Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Kamarádka vodka

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
sklenicka
V květnu tohoto roku vydalo nakladatelství Columbus knihu Kamarádka vodka od americké komičky Chelsea Handlerové. Ta vystupuje v různých podnicích se svými one woman show a také v televizi, nyní se pustila i na dráhu spisovatelskou. Recenzi na její knihu, v níž vypráví jednu neuvěřitelnou příhodu za druhou, jsme zveřejnili již dříve na těchto stránkách. Nyní vám přinášíme i ukázku z knihy pojmenovanou Večeře potmě.

 

Večeře potmě

obal knihyKonečně jsem měla v ruce dokumenty schvalující adopci dvou dětí z cizích zemí. Jedno byla devítiletá holčička z Guatemaly a druhé třináctiletý chlapec ze Zimbabwe. Ještě lepší zpráva však spočívala v tom, že hned nepřijedou, aby se mnou žily. Budu jim jen platit jídlo, ošacení a školní učebnice. Jakmile jim bude osmnáct, budou za mnou moci přijet, pokud se na tom všichni dohodneme. Já za nimi samozřejmě mohla jet kdykoliv, ale Guatemala a Zimbabwe nefigurovaly v seznamu deseti zemí, které bych ráda navštívila. Dívala jsem se na jejich vážné výrazy na fotografiích, které mně poslaly, a těšilo mě, že jsem udělala přesně to, co jsem si umínila, když jsem si kupovala děti na internetu – vybrala jsem si ty, které vypadaly nejvíc naštvaně.
Rozhodla jsem se, že jim oběma budu říkat Earl.
Pak začal vyzvánět telefon. Můj vydavatel z Velké Británie chtěl vědět, zda bych nebyla ochotná přelétnout louži a udělat malou tiskovou kampaň k chystanému britskému vydání mé knihy. Potěšil mě, že mé služby budou zapotřebí deset únorových dní, což se naštěstí shodovalo s termínem, kdy jsem neměla žádné pracovní plány. „Na to vemte jed. Přiletím moc ráda,“ prohlásila jsem ve svém nejlepším vtělení Madonny.
Zavolala jsem kamarádce Sarah, která se právě rozešla se svým kubánským přítelem a byla jediná osoba, která se potřebovala dostat ze země dříve než má paní na úklid. Sarah a její snoubenec spolu chodili sedm let a on jí dva týdny před svatbou řekl, že už ji nemiluje. Shodou okolností na to přišel poté, co se vyspal se servírkou z International House of Pancakes v jejich ulici.
Sledovat, jak se vaše kamarádka dozvídá takové věci a s jakými emocemi ruší svatbu a vše, co s ní spojovala, je srdcervoucí. Chtěli byste zasáhnout a dát to do pořádku, ale jste stejně jako všichni ostatní naprosto bezmocní. Ten večer, kdy se rozešli, jsem si přísahala, že nebudu mít nikdy děti, a to hlavně ze strachu, že jedno z nich by mohlo být holčička a prožít si totéž. Proto jsem se rozhodla pro adopci.
„Chtěla by sis udělat placenou dovolenou v Londýně?“ zeptala jsem se jí, když vzala hovor.
„Chtěla, ale musíš mi dát čas, abych dala výpověď v práci.“
Štvalo mě, že musím opustit děti tak záhy poté, co jsem je získala, ale byla jsem vyčerpaná. Mateřství nebyla žádná legrace stejně jako ležet každý večer v posteli a přemýšlet, kde jsou a jestli měli štěstí a měli za celý den alespoň trochu rýže. Také jsem ale cítila, že si maminka potřebuje odpočinout. Mým dalším krokem bylo vyřídit si vše potřebné k cestě do ciziny.

Jakmile jsme se ocitly v Londýně, uvědomila jsem si, že jet na dovolenou se Sarah není o moc příjemnější než nechat si vsadit skleněné oko. Měla víc energie než Energizer Bunny, neustále něco plánovala a studovala průvodce, mapy a barevné grafy, aby zjistila, co by se dalo každý den vidět. Zahrnula do toho i nákupy a muzea, měly jsme jít do parlamentu a na Bond Street, na Piccadilly Circus, do Cambridge a na London Eye. Výlet se měnil v děsivý sen a mě napadlo, proč se s ní snoubenec rozešel: pravděpodobně se s ní bál jet na svatební cestu.
Se Sarah můžete zažít spoustu legrace, protože je chytrá, zábavná, pije jako duha, ale pro někoho, kdo nemá návyk na metamfetamin, má příliš mnoho energie. Patří k lidem, kteří musí neustále vést nějakou volební kampaň nebo park s divokými zvířaty.
„Poslyš, ty huso,“ napomenula jsem ji, „tohle není žádnej hon. Potřebuješ odpočívat. Mně se už z těch tvejch aktivit motá hlava. Nemůžeme jít jen tak do nějaký hospody a dát si fish and chips?“
Už po třech dnech pobytu v Londýně jsem používala všechny jejich hovorové výrazy, a to částečně proto, že mám ráda anglický přízvuk, ale hlavně proto, že to Sarah nesmírně štvalo. Nedokázala uvěřit, že „cheers“ mohlo znamenat „hello“, „good-by“ i „thank you“, takže jsem trávila každou bdělou chvíli tím, že jsem to říkala všem, s kým jsme se začali bavit. A nemuseli jsme se s ním ani bavit. Říkala jsem to lidem, které jsme potkávaly na ulici, v parku, ve výtahu, na toaletě, v autobuse. Nejvíce ji štvalo, že lidé reagovali téměř automaticky. Slova „cheers,“ případně „bollocks“, „blimey“ a „rubbish“ jsem si tak oblíbila, že jsem jimi odpovídala téměř na vše. Přestala jsem s tím teprve tehdy, když jsme jednou přišly domů silně podnapilé a ve dvě v noci si objednaly na pokoj jídlo.
Když přišel číšník, otevřela jsem dveře a vykřikla „Bollocks!“
Poté, co se číšník vzpamatoval a sesbíral naše burgery, rozseté jako šrapnely z trubkové bomby po celé chodbě, dala jsem mu sto liber jako kompenzaci za to, že jsem ho tak vyděsila.
Následujícího dne, po propagaci knihy v nějakém pořadu pro ženy, který je anglickou obdobou Oprah v méně nákladném provedení, mně můj nakladatel informoval, že máme večer volno a můžeme si dělat, co chceme.

„Už jsem pro nás udělala rezervaci,“ prohlásila Sarah.
„Má to bejt překvapení?“
Sarah si udělala tři kopie rozvrhu mé propagační kampaně ještě před odletem do Londýna. Jednu pro sebe, druhou pro mě a třetí pro recepci v našem hotelu.
„Jdeme do Dans le Noir. Máš se na co těšit,“ prozradila. „Budeš jíst potmě!“
„Proč?“
„Ve Francii je to rozšířený a bystří to smysly. Když nevidíš, získá konverzace a jídlo mnohem důležitější roli. Uši a chuťový pohárky si to užijou.“
„Nečteš z průvodce Zagat? Zdá se mi to stejně hloupé.“
„Chelseo, copak jsi ještě neslyšela o večeři potmě?“
Zastavila taxík a po dvaceti minutách jsme vystupovaly před restaurací, která vypadala jako nedostavěná. Vešly jsme dovnitř a ocitly se v předním sále. Za barem stál barman a tři špatně umístěné koktejlové stoly vypadaly, jako by je tam jen tak někdo přinesl a odešel. U jednoho z nich seděli dva homosexuálové; velká černoška, která vypadala na to, že si dala změnit pohlaví, seděla sama u dalšího. Neuvěřitelně se nudící francouzský číšník vzal naše kabáty a pozdravil nás s přehnanou zdvořilostí, „Dámy! Buďte vítány v Dans le Noir, což je název restaurace, v níž mate rezervaci. Mohu vám dát klíč od skříňky?“
„Naší skříňky? Jsme snad v YMCE?“
„Skříňky jsou pro vaše kabáty a cenné věci. Nic z toho si neberte ke stolu!“ řekl nám se zdůrazněnými r a dramaticky vyslovovanými hláskami z a s. Byla jsem tam pouhých pět minut, ale už jsem ztratila chuť k jídlu.
„Nesmíme si vzít ke stolu kabelky?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, proto jsou tady skříňky. Tady je váš klič. Pak se vraťte a podívejte se na menu.“
Vyvalila jsem oči, podala Sarah kabát a kabelku a zamířila k baru. „Trojitý Ketel One s ledem a citronem.“ Každý opravdový alkoholik, který byl v Londýně ví, že opít se tam je téměř nemožné, protože barmani odměřují na jeden drink přesně jednu unci alkoholu. Není proto žádný div, že tam všichni pijí Guiness. Uprostřed vysvětlování barmanovi, že „trojitý“ znamená „tři“ mě Sarah přerušila.
„Myslím, že se číšníkovi nelíbíme.“
„Nikomu se nelíbíme, Sarah, protože jsme Američanky. Všichni nás nenáviděj.“
„Asi máš pravdu,“ řekla a objednala si trojitý suchý Bombay martini. Vzala jsem menu a otevřela ho. „No tedy,“ prohlásila jsem. „Podívej se na jejich výběr! Maj ‚kachnu‛ nebo ‚překvapení‘.“
Byly to jediné dva pokrmy uvedené v menu. „Kachnu,“ objednala jsem si a dodala: „A překvapení.“
Don Juan DeMarco k nám přišel a vysvětlil nám, že můžeme mít buď jedno, nebo druhé.
„To je tedy výběr!“ poznamenala jsem. „Dám si překvapení.“
„Máte, dámy, na něco alergii?“ zeptal se. „Musíme to vědět, než začneme jídlo připravovat.“
„Ano,“ prohlásila jsem, „jsem alergická na kachní maso.“
„Aha. A co vy, paní?“ pohlédl na Sarah.
„Já si dám kachnu.“
„Dobře, dámy, a teď se jdete posadit a chvíli počkejte.“
Nemohla jsem si pomoci, ale podezřívala jsem ho, že francouzský akcent předstírá. Nikdo, kdo to má v hlavě pohromadě, by nemohl mluvit takto afektovaně.
Posadili jsme se k jednomu stolu v přední místnosti. Po chvíli se otevřely dveře vedle skříněk, vystrčil z nich hlavu číšník, který se zdál být slepý, a přivolal dva muže, kteří seděli u jednoho z dalších koktajlových stolků. Vstali a šli za číšníkem, který se k nim otočil zády, vzal prvního muže za ruku, položil si ji na rameno a vedl ho do propastné tmy.
„To je směšný,“ poznamenala jsem k Sarah.
„Začínám se bát,“ prohlásila s rozzářenýma očima a chichotala se jako nějaká školačka.
„Nejsi šťastná, že Albert zrušil svatbu? Jinak bys nikdy neměla příležitost povečeřet v Dine la… Už jsem zapomněla, jak se to tady jmenuje.“
„Noir. Dans le Noir. Je to idiot. Doufám, že od tý servírky něco chytne.“
„To nejspíš chytne. A až bude na tom svým mexickým zadku něco mít, doufám, že přijde o práci a natáhne si kolenní šlachy.“
„Je to Kubánec, Chelseo.“
„To je jedno.“
„Ty si myslíš, že ho nechá?“ zeptala se mě.
„Jo, to si myslím. Je to smolař a navíc má ženský tvary. Má zadek jako ženská.“
„Myslíš?“
„Jo, má ženský tělo a s přibývajícím časem bude stále víc vypadat jako děvka.“
„Má docela velký prsa,“ zamyslela se.
„Sarah, má je větší než já. Musí mít nejmíň čtyrky.“
„To máš pravdu. A kromě toho v posteli nebyl nic moc.“
„To je jasný, s takovejma kozama to nemohlo za něco stát. Muselas mít pocit, že po sobě hopsáš s nějakou holkou.“
Číšník otevřel dveře do tmy a řekl několik slov vrchnímu číšníkovi, než zamával na nás. „Slečny, doufám, že se vám Dans le Noir líbí,“ prohlásil hrůzu nahánějícím hlasem jako Willy Wonka představující všechny Oompa Loompas svým hostům v továrně na čokoládu. „Dobrou chuť.“
Náš číšník, který byl nepochybně slepý a díval se při hovoru s námi vlevo ode mě, se představil jako Brian. Nebyl Francouz, ale jeho akcent nebylo snadné identifikovat, protože měl stejnou výšku hlasu jako Michael Jackson. Sarah se samozřejmě chvěla vzrušením. Nejenže budeme večeřet ve tmě, ale do našeho špatného snu nás navíc zavede opravdový slepec.
„Položte si ruku na mý rameno,“ prohlásil, otočil se a vedl nás do temné chodby. S pocitem, že to zní jako lyrická píseň, jsem položila Brianovi ruku na rameno, Sara zase na mé, a Brian nás vedl kamsi, co připomínala studnu. Nejenže tam byla černá tma, ale musela jsem se při orientaci spoléhat na slepce, který měl hlas čtyřleté holčičky.
„Už vás to začíná bavit?“ zavolal přes mé rameno.
„Proboha, Chelseo, vůbec nic nevidím,“ zašeptala Sarah a stiskla mně rameno.
„Jen klid a pohybujte se pomalu, “prohlásil Brian, vedoucí nás za hlasy a cinkotem. „Zhluboka dýchejte, ať toho na vás není moc.“
„Teď mluvíte jako režisér porna, Briane.“
„V pořádku, děvčata, už jsme tady.“ Zavedl nás k židlím a ignoroval můj komentář. „Stůl je přímo před vámi.“
„Děkuji vám, Briane. Bez vás bych to nikdy nedokázala.“ Sedla jsem si. opřela se lokty o stůl a roztáhla nohy jako stěhovák. Když mě nikdo nevidí, tak toho využiju a poruším veškerá pravidla u stolu, která do mě vtloukali. Jediné, co jsem postrádala, bylo párátko a přenosná vysílačka.
Brian vyslechl, co si přejeme k pití, a odešel. Někde poblíž bylo slyšet hlasy, ale ne v bezprostřední blízkosti.
„Chelseo, začínám mít klaustrofobii.“
„Tak pořádně dýchej.“
„To dělám,“ odpověděla a sevřela mně ruku, „ale mám strach.“ Zachichotala se, ale jakýmsi pasivně agresivním způsobem, takže jsem se trochu děsila, jestli nebude následovat záchvat paniky. „Sarah,“ prohlásila jsem přísně, „jsou jen vypnutý světla, to je všechno. Pořádně dýchej ústy a zhluboka vydechuj.“
„Je mi vedro.“

Komentáře   

 
Jindřich Štantejský
0 Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:31
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
Jindřich Štantejský
+1 re: Jindřich Štantejský 2009-11-29 12:33
Cituji Jindřich Štantejský:
V daném příběhu je největší chudinka zřejmě autobiografická hrdinka Sarah, která musí holt používat ne sobě zcela vlastní akcent proto, aby zapadla mezi "Velkobrity?"
teda pardon:-D Chelsea:-DD
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení