Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Co je tvoje, je i moje

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
dite

Dvě sestry. Naprosté protiklady. A dohoda, která je spojí - anebo navždy rozdělí. Grace Hamiltonová je dítě štěstěny. Na co sáhne, to se vydaří. Avšak to, po čem touží ze všeho nejvíce, mít nemůže: vlastní dítě. Tato nenaplněná touha se plíživě přemění v posedlost, která dokáže rozleptat i ten nejdokonalejší život. A pak se z Ameriky nečekaně vrátí její sestra...

 

knihaSusannah je rozený smolař. Na co sáhne, to se zkazí. Ale děti mít může, dokonce je už i porodila – a dala k adopci. Šest let strávila v americkém tetovacím salonu a teď se vrací do Británie, aniž tuší, čím se tam vlastně bude živit. Už ani nevěří, že se jí podaří dělat něco smysluplného; spíše doufá, že zas nevytvoří nějaký další průšvih.

Setkání obou sester je zprvu jako setkání dvou bytostí z rozdílných planet. Přesto se dokáží shodnout na jedné věci: Susannah se stane náhradní matkou Graceina dítěte. Odnosí a porodí je, pak novorozeně předá jeho biologickým rodičům. Zádrhel nastane ve chvíli, kdy se Susannah rozhodne, že si dítě nechá...

Ukázka:
Díky své sestře jsem se po většinu svého dospělého života děsila toho, že bych mohla otěhotnět. V případě antikoncepce jsem zaujímala přístup zvaný „pásek i kšandy“: užívala jsem pilulky a ještě vyžadovala kondom, měla nitroděložní tělísko a ještě si lepila náplasti, vypočítávala si neplodné dny a užívala pesar (když se mi přehoupla třicítka a já se začala bát krevních sraženin a infarktu).
Takže je ironií osudu, že to potkalo právě mě.
„Naprosto vyloučeno?“ ptám se znovu, abych si byla úplně jistá. „Nemáme nejmenší šanci?“
„Je mi to moc líto, Grace. Snad kdybyste přišla před deseti lety, tak jsme mohli něco zkusit, ale i tak o tom pochybuji. Pokud byste měli s Tomem nějaké otázky…“
Vstanu a ukončím náš rozhovor dřív, než nás profesionální účast doktora Januse uvede oba do rozpaků.
„Myslím, že jste mi to vysvětlil zcela jasně, pane doktore. Děkuji.“
Sestra mi cestou z ordinace podá zalepenou krémovou obálku. Bez otevírání ji hodím do exkluzivní kabelky značky Hermès, navržené speciálně pro zpěvačku Jane Birkinovou.
Po čtrnácti měsících nejrůznějších testů a vyhození tisíců liber jsem se dozvěděla, že nám nepomůže se uvolnit a dát tomu víc času. Ani sebevětší množství potravin bohatých na zinek, listové zeleniny, nálevu z drmku a červeného jetele, akupunktury, hypnózy, vitamínů B6 a B12, měření bazální teploty, podkládání si pánve polštářem, užívání si snažení či ponechání volného průběhu, nic z toho, vůbec nic, mi miminko nepřinese.
Přitisknu si birkinku na hruď jako šarlatový štít a na okamžik se zastavím na schodech kliniky, abych se dala trochu dohromady. Jsem z toho ve větším šoku, než bych čekala. I když bych vlastně neměla být. Na rozdíl od Toma jsem byla od začátku přesvědčená, že je něco špatně. Susannin život je jako jedna dlouhá, vleklá autonehoda, kdežto my s Tomem jsme na dítě dokonale připravení. Máme dobré manželství, jistou práci a překrásný venkovský dům v Oxfordshiru obklopený spoustou stromů, po nichž by se dalo lézt. Pochopitelně se tak zrovna mně stane, že nemůžu mít děti.
V duchu začnu hledat nějakou skulinu, způsob, jak to obejít, řešení. Moje matka o mně tvrdí, že uvažuju jako muž, a rozhodně to nemyslí jako poklonu.
Nechce se mi věřit, že jsem se vážně ocitla ve slepé uličce. Déle než rok jsem si ke každé eventualitě formulovala plán B: pokud neotěhotním do půl roku, půjdu ke specialistovi. Pokud mi nedokáže pomoct, zkusíme umělé oplodnění. Pokud Tom střílí slepými náboji, použijeme dárce.
Po první konzultaci u doktora Januse, jenž moje sedmatřicet let stará vajíčka označil za „geriatrická“, jsem si bez jediného slova manželovi potají prověřila všechna centra asistované reprodukce, zjistila jsem, která mají statisticky nejvyšší úspěšnost umělého oplodnění, a šikovně odložila stranou dostatek peněz, abychom nebyli závislí na vrtkavém státním zdravotnictví. Ať už bude problém v čemkoli, dokážeme ho obejít. Nepřestaneme se snažit, i kdyby to mělo trvat bůhví jak dlouho.
Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by se mohlo stát, že ten problém obejít nepůjde.
Doktor Janus se už na naší první schůzce letmo zmíní o náhradním mateřství, zatím však nejsem připravená riskovat, že mi náhradní matka dítě nakonec nedá. V novinách se o takových tragických tahanicích o děti píše v jednom kuse. A v úvahu pro nás nepřipadá ani adopce, to jsem si ověřila už před několika měsíci. Tom má vadu srdce. Už se s ní narodil a podle lékařů se velmi pravděpodobně dožije normálně vysokého věku, v očích sociálního odboru však může zemřít každou chvíli. V téhle zemi nás adoptovat dítě nenechají a nejsme dost bohatí ani slavní na to, abychom vyrazili do Afriky a pořídili si barevnou rodinku.
Přece to musí nějak jít. Nemůže být po všem. Podívej se na to z jiné stránky, Grace. Prověř všechny možnosti. Jsem finanční auditorka, hledání skulin a únikových cestiček mám v popisu práce. Nějak to přece musí jít.
Opřu se zády o zábradlí na Harley Street a pozoruji cizí lidi, jak kolem mě s hlavami sehnutými před mrazivým únorovým větrem kamsi spěchají. V krizových situacích bývám zásadně klidná, ví se o mně, že si dokážu zachovat chladnou hlavu, najednou mi to ale nemyslí. Nevím, kterým směrem se mám dát. Doslova a do písmene. Stojím na ulici a nedokážu se rozhodnout, jestli mám vyrazit vlevo nebo vpravo. Nevím, co mám dělat. Mysl mám jako vygumovanou.
Ne, není vygumovaná. Naopak je tak zahlcená, že nevím kudy kam. V hlavě mi víří změť myšlenek. Vrozená malformace dělohy… důsledky působení diethylstilbestrolu… nikdo to nemohl tušit…nedostatečnost děložního čípku… neumožní odnosit těhotenství až do konce… další faktory… věk třicet sedm let, syndrom polycystických ovarií, rozsáhlá endometrióza… odběr vajíček není možný… velmi líto, taková tragická shoda okolností…
Chudák Tom. Chudák můj Tom.
Náš obrovský dům, se čtyřmi ložnicemi. Celé ty roky jsem si schovávala svoje Lego. A svatební šaty. Co mám teď dělat se svými svatebními šaty?
Máma. Ta z toho bude zničená. Díky Susanně přišla už o dvě vnoučata. Spoléhala na mě, že to napravím. A já ji budu muset poprvé v životě zklamat.Naprosto vyloučeno.
Slyším ta slova, jak se jako ozvěna rozléhají ve větru. Vibruje jimi i projíždějící autobus a jehlové podpatky kolemjdoucích je vyťukávají do chodníku. Naprosto vyloučeno, naprosto vyloučeno, naprosto vyloučeno.
Začíná padat mrznoucí déšť. Stojím tam dost nešikovně a lidé, vracející se z nákupů, mi to šťoucháním a dloubáním taškami se svými nejnovějšími úlovky dávají patřičně najevo. Chodníkem se valí hlučná skupinka zahraničních studentů. Vydávám se za nimi, nechávám se slepě unášet v jejich stopách a všechny odpolední schůzky jsou rázem zapomenuty.
Uvědomuji si, že jsem v šoku, nejsem však schopná s tím nic udělat. Moji budoucnost právě vykuchali jako mrtvou rybu. V duchu mi běží záběry, dokládající moje selhání. Nebude pro koho rozvěšovat vánoční punčochy, na ledničce nebudou viset žádné obrázky v základních barvách, nebude se s kým hrabat v písku. Žádná přáníčka ke Dni matek, žádný první den ve školce, žádné pomáhání s domácími úkoly, žádné dohadování kvůli nepořádku v dětském pokoji a vysokým účtům za telefon. Žádné první pusy, první rande, rozchody, svatby, vnoučata. Nikdo už po mně nepřijde, nebude komu vyprávět o všem, co jsem se dozvěděla a naučila.
Zůstaneme sami. Jen Tom. A já.
Jsem jako pacient po amputaci. Nechápavě zírám na místo, kde jsem ještě před chvílí měla končetinu. Co nevidět to začne bolet tak, že si to ani neumím představit, a už nikdy bolet nepřestane. Vím to, ale zatím nic necítím.
Vlna chodců se náhle zastaví na okraji chodníku. Vzhlédnu a zjistím, že jsem na křižovatce Oxford Circus, přesně na opačném konci města, než kde se má právě teď odehrávat moje pracovní schůzka. Měla bych se otočit, vrátit se, odkud jsem vyšla, a chytit taxi. Nic z toho neudělám.
Čekáme, až padne zelená. Nakupující se na mě zezadu tlačí tak, že vrazím do ženy před sebou, obtěžkané řadou igelitových tašek, a málem ji srazím do vozovky. Omluvím se jí, ustoupím nazpět a nechám se spolknout davem. Kolem mě si to prosviští invalidní vozík. Odře mi kotník a roztrhne punčocháče. Jakési malé dítě mě mlátí plyšákem do kolen. Asi holčička, usuzuji podle růžové bundy a fialových džínsů. Nedokážu odhadnout, kolik jí může být. Získají snad ženy schopnost poznat, jak je které dítě staré, teprve až s vlastním mateřstvím?
Nedokážu od ní odtrhnout oči. Není hezká. Vítr jí ošlehal buclaté tváře dočervena, z nosu jí tečou dvě stružky nudlí a déšť jí připlácl vlasy k hlavě. Oči má příliš blízko u sebe a kolem pusy jí naskákal strupovitý ekzém.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít dítě. To Susanna během dospívání nosila domů zatoulaná koťata a žadonila, abychom si z útulku vzali štěňátko. Já byla vždycky ta chytrá, ta, co půjde na univerzitu a udělá kariéru. Mateřský typ u nás byla Susanna. Máma to tak aspoň často říkala. Susanna skončí se čtyřmi dětmi, obřím sporákem Aga a smečkou psů, co jí budou spát v kuchyni. Kdepak naše Grace. Grace neumí uvařit ani vajíčko!
Nedocházelo mi, že se tím máma snaží poskytnout Susanně něco, v čem by mohla být dobrá. Něco, co jsem si ještě nestihla zabrat pro sebe.
Roky jsem se držela oficiální verze našich rodinných dějin. Nebyla jsem na domácí práce, neuměla jsem vařit a neuměla jsem to s dětmi. Jediné, co jsem uměla, bylo skládat zkoušky, vydělávat peníze a dělat kariéru. Dokonce i po seznámení s Tomem, kdy jsem zjistila, že přece jen dokážu usmažit omeletu a zkrotit vysavač, mě pomyšlení na děti děsilo. Před dvěma lety mě však z ničeho nic děsit přestalo.
Holčička upustí plyšové zvířátko na zem, tlusté prstíky připomínající mořskou hvězdici se bezmocně otevírají a svírají a ne a ne hračku nahmátnout. Její matka si jí vůbec nevšímá a naopak ještě poodstoupí k pár metrů vzdálené výloze. Opře se o ni dlaněmi jako viktoriánský sirotek o výklad pekařství a prohlíží si nabídku moderních džínsů s nášivkami a cvočky. Sama je skoro ještě dítě, je jí sotva přes dvacet. Vlasy má stažené z čela bílou plastovou čelenkou a na sobě má krátkou těsnou bavlněnou sukni a růžovou džínsovou bundičku. Ani jedno z toho není do tohohle počasí dost teplé. Po nahém lýtku se jí plazí velký modro-zelený vytetovaný drak. Připomíná mi mou sestru.
Musím přiznat, že si na Susannu moc často nevzpomenu. Každá myšlenka na ni totiž v sobě skrývá lítost a pocit viny, které mě posledních pět let pronásledují den co den. Každá myšlenka na ni mě také nutí si připustit, že i přes všechno, co udělala, přes všechnu tu bolest a utrpení, které způsobila, mi pořád chybí.
Semafor se rozpípá na znamení, že můžeme bezpečně přejít. Ohlédnu se po matce děvčátka, ta se však zatím dala do řeči s klukem zametajícím před vchodem do obchodu a vůbec si nevšímá, že naskočila zelená. Dav za námi se vrhne do vozovky, víří kolem kočárku a odkopává děvčátku hračku z dohledu. Když mu lidé ještě navíc zakryjí i výhled na mámu, nakrabatí ošklivě tvářičku a vypne se v bezpečnostních popruzích kočárku do zoufalého luku.
Natáhnu se pod kola kočárku, vytáhnu zpod nich flanelového králíka a rychle ho opráším. „Tady je, srdíčko. Toho jsi chtěla, ne?“
Mrští jím zpátky na zem a celá rudá se křikem dožaduje mámy, ta však i nadále ze všech sil flirtuje s mladíkem a svému dítěti nevěnuje nejmenší pozornost.
V tu chvíli se ve mně vzedme vztek. Některé ženské si prostě nezaslouží mít děti.
Batole zuřivě kope do podnožky kočárku. Nikdo z lidí, spěchajících kolem, se na ni ani nepodívá. Jak ji může její matka takhle nechat? Zaparkovala kočárek sotva pár decimetrů od rušné čtyřproudové ulice. Stačilo by, aby kousek popojel, a ocitne se mezi auty. Nikdo ji nehlídá. Mohlo by se stát cokoli.
Zastrčím plyšovou hračku do košíku pod sedačkou levného kočárku, popadnu madlo a začnu jím pohubovat a útěšlivě broukat. Co je to za ženskou, že nechá svoje dítě napospas cizí osobě? Copak si neuvědomuje, jaký dar ve svém dítěti má? Copak si neuvědomuje, že jsou ženy, který by daly nevím co, jen aby měly to co ona?
Je na ní vidět, že ji její dítě obtěžuje, že je považuje za překážku svého společenského života. Pochybuji, že by bylo plánované. Nejspíš ji od narození byla ochotná svěřit komukoli, kdo by ji byť jen na chvíli pohlídal. Je jen otázka času, kdy ji opustí docela.
Nikdy to Susanně neodpustím. Nikdy.
Pohladím tu chudinku po zmrzlé tvářičce, otřu jí slzy a zachumlám ji do odrbané deky, abych ji aspoň trochu ochránila před mrznoucím deštěm. Zasloužila by si něco mnohem lepšího. Jaké šance bude takhle mít? Stačilo by, aby osud rozdal karty jen trochu jinak, a mohla chodit do soukromých škol, na dostihy, jezdit lyžovat do Itálie a mít mámu a tátu, pro něž by byla středem světa. Takhle bude mít štěstí, když nebude v šestnácti sama těhotná.
Batole se přerývavě nadechne a jeho vzlyky začínají mezi mocným škytáním pomalu utichat. Auta se dají znovu do pohybu a nás obstoupí další skupinka netrpělivých lidí na nákupech. Znovu čekáme na zelenou.
Její matka mrkne krátce naším směrem, naprosto bez zájmu se mi letmo podívá do tváře a pak se znovu otočí k pohlednému mladíkovi, jenž ji dokázal rozesmát. Určitě svou dceru svým způsobem miluje, nepotřebují však děti, abyste je milovali podle jejich nároků a ne podle svých možností? Neměly by být odsunuté na druhou kolej kvůli večerním pařbám a cizím mladíkům u vchodů do obchodů. Kdyby tahle holčička byla moje, neopustila bych ji ani na okamžik. Pověsila bych svou praxi na hřebík, našla si za sebe záskok a každou vteřinu trávila se svou dcerou tím, že bych jí ukazovala, jak moc ji miluju.
Pochybuji, že by se téhle matce po jejím dítěti skutečně stýskalo. Nejspíš by jí stačilo vědět, že je v bezpečí. Susanně se taky nestýská. Je tak mladá, že by nejspíš přivítala, že od ní má pokoj. Mohla by pak trávit neomezeně času flirtováním a zábavou. Chudák malá. Nemůže za to o nic víc, než za to mohla Susanna. Není na takovou zodpovědnost prostě připravená.
Kdyby si její dítě někdo… vzal…, v podstatě by jí tím prokázal laskavost.
Mám v tom jasno. Když se na semaforu objeví zelený panáček, chopím se madla kočárku a nohou opatrně uvolním brzdu. 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu SexyMamas: Matky matkám

    Ode dneška soutěžíme o knihu SexyMamas: Matky matkám z nakladatelství Biz books. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení