Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Rozpomínky. Co na sebe vím

1 1 1 1 1 (1 hlas)
abstrakce

Obsáhlé paměti dramatika, esejisty, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho (* 1936) jsou cenným svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti druhé poloviny dvacátého století. Spjaty jsou především s Brnem, autorovým městem, a s jeho literárním a divadelním životem.


knihaJeště před prázdninami objevili rodiče v nějakém zákoně nebo ministerské vyhlášce, že mimořádně talentovaní absolventi čtvrté třídy obecné školy nemusejí povinně jako za protektorátu chodit do páté, nýbrž mohou složit diferenční zkoušky a pak udělat přijímačky do gymnázia.

Poprvé se přede mnou zmínili o tom, že jsou staří a jejich předčasná smrt by mě a zejména mé mladší sourozence vystavila nezvládnutelné situaci, takže je nutno dobu mého studia co nejvíce zkrátit. Nevzali ohled na mé námitky, že jsem se se svou třídou sžil a v novém prostředí by mě ten proces čekal od začátku znovu.

Celé prázdniny k nám docházel pan učitel Dohnal, a jak naše i mne předem ujišťoval, složit obojí zkoušky by nebylo pro mne nijak těžké.

Po prázdninách jsem nastoupil do primy. Už u přijímací zkoušky nám vykali. To bylo samozřejmě povznášející.

Na besídce pořádané k zahájení školního roku vystupovali studenti nejvyšších tříd a vypadali jako dospělí. Vzpomínám si, že tam pěkným basem zpíval tehdejší septimán Jan Trefulka. Oktavánky tančily ruské tance a připadaly mi jako zralé ženy. Ale skok přes pátou třídu přinesl nakonec daleko víc obtíží než příjemných zážitků.

Nejmenší obtíž záležela v tom, že jsem sice obsáhl pár znalostí nutných k tomu, abych obstál před oběma zkouškovými komisemi, ale na rozdíl od svých nových spolužáků a spolužaček jsem o některých základních faktech a zejména o myšlenkových postupech potřebných například pro matematiku neměl potuchy. Velmi dobře, ba výborně jsem si počínal v češtině a dějepise, vynikl jsem v ruštině, agilně vystupoval v občanské nauce, ale matematika, fyzika, chemie, přírodopis a zeměpis mi při vší snaze vycházely v prvním čtvrtletí jen na trojku. Do pololetí se mi podařilo trojky odstranit a dosáhnout vyznamenání.

Horší to bylo po psychické stránce. Byl jsem fyzicky jeden z nejmenších ve třídě, a má sociální zaostalost povážlivě vzrostla. Poprvé jsem se ocitl v jedné třídě s děvčaty. Byly to v mých očích půvabné jedenáctileté slečny. Téměř všechny se mi nesmírně líbily, ale s žádnou z nich se mi po celé dva roky, které jsem na královopolském gymnáziu strávil, nepodařilo promluvit o ničem jiném než o přísně školních záležitostech. Přitom jsem viděl, že spolužáci jsou po té stránce mnohem úspěšnější. Tématem nejčastějších rozhovorů mých spolužaček však byli terciáni, kvartáni a kvintáni. Neodolatelně si o nich šeptaly.

Pocit osamělosti se prohloubil. Kluci z mé bývalé třídy a jejich rodiče totiž měli za zlé našim i mně, že jsme o možnosti přeskočit pátou třídu nikomu neřekli. Doma jsem dostal přísný pokyn: bude-li se nás prý o to ucházet víc, nepovolí to nikomu.

A tak přestala kopaná a pouliční hry. Maminka mě sice zavedla do sokolského cvičení – dědeček byl sokol a přál by si, abych jej v tom následoval –, ale docházel jsem tam sám a sám se vracel. Na galerii postávala děvčata, několik jich bylo i z naší třídy, dívala se na cvičící žáky a po cvičení se s nimi dávala do řeči, ale se mnou žádná. Rudl jsem jako rak a utíkal do šatny.

Tehdy vznikly mé první bolestínské záznamy, nejprve v podobědeníkových zápisků, ale po roce po dvou v podobě veršů. Nikomu jsem o tom neřekl. Jednak nebylo komu, jednak jsem se za to styděl.

Jedním z prvních textů byl odraz toho, že jsem v sokolské tělocvičně údajně nestál řádně v pozoru při zpěvu hymny. Zpívala se neustále; měl jsem dojem, že ji cvičitelé vyžadují po každé změně cvičebního nářadí.

K mému údivu mě kluci odsoudili přísněji než bratr cvičitel: má neúcta k národní hymně je údajně nepřekvapila. Je naopak pochopitelná, vždyť nejsem Čech.

Byl jsem tak zaskočen, že jsem se nezeptal, kdo tedy jsem.

Do deníku jsem pak napsal vášnivé vyznání lásky k vlasti. Byl jsem jí oddán neméně než ostatní sokoli, ale cvičení konané dvakrát týdně se mi nelíbilo: nebyl jsem fyzicky šikovný a strašně se bál úrazu.

Zato jsem potřeboval s někým mluvit například o dědečkovi. Doma už mi řekli, že i s babičkou zahynuli v koncentračním táboře. Byl prý vlastenec, a po takových nacisté šli.

Pravda, sokolská cvičení zahajoval bratr vzdělavatel. Bylo mu pětasedmdesát, šišlal, mluvil pořád o Masarykovi a přitom bohatě slzel. Přiznávám: připadal mi směšný. Nikdy bych se s ním nedal do řeči, ani kdyby mi to navrhl.

V sokolském rámci jsem však podstoupil svou první velkou vzpouru: prosadil jsem, doslova si vybrečel, že mě naši v roce 1945 pustili na sokolský tábor. Patřil jsem ke třem nejmladším účastníkům, ale byl jsem nadšen: celý červenec jsem pobyl na horské chatě na Lopeníku a byl na svou samostatnost pyšný.

Jenže to dopadlo mizerně: do odřeného kolena se mi dostala infekce, rozlezla se po celém těle v podobě hnisavých boláků a ještě několik měsíců po návratu jsem prochodil po různých ordinacích a sklízel rodičovské lamento: naši mezitím získali chatu u Kníničské přehrady a má nemoc jim kazila dovolenou.

Chata se v rodinném majetku ocitla jako odškodnění za protektorátní utrpení. Netušil jsem, v čem spočívalo, a tatínek místo vysvětlení žertoval na téma mé lopenické anabáze. Snažil se také najít lék na můj fanatismus: vymýšlel si různé nesmyslné historie a výklady a kochal se tím, že jsem je ve své důvěřivosti šířil a chlubil se s nimi ve škole. Objasnil mi například princip rozmnožování u savců, přičemž pouze obměnil vyprávěnky o čápech a vránách. Profesorka přírodopisu se srdečně bavila mou interpretací, třída řvala a já jsem teprve potom objevil doma lékařskou knihu a poučil se. Touha po osamostatnění mě nepřešla.

V sousedním domě bydlel chlapec o čtyři roky starší než já. Byl rádcem v junáckém oddíle a při nějaké náhodné příležitosti mě pozval na skautskou schůzku. Sešli jsme se v klubovně, hlavní bod programu byla beseda o Jaroslavu Ježkovi. Gymnazista z oktávy hrál na klavír a na kytaru, zpíval, vykládal, nacvičil s námi Klobouk ve křoví – a připravoval se výlet. Ten se prý koná každou neděli.

Byl jsem odhodlán přihlásit se. Jenže naši to zakázali. Prý počítají s tím, že je v neděli nechám odpočinout a ujmu se na chatě mladších sourozenců. Tatínek si neodpustil otázku, zda skauti s hnisavou infekcí běhají po doktorech sami.

CIZÍ KLUK NA NÁVŠTĚVĚ

Je pravděpodobné, že přání stát se skautem bylo spíš doznívajícím pokusem o překonání samoty než skutečným odhodláním. Kdybych byl opravdu chtěl, byl bych zákaz překlenul.

Jenže lopenický nezdar mě podlomil. Jezdil jsem s našimi na chatu, ale připadal si jako cizí kluk na návštěvě.

Našel jsem cestu do Čtenářského spolku, který sídlil v Besedním domě. Stařičký knihovník si mě oblíbil a chystal mi veškerou historickou beletrii, kterou měl ve spolkové knihovně, a to nejen českou. Jeho zásluhou jsem přečetl Waltera Scotta, oba Dumase, celého Sienkiewicze a soustavně hltal Tyla, Třebízského, Jiráska a Wintra.

Měli jsme vynikající češtinářku, profesorku Lydii Dostálovou. Brzy objevila, jak jsem sečtělý, a dala mi příležitost projevit to ve vyučování.

Doznala, že některé romány Karoliny Světlé nejsou právě čtivé, a já jsem je spolykal. Pochválila mě před celou třídou. To byl můj první veřejný triumf – a Emilka Stärková, blondýnka, která seděla přes uličku v řadě jako já a kterou všichni kluci obdivovali, vstala a položila mi ruku na čelo.

Byl to první dívčí dotyk toho druhu. Upadl jsem do rozpaků a pak do ještě hlubších, když jsem z jejích dalších pohybů poznal, že dělá, jako by se spálila o mou hlavu rozžhavenou vyčtenými myšlenkami.

Pokud si dobře pamatuju, napsal jsem toho večera do svého deníku text, který snad v něčem připomínal báseň v próze. Opěval jsem plavovlasou dívku. Přineslo mi to pocit uvolnění: přiznal jsem se k nesdělitelnému.

Kromě četby jsem se však věnoval i politické situaci. Kupodivu mě tolik nestrhovala masarykovská vyznání profesorky Dostálové, ale řeči profesora občanské nauky. Jmenoval se Kratochvíl a měl na ruce vypálené číslo z koncentračního tábora. To jej v mých očích sbližovalo s mrtvým dědečkem.

Kratochvíl byl typický táborový řečník, jenže já jsem tento typ projevu neznal.

Týkal se například mezinárodních problémů. Naším největším nepřítelem prý je Německo, a proto každý, kdo jde s ním, je náš nepřítel.

Profesor tím průhledně útočil na západní státy, které byly už tehdy v pražském komunistickém Rudém právu a brněnské Rovnosti obviňovány, že Němcům nadbíhají, aby je získaly na svou stranu proti Sovětskému svazu. Pouštěl se i do sociálních otázek: uložil nám, abychom tři obdélníky – největší symbolizoval dělníky, menší rolníky a nejmenší inteligenty – umístili nad sebe podle společenského významu: dolů nejzákladnější, nahoru nejméně základní.

Zdůrazňoval, že nám řešení nevnucuje, ale jeho řeč byla víc než napovídavá.

Vyhotovil jsem nákres, dělníky umístil nejníž a v příští hodině se mu tím pochlubil.

Vyzval mě, abych své dílo překreslil na tabuli. V další hodině jsme měli přírodopis a profesorka Poncová, naše třídní, se zajímala, co má kresba znamená. K mému údivu se nad ní velice rozzlobila. Mluvila o umělém vnášení konfliktů do společnosti, o primitivní demagogii a papouškování planých myšlenek a vyzvala nás, abychom takovým schématům nepodléhali.

Třída reagovala potleskem.

Byl jsem jeden ze čtyř nebo pěti studentů, kteří se nepřipojili. 

Aktuality

  • Lednové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Lednová Pevnost láká na Asasína

    Vánoce jsou konečně tady, proto si člověk musí najít čas i na nějaký ten sváteční odpočinek. A co jiného si vzít k teplu krbu (nebo topení), než aktuální číslo časopisu Pevnost.

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Čáry života

    Ode dneška soutěžíme o knihu Čáry života z nakladatelství Cooboo. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení