Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Kamarádka vodka - Strana 2

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
sklenicka
„Tak se napij vody.“ Hmatala jsem po stole a shodila na podlahu část příboru. „Tady máš.“
„Myslím, že si budu muset svlíknout svetr.“
„Tak si ho svlíkni.“
„To nemůžu,“ prohlásila šeptem. „Nic pod ním nemám.“
„Sarah, tady tě nikdo nevidí, tak je to jedno. Sundej si ho a klidně si opři kozy o stůl. Mám sama chuť si rozepnout a stáhnout kalhoty, abych si trochu ulevila.“
„Myslím, že to budu muset udělat. Jsem úplně přehřátá.“
„Tak už to, prosím tě, udělej. Udělej si pohodlí,“ přemlouvala jsem ji, vstala a hmatala jsem kolem sebe, dokud jsem na ni nesáhla. „Nechceš, abych ti nalila na hlavu sklenici vody?“
„Ne, to ne. Budu v pořádku,“ prohlásila a zhluboka dýchala. Jakmile si svlékla svetr, uklidnila se. Pak přišel k našemu stolu Brian.
„To jsem já,“ prohlásil šeptem. „Všechno v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla. „Jsem jen trochu klaustrofobická. Nemohla bych dostat trochu vody?“
„Já bych si dala ještě Ketel One,“ dodala jsem. „Určitě jsi v pořádku?“ zeptala jsem se Sarah.
„Jo, jsem. Už se posaď.“
„Sarah?“
„Kdyby ses měla milovat dvě hodiny s vrchním číšníkem nebo půl hodiny se Star Jones, co by sis vybrala?“
„Vrchního číšníka.“
Nahmatala jsem svoji židli a posadila se právě v okamžiku, kdy se vrátil Brian a položil mi ruku na rameno. „Ahoj,“ řekl, „to jsem já.“
„Já vím.“
„Pokládám vám vodku napravo,“ sdělil mi a vedl moji ruku tak, aby se dotkla sklenice. „A vám, Sarah, dávám vodu taky napravo.“
Po deseti minutách se Brian vrátil a posadil k nám dvě mladé Angličanky. Jedna byla velmi příjemná, ale druhá zřejmě nechtěla mít s Američankami nic společného. Usoudila jsem tak proto, že když jsem je pozdravila, ona zamumlala: „No, to jsme to chytly, jsou to Američanky.“
Dokážu pochopit názor cizinců, že Američané jsou hluční a mají nepřístojné chování. Mnozí z nás, včetně mě, takoví jsou. Ale to, že máme prezidenta, který nedokáže vyspelovat slovo „auto“, ještě neznamená, že jsme pro něho hlasovali. Společně s obrovským počtem jiných voličů počítám dny, kdy převezme úřad Barack Obama nebo Ryan Seacrest.
Ta příjemná dívka se zeptala, zda jsme v této restauraci poprvé, a jak jsme se o ní dozvěděli. Sarah vpadla do hovoru a vysvětlila, jak ji vypátrala na internetu, jak vznikla v Paříži a bla bla bla. Příjemná dívka byla do výzkumu a plánování zjevně stejně zapálená jako Sarah, a když to nepřichází od někoho, kdo je vám blízký, může to být příjemnější. Řekla jsem si, že až budeme samy, budu to muset Sarah říci.
Sarah dívce sdělila, že se nám tady moc líbí a že je to nejlepší chvíle z celého našeho pobytu v Londýně. „Máte štěstí, že žijete v tak úžasným městě,“ prohlásila a vzrušeně si povzdechla.
„To je pravda,“ prohlásila jsem ve snaze zapojit se do konverzace.
V té chvíli se vložila do rozhovoru i nepříjemná dívka.
„Je asi pěkný dostat se do civilizace, co?“
Než jsem stačila odpovědět, přišel Brian a naklonil se nad námi. „Ahoj, to jsem já.“
„Ano, Briane. To víme. Vždycky jste to jen vy. Já jsem já a vy jste vy.“
„Dámy, omlouvám se, ale musím vás požádat, abyste si oblékly svetr a kalhoty.“
„Cože?“ vykřikla nepříjemná dívka sedící po mé pravici. „Co jste zač, nějaký lesby?“ zaječela s nosovou výslovností.
„Ne,“ odpověděla jsem, „nejsme lesby. Bylo nám horko a kamarádka měla potíže s dechem. Myslely jsme si, že nás nemůže nikdo vidět, protože je tady naprostá tma.“
„Nevědí snad holky u vás nic o slušným chování?“ vyjela na nás.
„A teď ti něco řeknu já,“ obořila jsem se na ni. „Jsi zlej člověk. Měla bys bejt otevřenější a nesoudit lidi podle toho, z který jsou země. Já si tě taky neptám, proč chlapi u vás nemaj obřízku.“
„To je tedy úžasná odpověď,“ prohlásila.
„Přitom je to odporný. Vypadaj jak hrabáči a je mi to protivný,“ prohlásila jsem a cpala se při tom do džínsů. „Sarah, nepůjdeme?“
„Jdeme!“ řekla a zařvala: „Briane, to jsme my!“
O tři minuty později jsme byli v přední místnosti a odemykaly skříňky. Zaplatily jsme účet, vrchnímu číšníkovi, který před námi uhýbal očima. Bylo zřejmé, že se již dozvěděl o našem striptýzu a nepokládal to za vhodné. „Au revoir,“ řekla Sarah a odešly jsme.
„Cheers!“ zavolala jsem tak vesele, jak jsem dokázala. „Nedáme si někde fish and chips?“ navrhla jsem Sarah.
„Máš rozepnutej zip,“ oznámila, zavrtěla hlavou a vstoupila do silnice, aby zastavila taxík. „Kdy sis svlíkla kalhoty, Chelseo, a proč?“
„Chtěla jsem tě podpořit! Z náklonnosti k tobě.“
„To bylo od tebe hezký, díky.“
„Není zač.“
Nasedly jsme a Sarah požádala taxikáře, aby nás vzal někam, kde mají fish and chips.
„Musí tam bejt ale taky bar,“ přála jsem si.
„Ano,“ souhlasila. „Restaurace, kde podávaj fish and chips.“
„Začínám si už připadat trapně, že jsem Američanka,“ svěřila jsem Sarah. „Mám pocit, že naší jedinou nadějí jsou dvojčata Olsenový, ale co to říká o nás?“
„Moc ne. Taky nesnášíte Američany?“ zeptala se taxikáře, který vypadal nejspíše na Pákistánce.
„Proč? Není důvod,“ odpověděl. „Jen ty hlučný. Dávaj dobrý dýška.“
„To jo,“ řekla jsem, vytáhla peněženku a dala mu dvacet liber.
„Mohla jsi počkat, až dojedem na místo,“ napomenula mě Sarah. „Navíc si myslím, že dvacet liber je za pětiminutovou jízdu trochu přehnaný.“
„Jestliže neexistuje jinej způsob, než si jejich respekt koupit, pak to budu dělat takhle.“
„To je velice šlechetný, Chelseo.“
„Vezmu vás do Fish Central v de Barbicon,“ informoval nás taxikář svým pákistánským akcentem.
„Cheerios,“ řekla jsem. „Pozdravujte vaši matku.“
Vešly jsme se Sarah do restaurace a byly usazeny v zadní části vedle staršího páru. „Dala bych si cigaretu,“ prohlásila Sarah.
„Vždyť nekouříš,“ namítla jsem.
„Kouří tady každý a po dni, jakej jsme měly, by se hodilo mezi ně zapadnout. Nerozumím tomu. Ještě včera se k nám všichni chovali hezky a dneska se zdá, že nás nenáviděj.“
„Víš, co mi nedává smysl?“ zamyslela jsem se. „U nás máme víc cizinců než kdekoliv jinde a takhle s nima nezacházíme. Já bych se nikdy k nikomu, kdo je v Americe na návštěvě, nechovala špatně.“
„No, my pouštíme do země každýho. Možná si postěžujem na lidi, který neuměj řídit, ale to je tak všechno.“
„A na lidi, který vlastní řetězec Seven Elven,“ dodala jsem. „Ale jinak jsem hodně otevřená.“
„Opravdu bych si dala cigaretu.“
„Hlavně ji tady od nikoho nechtěj. Můžou dostat vztek, že žebráme, a svádět to na naši zem.“
„Sežeň ji od někoho ty,“ vyzvala mě. „Já nemám náladu se s někým bavit.“
Pohlédla jsem na starší pár sedící vedle nás. Oba kouřili. Naklonila jsem se k nim a svým nejlepším britským akcentem řekla, „Mohla bych vás požádat o cigáro?“
Byli příjemní a jednu mi podali. Dala jsem ji Sarah. „Díky,“ řekla dvojici a zaklonila se. „Styděla jsem se požádat o ni sama.“
Podívala jsem se na ni a v duchu se ptala, proč jsem cigaretu musela vyškemrat já, když se s těmi lidmi baví. O dvacet minut později jsem se divila, proč si s tím párem ještě stále povídáme. Navíc jsem nadále mluvila se směšným anglickým přízvukem.
„Kde jste vyrůstala?“ zeptal se muž. „Máte zajímavej akcent.“
„To ano,“ vmísila se s úsměvem do hovoru, „řekni jim to, je to zajímavej příběh.“
„No,“ začala jsem a pátrala v hlavě po něčem, co by bylo alespoň trochu pravděpodobné. „Narodila jsem se v Devonshiru a rodiče se rozešli, když mi bylo pět. Pak jsem bydlela v malým městečku, který se jmenuje Lewisham, jižně od Londýna.“ Věděla jsem o Lewishamu jedině proto, že jeden můj bývalý přítel byl odtamtud a před lety jsme tam měli jet navštívit jeho matku. Bylo to jediný místo za Londýnem, o kterým jsem něco věděla.
„Znám Lewisham dobře,“ řekl pán. „V který části jste žila?“
„Řekni mu, Chelseo, kde jsi bydlela,“ pobídla mě Sarah.
Měla jsem chuť ji zfackovat. Proč to dělá, když jsem pro ni před chvílí vyškemrala cigaretu? Kdybych věděla, že se z toho páru stanou moji noví nejlepší kamarádi, mluvila bych normálně.
„No, už si přesně nevzpomínám, bydleli jsme tam jen pár let, ale bylo to přímo naproti parku, když se přijíždí od Whiteheath.“ Nedokázala jsem si vzpomenout na název ulice, ale pamatovala jsem si, že tam byl obrovský park a za ním čtvrť pro bohatší vrstvy, o které jsem se domnívala, že se jmenuje Whiteheath.
„Myslíte Blackheath?“ zeptal se muž.
„Jasně, to je ono, věděla jsem, že tak nějak.“ Jeho manželka a Sarah se rozesmály, jako by byly na mé straně, ale v mužových očích vzrůstala nedůvěra a pokračoval ve vyptávání.
„A kde jste žila pak?“
„V jedenácti mě poslali do internátní školy v Kalifornii, kde jsem strávila sedm let.“
„A jak se vám podařilo udržet si anglický přízvuk?“
„Chodila jsem s jedním anglickým klukem. Byl to v podstatě jedinej člověk, s kterým jsem se bavila.“
„V jedenácti letech?“
„Ne, to víte, že ne!“ vyhrkla jsem, protože jsem zapomněla na věk, který jsem udala. „Začali jsme spolu chodit až ve dvanácti.“
„Mohla bych požádat ještě o jednu cigaretu?“ zeptala se ženy Sarah.
„To se divím,“ prohlásil muž nedůvěřivě. „Lewisham je dělnická obec. Jak to, že si vaši rodiče mohli dovolit dát vám takový vzdělání?“
Nezamlouval se mi rychlý sled otázek, kterými mě zasypával, ani nevhodnost jeho zájmu o příjmy mé rodiny. Nic mu do toho nebylo a zcela evidentně nevyrůstal ve stejné etiketě, v níž jsem byla vychovávána anglickými jeptiškami či jinými učiteli v internátní škole, do které jsem nikdy nechodila. Začala jsem žvýkat svoji smaženou tresku stále pomaleji a pomaleji, abych získala čas na vymyšlení věrohodných odpovědí na otázky mého vyšetřovatele.
„No, dostala jsem stipendium.“
„To je úžasný,“ prohlásila jeho manželka. „Strašně zajímavý.“ Viděla jsem díky její upřímnosti a dobrosrdečnosti, které se zračily v každém jejím úsměvu, že skutečně věří tomu, co jsem řekla.
„Co to bylo za stipendium?“ zeptal se Hitler.
Věděla jsem, že má odpověď bude ostrá, a nehodlala jsem vyhrknout nic směšného. „Kuželky.“
„Cože? Kuželky? Vůbec jsem netušil, že je možný dostat na to stipendium,“ zakvílel. Sarah si uvědomila, že nastal čas, aby přispěchala na pomoc.
„Ale ano, ve Státech je to běžný! Je to obrovsky populární sport a Chelsea patří ke špičce.“
„Už jsem vám toho o sobě řekla dost,“ ohradila jsem se. „A jak jste se vůbec seznámili vy dva?“
Žena, která se jmenovala Anne, nám začala vyprávět, že byla fanynkou jeho hudební skupiny, jezdila všude s nimi a teď už jsou spolu dvacet let. Sarah se jich zeptala, v jaké skupině hrál. „Pravděpodobně jste o nás nikdy neslyšela, ale říkali jsme si Eagles,“ pronesl pyšně.
„Neříkejte!“ vykřikla Sarah. „To víte, že jsem o vás slyšela!“ Dokonce i já, která jsem měla doma jen největší hity Whitney Houstonové a Hilary Duffové, jsem věděla, že Eagles byla známá skupina. Nemohla jsem uvěřit, že sedíme s Donem Henleyem a jeho manželkou.
Vyprávěli nám pak o svých turné po Novém Zélandu a Irsku a o drogách, které brali, a mejdanech, jichž se zúčastnili. Tato část rozhovoru se mi samozřejmě líbila a kladla jsem jim specifické otázky o účincích různých druhů extáze, které zkoušeli. V okamžiku, kdy padla zmínka o Irsku, jsem se chtěla dozvědět vše o skřítcích, ale věděla jsem, že vyslovit toto slovo předstíraným anglickým akcentem nebude snadné. Zkusila jsem si to několikrát potichu, dokud se mě nezeptal, zda jsem v pořádku.
„Jak se říká těm malejm zelenejm tvorům?“ zeptala jsem se.
„Žáby?“
„Ne, já myslím ty, který žijou v Irsku.“
Všichni tři na mě s obavami upřeně hleděli, dokud mi Sarah nepřišla na pomoc. „Má ráda malý věci,“ prohlásila. „Myslela skřítky.“
„Aha,“ kývl muž a pokračoval. „Takže jsme se do sebe zamilovali, zůstali jsme spolu, a tak to je, i když už máme vrchol života za sebou. Pořád jsme šťastný jako dvě hrdličky.“
Sarah vždy začala skoro slintat, když nějaký muž otevřel ústa. Nemohla uvěřit, že jsme v náhodně zvolené restauraci s fish and chips narazili na takový idol. „To je neuvěřitelný,“ opakovala stále znovu dokola.

Komentáře   

 
Jindřich Štantejský
0 Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:31
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Jindřich Štantejský
+1 re: Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:33
Cituji Jindřich Štantejský:
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
teda pardon:-D Chelsea:-DD
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení