtěte také:
Albert Camus (medailon autora)

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."