Tento román je rozdělen do dvou dějových rovin. V první vystupuje jako hlavní hrdinka Marjam, ve druhé Lajla. Ačkoliv je mezi nimi velký věkový rozdíl, shodou náhod se jejich osudy spojí v jeden a obě v sobě naleznou nečekanou oporu. Bohužel se jen jedna z nich dočká šťastného života.

V první části vystupuje Marjam jako mladá dívka, která žije se svou matkou Nanou v malé chatrči. Bohužel jejich vztah není idylický. Matka své dceři neustále vyčítá, že je harámí, tedy nemanželské dítě. Jako mladá totiž podlehla kouzlu svého zaměstnavatele – bohatého muže, který má již tři ženy a devět manželských dětí a který žije v luxusním domě. Tento muž je slaboch; přestože svou dceru má rád, zalekl se výčitek svých legitimních žen, proto ji spolu se svou bývalou milenkou vystěhuje do chatrče daleko od místa, kde žil.

Nana své dcerce neustále něco vyčítá, s ničím není spokojena. Ráda bortí její sny a říká jí, že osud ženy v jejich zemi bývá krutý. Když se jí Marjam svěří, že by chtěla jednou chodit do dívčí školy, vysměje se jí. Dívka se proto citově upne na svého otce. Ten je navštěvuje jednou týdně, vždy jí přinese malý dáreček a potěší ji vlídnými slovy. Není divu, že Marjam touží po životě s ním i s jeho rodinou, kterou by ráda jednoho dne poznala. Když se jí otec při příležitosti patnáctých narozenin zeptá, co by si přála jako dárek, odpoví, že by chtěla jít spolu se svými ostatními sourozenci do kina na animovaný film. Nebyla totiž nikdy na žádném filmu, přestože její otec kino vlastnil, ani nikdy nespatřila jeho ostatní děti. Otec se zatváří divně, avšak slíbí jí, že její přání vyplní. Samozřejmě ve stanovený den, kdy ji měl odvézt do kina, nepřijel...

Marjam se tehdy rozhodla, že se vydá sama poprvé do města. Náhodou nalezne dům, v němž její otec bydlel, ten ji však nechá stát na ulici po celou noc a posílá sluhy, aby dívce řekli, že není doma. Dívka je zahanbená, cítí se jako prašivý pes, nakonec se nechá otcovým řidičem zavézt domů. Tam najde svou matku oběšenou. Otec ji až tehdy vezme k sobě domů. Dívka cítí vinu za smrt matky a nyní vidí, jak byl otec neupřímný. Jeho manželky nesnesly její přítomnost ve svém domě, proto vymyslely plán.

Dívka byla přinucena vzít si Rašída, pětačtyřicetiletého muže, který byl již jednou ženatý a který nešťastnou náhodou ztratil syna. Odstěhuje se s ním do Kábulu, kde objevuje nový svět. Ženy zde chodí s odhalenými tvářemi, ona je však donucena svým mužem nosit burku. „Marjam to nevadilo. Popravdě řečeno, dokonce jí to lichotilo. Rašíd spatřoval v tom, co prožívají spolu, cosi posvátného. Chtěl střežit její čest, její námús. Vnímala jeho starostlivost jako výraz ocenění. Cítila se být opatrovaná a důležitá.“ (S. 84)

Konečně je šťastná. Má muže, který ji miluje, a dokonce čeká dítě. Ve chvíli, kdy dojde k potratu, se však začíná propadat do pocitů beznaděje. Také Rašíd se změnil: „Nebylo snadné tolerovat způsob, jakým s ní hovořil, snášet jeho opovržlivý despekt, posměšky, urážky a to, že se k ní chová, jako by nebyla víc než domácí kočka. Ale po čtyřech letech manželství Marjam jasně věděla, kolik toho musí žena umět snést, když se bojí. A Marjam se opravdu bála. Žila ve strachu z jeho proměnlivých nálad, z jeho prchlivé povahy, z toho, jak vyžadoval poslušnost dokonce i v těch nejobyčejnějších záležitostech, kdy mezi nimi došlo k mírnému nesouhlasu, což obvykle řešil ranami, fackami, kopanci, a pak se to občas pokoušel napravit neupřímnými omluvami a jindy ani to ne.“ (S. 99)

Lajla

Příběh pokračuje o devět let později, tentokrát zde jako hlavní hrdinka vystupuje malá dívenka Lajla. Ta žije ve stejné ulici jako Marjam, která je nyní zamlklou ženou, kterou Lajla vídá jen ojediněle na ulici. Lajla žije v rozhádané rodině, které vládne její matka neustále nespokojená se svým manželem. Lajla se svým kamarádem Tárikem, který kvůli nášlapné mině přišel o jednu nohu, prožívá vcelku šťastné dětství.

Nyní do románu více pronikají zmínky o politické situaci v Afghánistánu. Komunisté, přestože byli místním obyvatelstvem nenáviděni, dali ženám více práv, především mohly studovat. Lajlini bratři komunisty nenáviděli, a tak proti nim začali spolu s ostatními muži bojovat. Když byli zabiti, Lajlině matce se zhroutil celý svět. Po několik let byla zahleděná jen do sebe a lhostejná vůči všemu kolem, o domácnost se místo ní musela starat Lajla. Vzpamatuje se až po odchodu Sovětů ze země. Vítězové jsou nejdříve oslavováni, poté však začnou nepokoje. Dřívější hrdinové se mezi sebou bijí o moc a lid je jejich počínáním znechucen.

„Často k tomu docházelo v době večeře, kdy seděli s bábou u stolu. Když se ozval hvízdot, vztyčili hlavy. Naslouchali mu s vidličkami zastavenými v pohybu, s nerozžvýkaným jídlem v ústech. Lajla viděla odraz jejich zpola osvětlených tváří v černočerné tmě za oknem, jejich nehybné stíny na stěně. Hvízdot. Potom výbuch, naštěstí někde jinde, následovaný výdechem a vědomím, že zase byli protentokrát ušetřeni, zatímco někde jinde uprostřed křiku, pláče a dusivého mračna kouře jiní lidé holýma rukama hrabou jako šílení a rozhrnují sutiny, aby v nich našli, co zůstalo ze sestry, z bratra, z vnuka.“ (S. 171)

Všichni jsou si vědomi nebezpečí, přesto nechtějí opustit své domovy. Lajla se tehdy dovídá, že Tárik se svou rodinou opouští Afghánistán. On ji žádá o ruku a také, aby s ním odjela. Lajla to odmítá kvůli svému otci, kterému by to zlomilo srdce. Za pár dní však matka začne balit a Lajla se raduje, že uvidí opět svého milovaného Tárika. Při stěhování je jejich dům bombardován, přežije pouze Lajla.

Marjam a Lajla

Až v této chvíli se konečně spojuje příběh Marjam a Lajly. Rašíd se ujímá dívky, která přišla o oba rodiče. Je zvláštní, jak starostlivě o ni pečuje – vždyť s Marjam, vlastní ženou, zacházel jako s hadrem. Za chvíli se dovídáme, že jeho starostlivost sleduje jediný cíl: chce si Lajlu vzít za ženu, přestože mu je šedesát let a jí pouze čtrnáct. Lajla totiž nemá žádnou jinou šanci. Venku se neustále střílí, ženy jsou znásilňovány a zabíjeny na každém rohu. A Rašíd je tak „velkorysý“, že jí nabídne bezpečný domov. Lajla souhlasí; na Tárika již nečeká, protože se dozvěděla od jednoho muže, že zemřel.

Marjam je manželovým počínáním znechucená. Rašíd jí navíc stále opakuje, že je harámí a vesnická holka, zatímco on a Lajla se narodili ve městě. Celá situace se zhorší, když Lajla čeká dítě. Marjam, která se o děťátko pokoušela několikrát, je nyní do hloubi srdce zraněna. A Rašíd jí přikáže, aby dělala jeho milované Lajle služku. To však jeho první žena odmítne a Lajla jí musí ve všem v domácnosti pomáhat. Nikdo kromě Lajly netuší, že ono dítě je ve skutečnosti Tárikovo a nikoliv Rašídovo...

Když se narodí Lajle dcerka, které dá jméno Azíza, je to pro Rašída zklamání. Toužil totiž po synovi. Manželé se začnou hádat, on Lajle vyčítá, že si ho nevšímá a že je pro ni přednější děcko (jinak totiž malé Azíze neřekl). Marjam, která by měla cítit konečně zadostiučinění, naopak dívku lituje. Jednoho dne se Lajla druhé ženy zastane, když ji chce Rašíd bít. Od té chvíle se z nich stanou přítelkyně, také Azíza si Marjam zamiluje.

Lajla tajně Rašídovi krade peníze, aby mohla s dcerkou a Marjam utéct. To se jim však nepodaří, a tak jsou doma obě zbity svým mužem a po několik dní zavřené do tmavé místnosti bez jídla a vody. Ženy s příchodem Tálibánu ztrácí téměř všechna práva, jsou také ničena muzea, knihy, televizory a zavřeny školy. Nemocnice pro ženy jsou zrušeny, proto opět těhotná Lajla musí podstoupit císařský řez bez anestetik. Tentokrát se již Rašíd dočká syna, kterému dá jméno Zalmaj.

Tento hoch se pro něj stane vším. Zahrnuje ho dary, dokonce mu na černém trhu koupí televizi, i když doma nemají co jíst. Jeho obchod totiž vyhořel, a tak nemají žádné peníze. Azíza je odvedena do sirotčince, kde dívka alespoň dostane jídlo. Lajla ji chodí navštěvovat, ale podle vyhlášky může žena chodit po ulici pouze v doprovodu muže. Rašíd ji odmítá doprovázet, proto se utrápená matka vydává do ulic sama, přestože ji za to čeká bití od strážníků.

„Když přecházela přes ulici, spatřil ji tálib a hned ji zasypal otázkami: Jak se jmenuješ? Kam jdeš? Proč jsi sama? Kde je tvůj mahram? A pak ji vždycky poslal domů. Když měla štěstí, dostala jen vyhubováno nebo ji pouze kopl do zadku, šťouchl do zad. Jindy čelila různým klackům, čerstvě nařezaným větvičkám, krátkým bičíkům, fackám a často i ranám pěstí.“ (S. 311)

Zlom nastává ve chvíli, kdy Lajlu navštíví Tárik. Ano, možná někteří z vás tuší, že Rašíd tehdy Lajlu obelstil. Poslal totiž za ní muže, který jí nalhal, že viděl Tárika zemřít. Jakmile se Rašíd dozví, že Lajlu navštívil Tárik, začne svou ženu škrtit. Marjam vidí, že pokud nezasáhne, Lajla zemře. Tehdy v sobě nalezne dostatek odvahy a Rašída zabije lopatou. Marjam se rozhodne, že se sama udá. Díky této oběti může Lajla spolu s Azízou a Zalmajem začít nový život po boku Tárika.

Marjam je zatčena, ve věznici panují hrozné podmínky. Všude se line zápach moče, neexistuje zde žádné soukromí, vězenkyně nemají nic k jídlu, dokonce spolu se ženami bydlí i děti, které se ženám narodily ve vězení a nikdy nespatřily život za zdmi věznice. Marjam čeká poprava – je zastřelena na fotbalovém stadionu před diváky, pro které se její oběť stala pouhou zajímavou podívanou.

„Napadlo ji, že přišla na tento svět jako nemanželská harámí prosté chudobné vesničanky, jako bezděčná nepříjemnost, jako politováníhodná, žalostná událost. Jako plevel. A přesto ze světa odchází jako žena, která milovala a jejíž láska byla opětována. Opouští ho jako přítelkyně, družka, ochránkyně. A jako matka. A nakonec jako důsledný člověk. Ne. Není až tak špatné, pomyslela si Marjam, že umírá tímto způsobem. Není to až tak zlé. Je to jen legitimní konec života, který nelegitimně započal.“ (S. 359)

Lajla

Lajla se provdá za Tárika a odstěhuje se s ním do menšího městečka v Pákistánu. Azíza si svého pravého otce zamiluje, avšak Zalmaj potřebuje více času, než zapomene na Rašída. Konečně jsou všichni šťastni.

Za nějakou dobu k nim začnou pronikat zvěsti o tom, že se Kábul mění. Staví se nové domy, ženy mohou chodit do zaměstnání... A Lajla začne toužit po návratu domů. Nyní si také vzpomene na báseň, kterou ji učil její otec a která vyjadřuje touhu po Kábulu:

Nedopočítáš se měsíců,
které na jeho střechách pableskují,
ani tisíců planoucích sluncí,
jež kábulské zdi ukrývají.
(S. 377)

Předtím ještě Lajla navštíví domek, v němž kdysi žila malá Marjam, čímž se s ní provždy loučí. Zde je jí předán dopis, který pro Marjam napsal kdysi její otec, ona ho však po sňatku s Rašídem ve svém domě nikdy nepřijala. V dopise ji otec prosí o odpuštění a připojuje také peníze. Ty Lajla může použít, aby měla rodina z čeho žít v novém domově. V Kábulu spolu s Tárikem pečuje o děti v místním sirotčinci, kde dříve pobývala Azíza. Dokonce čekají další přírůstek do rodiny. A Marjam žije stále v jejich srdcích. „Je přítomná v dětském smíchu. Je ve verších, které recituje Azíza, i v modlitbách, které odříkává, když se uklání k západu. Ale hlavně je Marjam přítomná v Lajlině srdci, kde září s neutuchající oslnivostí tisíců sluncí.“ (S. 399)


Zdroj citací:
Khaled Hosseini – Tisíce planoucích sluncí. Praha: Leda 2008.



Čtěte také:
Recenze knihy: Krásný i poučný příběh Khaleda Hosseiniho

Komentářů

Přidat Nový Hledat

!joomlacomment 4.0 Copyright (C) 2009 Compojoom.com . All rights reserved."