Ukázky z knih

Ukázky z knih: Lenka Dostálová – Projekt Alfa: V Pasti

1 1 1 1 1 (0 hlasů)

Strhující příběh dospívající hrdinky plný zvratů, akce a nových odhalení. Layla celkem klidně proplouvá životem. Studuje taneční školu a jediné problémy, které řeší, jsou úkoly a otravná spolužačka. Jednoho dne však zkolabuje. Sama a zmatená se ocitne v nemocnici. Doktoři netuší, proč skoro zemřela a co se jí vlastně stalo.



Projekt Alfa: V pastiRychle se zotavuje, její smysly se však nepřirozeně zostřují. Když je rozrušená, začínají se kolem ní dít podivné věci. Když se ji z nemocnice pokusí odvést neznámy muž, její svět se obrátí vzhůru nohama. Je vržena do víru událostí, které od základů změní její život. Co se děje s jejím tělem? Proč se musí skrývat a bát se o svůj život? Vždycky jsem si myslela, že vím, kdo jsem. Ještě nikdy jsem se tolik nemýlila…

KNIHU MŮŽETE NYNÍ VYHRÁT V SOUTĚŽI NA SOUTĚŽNÍM WEBU VašeSoutěže.cz!



Ukázka z knihy:

Odrazila jsem se z poslední skříňky a zbývajících pět metrů jsem zdolala jediným skokem. Rozrazila jsem dvojité dveře a vběhla do tanečního sálu. Sebrala jsem velké koště, které bylo opřené o stěnu, a vrazila ho mezi madla. Z druhé strany se ozvalo několik ran a křik.
Instinktivně jsem od dveří začala ustupovat, až jsem zády vrazila do řady zrcadel. Pokud jsem měla panikařit, byla na to nejvhodnější chvíle.
Rány na dveře ustaly a já se trhavě nadechla a čekala. Měla jsem utéct, jasně. Ale už jsem prostě nemohla. Rukama jsem křečovitě svírala dřevěné zábradlí podél zrcadel a snažila se neomdlít. Když se otevřely druhé dveře, ani jsem nevzhlédla. Nemusela jsem.
Serov byl sám, zatímco jeho zbylí muži hlídali vchod do šaten, který jsem zatarasila. Pomalu jsem zvedla hlavu a pohlédla do jeho hnědých uhrančivých očí. Moje osobní noční můra.
„Udivuje mě, že jsi stále naživu,“ poznamenal a uvolnil se. Asi si přestal myslet, že bych se mohla ještě o něco pokusit.
Zatnula jsem zuby a zasyčela: „Vaše zásluha to není.“
„Ty sis to celé zkomplikovala. Mohla jsi se mnou v klidu odejít hned.“
„Jo, jasně.“
Serov několika kroky přešel sál a zastavil se jen pár metrů ode mě.
„Tvoje matka tě pozdravuje,“ poznamenal jakoby nic. „Má o tebe strach a chtěla by se s tebou znovu vidět. Všechno ti vysvětlit.“
„Cos jí udělal, ty parchante?!“ vykřikla jsem vztekle a vrhla se proti němu. Ne, teď jsem na logické uvažování fakt neměla čas.
Serov se pohnul rychleji, než jsem věřila, že je možné, a zvedl do vzduchu svou zbraň podobnou pistoli. Zaslechla jsem cvaknutí těsně předtím, než z té věci vystřelilo silné vlákno a omotalo se mi kolem ruky. Háčky na jeho konci se mi zasekly skrz oblečení a poškrábaly mě na kůži.
Překvapeně jsem vyjekla a trhla sebou. V tu chvíli mnou projela ostrá bolest z elektrického výboje, jenž se prohnal drátem a zakousl se mi do těla. Zaječela jsem, až mě samotnou z toho bolely uši, a padla na kolena.
Serov trhl zbraní, až se vlákno odtrhlo z mé ruky a zmizelo zpátky ve zbrani. V tu chvíli jsem viděla rudě a nemyslím si, že by to bylo jenom krví, jež mi tekla z očí. Tělem mi stále ještě projížděly křeče, ale mnohem víc mě bolela moje zraněná hrdost… a srdce.
„Ty hajzle,“ zaskuhrala jsem a svalila se na záda. Prostě jsem už nemohla.
Serov uklidil zbraň do pouzdra, vyndal z bundy nějakou černou kovovou krabičku a zamířil ke mně. Automaticky jsem před ním začala couvat, až jsem zády narazila do zrcadel. Školní taneční sál mi nikdy nepřipadal tak malý jako teď. Rychle jsem se chtěla odplazit jako zpráskaný pes jinam, ale ten maniak mě chytil za rameno a přitlačil ke zdi. Připadala jsem si jako moucha rozpláclá na předním skle auta. Stejně bezmocná, stejně v hajzlu.
„Když jsem říkal, že mě udivuje, že jsi stále naživu, myslel jsem to vážně,“ pronesl pomalu Serov a pustil mě. Otevřel černé pouzdro a vytáhl z něho velkou injekci s jakousi černou látkou uvnitř. „Nemáš ani tušení, co se děje v tvém těle. Pokud brzy nezačneme s léčbou, do tří dnů budeš tuhá.“
„Jdi s tím ode mě!“ zakňourala jsem sotva slyšitelně a na svou obranu zvedla ruku. On mě však levičkou chytil za zápěstí a paži mi vykroutil, až mi vyhrkly slzy. Nemůžu říct, že bych se mu nepokusila vytrhnout, ale taky nemůžu říct, že by se mi to povedlo.
Serov mi přiložil jehlu k loketní jamce a jediným pohybem mi propíchl kůži. Kousla jsem se do rtu a zavřela oči. Jak mi černá látka začala pronikat do těla, měla jsem pocit, že mi žilami protéká kyselina. Začala jsem kolem sebe kopat a druhou rukou jsem se pokusila toho zmetka odstrčit, ale s ním to ani nehnulo. Pomalu do mě napumpoval veškerý ten sajrat a teprve pak mě konečně pustil.
Okamžitě jsem se na zemi stočila do klubíčka a ruku si přitiskla na prsa. Skoro jsem mohla cítit, jak mi neznámá látka prostupuje celým tělem. Všechno mě pálilo, bolelo. Myslela jsem, že snad hoří něco uvnitř mě.
„Do deseti minut přejde to nejhorší,“ prohlásil Serov, když se znovu postavil a uložil jehlu zpět do pouzdra. „Zastaví to krvácení a rozpad buněk. Úplně tě to však nevyléčí. Ne bez další pomoci našich lékařů. Odvezu tě na základnu.“
„NIKAM S TEBOU NEJDU!“ zaječela jsem na celý sál hystericky a začala se škrábat na nohy. On byl však během vteřiny vedle mě, chytl mě za paži a postavil.
„Já se na tvůj názor neptal,“ zasyčel mi zlostně do ucha a zatřásl se mnou. „Ostatní třeba zhebli, ale aspoň s nima nebyla taková práce jako s tebou! Všichni se utopili ve vlastní krvi, mně pak stačilo po nich jenom uklidit!“
Utopili se ve vlastní krvi, blesklo mi hlavou. Josh Nicolson! Ten kluk, co zemřel na vykrvácení orgánů. Pár hodin nato, co začal krvácet z očí a nosu… Stejně jako já.
Ztuhla jsem. Bylo možné, že mezi námi byla nějaká spojitost? A co ti ostatní, o kterých mluvil Serov?
„Tak jdeme,“ zavelel můj nepřítel číslo jedna a začal mě táhnout k východu. Volnou rukou stiskl tlačítko na vysílačce a oznámil ostatním, že se sejdou u aut.
Vnímala jsem to jen napůl. Bolest z mého těla pomalu odcházela, to mi však bylo jedno. Prostě jsem… prostě jsem se smířila s tím, co se stane. Tenhle muž mě odvede, někam zavře a já se už nikdy nevrátím. Nebo tak něco.
Pak jsem však pohledem zavadila o náš odraz a zamračila se. Opravdu jsem ta holka vedle něho byla já? I když už jsem párkrát vypadala hůř, nikdy jsem nevypadala tak zoufale… poraženě.
Zašklebila jsem se na vlastní odraz a udělala něco, co Serov určitě nečekal. Vší silou, kterou jsem v sobě ještě našla, jsem do něho vrazila a zároveň sevřela v prstech pažbu jeho zbraně.
„Hej!“ vykřikl vztekle a pustil mě, aby mi mou kořist vyrval. Rychle jsem od něho odklopýtala a zbraň na něho namířila. Okamžitě ztuhl uprostřed pohybu a vyčkával, zatímco já lapala po dechu a snažila se zastavit třas v rukou. V tu chvíli bych nejspíš netrefila ani vrata od stodoly. On to však zřejmě nechtěl riskovat.
„Schválně,“ zasupěla jsem mezi jednotlivými nádechy, kdy se moje srdce snažilo udělat mi díru do hrudníku. „Kolik voltů musí chlap dostat, aby byl impotentní?“
„Ani nevíš, jak to použít,“ poznamenal Serov a udělal krok ke mně.
„Jak dlouho myslíš, že mi bude trvat, než na to přijdu?!“ vyštěkla jsem na něho napůl vyděšeně a napůl vztekle. „Zpátky!“
Zastavil se, ale na rtech mu hrál pobavený úsměv. Pochyboval snad, jestli dokážu zmáčknout spoušť? A já tomu věřila? Vždyť jsem ani nevěděla, co ta věc umí. Tedy kromě působení bolesti. Jak silné mohly ty elektrošoky být?
„Uvědom si, že když teď znovu utečeš, zemřeš,“ řekl Serov po chvíli.
„To je mi jedno!“ vykřikla jsem. Naštěstí jsem neviděla nikde psané pravidlo, že nepříteli nesmíš lhát. Nebylo mi to tak docela jedno. Nejsem sice sobeckej egocentrista, ale na mým poděleným zadku mi ještě záleží.
Ze Serovovy vysílačky se ozvalo zapraskání a neznámý hlas. „Pane? Jsme na místě a čekáme jen na vás.“
Serov nic neudělal a já taky ne. 
„Pane?“ ozvalo se znovu. Ani tentokrát nezareagoval. Nehnul ani brvou, aby upozornil své muže, že se něco děje.
„Do háje!“ zaklela jsem a udělala první pitomost z mnoha. Otočila jsem se na patě a rozběhla se k východu.
Okamžik nato se ozval výstřel a do země u mých nohou se zavrtala kulka. Vyděšeně jsem vykřikla a klopýtla, až jsem nosem zabrzdila o parkety. Rychle jsem se však převalila na záda a pohlédla na Serova, který se ke mně blížil se zbraní v ruce. O téhle jsem ale věděla dost, abych si domyslela, co umí. Tahle zabíjela.
„Podruhé mi už neutečeš!“ zasyčel a naklonil se nade mnou, aby mě znovu vytáhl na nohy. Já zareagovala zcela instinktivně. Sevřela jsem pevněji v rukou svou zbraň a vystřelila mu přímo do tváře. 
Kdyby na to byl čas, asi bych si užívala chvilku, kdy zařval bolestí a překvapeně odklopýtal zpátky s rukou položenou na tváři. Vodivé vlákno se automaticky stáhlo zpět do paralyzéru.
Nečekala jsem, až se Serov vzpamatuje. Sesbírala jsem svoje bolavé, adrenalinem napumpované tělo ze země a rozběhla se pryč. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Než jsem však doklopýtala boční chodbou k zadnímu východu, uslyšela jsem za sebou několik párů těžkých bot. I s jejich majiteli samozřejmě.
Rozrazila jsem dveře a ne zrovna elegantně vyklouzla na ulici. Ať mi Serov dal cokoli, vzpružilo mě to. Na chvíli. Dobelhala jsem se k první popelnici a objala ji. Rána mi napověděla, že mí pronásledovatelé jsou dost blízko a že školní dveře budou asi potřebovat přelakovat. Sevřela jsem v ruce víko popelnice a se vzteklým výkřikem se otočila a hodila ho po nich.
Za mými zády se ozval zvuk motoru a já málem nadskočila zděšením, když vedle mě zastavila stříbrná motorka.
„Naskoč!“ poručila mi Georgia. Nezaváhala jsem. Co nejrychleji jsem přehodila nohu přes mašinu a chytla se kamarádky kolem pasu. Georgia přidala plyn, až jsem ucítila spálené pneumatiky, a motorka se rozjela se řvoucím motorem dopředu.


Projekt Alfa: V Pasti
Autor Lenka Dostálová
Nakladatelství Fragment
Místo vydání Praha
Rok vydání 2016
Vydání 1.
Počet stran 232
ISBN/EAN 978-80-253-2765-4
Ediční řada Projekt Alfa

Do nakladatelstvíPorovnat ceny

Soutěže

Aktuality

  • Bohatý komiksový program přilákal na Svět knihy rekordní počet návštěvníků

    Veletrh Svět knihy se letos nesl ve znamení komiksu, a i díky bohatému programu, který připravili komiksoví nakladatelé, přilákal rekordních 46 000 návštěvníků. „Tohle spojení prostě zafungovalo. Připravili jsme akce, přednášky a spousty novinek, sotva jsme stíhali stánek zásobovat,“ říká Jiří Pavlovský z největšího komiksového nakladatelství CREW. „Vznikaly i spontánní srazy komiksových fanoušků a na naprosté většině našich akcí bylo plno.“

    Číst dál...  
  • Román Hana Aleny Mornštajnové ovládl 7. ročník České knihy

    Poprvé v sedmileté historii České knihy obdržel obě její ceny jeden autor. Odborná i studentská porota se ve svých verdiktech výjimečně shodly a za nejlepší titul sedmého ročníku vyhlásily román Hana Aleny Mornštajnové. V příběhu odehrávajícím se v provinčním moravském městě se proplétají malé dějiny s těmi velkými a je v něm reflektována nejtragičtější etapa 20. století: holocaust.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení