Ukázky z knih

Zvedl hlavu a pohledem plným beznaděje přejel po místnosti, kde se ukrýval. Na výstavní síň byla překvapivě malá, naplňovala ji jemná jantarová zář a vzduch tu byl zatuchlý. V jinak prázdné místnosti visela na zdi naproti němu jediná věc: potrhaný gobelín. Max zamrkal. To zvláštní světlo kupodivu vycházelo z gobelínu. Přistoupil k němu blíž.

Gobelín musel být velice starý. Slunce z něj po celá staletí vysávalo barvy, až na něm zbyly jen nejasné, vybledlé okrové pruhy. Ale když se k němu Max přiblížil ještě víc, zaznamenal i nepatrné náznaky jejich barev, sotva rozeznatelných v hrubé drsné tkanině.
V žaludku ho zapíchalo, jako by spolkl hrst včel. Chloupky na pažích se mu zježily jeden po druhém, nehybně stál a ztěžka dýchal.

Cink!

Jedno vlákno zlatě zazářilo. Max vyjekl a uskočil. Vlákno se rozhořelo jako oheň, dokonalé a jemné jako pavoučí nit. Zachvělo se jako struna harfy a vydalo jediný tón, který se rozezněl místností a pomalu slábnul do ztracena. Max se rychle ohlédl ke dveřím. Návštěvníci muzea kolem nich procházeli, ale nevšímali si ani malé místnosti, ani osamělého chlapce a záhadné tapiserie v ní, jako by byli nesmírně daleko.

Ožila i další vlákna vytržená z dřímoty a sbor světla a hudby postupně sílil. Některé se ozvaly samostatně v náhlém záblesku světla a tónu, jiné se slily dohromady do souzvuku stříbra, zeleně a zlata. Maxovi se zdálo, že oprášil cizokrajný nástroj a ten nyní spustil tajemnou a zapomenutou melodii. Hudba nabyla na síle a rozmanitosti. Když se rozezněla i poslední nit, Max pocítil náhlý záchvěv bolesti. Byla silnější než bodnutí a způsobilo ji cosi hluboko v jeho nitru.

To něco v něm bylo už tak dlouho, kam jeho paměť sahala. Měl to neustále v sobě, ohromné a nespoutané, a obával se toho. Celý život se vlastně urputně snažil obehnat to cosi ve svém nitru zdí. Ta usilovná snaha mu působila bolesti hlavy a dlouhé dny pociťoval nesnesitelné napětí. Max poznal, že těmto dnům je konec, protože si uvědomil, že se to něco osvobodilo. Už ničím nespoutané to pomalu proplouvalo do jeho vědomí a rozvířilo kal hluboko uvnitř jeho bytí.

Bolest polevila. Max se zhluboka nadechl a po tváři mu stékaly dva horké potůčky slz. Přejel prsty po tkanině gobelínu.
Světlo a barvy se přelily do zlatavého odstínu, prolnuly se a orámovaly tři záhadná, zářící slova u horního okraje.

TÁIN BÓ CUAILNGE

Pod těmito slovy byl nádherný tkaný výjev pasoucího se býka, obklopeného spoustou spících válečníků. Zprava se k nim blížila horda ozbrojenců, na nebi nad nimi kroužili tři černí ptáci a na nedalekém kopci se tyčila silueta vysokého muže třímajícího oštěp.

Max přejížděl očima po obrazu, ale stále znovu se vracel k temné postavě na kopci. Světlo gobelínu se pomalu rozzářilo, postavy se rozechvěly a tančily za tetelícímu se vlnami horka. Melodie se prudce, nelibozvučně rozvířila a gobelín sálal tak žhavou a oslňující září, až měl Max strach, že ho pohltí.


Ukázka pochází z knihy Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha, která právě vychází u nakladatelství Fragment.


Čtěte také:

Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha (recenze)