Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Rozpomínky. Co na sebe vím

1 1 1 1 1 (1 hlas)
abstrakce

Obsáhlé paměti dramatika, esejisty, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho (* 1936) jsou cenným svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti druhé poloviny dvacátého století. Spjaty jsou především s Brnem, autorovým městem, a s jeho literárním a divadelním životem.


knihaJeště před prázdninami objevili rodiče v nějakém zákoně nebo ministerské vyhlášce, že mimořádně talentovaní absolventi čtvrté třídy obecné školy nemusejí povinně jako za protektorátu chodit do páté, nýbrž mohou složit diferenční zkoušky a pak udělat přijímačky do gymnázia.

Poprvé se přede mnou zmínili o tom, že jsou staří a jejich předčasná smrt by mě a zejména mé mladší sourozence vystavila nezvládnutelné situaci, takže je nutno dobu mého studia co nejvíce zkrátit. Nevzali ohled na mé námitky, že jsem se se svou třídou sžil a v novém prostředí by mě ten proces čekal od začátku znovu.

Celé prázdniny k nám docházel pan učitel Dohnal, a jak naše i mne předem ujišťoval, složit obojí zkoušky by nebylo pro mne nijak těžké.

Po prázdninách jsem nastoupil do primy. Už u přijímací zkoušky nám vykali. To bylo samozřejmě povznášející.

Na besídce pořádané k zahájení školního roku vystupovali studenti nejvyšších tříd a vypadali jako dospělí. Vzpomínám si, že tam pěkným basem zpíval tehdejší septimán Jan Trefulka. Oktavánky tančily ruské tance a připadaly mi jako zralé ženy. Ale skok přes pátou třídu přinesl nakonec daleko víc obtíží než příjemných zážitků.

Nejmenší obtíž záležela v tom, že jsem sice obsáhl pár znalostí nutných k tomu, abych obstál před oběma zkouškovými komisemi, ale na rozdíl od svých nových spolužáků a spolužaček jsem o některých základních faktech a zejména o myšlenkových postupech potřebných například pro matematiku neměl potuchy. Velmi dobře, ba výborně jsem si počínal v češtině a dějepise, vynikl jsem v ruštině, agilně vystupoval v občanské nauce, ale matematika, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis mi při vší snaze vycházely v prvním čtvrtletí jen na trojku. Do pololetí se mi podařilo trojky odstranit a dosáhnout vyznamenání.

Horší to bylo po psychické stránce. Byl jsem fyzicky jeden z nejmenších ve třídě, a má sociální zaostalost povážlivě vzrostla. Poprvé jsem se ocitl v jedné třídě s děvčaty. Byly to v mých očích půvabné jedenáctileté slečny. Téměř všechny se mi nesmírně líbily, ale s žádnou z nich se mi po celé dva roky, které jsem na královopolském gymnáziu strávil, nepodařilo promluvit o ničem jiném než o přísně školních záležitostech. Přitom jsem viděl, že spolužáci jsou po té stránce mnohem úspěšnější. Tématem nejčastějších rozhovorů mých spolužaček však byli terciáni, kvartáni a kvintáni. Neodolatelně si o nich šeptaly.

Pocit osamělosti se prohloubil. Kluci z mé bývalé třídy a jejich rodiče totiž měli za zlé našim i mně, že jsme o možnosti přeskočit pátou třídu nikomu neřekli. Doma jsem dostal přísný pokyn: bude-li se nás prý o to ucházet víc, nepovolí to nikomu.

A tak přestala kopaná a pouliční hry. Maminka mě sice zavedla do sokolského cvičení – dědeček byl sokol a přál by si, abych jej v tom následoval –, ale docházel jsem tam sám a sám se vracel. Na galerii postávala děvčata, několik jich bylo i z naší třídy, dívala se na cvičící žáky a po cvičení se s nimi dávala do řeči, ale se mnou žádná. Rudl jsem jako rak a utíkal do šatny.

Tehdy vznikly mé první bolestínské záznamy, nejprve v podobědeníkových zápisků, ale po roce po dvou v podobě veršů. Nikomu jsem o tom neřekl. Jednak nebylo komu, jednak jsem se za to styděl.

Jedním z prvních textů byl odraz toho, že jsem v sokolské tělocvičně údajně nestál řádně v pozoru při zpěvu hymny. Zpívala se neustále; měl jsem dojem, že ji cvičitelé vyžadují po každé změně cvičebního nářadí.

K mému údivu mě kluci odsoudili přísněji než bratr cvičitel: má neúcta k národní hymně je údajně nepřekvapila. Je naopak pochopitelná, vždyť nejsem Čech.

Byl jsem tak zaskočen, že jsem se nezeptal, kdo tedy jsem.

Do deníku jsem pak napsal vášnivé vyznání lásky k vlasti. Byl jsem jí oddán neméně než ostatní sokoli, ale cvičení konané dvakrát týdně se mi nelíbilo: nebyl jsem fyzicky šikovný a strašně se bál úrazu.

Zato jsem potřeboval s někým mluvit například o dědečkovi. Doma už mi řekli, že i s babičkou zahynuli v koncentračním táboře. Byl prý vlastenec, a po takových nacisté šli.

Pravda, sokolská cvičení zahajoval bratr vzdělavatel. Bylo mu pětasedmdesát, šišlal, mluvil pořád o Masarykovi a přitom bohatě slzel. Přiznávám: připadal mi směšný. Nikdy bych se s ním nedal do řeči, ani kdyby mi to navrhl.

V sokolském rámci jsem však podstoupil svou první velkou vzpouru: prosadil jsem, doslova si vybrečel, že mě naši v roce 1945 pustili na sokolský tábor. Patřil jsem ke třem nejmladším účastníkům, ale byl jsem nadšen: celý červenec jsem pobyl na horské chatě na Lopeníku a byl na svou samostatnost pyšný.

Jenže to dopadlo mizerně: do odřeného kolena se mi dostala infekce, rozlezla se po celém těle v podobě hnisavých boláků a ještě několik měsíců po návratu jsem prochodil po různých ordinacích a sklízel rodičovské lamento: naši mezitím získali chatu u Kníničské přehrady a má nemoc jim kazila dovolenou.

Chata se v rodinném majetku ocitla jako odškodnění za protektorátní utrpení. Netušil jsem, v čem spočívalo, a tatínek místo vysvětlení žertoval na téma mé lopenické anabáze. Snažil se také najít lék na můj fanatismus: vymýšlel si různé nesmyslné historie a výklady a kochal se tím, že jsem je ve své důvěřivosti šířil a chlubil se s nimi ve škole. Objasnil mi například princip rozmnožování u savců, přičemž pouze obměnil vyprávěnky o čápech a vránách. Profesorka přírodopisu se srdečně bavila mou interpretací, třída řvala a já jsem teprve potom objevil doma lékařskou knihu a poučil se. Touha po osamostatnění mě nepřešla.

V sousedním domě bydlel chlapec o čtyři roky starší než já. Byl rádcem v junáckém oddíle a při nějaké náhodné příležitosti mě pozval na skautskou schůzku. Sešli jsme se v klubovně, hlavní bod programu byla beseda o Jaroslavu Ježkovi. Gymnazista z oktávy hrál na klavír a na kytaru, zpíval, vykládal, nacvičil s námi Klobouk ve křoví – a připravoval se výlet. Ten se prý koná každou neděli.

Byl jsem odhodlán přihlásit se. Jenže naši to zakázali. Prý počítají s tím, že je v neděli nechám odpočinout a ujmu se na chatě mladších sourozenců. Tatínek si neodpustil otázku, zda skauti s hnisavou infekcí běhají po doktorech sami.

CIZÍ KLUK NA NÁVŠTĚVĚ

Je pravděpodobné, že přání stát se skautem bylo spíš doznívajícím pokusem o překonání samoty než skutečným odhodláním. Kdybych byl opravdu chtěl, byl bych zákaz překlenul.

Jenže lopenický nezdar mě podlomil. Jezdil jsem s našimi na chatu, ale připadal si jako cizí kluk na návštěvě.

Našel jsem cestu do Čtenářského spolku, který sídlil v Besedním domě. Stařičký knihovník si mě oblíbil a chystal mi veškerou historickou beletrii, kterou měl ve spolkové knihovně, a to nejen českou. Jeho zásluhou jsem přečetl Waltera Scotta, oba Dumase, celého Sienkiewicze a soustavně hltal Tyla, Třebízského, Jiráska a Wintra.

Měli jsme vynikající češtinářku, profesorku Lydii Dostálovou. Brzy objevila, jak jsem sečtělý, a dala mi příležitost projevit to ve vyučování.

Doznala, že některé romány Karoliny Světlé nejsou právě čtivé, a já jsem je spolykal. Pochválila mě před celou třídou. To byl můj první veřejný triumf – a Emilka Stärková, blondýnka, která seděla přes uličku v řadě jako já a kterou všichni kluci obdivovali, vstala a položila mi ruku na čelo.

Byl to první dívčí dotyk toho druhu. Upadl jsem do rozpaků a pak do ještě hlubších, když jsem z jejích dalších pohybů poznal, že dělá, jako by se spálila o mou hlavu rozžhavenou vyčtenými myšlenkami.

Pokud si dobře pamatuju, napsal jsem toho večera do svého deníku text, který snad v něčem připomínal báseň v próze. Opěval jsem plavovlasou dívku. Přineslo mi to pocit uvolnění: přiznal jsem se k nesdělitelnému.

Kromě četby jsem se však věnoval i politické situaci. Kupodivu mě tolik nestrhovala masarykovská vyznání profesorky Dostálové, ale řeči profesora občanské nauky. Jmenoval se Kratochvíl a měl na ruce vypálené číslo z koncentračního tábora. To jej v mých očích sbližovalo s mrtvým dědečkem.

Kratochvíl byl typický táborový řečník, jenže já jsem tento typ projevu neznal.

Týkal se například mezinárodních problémů. Naším největším nepřítelem prý je Německo, a proto každý, kdo jde s ním, je náš nepřítel.

Profesor tím průhledně útočil na západní státy, které byly už tehdy v pražském komunistickém Rudém právu a brněnské Rovnosti obviňovány, že Němcům nadbíhají, aby je získaly na svou stranu proti Sovětskému svazu. Pouštěl se i do sociálních otázek: uložil nám, abychom tři obdélníky – největší symbolizoval dělníky, menší rolníky a nejmenší inteligenty – umístili nad sebe podle společenského významu: dolů nejzákladnější, nahoru nejméně základní.

Zdůrazňoval, že nám řešení nevnucuje, ale jeho řeč byla víc než napovídavá.

Vyhotovil jsem nákres, dělníky umístil nejníž a v příští hodině se mu tím pochlubil.

Vyzval mě, abych své dílo překreslil na tabuli. V další hodině jsme měli přírodopis a profesorka Poncová, naše třídní, se zajímala, co má kresba znamená. K mému údivu se nad ní velice rozzlobila. Mluvila o umělém vnášení konfliktů do společnosti, o primitivní demagogii a papouškování planých myšlenek a vyzvala nás, abychom takovým schématům nepodléhali.

Třída reagovala potleskem.

Byl jsem jeden ze čtyř nebo pěti studentů, kteří se nepřipojili. 

Doporučujeme

Aktuality

  • Cena Česká kniha pošesté

    Cena Česká kniha je opět tady, tentokrát již 6. ročník. Každoročně vás informujeme o knihách, nominovaných na vítězství, postupně tak, jak se zužuje jejich výběr. V šestém ročníku došlo k jedné zásadní změně, o níž se dočtete v následujícím textu, převzatém z tiskové zprávy organizátora.

    Číst dál...  
  • Březnová Pevnost láká na Logana i Roberta Fabiana

    Venku se konečně začíná oteplovat, takže březnovou Pevnost si můžete vzít třeba na blízkou lavičku. Z obálky na vás vykoukne vousatej Logan alias Wolverine, který právě vstupuje do kin. Vzhledem k velikosti a zajímavosti tohoto projektu se není čemu divit, že se jedná o téma měsíce. Ale jestliže nejste jeho příznivcem, nemusíte se vůbec bát. Na následujících stranách se dočkáte mnoha jiných článků i recenzí.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Co když je to nebe?

    Ode dneška soutěžíme o knihu Co když je to nebe? z nakladatelství Pragma. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení