Ukázky z knih

Matyldini rodiče vlastnili docela pěkný dům se třemi ložnicemi nahoře, dole byla jídelna, obývací pokoj a kuchyň. Její otec prodával ojetá auta a vypadalo to, že si vede velmi dobře.

„Piliny,“ říkával pyšně, „sou jedno z mých tajemství úspěchu. A nic mě to nestojí. Dostávám je z pily zadarmo.“
„Na co je používáš?“ vyzvídala Matylda.
„Ha!“ usmál se otec. „To bys chtěla vědět.“
„Nechápu, jak ti piliny dokážou pomoct při prodeji ojetých aut, tati.“
„To proto, že si malá omezená hlupačka,“ odpověděl otec. Nikdy nemluvil vybraně, ale Matylda na to byla zvyklá. Taky věděla, že se rád vychloubá a směle ho k tomu ponoukala.
„To musíš být moc chytrý, abys našel využití pro něco, co nic nestojí,“ řekla. „Škoda že to taky neumím.“
„Ty bys to nedokázala,“ řekl otec. „Jsi příliš hloupá. Ale nevadí mi prozradit to tady mladýmu Mikovi, počítám, že jednou bude pracovat se mnou.“ Matyldu ignoroval a obrátil se na syna: „Dycky mě potěší koupit auto, kterýmu nějakej hlupák nabourá řízení tak moc, že je úplně rozbitý a rachotí jak blázen. Dostanu to levně. Pak všechno, co udělám, je, že v převodovce smíchám hodně pilin s naftou a běží to jak hodinky.“
„Jak dlouho to tak běží, než to znovu začne rachotit?“ zeptala se ho Matylda.
„Dost dlouho na to, aby se kupec dostal hodně daleko,“ řekl otec s úšklebkem. „Nějakých sto mil.“
„Nikdo nikdy nezbohatl tím, že byl poctivej,“ odpověděl otec. „Zákazníci soutu proto, aby byli šizený.“
Pan Kazisvět vypadal jako potkan, byl malý, přední zuby mu vyčnívaly pod tenkým krysím knírem. S oblibou nosil saka s velkými světlými barevnými kostkami a honosil se kravatami, které byly obvykle žluté nebo světle zelené. „Tak si například vezměme počet ujetejch mil,“ pokračoval. „Každej, kdo si kupuje ojetý auto, chce nejdřív vědět, kolik má najeto mil. Jasný?“
„Jasný,“ odpověděl syn.
„Takže koupím nějakej starej střep, kterej má najeto kolem stopadesáti tisíc mil. Ten dostanu levně. Ale nikdo si ho nekoupí s tolika ujetýma mílema, že jo? A dneska nemůžete jen tak vytáhnout tachometr a našvindlovat čísla, jak se to dělávalo před deseti lety. Je to tam vestavěný, a tak není možný s tím manipulovat, pokud nejsi setsakramentskej hodinář nebo tak něco. Tak co udělám? Použiju mozek, hošánku, to udělám.“ (22-24)

***

Dřív než skončil první týden výuky, dorazily k prvňákům o ředitelce Kruťákové hrozivé zvěsti. Když třetí den školy stála Matylda s Levandulí o ranní přestávce v rohu hřiště, přišla k nim poďobaná desetiletá holka s uhrem na nose, která se jmenovala Hortenzie. „Nová várka, co,“ řekla Hortenzie a dívalas e na ně ze své výšky dolů. Jedla bramborové lupínky z extra velkého sáčku a nabírala si je plnými hrstmi. „Vítejte v polepšovně,“ dodala a kousky čipsů jí vylítly z pusy jako sněhové vločky.
Při střetnutí s tím obrem byly ty dvě maličké ostražitě zticha.
„Už ste potkaly Kruťákovou?“ zeptala se Hortenzie.
„Viděly jsme ji na mši, ale nesetkaly jsme se s ní,“ řekla Levandule.
„Když k vám přijde, tak to je lahůdka,“ prohodila Hortenzie. „Nenávidí malý děti. A proto nesnáší první třídu a všechny prvňáky. Myslí si, že jsou to larvy, který se ještě nevylíhly.“ Nacpala si další hrst lupínků do pusy, a když znovu promluvila, vyprskávala drobky. „Jestli přežijete na škole první rok, tak máte naději, že přežijete i zbytek. Ale moc jich nevydrží. S pláčem je vynesou na nosítkách ven. Viděla sem to mockrát.“
Hortenzie se odmlčela, aby viděla, co její poznámky s těmi dvěma malými špunty udělají. Nic moc. Zdály se být v pohodě. Tak se ta dlouhánka rozhodla obšťastnit je dalšími informacemi. (s103-105)

***

(…) Matylda zaváhala. Najednou se toho místa trochu zalekla. Zdálo se tak nereálné, ztracené, neskutečné, jako úplně z jiného světa. Bylo jako z ilustrací v pohádkách bratří Grimmů nebo Hanse Christiana Andersena. Byl to takový domek, v jakém žil chudý dřevorubec s Jeníčkem a Mařenkou a v jakém žila babička Červené Karkulky a taky domek sedmi trpaslíků a třech medvědů a všech ostatních. Byl rovnou jako z pohádky.
„Pojď, drahoušku,“ zavolala slečna Dobrotová a Matylda ji po pěšině následovala.
Přední dveře byly pokryty popraskanou zelenou barvou a nebyla tam žádná klíčová dírka. Slečna Dobrotová jednoduše zvedla závoru, otevřela dveře a vešla. I když nebyla vysoká, musela se sehnout, aby dveřmi prošla. Matylda šla za ní a octla se kdesi, kde to vypadalo jako tmavý úzký tunel.
„Můžeš projít do kuchyně a pomoci mi připravit čaj,“ pobídla ji slečna Dobrotová a vedla ji tunelem do kuchyně – pokud se tomu dá říkat kuchyň. Nebyl větší než hodně velká skříň na šaty, na zadní stěně bylo malé okénko a pod ním dřez, ale nad dřezem nebyly žádné vodovodní kohoutky. U další stěny byla police, pravděpodobně na přípravu jídla a nad ní jedna skříňka na zdi. Na polici stál vařič značky Primus, pánev a půl lahve mléka. Primus je malý vařič na kempování, který se naplní petrolejem, nahoře zapálí a pak se napumpuje, aby tam byl tlak a hořelo to. (188-190)

Zdroj ukázky:
DAHL, Roald. Matylda. Praha: Knižní klub, 2007.