Ukázka z knihy: Byla jsem otrokyní v satanské sektě

Máma mi vždycky dávala za vzor mého bratra. Přitom se ve škole učil mnohem hůř než já, sport mu nic neříkal a i na klavír jsem hrála já líp. Upřímně řečeno musím přiznat, že sama nevím, proč jsem byla ve všem tak dobrá. Jestli je to pravda s těmi dalšími osobnostmi, tak na tom měli zásluhu ostatní, protože si vůbec nevzpomínám na žádné písemky, závody nebo hudební vystoupení. Jen jsem se vždy dozvídala, že jsem si vedla skvěle.

Jenže moji rodiče nebyli nikdy spokojeni. Před ostatními se chlubili, jaké jsem dokonalé dítě. Ale doma to bylo něco jiného. Buď se o mě nestarali, nebo se na mě zlobili. Nebo mi vyprávěli, co špatného jsem zase vyvedla. K některým strýčkům jsem se nechovala tak mile, jak se to na malou holčičku sluší. A taky jsem se prý pokoušela utéct, křičela jsem a mlátila kolem sebe.

Tvrdili mi, že jsem lhářka. Nikdy jsem to nechápala. Vím jen to, že mě nenáviděli. Přitom jsem se vždy tak snažila udělat všechno správně. Když jsem si našla nějakou kamarádku nebo s někým prohodila víc než pět slov, zuřili. Zakazovali mi všechny kontakty a pořád na mě dohlíželi. Ale proč? Na závodech jsem mohla jen přihlížet, jak se spolu ostatní děvčata baví nebo něco společně podnikají. To já musela vždy stát vedle svého otce, který mě hlídal a chtěl pro mě vždy jen to nejlepší.

Nejhorší bylo, že jsem byla pořád nemocná nebo měla nějaké zranění. Za to se na mě rodiče zlobili a dávali mi za vinu, že nemůžu jít do školy, na trénink nebo na hodinu klavíru. A to bylo docela často. Jenže já za to nemohla. Nevěděla jsem, proč to tak se mnou je. Aby se na mě nezlobili, vymýšlela jsem si různé omluvy a brala vinu na sebe. Jenže to bylo taky nečestné.

Někdy jsem se ptala sama sebe, jestli mají rodiče pravdu. Možná jsem si všechna ta zranění skutečně přivodila sama. Dodnes nevím, kde jsem k nim vlastně vždy přišla. Nejhorší to bylo, když jsem musela plavat. Často se mě lidi vyptávali na moje ještě ne zcela zahojené rány a modřiny. Musela jsem si vždy něco vymyslet. Že mi vyklouzl z ruky hrnec s vařící vodou nebo že jsem spadla ze schodů. Zranění na zádech, víte, až tam dole, ty nikdo neviděl. Převlékala jsem se vždy tak, aby je nikdo nespatřil.

---------------
Jen strach z matky tu byl vždy. Už před narozením. Neboť už v matčině lůně dokáže zárodek vycítit matčino odmítání stejně zřetelně, jako vnímá zvuky, světlo a spokojenost.

Gisela Bahrová nikdy nestála o dceru. Vroucně milovala svého čtyřletého synka Hanse. Další chlapec se narodil předčasně a přišel na svět mrtvý, třetí syn byl těžce postižený a zemřel několik dní po porodu. To, že zrovna tahle dcera přežila, ačkoli dva její synové zemřeli, to jí nikdy neodpustí. V jejích očích si tato dívka přivlastnila život jejich synů.

Holky jsou k ničemu, jsou méněcenné, špinavé, to říkal už její otec, jsou slabé, bezmocné a hříšné. Jen muž má hodnotu, význam a moc. Jen muž jednou ovládne celý svět, ženy jsou pouhé nástroje. Že toto dítě žije, přestože její bratři zemřeli, jen dokazuje, že má v těle ďábla.
Je to zlé děcko. Křičí, když vidí matku. Schválně se počurá, jen co ji přebalí. A na utišení svého nenasytného hladu si počká, až se otec večer vrátí domů z práce.

Je to obtížné dítě.
Ale to nebylo to jediné, co se vetřelo mezi matku a dceru. Bylo tu ještě něco. Pocit, který Giselu Bahrovou varoval před tím, aby svoji dceru milovala. Zneklidňující pocit, nad kterým nepřemýšlela a jen se jím prostě řídila. Drž se od ní raději dál, říkal jí ten pocit. Nemiluj ji. Nepřipouštěj si ji k tělu. Dcery přinášejí bolest. Chraň se před tou bolestí.
Nemiluj ji.

Jako by všechny její city k tomu dítěti zamrzly. Někdy cítila alespoň něco málo, když malou někdo chválil, jak je roztomilá, křehká, jako malá víla, jako sluníčko. Pak viděla dcerku na chvíli cizím pohledem a pocítila radost. Brzy ji však vystřídala žárlivost či přání převést tu chválu na svého syna. Na svoji pýchu, svého Hansíka. Ospravedlnění jejího života: porodila syna, splnila nejdůležitější úlohu ženy.

Pro jejího muže to však nic neznamenalo. Ten chtěl vždycky jenom dceru. Byla tím hluboce uražena. Byla-li v zajetí těchto nálad a Angela křičela hlady, vrazila jí láhev do úst tak prudce, až se dítě zalykalo, plakalo a často vypité mléko opět zvrátilo. To je důkaz, že mě to děcko nenávidí, myslela si matka při pohledu na svoji poblinkanou zástěru. Udělala to schválně, ta zlomyslná holka!
Angela to všechno vycítila. Odmítání a vlastní bolest, ale i bolest své matky a její zřídkavé záchvaty špatného svědomí a nepříliš dlouho trvající pokusy o usmíření.

Osamělost s matkou během dne: zdánlivě nekonečné napětí plynoucí z nejistoty. V čase bez času. Byla pořád neklidná, málo spala, hodně plakala, stále ve střehu, co přijde.

Žádná pevná půda pod nohama. Pocit úlevy a slasti, když zvuky, vůně, záchvěvy vzduchu naznačovaly, že se blíží otec. Jaké štěstí spatřit nad svojí postýlkou jeho vlídný obličej! Miloval ji, to zřetelně cítila. Jak k ní byl pozorný. Trpělivě ji krmil, hrál si s ní, vysvlékal, koupal, oblékal. Odnášel do postýlky. V jeho společnosti byla klidná, spokojená, uvolněná. Jak bylo pěkné, když se posadil vedle postýlky, hladil ji a laskavě k ní promlouval.
Nevadilo jí, že jí sahal pod pleny a probíral se faldíky na jejích stehnech.
Skoro jí to nevadilo.

I to, že se při tom uspokojoval, jí skoro nevadilo. Vycítila sice, že se jeho nálada změnila, byl napjatější – byl s ní a zároveň nebyl. Jeho velký rudý obličej přímo před ní. Trhavé pohyby. I ona se stala napjatější. Někdy plakala. Ale bylo toho tolik, čemu nerozuměla. A tohle trvalo jen chvilku. Hlavně, že byl s ní on, a ne matka.

Tak to bylo na počátku.
Pro něj bylo to dítě ženou. Bylo v ní přesně tolik ženy, kolik dokázal unést. Werner Bahr svoji dcerku miloval. Když viděl svoji malou holčičku, zaplavila jej vlna něhy. Byla tak hezoučká. Něžná, světlovlasá. Tak čistá. Malý andílek. Její droboučké prstíky. Při koupání se jí dotýkal jen zlehýnka. Jak rád ji osušoval. Ta měkoučká kůžička. Hedvábné vlásky. Byl to sen.
Jeho sen.

Zdroj ukázky: Fröhling, U. Byla jsem otrokyní v satanské sektě. Frýdek Místek: Alpress, 2009, s. 73-74, s. 80-82.


Čtěte také:

Ulla Fröhling – Byla jsem otrokyní v satanské sektě (recenze)