Ukázka z knihy: Dokonalý život

Ukázky z knih

Vytvořeno 15. 9. 2014 10:00

Autor: Redakce

Richard Drakin, lehce znuděný mladý muž, si začíná uvědomovat, že mu v životě něco schází. Náhodou si přečte zprávu o nepříliš slavném odchodu významného generálního ředitele. Napadne ho oslovit jej a získat od něj návod, jak být v dnešním světě skutečně úspěšný. K jeho překvapení John Rock na setkání kývne. Dojde k úmluvě, ve které se John zavazuje provést Richarda místy a příběhy, které navždy ovlivní jeho život. Richard si zpočátku neuvědomuje, že se jedná o osudové setkání dvou lidí: mistra a žáka, kteří na sebe dlouho čekali.

Nechte se strhnout ostrými dialogy a dějem, který vás zavede do různých koutů světa, k výjimečným lidem a jejich osudům, které mohou změnit váš život. Bláznivá, zdánlivě nepřipravená cesta okolo světa, divoké situace, tajemství, mystifikace a postupné poznávání jednoho druhým vás udrží v nepřetržitém napětí. Neobyčejný příběh má od samého začátku rychlý spád a než se stačíte nadechnout, zamrzí vás, že jste na konci.

Kniha ukazuje důležitou cestu k osobní svobodě a nezávislosti a nenápadnou, nenásilnou formou předává vědomosti o principech budování vlastní kariéry, dosahování skutečného úspěchu a štěstí.

Ukázka z knihy:

Kapitola VIII

Prohra je dobrým prologem vítězství.
Je dopoledne. Město San Francisco je ze tří stran obklopeno vodou. Díky teplotnímu rozdílu studeného Tichého oceánu a kalifornské pevniny se nad městem často tvoří hustá mlha. John s Richardem sedí v McCormick & Kuleto’s Seefood & Steaks Restaurantu, ve čtvrti, které se říká Fisherman’s Wharf, což znamená něco jako rybářské molo. Z velkých prosklených oken pozorují přímo Sanfranciský záliv a občas, když se mlha odlepí od moře, zahlédnou strohý a drsný ostrov Alcatraz, legendární vězení, ze kterého údajně nebylo úniku.
„New York je pro mě místem, kde čas běží mnohem rychleji než kdekoli jinde na světě, kde na obyčejném nápadu dotaženém k dokonalosti můžete zbohatnout, užívat si vše, co člověk až dosud vymyslel nebo vymyslí, stát se slavným za jedinou noc, vzápětí lehce zchudnout a upadnout v zapomnění, abyste se za pár let opět vyhoupl na výsluní. New York svým tempem přitahuje jako mladá krásná nezadaná žena, která si užívá života a nehledí na ostatní.“ John se odmlčí a s potěšením sleduje číšníka, jak na stůl pokládá talíře se speciálně upravenými krevetami, čerstvým ovocem a zeleninou. 
„Do San Franciska jste mě vzal kvůli odlišnému stylu života nebo kvůli výborným krevetám nebo…“ Richard se zarazí. John nikdy nic nedá zadarmo a přímočaře, vždy má něco za lubem, sem mě určitě nezavedl kvůli dobré kuchyni. Pár sekund přemýšlí, a když se na chvíli zvedne mlha, uvidí přesně, co potřeboval. 
„Alcatraz?“ Pohlédne na Johna, jehož obličej málokdy odhalí pocity. Tentokrát ho však prozradí překvapené oči. Trefi l správně!
„Zatraceně, příště musím věci lépe skrývat. Staré Frisco je opravdu odlišné od New Yorku, nádherná příroda, stálé počasí, které se skoro nemění. Most Golden Gate je v mlze snad ještě krásnější než Brooklynský. Ale ten hlavní důvod jste uhodl. Alcatraz je považován za ‚malé‘ peklo na zemi. Z pevnosti se stala věznice už začátkem dvacátého století, ale dokonalou z ní udělal teprve pan James Aloysius Johnston ve třicátých letech, kdy zde byla uvězněna ‚smetánka‘ těch největších gangsterů a lotrů. Johnston nastavil ve věznici tvrdé podmínky. 
Budíček, práce, snídaně, mytí, večerka, všechno den co den stejné. Každé porušení se tvrdě trestalo. Vyhlášené cele se říkalo ‚orientální‘ – temná, uzavřená, bez toalety, jen díra v podlaze. Vězni byli do chladné cely umístěni bez šatů na dva až tři dny. Nejhorším trestem však byla tzv. ‚politika ticha‘, několik vězňů z ní údajně zešílelo.“
„Politika ticha? Jako že nesměl mluvit?“ přeruší Richard Johna otázkou.
„Nejen potrestaný, ale ani nikdo v jeho okolí. Je to těžká zkouška, málokdo ji dokáže zvládnout. Mnoho vězňů, jak říká legenda, přežilo jenom díky ošetřovatelce, která jednou za týden vězně navštívila a prohlédla.“
„Copak ona směla hovořit?“
„V žádném případě! Chodila vždy v doprovodu dozorců. Jenže někteří vězni říkají, že s nimi rozmlouvala, utěšovala je a předávala jim informace.“
„Telepatie?“ hádá Richard.
„V extrémních podmínkách se stává leccos,“ utrousí John vyhýbavě a Richardovi je jasné, že odpověď zná, ale zřejmě si ji schovává pro vhodnější okamžik. 
Rozhodne se tedy nenaléhat a vrátí se k původnímu tématu. „Pan Johnston měl zvláštní charakter, když si liboval v takových ‚detailech‘. Nemohl bych být dozorcem ani ředitelem věznice. Chybí mi k tomu potřebně ‚nadání‘.“
„Dříve bych byl stejného názoru, ale dnes to vidím jinak. Mr. Johnston měl mezi vězni překvapivě dobrou pověst. Na rozdíl od ostatních věznic zde museli i dozorci dodržovat pravidla, žádná šikana, svévolné ponižování. Fyzické tresty byly zakázané. Vymýtil zlovůli, pro kterou ‚zamindrákovaní‘ jednotlivci vyhledávají pozice umožňující beztrestně mučit a bít bezbranné. Usiloval, aby se vězni mohli rozvíjet a napravovat. Však se této věznici říkalo ‚polepšovna‘. Zlepšil podmínky a čistotu, rozdělil delikventy podle závažnosti trestu a umožnil rozdílná privilegia podle zařazení. Dosáhl pozoruhodných výsledků ve snížení kriminality, recidivy a útěků z vězení. Svým založením byl vlastně idealista a humanista, který věřil v nápravu.“ 
„Děláte si legraci?“ Richard znejistí, přemýšlí, zda to, co slyšel, má brát vážně, nebo je to obvyklá Johnova nadsázka.
„Myslím to vážně. Právě dodržování pravidel a vymýcení zlovůle mě inspirovaly nejvíc a pomohly zachránit firmu,“ odmlčí se a zcela jiným tónem dodá: 
„I když mě to nakonec stálo pozici.“
„Konečně jste prozradil něco ze své kariéry. Informace pouštíte po kapkách a vychutnáváte si moji rostoucí zvědavost. Odkud znáte Suzanne? Jak dlouho máte droida? Proč právě Denisovi jste pomáhal a jak to, že tak vynikající produkt není na trhu?“
John omluvně zvedne obě ruce s roztaženými dlaněmi na znamení, že se vzdává. „O vlastních hloupostech a chybách se člověku těžko hovoří. A že jich bylo! 
Vzdávám se. Můj zásadní posun v názorech začal neobvyklým snem.“
„Ocitl jsem se za dubovým stolem mezi rytíři. Soudili mě. Slova se ujímá nejstarší rytíř. ‚Špatným jsi naslouchal, králi. Nás jsi zapudil a hlavními rádci byli správce pokladny a výběrčí daní. Nedbal jsi našich rad a varování, že nepřítel je nablízku. A když přišli nepřátelé? Odevzdal jsi zemi bez boje a opustil ji jako zbabělý správce, a ne král!‘
‚Zachránil jsem lid! Povraždili by mnoho nevinných! Byli silnější než my.‘
‚Zbavil jsi lid důstojnosti a bezpečí. Dnes nepřátelé pustoší naši zem. Měl ses postavit do čela, vyhodit rádcovské zmije, povolat nás a bojovat.‘
‚Je pozdě!‘
‚Není! Můžeš si vybrat. Buď zemřeš mým mečem, nebo se postavíš do čela a povedeš nás. Osvobodíme zemi a ty získáš právo opět vládnout nebo zahynout statečnou smrtí krále.‘ “ 
Richard si škodolibě rýpne: „Svědomí?“
John přejde sarkastickou poznámku bez komentáře. „Nejprve jsem snu nepři-kládal význam. Jenže ON se pravidelně vracel. Firma, kterou jsem v tu dobu řídil, na tom nebyla dobře kvůli mému slabému vedení, kompromisům, přehlížení. Formálně měla jasnou strategii i cíle, ale ve skutečnosti si každý viceprezident dělal, co chtěl. Nebyl to tým, ale skupina, která ztratila poslání a smysl své práce.“ 
Sklesle mávne rukou a pohlédne směrem k Alcatrazu. „Zbabělost a nerozhodnost mi nedovolila udělat zásadní personální výměny.“ 
„Co se stalo?“ Richard pocítí nepatrné zklamání. Člověk, který jednou selže, tak to udělá znovu a znovu. Nebo se může postavit sám sobě? John je pro něj osobností, vzorem, a najednou taková zrada.
„Sen ve mně probudil odhodlání a ‚chlapskou‘ vůli po vítězství. Vrátil mi mladistvou nerozvážnost, touhu porvat se znovu o mé ‚zaprášené‘ ideály, získat zpět vlastní důstojnost, přivedl mě na myšlenku zkusit něco podobného s mými lidmi.
„První dějství se odehrálo jako setkání rytířů u dubového stolu. Je večer. Obsluha zámecké restaurace připravuje v bývalé konírně večeři pro dvanáct osob.
‚Hele? Co to bude za kovboje,‘ ptá se otrávený číšník šéfky.
‚Nestarej se! Chtějí kulatý dubový stůl a jehně na roštu. Objednali si staré mosazné nádobí. Žádné ubrousky, sklo nebo příbory. Jíst budou asi rukama.‘ 
‚Si nevědí, co vymyslet! Proč je musím obsluhovat já, do hajzlu?‘
‚Ten John Rock, co je šéf, chtěl někoho náramně zkušeného, drsného, co ho hned něco nerozhodí. Hele, hlavně, když zaplatí. A tihle jsou bohatí! Svoje kecy si nech na jindy. Splň všechno, o co tě požádají, a ničemu se nediv. Jasné?‘
‚No jo,‘ zavrčí číšník ledabyle, ale pochvala ho potěšila. Tvrdej, jo, to von je. Postupně přicházejí hosté, všichni oblečení jako rytíři. Nakonec jich je okolo stolu dvanáct. Ujímám se slova: ‚Prosím, povstaňte!‘ Čekám, než se všichni zvednou od stolu, a pokračuji. ‚Asi vám připadá divné, že jsem vás pozval k dubovému stolu a poprosil obléct rytířský plášť. Naše úspěšná a hrdá fi rma je hluboko ve ztrátě. Lidé jsou demotivovaní a mají strach. Vybral jsem vás jako rytíře, kteří chtějí zvítězit, věří v obrat a jsou ochotni položit své životy.‘ Odmlčím se a pozoruji rozpaky, překvapení i pobavení manažerů. Všichni čekají, co bude následovat. 
Nadechnu se.
‚Pouze ti, co mi opravdu věří a nejednají na vlastní pěst, mohou uchopit pohár a sednout si zpátky ke stolu.‘ Tři berou mosazné poháry a usedají. Další se přidávají. Tři číše však stále zůstávají na podnose.
‚To bude vopruz,‘ pomyslí si číšník a strčí tác pod nos posledním třem, aby ho nemusel dál držet. 
‚Co mi to vnucujete! Sám se umím rozhodnout!‘ utrhne se na něj jeden z nich. 
Nakonec s odporem berou poháry a usedají za stůl.
‚Tajtrlíci! Navonění, vypatlaní, tváří se, jako by sežrali šalamounovo hovno!‘ pomyslí si nerudný číšník a odhodí vztekle tác v kuchyni.


Knihu Dokonalý život – Být průměrný není normální vydalo nakladatelství Grada