Rozhovory

Rozhovor s Lenkou Chalupovou

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
5

Lenka Chalupová, autorka knih Pomněnkové matky (2014), Ledové střepy (2015), Tyrkysové oko (2016) a Ptačí žena (2017), vystudovala žurnalistiku, pracovala jako novinářka a v současné době je tiskovou mluvčí města Přerova. Ve svém volném čase popouští uzdu své nezkrotné fantazii, kde se rodí příběhy, jež následně přetavuje do slov. Vznikají tak svěží a živé romány, které se dotýkají společenských problémů, lidských vztahů a vnitřních světů jednotlivých postav. Děj příběhů je často zasazen do města Přerova, kde autorka žije. Při příležitosti autorského čtení z nejnovější knihy Ptačí žena jsem Lence Chalupové položila několik otázek.

 

Co vás přimělo zasadit stěžejní část děje posledního románu právě do prostředí přerovské ornitologické stanice?


Stanice má bohatou historii, v rámci republiky patří bezesporu k těm nejvýznamnějším. Když jsem pracovala v novinách nebo v televizi, ráda sem tam chodila na rozhovory i výstavy, to prostředí mi připadalo zajímavé. Ještě zajímavější jsou samotní ornitologové. Když se s nimi bavíte, zjistíte, jak je jejich vlastní život ohraničený ptačím světem. Všechno posuzují podle světa ptáků, věnují jim tolik času, pozornosti i lásky. Hlavní hrdinka – ornitoložka Mariana Černá – je prostě jednou z nich. Je to ženská, která se skvěle orientuje ve světě opeřenců, ale v citech k lidem má zmatek. Je samotářka a tak trochu podivínka, stará se v záchranné stanici o zraněné ptáky, dává jim svou péči i lásku, ale neumí si příliš poradit s láskou ke svým dětem. Chce uniknout před otázkami desetileté dcery, kdo je její biologický otec, nechce s nikým mluvit o sexuální orientaci svého syna – utíká do svého ptačího světa, jenže ten reálný se jí úplně bortí. Probere ji až tragédie, která se dotkne jejích dětí. Pak začíná chápat, jak moc je nebezpečné, když člověk se svými blízkými málo mluví – byť o věcech, které nejsou příjemné.

 


V dosud publikovaných rozhovorech říkáte, že příběhy vám běží před očima jako film a vy je zapíšete. Postavy těchto příběhů bývají vždy výrazné, většinou prošly nebo procházejí vnitřním bojem. Jak se „rodí“ jejich charaktery? Jsou ihned nehybnou součástí toho filmu, nebo se vyvíjí průběžně?


Je pravda, že nepatřím k autorům, kteří mají dopředu podrobně promyšlený koncept knihy. Píšu intuitivně, bez ambicí zasahovat do děje. Já tak nějak přibližně vím, o čem chci psát, téma je tedy dáno – ale příběh pak vzniká v mé hlavě sám, opravdu jako film, který jede před očima, a já jen popisuji děj, aniž bych do něj mohla výrazně zasáhnout. V tom filmu je podoba lidí, zřejmé jsou i jejich povahové vlastnosti. Já ty postavy pak jen trochu „obaluji masem“, dávám jim reálnou podobu, kde mi mohou být inspirací i lidé, kteří mě v životě obklopují. Některé postavy jsou mi sympatické, jiné bytostně nesnáším a ve svém životě bych je nechtěla potkat.


Tyto postavy často nesou nějaké rodinné tajemství a postupně je odkrývají. Do jaké míry využíváte při psaní jednotlivých epizod poznatky nebo zkušenosti z mediálního prostředí?

Mediální prostředí je místo, v němž se orientuji, které je mi důvěrně známé, protože jsem do něj vstoupila před více než čtvrt stoletím a dosud jsem z něj nevystoupila.  Je mi mnohdy spíše inspirací, protože tomuto světu rozumím. Proto třeba hlavní hrdina knihy Ledové střepy byl novinář, v detektivce Utopená zase patřila hlavní role scénáristce. Když jsem psala Pomněnkové matky, tak jsem zase myslela na několik případů pohřešovaných dětí, o nichž jsem připravovala texty do novin. Ale nedá se nějak říct, že by mě mediální prostředí ovlivňovalo při psaní knih – tvorba je spíše koníček a radost. Těším se vždycky, až budu mít chvilku času, sednu do svého oblíbeného křesla v obýváku, uvařím kafe a v mozku zapnu film. Jsem ráda, když mi příběh roste pod rukama, přibývají stránky a děj se patřičně dramatizuje. Když dopíšu, nikdy nevím, jak bude pokračovat – a tak se zase těším, až budu mít chvilku na psaní a zjistím to. Samozřejmě, že psaní článků je jiné, než psaní knih - i když je to pořád jedno řemeslo. Napsat článek je ale nesrovnatelně jednodušší, než držet dějovou linku na dvou stech stránkách románu.


Jedna zajímavá figurka se vyskytuje také v Ptačí ženě. Je to bába Black, která čtenáře uvede do prostředí romského ghetta. Bylo účelem touto postavou poukázat na soužití různých kultur?


Bába Black je tchyně "Ptačí ženy", o níž jsem mluvila, je to stará žena s poloviční cikánskou krví, která žije ve vyhlášeném přerovském romském ghettu. Je zajímavou postavou románu právě proto, že vede svérázný a tak trochu zbytečný život. Utápí se v alkoholu, nikdy nepracovala, v opilosti přišla o ruku, s rodinou má komplikované vztahy, žije ve vyloučené lokalitě, přitom životem přerovských Romů pohrdá. Má ale schopnost vidět dál, než ostatní – a právě toto nadání se ukáže v klíčovém okamžiku jako důležité, protože zachrání život svému jedinému vnukovi. Musím říct, že život Romů mě vždycky zajímal, proto jsem do známého ghetta v přednádražní čtvrti část románu situovala. Popisuji v něm jejich život tak, jak jsem ho poznala, když jsem je právě tady navštěvovala kvůli článkům a reportážím. Potkala jsem tam celou řadu lidí, kteří se cítili společností odstrčeni, aniž by byli schopni pochopit, že musí žít jinak, nechtějí-li být na okraji. Myslím, že se v některém ze svých dalších děl právě k této komunitě vrátím, to téma se mi samo často nabízí a láká mě. Osobních zážitků, z nichž mohu čerpat, mám poměrně dost. Ostatně, když mi bylo asi dvacet let, napsala jsem novelu o romské holce – ale tu jsem nikdy nevydala. Může mi být po pětadvaceti letech ale inspirací, stále ji mám v šuplíku.


V Pomněnkových matkách upozorňujete na smutnou skutečnost, a sice na děti, které jsou pohřešované, a také na situaci jejich matek. Upozorňujete tak formou jednoho příběhu den, kdy si svět připomíná tyto děti, které se ztratily a nikdy nevrátily domů. Přiblížíte našim čtenářům tento svátek?


Pomněnkový den se každoročně připomíná 25. května – u příležitosti Mezinárodního dne pohřešovaných dětí. V záplavě všemožných dní se tento den takřka ztrácí, což je škoda, proto jsem ho chtěla knihou oživit. Předmluvu mi do ní napsala ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, která můj nápad uvítala. Symbolem dne jsou pomněnky a myšlenka je až dojemná – anglický název modrého kvítku je forget-me-not, takže pomněnky vlastně říkají rodičům pohřešovaných dětí: Nezapomeň na mě. Pomněnkové děti jsou holky a kluci, kteří se beze stopy ztratili a jejich rodiče o nich nemají žádné zprávy. Ve světě se Pomněnkový den připomíná od roku 1983 a je vzpomínkou na šestiletého chlapce Etana, který se právě 25. května roku 1979 ztratil při cestě do školy. V České republice se Pomněnkový den připomíná až od roku 2004, takže až potkáte člověka s pomněnkou, můžete to být rodič ztraceného dítěte nebo člověk, který si koupil u příležitosti Pomněnkového dne modrý kvítek, a tím přispěl na provoz Linky bezpečí.


Pojďme se teď na chvíli podívat ze světa knih do vašeho pracovního dne. Jak jde dohromady práce tiskové mluvčí a tvůrčí činnost autorky? Nenaráží tyto dvě sféry do sebe? Nebo se naopak doplňují?

Určitě nenaráží, spíše se příjemně doplňují. Potkávám se se zajímavými a inspirativními lidmi, svou práci mám ráda. Jako tisková mluvčí úřadu jsem vlastně úředník, ale cítím se být pořád novinářem – denně píšu texty, které se pak objevují v novinách, byť nejsem jejich redaktorka. Spíše se mě lidé ptají, jak se takový živelný bohém, jako jsem já, dokázal sžít s pravidly úřadu. No… snažím se, i když někdy svou liberálností vybočuji a provokuji, ale ne záměrně, spíše je to právě důsledek mého temperamentu. Jako tisková mluvčí se pohybuji v komunálním politickém světě, a tam je pro mě inspirací do knih také více než dost. Žít vedle lidí, kteří mají svým způsobem velkou moc, to je taky životní lekce. Vnímám proměny, boje, ale i intriky, které k tomuto světu rovněž patří.


Narodila jste se ve stejný kalendářní den jako několik významných spisovatelů, např. Božena Němcová, Josef Kajetán Tyl nebo Jacques Prévert. Náhoda, nebo věci mezi nebem a zemí? Máte spisovatelské kořeny také v rodině?


Když jsem chodila na základní školu a paní učitelka v hodině češtiny řekla, že se Božena Němcová narodila 4. února roku 1820, pamatuji si, že mě to potěšilo. Říkala jsem si – taková  slavná spisovatelka a narodila se ve stejný den jako já, byť o 153 let dříve. Když pak zaznělo, že zemřela v roce 1862 a za svůj krátký život stihla napsat tolik krásných knih, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Tak nějak jsem si myslela, že 42 let je už dost pokročilý věk, navíc mi ta žena v plachetce přišla úctyhodně stará. Dnes se tomu musím smát. Ale jinak je mi Božena Němcová mnohými myšlenkami blízká, zrovna nedávno jsem si hledala nějaké zajímavé citáty – a ty, které mě nejvíce oslovily, byly právě její. Až jsem si říkala, jak je zvláštní, že jsou její věty aktuální i po tolika letech. V paměti mi zůstaly dva: „Proti větru plovat a zpívat je sice hezké, ale trochu namáhavé“ a pak: „Moudrý člověk v hádce ustoupí, ale prudký pes přichází vlku pod zub“. Mohla to říct klidně včera a platilo by to. Ve škole jsem zaznamenala i datum narození Josefa Kajetána Tyla, ale s Prévertem jste mě příjemně překvapila, toho mám taky moc ráda. A co se týká spisovatelských kořenů, tak i na ty jsme v rámci rodiny narazili. Moji rodiče se před lety, když vstoupili do důchodového věku a měli více času, zajímali o své předky – byť některé osobně nepoznali, tak chtěli vědět, co dělali. A zjistili, že můj prapraděda byl obecní písmák v Habrech. I když se většina mých knih odehrává v Přerově a jeho okolí, symbolicky právě pro něj jsem část děje Pomněnkových matek situovala do tohoto malého městečka na Vysočině.

 


Na co se čtenáři mohou těšit ve vaší nové knize?


Jak už je v mých knihách zvykem, opět se budou rozplétat složité rodinné vztahy a otvírat rány letitých křivd. Kniha, která vyjde letos na podzim, se jmenuje Liščí tanec a její anotace by mohla znít asi takto. K osmdesátým narozeninám si bývalá učitelka Hermína Foretová přála strávit se syny a dcerou týden v hájence pod svatým Hostýnem, kam s nimi jezdila v čase jejich dětství. Jenže právě tam se všem oživí vzpomínky na tragédii, při níž rodina přišla o pětiletého kluka Prokopa. Jeho plyšová liška, kterou dostal v roce 1975 k pátým narozeninám, začíná po letech rodinu děsit. Čeká na ně v hájence, aby sourozencům i jejich matce připomněla hrůznou minulost. Více ale zatím prozrazovat nechci.


Děkuji za rozhovor a přeji pestrou inspiraci pro tvoření dalších spletitých příběhů.

 

 

Soutěže

Aktuality

  • Kniha ti sluší 2018: Světový (tý)den knihy a autorských práv se bude slavit v knihkupectvích i knihovnách, zapojí se řada autorů i nakladatelů

    Další ročník osvětové kampaně Svazu českých knihkupců a nakladatelů Kniha ti sluší podporující českou knižní kulturu se blíží – od 23. do 29. dubna se bude slavit v knihkupectvích i knihovnách po celé České republice. Zapojí se do něj celá řada autorů i nakladatelů. Jedním z letošních témat je ochrana autorských práv. Pro všechny příznivce knížek a čtení je připraven dárek v podobě slevového kupónu na knihy, který bude během trvání kampaně uplatnitelný ve všech spřízněných knihkupectvích. SČKN připravilo také soutěž pro třídní kolektivy ze základních škol, kterou společně s dětskými autory Janou Klimentovou, Hynkem Klimkem a Tomášem Němečkem vyhlásí 23. dubna od 10.00 v Paláci knih Luxor. Tváří letošního ročníku se stal oblíbený youtuber Kovy.

    Číst dál...  
  • HumbookFest zveřejnil první zahraniční hvězdu

    Sara Raaschová je prvním zahraničním hostem literárního festivalu pro mladé HumbookFestu. Podpis od autorky série Sníh nebo popel si můžete přijít vyzvednout 6. října 2018 do Kongresového centra v Praze.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Z čtenářského deníku

  • Jarmila Glazarová: Vlčí jáma

    Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.

    Číst dál...  
  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  

Přihlášení