Dějiny literatury

Tuto povrchnost citů a přílišné zjednodušení postav by možná mohli někteří považovat za nedostatek, podle mého názoru se ale jedná o autorův záměr obrátit pozornost diváka od vnitřního života postavy k humorným situacím. Každá postava-typ má řecké jméno, které se neshoduje se jmény v originálech, z nichž Plautus vycházel. Většinou se jedno jméno vyskytuje pouze v jedné hře, a tak postava-typ získává u Plauta status samostatné existence. Mezi nejčastější typy patří vychytralý otrok, stařec, zamilovaný mladík, kuplíř, chvástavý voják aj., tedy typy, které nacházíme i u ostatních autorů nové komedie.

Nejoblíbenější postavou je vychytralý otrok, který bývá u Plauta hlavním zdrojem komična. Tento prolhaný ničema si neustále k radosti diváka dělá legraci ze svých pánů, kteří u něj nepožívají žádné úcty. Je k nim jízlivý a zachází s nimi jako se sobě rovnými. Většinou pomáhá mladíkovi, který usiluje o získáni milenky nebo jisté peněžní částky, kterou potřebuje k vykoupení této hetéry od proradného kuplíře. Výsledkem tohoto snažení je většinou předvídatelný: mladík vítězí díky lstivosti otroka, který se pak svým „hrdinským“ činem nemůže vynachválit (Mostellaria 775–783).

Otrokovi jde vždy hlavně o svůj prospěch – mladíkovi nepomáhá kvůli náklonnosti či přátelství, ale aby si zachránil kůži a unikl trestu. Pud sebezáchovy ho tak nutí spřádat jednotlivé lži, až je děj plný zdařilých zápletek. Jeho postavení je tedy podobné postavení básníka, který „vdechuje výmyslu život skutečný“ (Pseudolus 403).

Se svým zoufale zamilovaným pánem otrok nesoucítí, ale spíše se jeho zamilovanosti vysmívá. Když se svěří Calidorus se psaním od své milenky svému otroku Pseudolovi, tak ten reaguje těmito slovy (Pseudolus 23–30):

PSEUDOLUS: Ta písmena by ráda měla mladé! To není náhodou, že lezou na sebe.
(…)
KALIDORUS: Hrubý jsi k těm značkám kouzelným a psaní kouzelnému z ručky kouzelné!
PSEUDOLUS: I u Herkula! Cožpak slepice teď mají ruce? Tohle nadrápala slepice.

S podobným zacházením s mladíkovým citem se setkáme i v komedii Mercator. Je zde zdařilá scéna, v níž přináší otrok Akanthio svému pánovi Charinovi hroznou zprávu: jeho otec Demifo spatřil mladíkovu milenku, o které se neměl stařec dozvědět. Udýchaný otrok předstírá únavu a napíná mladíkovu nedočkavost. Navíc je drzý a o mladíkově lásce mluví jako o nemoci (Mercator 140).

Otrok svými jízlivými poznámkami komentuje celý děj – roli komentátora sehrává Tranio i Pseudolus. V Komedii o strašidle se domů po několika letech strávených v cizině vrací kupec Theopropides. Jeho syn Philolaches mezitím prohýřil skoro celé jmění, a tak se otcova návratu neobává nejen on, ale také jeho prohnaný otrok Tranio, který měl o mladíka pečovat. Když Tranio spatří svého pána, jak děkuje Neptunovi, že šťastně vyvázl ze záludných vod, tak si pro sebe říká (Mostellaria 438–439):

To byla chyba! Neptune, tos' nám neměl dělat! Bože, taková jedinečná příležitost a tys ji propás'!

Komické jsou také scény, v nichž se setkávají dva otroci. Hned v úvodní scéně Komedie o strašidle se hádají dva sluhové – Grumio, servus rusticus, vyčítá Traniovi, že zkazil pánova syna. Ten se Grumiovi jen posmívá, že je zpožděný a že z něj čpí zapadákov, a svými uvolněnými městskými mravy typu „potare, amare, scorta ducere“ se spíše vychloubá (Mostellaria 36). Pseudolus se také potkává s druhým otrokem jménem Simia. Ten je vychytralý stejně jako Pseudolus, takže se ho tento nakonec začne obávat, aby ho nepřechytračil. Když Pseudolus nazve Simia poctivým člověkem, tak Simia trefně poznamená: „To nejsem já, ani ty.“ (Pseudolus 941). Ostatní otroci jsou podobni Traniovi i Pseudulovi – jsou prolhaní, zkažení a vulgární. A v tom právě spočívá komično. Kdyby v Plautových komediích vystupovaly postavy ryzího charakteru, tak by divákovi takové mravoučné hry příliš vtipné nepřipadaly.

Vlastnostem otroka odpovídá také jeho vzhled. Ten se dozvídáme od otroka Harpagona, který popisuje Pseudola takto (Pseudolus 1218–1219):

Zrzavý byl, panděratý, tlustých lýtek, opálený,
velkou hlavu taky měl, oči trochu vyvalené
rudou hubu – a co hlavně, ploché nohy.

Podobnými typy jako otroci bývají v Plautových hrách kuchaři, další zdroj komična. Většinou je scéna s těmito postavami plná hluku a zmateného pobíhání. Kuchaři jsou vždy pokládáni za zloděje, a to zcela oprávněně – v cizí kuchyni se snaží odcizit co nejvíce věcí. Stejně jako otroci jsou drzí a jízliví. S pánem se vždy hádají o výši platu a o svém kuchařském umění jim nalhávají vše možné (Pseudolus 828–846).

V komedii Kupec má kuchař připravit hostinu pro starce Demifa, který se zamiloval do milenky svého syna. Kuchaře najme Demifův soused Lysimachus, u kterého Demifo dívku ukryl. Vše překazí náhlý návrat Lysimachovy manželky Dorippy. Ta si myslí, že si její manžel během její nepřítomnosti přivedl do jejich domu milenku. Zoufalý Lysimachus se jí zdráhá svěřit s pravdou, aby si neznepřátelil Demifa, a tak se zapřísahá, že ta dívka není hetéra, ale jeho chráněnka při soudní při. Do žárlivé scény navíc vchází postava kuchaře, který situaci ještě více vyhrotí. Dorippu totiž pokládá za Lysimachovu najatou milenku.
Otevřeně před ní říká Lysimachovi: „Tak to je ta tvá milenka? No, ženská je to šikovná. Však na můj vkus moc stará. Ta bude dobrá v posteli!“ (Mercator 753–758). A navíc dodává: „Máš přece ženu na venku. Předtím jsi o ní říkal, že jako had je odporná.“ (Mercator 760–761). Obdobnými slovy jsou hodnoceny všechny matróny v Plautových komediích, ale o tom se zmíním později.

Nyní přejdu k postavě-typu mladíka, o němž E. Stehlíková říká, že je to „budižkničemu, jehož úkolem je vzdychat po mladé dívce nebo hetéře a utrácet rodinné jmění“ (Římské divadlo, s. 58). Mladíkova láska ke krásné dívce je spíše pouhým milostným poblázněním, které mladíka zanedlouho omrzí. Důkazem je mladý Charinus vystupující v komedii Mercator. Ten odjede kvůli nešťastné lásce k jedné hetéře na obchodní cestu, aby na ni zapomněl, a navrátí se s novou hetérou, za kterou utratil všechny peníze. Nyní se obává, co této „koupi“ řekne jeho otec. Podobně je na tom i Philolaches a Calidorus. U těchto dvou dochází jen k malým obměnám: Philolaches prohýří otcův majetek během jeho nepřítomnosti a Calidorus potřebuje od otce získat peníze, aby vykoupil svou milenku. Mladíkovým pomocníkem je už zmíněný otrok, který vždy nepřejícného otce přelstí. Mladíkovo počínání může jeho okolí připadat bláznivé, divákovi potom směšné. Popis jeho citové bouře si můžeme představit díky úvodní části komedie Mercator, kde se zamilovaný Charinus zpovídá divákům se svými starostmi (Mercator 24–30):

Mám vám dál vykládat, co lásku provází?
Trýznivá nespavost a neklid, úzkosti,
hloupost a pitomost, někdy až k zbláznění,
v chování potrhlost, ve vášni nestřídmost,
jen chtivost neřestná, drzost a zlovůle.
S chtíčem se pojí i zahálka, vznětlivost,
chudoba, potupa, naprostý úpadek.

Mladíkovu citovou bouři přijímá divák jako zcela oprávněnou. Sám mladík Calidorus říká: „Vždyť právem milenců je právě jejich pošetilost!“ (Pseudolus 237). Kdyby se ale zamilovaným stal senex, tak by jeho zamilovanost budila spíš dojem šílenství. V komedii Mercator tak dochází ke spoustě komických situací. Zamilovaný stařec Demifo se cítí znovu mladým jinochem, a tak se plný nadšení ptá souseda Lysimacha: „Jak myslíš, že jsem stár?“ A Lysimachus dle pravdy odpovídá: „Jsi stařec nad hrobem, sešlý a zchátralý.“ (Mercator 24–30).

Na druhé straně stojí jeho syn Charinus, také šílený láskou. Když se dozví, že jeho milenku otec prodal (ve skutečnosti si ji koupil pro sebe), tak propadá úplné beznaději. Nejraději by se otrávil prudkým jedem nebo odešel do vyhnanství. Nakonec ale dochází ke smíření: sám Demifo uznává, že láska se hodí spíše k mládí než k jeho stařeckým rokům, a tak je Charinovi milenka navrácena.

Láska dohání mladíka k touze po majetku svých rodičů, které se neostýchá o něj připravovat. O této neuctivosti vůči rodičům podrobněji pojednává E. Segal v knize Roman Laughter, kde na spoustě příkladů ukazuje porušování této pietas. Porušování se netýká pouze opovržení rodičovskou autoritou, ale také manželství a oddanosti bohům. Opět ale připomínám, že Plautovy hry nejsou moralizující dramata, ale komedie usilující obrazem uvolněného života o vyvolání komického efektu. Navíc v komedii je takové chování zamilovaného mladíka omluvitelné. Jako příklad porušení pietas causa parentum nám poslouží scéna, v níž beznadějně zamilovaný Philolaches tajně pozoruje svoji rozmarnou milenku. Nejraději by jí přinesl modré z nebe, a tak dochází i k myšlence, že nejlepší by bylo, kdyby otec zemřel a on by zdědil veškerý majetek (Mostellaria 229–232):

(…) Teď se tak dovědět, že otec umřel. Sám sebe vydědím a ji udělám univerzální dědičkou.

Mladíkovým protivníkem se kromě vlastního otce často stává kuplíř, což je nejméně sympatická postava charakterizovaná jako lstivý podvodník, darebák a bezcitný lump. Takovým kuplířem je i Ballio, v jehož spárech je Calidorova milenka. Tento mladík je zoufalý, protože proradný kuplíř dívku zaslíbil nějakému vojákovi. Calidorus už totiž neměl peníze na její vydržování. Pošle proto za kuplířem vyjednávat svého otroka Pseudola. Ballio se ale nedá obměkčit a říká: „Pro mě nemá žádné ceny mladý pán, když přestal dávat. Dáváš-li, pak dávej pořád. Nemáš-li už, nemiluj!“ (Pseudolus 306–307). Nakonec se ovšem chytrému otrokovi podaří dívku vylákat a kuplíře pořádně napálit.

Postava otce bývá většinou spodobněna jako směšný stařík neustále podváděný svými sluhy. Je zcela v područí své manželky, která ho jen kritizuje. Tyto neustále podrážděné matróny jsou velmi populární postavou v římské komedii. Manželství je zde představováno jako negativní zkušenost jak pro manžela, tak i pro jeho choť. Paradoxně tak stojí proti sobě mladá dvojice toužící po lásce a starý manželský pár, který si neustále něco vyčítá. Problematikou manželství se zabývá např. Warren S. Smith, který říká: „Žena bez věna bývá pod kontrolou svého manžela. Právě věno je příčinou manželova utrpení a postupného úpadku. Vše je tedy o penězích a o moci. Uxor dotata má manželovi za zlé, že jí její peníze daly více svobody a samostatnosti, než je pro jeho mužské ego přijatelné.“ (Satiric Advice on Women and Marriage, s. 48).

Tato myšlenka se projevuje především v Komedii o hrnci. Zde starému mládenci Megadorovi navrhuje jeho sestra, aby se konečně oženil. Ten se ulekne a vede monolog o manželství. Rozhodne se ucházet se o chudou dívku, protože jen žena bez věna dokáže být dobrou manželkou.
Nemůžeme se proto divit, že i senex Demifo zatoužil po mladé a krásné hetéře. Když mu jeho syn Charinus nalhává, že je tato dívka určena pro jeho matku, tak se Charinovi snaží tento plán vyvrátit, aby se mohl dívky zmocnit. Synovi říká, že se pro matrónu nehodí krásná služka, ale ošklivá (Mercator 405–409, 413–415):

Byla by ostuda, kdyby dívka její krásy provázela matrónu. Všichni zírali by na ni, mávali a mrkali, kývali a křičeli by, zpívali by před dveřmi. Vrata bych měl počmáraná milostnými básněmi.
(…) Správně! Koupím pro matku jinou služku, ne snad špatnou, ale zato ošklivou, syrskou nebo Egypťanku, hodící se k matróně.

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."