Ukázky z knih

Michal Sýkora: Modré stíny

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
il

Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta?


Těšit se můžeme na druhý díl ze série detektivních románů, jejichž protagonisty jsou policejní komisařka (a fanynka Boba Dylana) Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, a její mladší kolegové Pavel Edelweiss a Kristýna Horová. Nitky vyšetřování případu, který se zprvu jeví jako běžná lokální zpronevěra, zavlečou postupně své kladné i záporné hrdiny do bažiny bezskrupulózního prospěchářství, klientelismu a korupce stoupající do nejvyšších pater politiky. Stíny ukryté v lidských myslích a tajené příběhy z minulosti nakonec málem rozloží i vyšetřovací tým. Jak se s tím popere poněkud netuctová, ale sympatická a krevnatá postava komisařky Výrové?

Ukázka:

knihaVe čtvrtek 15. září v 15.30 zbývaly docentu Ondřeji Chalupovi dva měsíce, třináct dní a pět hodin života, což samozřejmě nemohl tušit, takže se účastnil pravidelného zasedání vědecké rady filozofické fakulty.
Předseda vědecké rady profesor Trojan za účasti proděkana pro vědecké záležitosti Maluchy zasedání zahájil přesně ve 13.30. Zasedání postupovalo řádně dle programu až k poslednímu bodu, habilitačnímu řízení dr. Macharáčkové, Chalupovy kolegyně. Členové vědecké rady vyslechli stanovisko habilitační komise (kladné), vyjádření tří posuzovatelů uchazeččiny habilitační práce (kladné až oslavné), její poděkování, neboť v posudcích vlastně nebylo nic, k čemu by se mohla vyjádřit, pokud nechtěla polemizovat s jednoznačně pozitivním přijetím, a habilitační přednášku, po níž následovala nedlouhá rozprava a několik dotazů, na které doktorka Macharáčková odpověděla zcela suverénně a bez zaváhání. Docent Chalupa, řádný člen vědecké rady, byl s průběhem spokojen. Měl svou starší kolegyni velmi rád a vážil si jí jako mimořádné znalkyně polské poezie, ale také jako nesmírně dobrého, vstřícného a pokorného člověka, který je dalek záludností a kariérní ctižádosti. Co mu jen – spolu s vedoucím katedry Stanislavem Lípou – dalo práce starou paní přesvědčit, aby zhodnotila svou dlouholetou badatelskou činnost tím, že bude usilovat o titul, který jí (na rozdíl od o dvacet let mladších kariéristů) podle jeho názoru dávno patřil. Jediné, co Chalupu zneklidňovalo, byla absence devíti členů rady. Věděl, že kolegové se někdy rozhodují iracionálně a absurdní systém součtu hlasování přímo nahrával absentérům a zlomyslným potměšilcům. K hladkému průběhu získání titulu bylo potřeba nadpoloviční většiny hlasů, nikoliv však z přítomných, ale ze všech čtyřiceti členů rady, tudíž ti, kteří se na zasedání nedostaví, dávají automaticky uchazeči svůj záporný hlas. Marně se Chalupa snažil apelovat na zodpovědnost svých kolegů. Dnes se dostavilo jen jedenatřicet členů, tudíž má Libuška Macharáčková devět záporných hlasů jistých. Minimálně dvacet jedna kladných hlasů musí obdržet. Věděl, že v plénu jsou tři lingvistky, které se zásadně zdržují hlasování, pokud se o titul neuchází někdo z úzkého kroužku spřátelených lingvistů, kam zřejmě kolegyně Libuška nepatřila. Nikdo nevěděl proč a ony nemusely nikomu nic vysvětlovat, neboť hlasování je tajné. Zdržet se hlasování je jen uhlazenější forma negativního hlasu, takže už teď to znamenalo 12 členů proti. Chalupa se rozhlížel po přítomných a snažil se zjistit, co se tak asi děje v jejich složitých mozcích, mnohdy naplněných žárlivostí, řevnivostí a téměř až sektářskou záští.
Předseda vědecké rady povstal, poděkoval uchazečce za její vystoupení a požádal ji, členy habilitační komise, kteří nebyli členy rady, oponenty a všechny hosty, aby na chvíli opustili sál, protože rozprava a následné hlasování nejsou určeny očím a uším veřejnosti. K doktorce Macharáčkové přiskočil vedoucí katedry, který nebyl členem vědeckého grémia, aby jí pomohl vstát. Ona však rozhodným gestem pomoc odmítla, natáhla se po francouzských holích, jež měla opřené o vedlejší židli, a namáhavě se postavila. Lípa jí aspoň vzal složku s přípravou k habilitačnímu řízení a velkou dámskou kabelku a vyprovodil ji ze dveří.
Sotva v předsálí Libuše Macharáčková ztěžka dosedla do hlubokého křesla, okamžitě toho zalitovala, protože si uvědomila, jak špatně se jí bude vstávat. Vedoucí katedry profesor Lípa, muž asi tak jejího věku, jí podal tašku a složku s papíry. Doktorka Macharáčková je začala cpát dovnitř. Bylo na ní poznat, že je nervózní, vyčerpaná a zmožená stresem.
„Tak už to máš za sebou,“ řekl tiše, ale optimisticky její šéf. „Myslím, že je to v pohodě. Podle mě jsi byla naprosto přesvědčivá.“
Libuše Macharáčková potřásla šedivou hlavou a vzdychla. „Staníku, prosím tě, nepodal bys mi sklenici vody?“

Rozprava členů vědecké rady se pro Ondřeje Chalupu proměnila (jako už snad po tisící) v noční můru. Lingvistka se specializací na fonetiku profesorka Batíková poukázala na skutečnost, že kandidátka dost ledabyle vyslovuje sykavky, a že tudíž pro ni osobně bylo celé vystoupení skutečným utrpením. Asi tři členové rady pokývali hlavami na doklad, že si tento závažný nedostatek také uvědomili. Dvaaosmdesátiletý profesor Ramlík, těšící se i přes pokročilý stupeň stařecké nepoužitelnosti mimořádné autoritě zhruba poloviny členů rady, klátivě povstal a prohlásil, že jej osobně velmi uráželo, že dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou ukázal ke dveřím) celou dobu seděla. Domnívám se, pokračoval profesor Ramlík, že se v tomto grémiu snad stalo územ, že uchazeči při jednání stojí. Už jen proto, že tím vyjadřují úctu tomuto grémiu. Dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou opět ukázal ke dveřím) si buď neosvojila zásady vhodného chování, nebo jí to nikdo neřekl. Křídlo věrné názoru profesora Ramlíka na znamení souhlasu jako jeden muž pokývalo hlavami. Znovu povstala profesorka Batíková, vyjádřila souhlas s názorem kolegy Ramlíka a dodala, že musí znovu připomenout, že kandidátka ledabyle vyslovuje sykavky. Ondřej Chalupa se zoufale podíval k předsednickému stolu. Proděkan pro vědu Malucha listoval nějakými písemnostmi, předseda vědecké rady Trojan, zjevně duchem nepřítomen, skelným pohledem hleděl do vzdáleného rohu.
„Jen bych chtěl připomenout,“ povstal docent Chalupa a pohledy přítomných se k němu stočily, „možná jste si toho, pane profesore, nevšiml, ale paní doktorka Macharáčková je invalidní. Pohybuje se za pomoci francouzských holí.“
Oslovený profesor se podíval doprava doleva na své sousedy u stolu a rozhodil rukama. „Všichni máme své zdravotní problémy,“ podotkl polohlasem, s čímž jeho spolusedící souhlasili.
„Za těchto okolností,“ pokračoval Chalupa a volil slova velmi opatrně, aby snad vůči své nebohé kolegyni nepopudil další členy rady, „bychom snad mohli akceptovat, že doktorka Macharáčková během jednání seděla.“
Křídlo obvykle nesouhlasící s profesorem Ramlíkem souhlasilo. Na podporu Chalupových slov vystoupil kunsthistorik profesor Šimon. Řekl, že s přihlédnutím k invaliditě kandidátky a také k jejímu věku snad členové rady nemusejí bazírovat na požadavku, aby kandidát stál. Rusistka docentka Křesadlová, známá tím, že ji vždy zajímaly aspekty, které s vědeckým profilem kandidáta prakticky vůbec nesouvisely, se Chalupy zvídavě otázala, co je příčinou postižení pohybového aparátu paní doktorky. Chalupa, domnívaje se, že důraz na osobní neštěstí by mohl členy rady mírně obměkčit, že by zapomněli na Libuščino poněkud nešťastné zacházení se sykavkami, stručně pohovořil o tragické nehodě zájezdního autobusu při přejezdu z Rakouska do Itálie v roce 1991, během níž manžel doktorky Macharáčkové utrpěl vážné poranění páteře, které jej natrvalo upoutalo na invalidní vozík. Sama doktorka Macharáčková přišla o pravou nohu od kolene dolů. Nosí nyní bércovou protetickou náhradu, nicméně i tak – jak si kolegové určitě všimli – se pohybuje jen velmi obtížně.
Kunsthistorik Šimon, člověk spíše výbušného temperamentu, znovu povstal: „Tím jsme to snad definitivně vyřešili. Víte, musím říct upřímně, že někdy mám pocit, že kdo neviděl naše jednání, ten by tomu nikdy neuvěřil. My tady máme rozhodnout, zdali je uchazečka způsobilá k tomu, aby jí byl přiznán titul docent. A místo toho tady řešíme, že si šlape na jazyk a není vůči nám dostatečně uctivá. Prokristapána! Kdybychom tu posuzovali nositele Nobelovy ceny, který by koktal, tak bychom mu to nedali jen proto, že nemluví plynule?“

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Dospělost je mýtus

    Ode dneška soutěžíme o knihu Dospělost je mýtus z nakladatelství CooBoo. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení