Ukázky z knih

Ukázka z knihy: Občanský průkaz

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
il

Hned první den roku, o kterým je tady řeč, posledního roku povinný školní docházky, přivedla učitelka Jiřina Pivoňková do třídy novýho žáka. Jen sem ho tenkrát zahlíd, hned mi svitlo. Víte, normálně mi bejvalo vždycky novejch žáků docela líto, protože sem si dokázal velmi živě představit, jak to asi musí bejt příjemný změnit najednou adresu a s ní i kámoše a pak se jít představovat někam jinam, budovat všechno od nuly, znovu obhajovat svou existenci a učit se nový signály, kterýma se ostatní častujou, zatímco vy nic nechápete, takže sem se novejm nikdy moc nepoškleboval, protože jak už sem řek, není to až tak jednoduchá věc, tenhle přesun, ale tohohle novýho mi teda rozhodně nebylo líto, ani co by se za nehet vešlo.



kniha„Jmenuji se Daniel Pačes!“ zvolal vedle užaslý učitelky, která z jeho strany očekávala taky spíše rozpaky, a pak eště tak jako zvesela, s výrazem na samý hranici šibalství, dodal: „Ale později, až se lépe poznáme, mi někteří z vás budou moci říkat Daňku!“ No, nenasralo by vás tohle? Jaký „později“ a jaký „někteří“? Takže sem na něj okamžitě houk: „Polib nám prdel, Daňku!“ a bylo vystaráno, protože Pivoňková se po mně vrhla a odvlekla mě ze třídy. Ale do ředitelny se mnou nešla. Na to byla zas dobrá. Akorát mi řekla, že až potká mou matku, tak si s ní promluví, a musel sem jí na chodbě slíbit, že už dám pokoj.
Netrvalo to ani pár dní a Daniel Pačes se mezi náma všema stal tak nepopulární, že se s ním skoro nikdo nebavil. Je to zvláštní věc, když je člověk nesympatickej. Stejně jako naopak. A jak to, že spousta grázlíků je hezkých, ale vyloženě zlejch, a jak to, že existujou lidi ošklivý, a přitom je v nich něco, co vás k nim pořád táhne? Podle mě je to záležitost očí, kterýma hleděj na svět. Maj tam prostě něco, co se tam nedá nijak uměle vpravit, a z mejch kámošů to tam má Venca Popelka, Aleš anebo i ten Medvěd, ovšem ten jenom za předpokladu, že se ráno dobře vykadí. Daniela Pačesa jsem překřtil na „personifikovaný hovado“ a musím říct, že se tahle přezdívka rychle ujala… Když se usmíval, tak jen zle, když se smál, smál se tichým zlým smíchem a ke všemu skrz zaťatý zuby. Na učení byl blbej, ale jako by se ho všichni učitelé báli, včetně matykářky, která byla, jak už to tak v přírodě chodívá, dost přísná, a přesto i ta mu podle mě dávala mnohem lepší známky, než si zasloužil, a pozor – když s ním mluvila, uhýbala očima stranou… I ona totiž poznala, že Daniel Pačes je temnej a pekelnej zmetek. Pamatuju si, že ho jednou nechala učitelka zeměpisu Jandáková dělat takovýho toho udavače, co jí měl během nějaký chvilky, na kterou potřebovala vypadnout ze třídy, zapsat na tabuli ty, který vyrušovali. Pačes si stoupl na stupínek čelem k nám a během celý tý doby se ani nepohnul. Stál a na vrcholu svýho blaha se jen zle usmíval. Nic víc. Přísahám, že stal skoro v pozoru a na křídu nešáh, ani když sme se volně pohybovali po třídě a nahlas klábosili. Stál tam jako socha s pohledem upřeným někam nad nás. No a když se Jandáková vrátila do třídy, tak k ní chvatně přistoupil a nejmíň pět minut jí něco šeptal. Stála vedle něj, ucho neochotně nastrčený před jeho rty, v tom nastalým tichu po nás jen tak těkala pohledem a nebylo možný si nevšimnout, jak se ji za tu chvilku do očí nastěhoval štítivej a zároveň vyděšenej výraz. Bylo vidět, že je ji normálně špatně. Už nikdy ho k týhle službě nikdo nepoužil. Dobrý, co?! (Šabach, P.: Občanský průkaz. Praha: Paseka 2006, s.13–16.)

Jestli některý jméno nikdy nezapomenu, taj je to jméno RUSŇÁK. Během pouhých čtrnácti dnů mě předved na policii desetkrát, což byl v Dejvicích rekord. Bohužel byl můj… Pořádně sem ho zaregistroval jednoho jarního večera, nebo teda spíše už půlnoci, když jsem vyšel z hospody, a zrovna v momentu, kdy za mnou hospodskej stahoval roletu, sem narazil na policajta, a když říkám narazil, nemyslím to nijak obrazně, my sme se tem tenkrát skutečně srazili takovou silou, že si musel přidržet čepici. Zeširoka se na mě usmál a já si okamžitě uvědomil, kde už sem ho viděl, protože hlava tohohle člověka se nedala zapomenout. Byl to on! Byl to ten, kterej se přišel hlásit do služby tenkrát, co nás vyslýchali kvůli těm našim občankám, a poznal bych ho mezi tisícema, i když byl teď v uniformě a bez tý debilní plátěný čepičky s nápisem SAFARI. Jen co sme se oba vzpamatovali z leknutí a já mu řek „s dovolením“, protože mi překážel v cestě domů, a chystal sem se ho obejít, tak mi zezadu položil ruku na rameno a povídá: „A občanský průkaz máš?!“ Chvíli jsem dělal, že ho hledám po kapsách, a on na mě celou tu dobu jen tak trpělivě civěl, a když sem řek: „Počkat! Možná, že bude tady!“a usmál sem se na něj, tak se taky usmál, jako by tím říkal:  „To by v tom musel být čert, abychom ho my dva nakonec někde nenašli…!“, jenže jak odumíral úsměv na mý tváři, tak i ten jeho, a když sem už zamračeně prones: „Jáho asi nemám…“, tak se taky zamračil a řek: „Takže pojď se mnou!“
„Helejte se…“ namítnul jsem. „Je dost pozdě, musím brzo vstávat, nešlo by to nějak…“
Řek, že nešlo, a povytáhl si opasek, asi abych nezapomněl, kdo tu velí.
„Fakt by to nešlo…“ zkusil sem to eště jednou, ale on mě najednou popad prudce za ruku a vyštěk: „Nebo chceš radši na záchytku?! Chceš radši tam?!“, a jak to říkal, zuřivě se rozhlížel po ulici a mně bylo jasný, že právě pátrá po nějakým tom policejním autě, a došlo mi, že jestli nějaký z nich pojede v tuhle chvíli kolem, je schopnej mě do něj šoupnout a nechat odvízt k Apolináři, a o to sem fakt nestál, už jen proto, že sem odjakživa tvrdil, že tam se podle mýho názoru může dostat jen idiot. Takže už sem raděi nic nenamítal a šel sem celkem poslušně s ním…
Bejt to v nějaký cizí čtvrti, tak bych mu vzal roha, ale tady, zadrženej přímo před svou domovskou hospodou, sem byl dočista nahranej. Beze slov sme dopochodovali na místní oddělení VB a rotný Rusňák si mě odved k sobě do kanceláře. Sundal si sako a posadil se za psací stroj. Zeptal se mě na jméno a poté vytrčil proti stroji oba ukazováčky jako dva hroty rapírů a s výrazem Per aspera ad astra! se pustil do vyťukávání mýho příjmení. Když ho dopsal, únavou usnul přímo za psacím strojem. Několik minut sem ho udiveně pozoroval a teprve paj sem zkusil zašoupat nohama. Nic. Tak sem vytáhl kapesník a vysmrkal se. Nejdřív opatrně. Pak nahlas. Hodně nahlas. Nic. Nadzved sem se na židli. Zůstal v mírným předklonu. Narovnal jsem se. Otevřel dveře. Chvíli v nich postál. Furt nic. Tak sem je za sebou zavřel a vyšel sem ze stanice ven. Vůbec nikdo se o mě nezajímal. Napadlo mě, že tohle bych moh jít vypravovat na Špejchar. Koneckonců na rozdíl od Rusňáka se mi spát moc nechtělo.
Aleš seděl na svým místě, a když sem mu to vylíčil, tak jen pokyvoval hlavou a usmíval se, a když sem šel pro další lahváče, tak mi cestou padnul zrak na stokorunu, kterou tu asi někdo vytratil ve frontě, a protože kolem mě v ten moment nebyla ani noha, tak sem se pro ni ohnul a místo dvou piv sem ze samý radosti vzal hned dvě pro každýho a pak eště několika za chvíli sme je už přestali počítat, protože to bysme ochraptěli, a Aleš se nakonec vydal pro čistej tácek na buřta, a jak sme tam tak seděli a všemu už se jenom tlumili, napsal na něj tuhle básničku:

Pivo
Chladné pivo, řízné pivo,
první pivo, druhé pivo.
Chutné pivo, světlé pivo,
čtvrté pivo, šesté pivo.
Pivo, pivo, pivo, pivo,
přineste sem další pivo!
Antonín umírá, žárovka zpívá,
přineste proboha ještě víc piva.
Pivo je program, pivo je cíl,
když piju beer,, v duši mám mír.
Sedmé pivo, osmé pivo,
skvělé pivo, zlaté pivo.
Čerstvé pivo, moje pivo,
pivo prosím, pivo, pivo!
Miluji piva, mlčenlivé soudruhy…

Což mě potěšilo, tak abych ho teda taky potěšil, tak sem Alešovi řek, že sem v antikvariátu jednou koupil knížku kvůli jediný větě a ta věta že zněla: „Za třicetileté války byla v Čechách taková nouze, že nebylo pivo ani pro děti.“ Byla to tenkrát krásná pivní noc a trvala až do rána. A přitom eště o půlnoci to vypadalo tak bledě… (Šabach, P.: Občanský průkaz. Praha: Paseka 2006, s. 35–39.)

 

Komentáře   

 
Veronika Procházková
0 vtipná scénkaVeronika Procházková 2016-05-04 10:47
[youtube]https: //youtu.be/X7cH Fr3ojAE[/youtub e]
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení