Rozhovory

Tereza Boehmová: „Dostávám e-maily od žen, které se nad mou knihou bavily, našly se v ní a chápou můj smysl pro humor“

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
tereza boehmova

Nakladatelství Millenium Publishing nedávno vydalo knihu Matka z cukru a oceli, která se dočkala nevídaného zájmu u čtenářů. Není divu, že se tato publikace, v níž Tereza Boehmová otevřeně hovoří o strastech i radostech mateřství, dočkala již druhého dotisku. A jak vůbec kniha vznikala? A neznamenala pro autorčinu rodinu ztrátu soukromí? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v dnešním rozhovoru s touto úspěšnou žurnalistkou a blogerkou.

 

Kdy jste začala přemýšlet o psaní fejetonů?

Před mateřskou jsem pracovala v MF DNES jako editorka rubriky názory, a když jsem z redakce odcházela, doufala jsem, že zůstaneme v kontaktu a že by třeba mohli mít o moje psaní zájem. Po očku jsem pokukovala po fejetonech v příloze ONA DNES a doufala jsem, že časem se spolupráce podaří. Pak se narodila Anna a všechno šlo stranou, cítila jsem se jako na horské dráze. Vše bylo vzhůru nohama a vypadalo to úplně jinak, než jsem si představovala. Byla jsem šokovaná, kolik energie si mateřství ode mě žádá a jak na dno se člověk může dostat, když dlouho nespí a když má o své dítě permanentní obavy. Anička měla na začátku několikaměsíční břišní koliku a v té době jsem nemohla vůbec nic. Bolelo ji celé dny břicho a plakala. I dojít si na záchod nebo si umýt hlavu bylo pro mě téměř nemyslitelné. Přes den Anna skoro nespala, a to ani na procházkách. Bylo to opravdu těžké. A to mi partner i moji rodiče hodně pomáhali. Chtěli jsme jí všichni pomoct a málem jsme se z toho zbláznili.

Takže jste začala s psaním fejetonů až později?

V té době jsem psát nemohla, ale v hlavě jsem si třídila myšlenky a tu a tam na procházce zapsala pár vět do mobilu. Když bylo Anně půl roku, nabídla jsem jeden fejeton do ONA DNES a oni jej otiskli. Doufala jsem, že spolupráce bude pokračovat, protože mě požádali o další texty, ale nestalo se. Fejetony jsem jim nabízela, ale šéfka Ony mi mailem popřála pěknou mateřskou a v podstatě mě odkázala tam, kam podle ní na celý úvazek patřím – k dítěti. Bylo mi to tehdy trochu líto, protože jsem v tom cítila zášť, které jsem nerozuměla. Je to myslím trochu specifikum českých žen, že si navzájem nepřejí úspěch a říkají si: Když jsem si to protrpěla já, ať si to doma s dětmi v izolaci užije i ona. Navázala jsem tedy spolupráci s časopisem Marianne, kde mi fejetony tiskli, ale problém byl, že Marianne je měsíčník a často rotuje autory fejetonů, takže na mě řada vycházela jen jednou za čas. A já byla zkušeností z mateřství úplně plná. Tehdy jsem poprvé začala uvažovat o knížce.

krest knihy


Kdy jste začala s blogováním na iDNES.cz? A kdy jste se rozhodla z nich vytvořit knihu Matka z cukru a oceli?

V květnu 2007, kdy byl Anně téměř rok. Tento unikátní projekt – blog pod hlavičkou iDNES.cz – tehdy dostala na starost jedna moje známá. Sháněla na začátek autory, kteří by jí pomohli projekt rozjet, a oslovila mě. Chvíli jsem pochybovala, nechtělo se mi psát úplně zadarmo a o blogování jsem neměla valné mínění. Ale psát jsem chtěla, lepší pravidelná nabídka nebyla a tohle se mi zdálo jako šance, a tak jsem to zkusila. Začalo mě to moc bavit a navíc blog na iDNES.cz měl díky dobré a navštěvované adrese úžasnou čtenost, která od doby založení neustále roste a dnes, po třech letech, může v číslech konkurovat mnoha tištěným týdeníkům. 

Díky blogu iDNES.cz jsem zjistila, že moje psaní lidi zajímá i provokuje, dělí je na dva tábory – zarputilé odpůrce a nadšené fanoušky. Bylo zajímavé číst jejich reakce a vidět, že moje psaní vyvolává diskusi a že to není úplně k ničemu. V soutěži o blogerku roku 2007 jsem pak skončila na 3. místě a to byla velká vzpruha a odměna za moje psaní. Časem jsem kolegům v redakci nabídla, že budu na blogu pracovat jako administrátorka. To mě vrátilo do života, měla jsem zase pocit, že mám práci a intelektuálně nezakrním a navíc je to práce, která se dá dělat z domova, ve volných minutách a po večerech, a že se můžu naplno věnovat Aničce a přitom být v kontaktu se svojí profesí. To bylo ideální. Díky blogu jsem navíc dostala i několik nabídek na pravidelnou spolupráci, takže píšu fejetony pro různé časopisy. Po čase se na blog přihlásila také spisovatelka Iva Pekárková, se kterou jsme se trochu (z mailů a telefonů) znaly z dob, kdy jsem pracovala pro MF DNES, a tak jsme navázaly na naše virtuální přátelství a já se jí zeptala, zda si myslí, že by z těch mých blogů mohlo něco být. Iva byla úžasná, řekla, ať jí pošlu, co mám, a pomohla mi oslovit nakladatelství Millennium a oni kupodivu měli zájem knížku vydat. Šlo to překvapivě snadno a Iva Pekárková dokonce byla tak hodná, že mi napsala předmluvu.

O mateřství byla napsána už řada knih, takže se nabízí otázka, v čem je ta vaše jedinečná?

Ano, to je pravda, nebude to řada, budou to pravděpodobně celé haldy a možná i vlaky knih. Vím naprosto jistě, že nejsem první píšící matka na zeměkouli. Co mě ale přimělo psát a především psát o tom v Česku, byl pocit, že u nás je mateřství opředeno spoustou lží a růžového balastu. Je to něco naprosto posvátného, něco, co se nesmí ani náznakem kritizovat. Všechny jsme už od malička oblbovány těmi kýčovitými obrázky čisťoučkých miminek přisátých k prsu, očekává se, že se všeho vzdáme a tři roky budeme zavřené doma, šišlat a k tomu se připitoměle usmívat.

Mít dítě je úžasná věc, ale nemělo by se zamlčovat, že péče o mimina je neskutečná dřina, že porod opravdu dost bolí a že kojení rozhodně není povinnost, a pokud to nejde, neznamená to, že je špatná matka, co ji schvátí peklo. Když jsem slyšela všechny ty české hvězdičky ze stránek Blesku, které mají k ruce chůvy a babičky na plný úvazek, vykřikovat, jak prožívají nejkrásnější období života a jak není nic lepšího, než osladit si kariéru dítětem, dostávala jsem zlost. Normální inteligentní matka se pak může cítit provinile, když každých pět minut nezahaleká, že prožívá deset orgasmů z mateřství denně, když se třeba zrovna několik dní nevyspala a nemá, kde nabrat sílu. Pro tyhle matky, které se chtějí dívat pravdivýma očima bez příkras, jsem se rozhodla psát a dodat jim sílu v tom, že nejsou samy a že postěžovat si je normální.

Matku přirovnáváte k nádobě, která je zrozena k tomu, aby rodila děti a starala se o ně... Ale to odmítáte, bojujete proti tomuto zaškatulkování ženy do role rodičky a perfektní matky. Jak na tento boj pohlížíte nyní? Cítíte se jako vítěz nebo poražený?

tereza boehmovaTohle bych ráda vysvětlila. Myslím, že žena není primárně nádoba na děti, ale spousta matek, a zejména těch českých, se do role nádob stylizuje. Jako by se tím naplnila jejich funkce a dál nebylo potřeba se životem dělat nic. Zapomenou na studia, práci, sebe i přátele. I já se tak v porodnici cítila, protože jsem byla v tu chvíli naprosto bezbranná, zmatená, zranitelná. Všechno se muselo, jako by to bylo automatizované, podle předpisů. Ono to asi zpočátku jinak nejde a chápu nemocnice, že je to tak pro ně snazší. Nemůžou se s každou prvorodičkou zvlášť psychologicky zabývat a zkoumat, zda si nezaslouží jiný, sofistikovanější přístup. Ale doma by se pak člověk měl trochu oklepat a vzpomenout si, že žil nějak i před dítětem. A že ta předchozí holka je také součástí osobnosti té nové holky-matky. Není nic špatného na tom být perfektní matka, ale nemělo by to – podle mého názoru - zcela zkonzumovat mozek dotyčné.

Já se cítím rozhodně jako vítěz. Ta zkušenost s mateřstvím mě mnohému naučila a jsem moc ráda, že jsem to mohla prožít. Sledovala jsem to (doufám) s vtipem a nadhledem a svoje zásady jsem nezradila. Bylo to pro mě období nelehké, ale i dobře strávený čas usilovné práce se skvělou odměnou. Milovanou, šikovnou, vtipnou a chytrou dcerou a první vydanou knihou k tomu. Doteď tomu úplně nevěřím, na začátku to vypadalo spíše na katastrofu.

Proč si myslíte, že i samotné ženy kritizují matky, které – kromě dětí – milují i svou kariéru a chtějí jít vlastní cestou? A myslíte si, že se může společnost změnit?

Myslím, že už se to mění. Soudím tak z ohlasů, které na knihu mám, i ze zkušeností, které jsem nasbírala. Ten trend je nezastavitelný a doufám, že k tomu přispěje maličko i moje kniha. S tou kritikou úspěšných žen, které se snaží skloubit vlastní zájmy a práci s rodičovstvím, máte naprostou pravdu. Je to zvláštní a nepěkné. Jako by ženy, které jsou zavřené doma, těm, co zvládnou víc, nějak záviděly a nepřály jim úspěch a naopak ty úspěšné nechtějí pomáhat těm doma. To téma je ale širší – ženy si házejí klacky pod nohy od nepaměti, například i tak, když samy doma otročí manželovi, štve je to, ale své syny vychovávají přesně tak, aby se stejně chovali ke svým budoucím ženám. Místo toho, aby ulehčily další generaci žen, daly synům do ruky lux a vařečku a naučily je o sebe se starat, jen posilují ten model. Ale abych nebyla jen pesimistická, i tady se situace mění, protože dnešní mladé holky už více chtějí doma partnera než despotu a muži, když chtějí ženu získat, se musejí víc snažit – a to i navzdory svým matkám. 

Zpět ale ke knize samotné – jak dlouho jste příběhy psala? A už dříve jste v sobě cítila spisovatelské nadšení?

O tom, že jednou napíšu knihu, jsem snila celý život. Ale že to bude zrovna o mateřství, to by mě ani ve snu nenapadlo, a to zejména proto, že jsem prvních 28 let života všem zatvrzele tvrdila, že já děti mít nebudu. Ovšem pak jsem poznala toho správného partnera a navíc jsem začala mít pocit, že by sice nebyla žádná hrůza dál si spokojeně pracovat a cestovat – a naprosto chápu a respektuji ženy, které se tak rozhodnou. Ale přišlo mi, že by to později mohla být rutina a tahle zkušenost by mi mohla v mém životě chybět. Ale bylo to pro mě asi jako skočit bungee jumping. Úplné neznámo, které jsem předtím nikdy nestudovala a nic o něm nevěděla. Příběhy jsem začala zapisovat na jaře v roce 2007 a přidávala je na svůj blog až do léta 2009.

Proč si myslíte, že se první vydání tak brzy rozprodalo?


tereza boehmovaJsem z toho nadšená. Dotisky už byly dokonce dva. Tajně jsem doufala, asi jako každý autor, že se kniha bude líbit, ale když se to skutečně děje, je to jako sen. A důvod? Zřejmě je hodně matek, jako jsem já, které cítí, že na ně společnost vytváří tlak, aby se chovaly určitým způsobem a ani se neopovážily si postěžovat. A ty ženy toho zřejmě mají dost a stejně jako já jsou nadšené, když najdou spřízněnou duši a čtou, že někdo prožívá ten samý vnitřní konflikt jako ony samé.

Píší vám třeba matky-čtenářky nějaké reakce na knihu? A jsou kladné nebo i záporné?

Reakce jsou nádherné. Musím říct, že to je na celé té věci nejkrásnější. Dostávám spousty e-mailů od žen, které se nad mou knihou bavily, našly se v ní a chápou můj smysl pro humor. A to je největší odměna. Dopisy si schovávám. Každé čtenářce se snažím osobně odpovědět a s mnohými si dopisujeme i delší dobu.  Mám radost, že jsem se nemýlila a že u nás je spousta sebevědomých a schopných žen, které chtějí od života o maličko víc, než jen rodit děti a šišlat, a chyběla jim kniha, která by to řekla nahlas. Negativní reakci mailem jsem překvapivě nedostala ani jednu, ale na blogu pod články v anonymních diskusích jich najdete spoustu. Jsem na to zvyklá a nevadí mi to. Vím, že tito lidé se baví tím, že celé dny sedí u počítačů a slovně napadají všechny autory blogů za cokoliv, co napíšou. A to klidně i za konstatování faktu, že „Venku prší“. Takže tím se netrápím a po pravdě to už ani nečtu.

A jak se na knihu dívá vaše dcera Anička? Nevnímá ji třeba jako ztrátu soukromí?

Anička o knize ví a dokonce velmi často chce, abych jí z knížky četla. Nejraději má příběh o tom, když nás skoro zabila vichřice, a pak tu, když se učila chodit na nočník. Zatím je z knihy nadšená a všem říká, že kniha je o ní. Ale je teď v krásném věku, jsou jí téměř čtyři roky a je to už skvělá partnerka pro všechny možné aktivity. Samozřejmě je otázkou, jak se na to bude dívat v pubertě, ale pevně doufám, že to pochopí a že si tu knihu s chutí přečte. Nechci jí nikdy o mateřství lhát, ale ani jí zbytečně děsit. Chci ale, aby rozhodně byla připravenější než já.

Nepřemýšlíte o pokračování této knihy?

Teď pracuji na knížce pohádek, doufám, že ji do léta dokončím a že by na podzim mohla vyjít. Ale jsem podruhé těhotná, bohužel ne zcela bezproblémově, a je o hodně těžší najít čas na psaní. Snad se to podaří. Musí! Chci, aby další knížka nebyla o Anně, ale pro Annu. Pohádky, které jsem jí doteď četla, mě málokdy nadchly. V každé druhé někdo zemře, otec děti zavede do lesa, děti se zbytečně děsí pohádkovými horory a podobnými nesmysly, které malý tvor nemůže strávit. Takže už teď můžu slíbit, že v mých pohádkách nikdo nezemře a navíc v nich hodně často budou aktivní i princezny (nejen princové).

Co se týče pokračování Matky z cukru a oceli, přemýšlím o něm, ale nejdříve tak za rok, za dva, až zjistím, jaké to vlastně je, mít dvě děti najednou. Myslím, že zážitků bude jistě dost, ale nechci se opakovat.

Co byste vzkázala našim čtenářkám (čtenáři snad prominou), které jsou nyní v podobné situaci jako vy a vyrovnávají se s rolí matky?

Všem budoucím matkám moc držím palce. Je to těžká, ale krásná zkouška. A čím lépe se na ni připravíte, tím lépe pro vás. Pro mě je rozhodující rada, kterou bych dala každé své kamarádce – zajistěte si alespoň jednou týdně pravidelné hlídání, abyste měly třeba jen 2 hodiny čistě pro sebe, na které se můžete těšit. Není žádná ostuda si odpočinout. Pracujete 24 hodin denně, nikdo vám to nemůže zazlívat. Tyhle dvě vaše hodiny nevyplácejte na uklízení nebo žehlení. Dejte si koupel, napište básničku, jděte na masáž nebo buďte jen klidně sama doma na gauči s novinami. Samoty bude v příštích letech strašně málo a pro duševní regeneraci je to podle mě naprosto zásadní. Platí víc než stoprocentně: spokojená matka – spokojené dítě.

Děkuji vám za rozhovor a budu se těšit na vaši pohádkovou knížku a po čase i na pokračování knihy Matka z cukru a oceli. Také vám přeji, ať porod dopadne dobře a ať máte mnoho sil při výchově obou dětí.


Knihu Matka z cukru a oceli vydalo nakladatelství Millenium Publishing

Fotografie: Radek Mikuláš

Čtěte také:

O pohádkách pro neposedy s Terezou Boehmovou

Co budeme číst? „O slobílkovi“


Komentáře   

 
Hana Moualla
+3 Odp.: Tereza Boehmová: „Dostávám e-maily od žen, které se nad mou knihou bavily, našly se v ní a chápou můj smysl pro humor“Hana Moualla 2010-03-10 00:00
Zkouška, to je přesné. :evil:
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení