Dějiny literatury

Antická kultura dala základ evropské vzdělanosti. Řecko mělo svým způsobem výhodnou polohu, jelikož bylo na rozhraní tří kultur. Mezopotámské, evropské a staroegyptské. Není pak divu, že v antice najdeme mnoho pozoruhodných literárních děl.

„Já tu postavu miluji. Cítila jsem, že tahle role je můj osud, a vychutnávala jsem si každý okamžik, který jsem v ní strávila. Je to velice nezávislá, sebevědomá žena s hlubokým zájmem o lidi a jejich osudy. Ale není to všetečnost, spíš taková zvídavost. Je inteligentní, vtipná, dokáže využít toho, že se jí lidi rádi svěřují, i toho, že ji někteří podceňují…,“ říká Geraldine McEwanová, představitelka slečny Marplové. O tom, že podceňovat staré panny se skutečně nevyplatí, se můžete přesvědčit sami v každém z dvanácti detektivních románů Agathy Christie, v nichž tato bystrá stará dáma vystupuje.

Člověk je od své podstaty tvor zvídavý. Baví ho tvořit, zkoumat, odhalovat a nacházet. Možná proto si detektivní příběhy získaly srdce i mozek široké čtenářské základny. Jaké to je číst detektivku? Fascinující, zábavné, napínavé. Čtenář se cítí být součástí příběhu, čte pozorně a pátrá po všech autorem nenápadně předkládaných klíčových informacích vedoucích k vyřešení případu, sám analyzuje nastalou situaci a odhaduje nejpravděpodobnějšího pachatele spáchaného zločinu. Řekli byste, že zločin vždy ve společnosti byl a nikdy z ní nemůže zcela zmizet. V návaznosti na tento fakt lze tedy zcela logicky předpokládat, že i detektivní příběhy mají dlouhou tradici. Nenechte se však mýlit!

V literární teorii se jako topika (případně topos, topoi) označují obecně známá a často užívaná místa (motivy, fráze, témata). Tento pojem objevující se například u Aristotela v díle Topiky se často zaměňuje s termínem loci communes. Zajímavé je, že dodnes není v literární vědě zcela vymezen rozsah tohoto pojmu. Spíše jen tušíme, co vše může být tzv. topos. [1]

V článku Pohádka v dětské literatuře 1 jsme se dozvěděli o vývoji dětské literatury a seznámili jsme se s některými tvůrci  pohádek v české literatuře. Nyní se s nimi seznámíme blíže z pohledu jejich tvorby. Uvedeme si alespoň některé z těch, kteří svou tvorbou přispívali do dětské literatury.

Předmluva (též prolog, pretext) je součástí tzv. peritextu, tedy vnitřního paratextu literárního díla. Spolu s doslovem tvoří jeho rámec, přičemž může (ale nemusí být) od hlavního textu vydělena.

Pohádka je jedním ze žánrů pocházejících z ústní lidové slovesnosti. Ačkoliv se nám to může zdát poněkud rozporuplné, byla pohádka (taktéž balada, pověst nebo bajka) určena v lidovém vyprávění především dospělým, po čase pak přešla „do podoby“ pro dětského recipienta. Zdůrazňuji však, že se stále nejedná o tištěnou podobu pohádky, ale pouze se pohybujeme v podání pohádky ústní lidovou slovesností.

Soubor pěti povídek pocházející z roku 1919, jež rozsahem patří k drobnější próze, což však kompenzují myšlenkovou a formální hutností. Jsou to komorní příběhy s minimem vystupujících postav, které jsou časově nezařaditelné. Místo, ve kterém se povídky odehrávají, je až na povídku Úžas staticky neměnné.

Na začátku 20. století vznikla ve Francii téměř okamžitá reakce poezie na zásadní výtvarnou tendenci – kubismus. Také proto nezískal literární směr jiný název. Teoretici a kritici v něm totiž spatřovali příliš podobné prvky, které využíval Picassův a Braqueův kubismus.

Uprostřed válečné Evropy se skupina emigrantů rozhodla založit hnutí, které by existovalo a tvořilo na principu náhody. Ta byla totiž hlavní tendencí, která umělce zajímala. S tímto přístupem tak v roce 1916 v curyšském Kabaretu Voltair vznikl i dadaismus. K celé akci je samozřejmě podnítila i zuřící válka. Protestovali proti ní a snažili se vyburcovat měšťáckou společnost k činům.