Rozhovor se šesti autory knihy Šest nevinných

• 

Rozhovory

Vytvořeno 9. 10. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Kniha, kterou napsalo šest autorů v přímém přenosu, je na světě. Byla zpracovaná a vytištěná v rekordním čase, vydavatel Pavel Mervart tak splnil svůj slib. Recenzi knihy zveřejníme později, zatím pro vás mám rozhovor se všemi šesti autory.

 

Josef  Pecinovský

 

Prožil jste dvě dlouhá setkání – z toho jedno noční – se svou novou postavou, Pepou Peckou. V jednu chvíli, jak jste se svěřil, jste svého senilního hrdinu začal nesnášet. Změnilo se něco teď, když jste se ho už zbavil a vnímáte ho s odstupem? Odpustil jste mu?

 

O tom, že Josef Pecka bude neschopný starý smolař (dnes by se řekl loser), jsem se rozhodl už dlouho předtím, než jsem usedl ke klávesnici za výkladní skříní Neoluxoru. Je to příklad člověka, který, ač poměrně schopný, zápasí s životem jen čistými prostředky a život mu to vrací samými kopanci, ústrky, pohrdáním, výsměchem. Současně jsem chtěl na jeho postavě vykreslit pohrdání starší generací, které se projevuje na každém rohu. Bohužel se už dostávám do věku, kdy některé příznaky tohoto jevu začínám pociťovat na vlastní osobě, a číst internetové diskuse týkající se důchodců je jen pro silné žaludky. Vždyť nejmírnějším výrazem, kterým jsou tito lidé titulováni, je geront. Když se vrátím ke svému Peckovi, soudím, že se mi podařilo na pár stránkách vytvořit typ neprůbojného člověka, s nímž se osud nemazlil a nemazlí, jehož úspěchy si přisvojuje někdo jiný a na něj zbývají jen paběrky a ceny útěchy. Chtěl jsem ho napsat trochu jinak, ale jak už to bývá, postavy se někdy autorům vymykají z nastavené linie a začínají žít vlastním životem, a tak se Pecka stal ještě větším smolařem, než jsem zamýšlel. Ostatně, tomu také napomohly nahrávky mých pěti spolutvůrců, kteří se s Peckou nemazlili, ale ani on pro ty ostatní také neměl jediného dobrého slova. Přesto se snaží obětovat vše pro svého syna, který si to možná ani nezaslouží, a jak už je v jeho životě typické, jeho snaha je zcela marná a zbytečná. A veden touto snahou vlastně víc škodí, než prospívá. Jsem docela rád, že jsem se ho zbavil, protože jsem se bál, že veden mýma rukama napáchá další a další hlouposti.
Přiznám se, že podobnou postavu jsem ještě nikdy nenapsal, i když se v mých povídkách a románech vyskytuje několik dědků, ale ti se s životem perou zcela jinak a jejich osud je poněkud optimističtější. A dědek, kterému jsem věnoval nejvíc prostoru, jistý Zwada (série Plástev), se dokonce tváří jako vládce světa a také se podle toho chová.
Odpustit Peckovi? Proč? To by spíš měl odpouštět on mně, že jsem ho napsal takového, jaký je.

Už jste někdy podobnou postavu vytvořil? Má některé rysy, které by vám byly sympatické, nebo by měly být sympatické čtenáři?

Vůbec jsem se nesnažil tvořit sympatického hrdinu; ostatně soudím, že z celé té šestice nevinných nebyl příliš sympatický nikdo, a nakonec se ukázalo, že ani oběť nevyvolá v čtenáři příliš sympatií. Sympatická na něm byla snad jen úporná snaha dosáhnout úspěchu, protože je zřejmé, že byl dobrým scénáristou, ale vždy se věci nějak zvrtly a jeho dílo nedošlo uznání. A teď, když měl naději na samostatný titulek v největším českém velkofilmu, se sešlo šest nevinných, události vše semlely na prach a zdá se, že Pecka bude mít opět smůlu. Ale věřím tomu, že on bude psát dál (i když já už jsem skončil) tam někde v tom tajemném virtuálním světě literárních postav a že se nakonec podle jeho scénáře nějaký velký film natočí.

Foto: Jan Kovanic

Přemysl Krejčík

Na vás vyšla postava hysterického slabocha. Jak se vám psala? Přemysl Ševčík si asi moc sympatií nezíská, můžete o něm říct alespoň něco pěkného?

Úplně bych netvrdil, že ta postava na mě vyšla náhodou. Když začínal JWP psát, snažil jsem se mu naznačit, kam by měl Ševčíka směrovat. Měl jsem totiž určitou představu, koho bych chtěl psát. Na té postavě se mi líbí, že se na ni dá nahlížet různým způsobem. Jistě, má mnoho neoddiskutovatelných negativních vlastností, které mi nejsou úplně blízké (stalkerství, závislosti, míru sexuálního života mu také nezávidím), ale pak jsou tu i aspekty, které se dají vnímat minimálně dvojím pohledem. Ševčík je možná slaboch, ale možná je to jen psychicky nemocný naivka, romantik, který se dostal mezi velké ryby a tu hru neodhalil. Nepochopil, že v tom světě nemá co dělat. Snažil jsem se ho psát co nejméně podle sebe, ale nepopírám, že každá hlavní postava, kterou píšu, má nějakou mou vlastnost. Pravda je, že pokud jsou takové věci v Ševčíkově případě, záměrně jsem je přehnal a předimenzoval. Ten chlap je na jednu stranu možná slaboch, na druhou stranu je to (alespoň doufám) silná postava, která snad trochu umožňuje nahlédnout do nezdravé duše. A takové postavy se zkrátka píší dobře.
A něco pozitivního... Proboha, kdo z těch šesti chlapů má v sobě něco pozitivního? Tak nějak si myslím, že Ševčík je z nich nejmenší hajzl, ať je jaký chce...

Vaší prvotinou je básnická sbírka, ale píšete i prózu – povídky. Jaký je váš vztah k detektivce? Bylo Šest nevinných vaší první zkušeností s tímto žánrem?

Tady to také není úplně tak, jak to může působit na první pohled. Ačkoli sbírka Křehké nepřenášet vyšla dříve než prozaická kniha (a stejně tak jsem dříve než povídky publikoval časopisecky básně), próze se věnuji obecně déle a v poslední době i více. Aktuálně píši experimentální román, kde se hodně snažím vyhrát si s kompozicí a neskutečně mě to baví. Jestli to bude čitelné, to ukáže až budoucnost, i když upřímně doufám, že ano. A na příští rok plánuji sbírku sci-fi povídek, o které už velmi dlouho jednám s nakladatelem, tak snad z toho celého ještě nesejde. Každopádně v té sbírce jsou i dvě povídky, které jsou trochu k našemu tématu. Jedna je spíše krimi, druhá už by se dala označit za detektivku. Musím ale přiznat, že jsem je napsal původně jako jakési cvičení po tom, co jsme se dohodli, že Román na šest nádechů bude detektivka, ale já s tím žánrem neměl žádnou zkušenost.
Čtenář detektivek jsem také spíše občasný, v posledním roce jsem přečetl snad jen něco málo od Doyla, ještě méně od  Chandlera a Mrtvou šelmu od JWP a Kláry Smolíkové. A pak samozřejmě detektivky, co píše kolega a můj dobrý kamarád Lukáš Vavrečka, jenže ty jsou trochu jiné a mě na nich především baví ta estetika textu a propletence vztahů jednotlivých postav.

 

Jan Sviták

 

Jste uveden jako iniciátor projektu Šest nevinných. Co Vás k této myšlence vedlo?

Psaní je většinou velmi samotářská, téměř až intimní činnost. Čtenář zná výsledek, knihu, příběh, ale málokdy má to štěstí, že může vidět cestu, která k výsledku vedla. Přijde mi zajímavé odkrýt celou tu magii a ukázat, jak se příběh staví, písmenko za písmenkem. Zároveň jsem doposud s nikým nespolupracoval na výstavbě románu a vždy jsem to chtěl zkusit. Byl jsem zvědavý, jak taková spolupráce více autorů vypadá. Byla to výzva. Myslím, že je problém psát ve dvou lidech, ve chvíli, kdy na to máte třeba půl roku čas. My jsme psali v šesti. Navíc veřejně. Neustále. Nemohli jsme to zastavit. Příběh rostl a my jsme museli kvalitně komunikovat, abychom jej udrželi pod kontrolou. Když se podívám na výsledek, jsem na nás hrdý. Dokázali jsme něco, co se zdálo téměř nemožné. Šest naprosto odlišných autorů dokázalo napsat za tři dny veřejné práce detektivku, navíc výbornou!

Mohl byste srovnat svou zkušenost ze psaní Jedním dechem a Románu na šest nádechů? V čem byl ten druhý obtížnější a v čem naopak jednodušší?

Psaní Jedním dechem testovalo jiné hranice. To byl závod s únavou a pozorností. Psaní bylo veřejné, zároveň online. Chtěl jsem se dostat nad sto stránek, napsat kompletní příběh, což se povedlo. Při první akci nebyl prostor přemýšlet, dohledávat, plánovat. Bylo to víc šílené. Nyní byla větší orientace na výsledek. Rozehráli jsme detektivní zápletku a zatímco jeden psal, pět hlav přemýšlelo, co s tím bude dál. Každý z nás reprezentoval jiný charakter, jiný styl, všichni jsme do toho vnesli kus sebe, ale nemohli jsme dopustit, aby to bylo na úkor výsledku. Museli jsme spolupracovat a fungovat jako jeden tým. Takže u toho byla mnohem větší zodpovědnost. Výhodou bylo, že jsme mohli více přemýšlet a vzájemně se podporovat, konzultovat s odborníky, takže čtenářům můžeme naservírovat skutečnou lahůdku. Když jsme příběh dokončili, skutečně jsem si oddechl. Byla tam spousta prostoru, kde se to mohlo posrat a celé spadnout do kytek, a to by byla škoda. Ale jsme frajeři a ukočírovali jsme to. Chlapi byli výborní. Moc dobře se mi s nimi spolupracovalo.

 Foto: Jana Polášková

 

Lukáš Vavrečka

 

Jsi ostříleným autorem románů s detektivní zápletkou. Pomohla ti tato zkušenost při psaní kapitol vyprávěných jedním z šesti nevinných, Lukášem Vávrou?

Musím se přiznat, že mě tahle otázka vedla k zamyšlení... Totiž, detektivky jsem za sebou nějaké nechal, ale zároveň si uvědomuji, že v mé próze jde většinou o psychologické drama, hodně tajemství, napětí, nějaké ty mrtvoly, hodně lží a intrik, ale na střílení, přebíjení a pobíhání s revolverem... na to dojde málokdy. Ale abych odpověděl na otázku: Pomohlo to, samozřejmě. Věděl jsem, že když přijde ta chvíle, sednu si k počítači a budu psát. Že od toho tam jsem, protože přesně to umím. Sednout si a psát. Ke všemu tím vávrovským okázalým stylem. Ten mám asi nejradši. Nechat postavu, aby promlouvala, jako by měla nohy na stole, v ruce sklenku burbonu, a myslela si, že všemu rozumí o dost líp než ostatní. Po dvaceti minutách, půl hodině si zajdu ven na cigaretu, budu se tvářit zarputile, s nikým nebudu mluvit, po pěti potazích cigaretu zahodím a napíšu další tři strany. A tak to půjde pořád dál. No a pak mi to ta detektivní, nebo i obecně autorská zkušenost a sebedůvěra kazila, jelikož jsem měl neustále potřebu si něco vymýšlet, něco přidávat, někam to vést, zajistit, aby ti, co půjdou po mně, měli na co navázat. Nejednou jsem se přistihl, že jsem těch nabídek a možností rozvoje vedlejších linek nasázel až moc. Takže jsem pak ve volné chvíli zase sedával před obrazovkou a tomu košatému detektivnímu stromečku přistříhával neposlušné větve.

Ve tvých textech je cítit snaha o precizní stavbu a pečlivá volba slov. Jak tvůj styl psaní ovlivnilo časové omezení, cítil jsi ho jako stresový faktor?

Jak říkám, zvolil jsem svůj oblíbený způsob vyprávění... a jaksi žoviální styl. Tím píšu asi nejrychleji. Tři čtyři strany za hodinu. Čili na tohle časový pres negativní vliv neměl, právě naopak, stimuloval mě k tomu, abych ještě přidal. Ta pečlivá volba slov, vybrušování stylu, to u mne bývá otázkou "postprodukce". Dopíšu nějaký úsek vyprávění a jdu si ho po sobě přečíst a promazávat, nahrazovat slova, hledat lepší formulace a tak dál. Na to už bylo času o něco méně, ale vždycky jsem se mohl ke kapitole vrátit, když právě psal můj nástupce. V důsledku je pro mne důležité napsat vždy pro jistotu o dost víc, než bylo v plánu, protože vím, že během té mojí postprodukce - nebo vlastně spíš destrukce -, kdy text čistím, aby zbylo jen to nejlepší, vylítá ohromné kvantum slov a vět.

Foto: Anna Sedláková

 

David Zábranský

 

Jaký je váš vztah k detektivkám – jako autora i čtenáře?

Jako čtenář detektivky beru na vědomí, jako autor obdivuji jejich autory. Poslední detektivku jsem přečetl někdy před deseti lety. Mám za sebou Chandlera, Agathu Christie, o moc víc asi ne. Celá ta severská detektivní škola mne minula (vlastně ne, před pár lety jsem přečetl jednoho Larssona - donutil mne otáčet stránky až do konce, ale moji čtenářskou mysl či srdce nezasáhl). Knihy tohoto typu podle mne neumí ničím překvapit; u detektivky to bude znít zvláště pikantně, když řeknu, že v těchto knihách postrádám tajemství a napětí.
No a z pozice autora detektivkářům musím vyseknout hlubokou poklonu; sám bych nic takového nedokázal, tak přímou naraci, tak důsledné držení se tématu; po dvou stránkách bych odskočil, začal bych psát něco z mého hlediska napínavého či dobrodružného.

Psal jste, že se vám v přítomnosti lidí, kteří Vám hledí on-line do právě vznikajícího textu, nepsalo dobře. Když si jej s odstupem doby přečtete, poznáte v něm nepohodu, nebo to byl pouze okamžitý subjektivní pocit?

Ani jedno, ani druhé. V textu s odstupem nenacházím nepohodu, nýbrž nedodělanost. Pokud bych text, který je nyní součástí Románu na šest nádechů, psal pro sebe a za běžných podmínek, je dost možné, že bych ho seškrtal natolik, že by z něj v hotové knize zbyly dvě věty. Náš společný projekt ale vnímám jinak: jako pokus o záznam jedné – z uměleckého hlediska extrémní a nepřirozené – situace.

Foto: Ramune Pigagaite

 

Jiří Walker Procházka

 

Jaká je úloha mluvčího projektu?

Titul „Mluvčí projektu Šest nevinných! jsem obdržel jako čestnou funkci, do níž jsem byl hozen a plaval jsem, jak jsem uměl. Upřímně, mluvčí jsme byli jako tři mušketýři, tedy čtyři: tři, já, Lukáš Vavrečka, Honza Sviták a má neuvěřitelná žena Klára Smolíková, která napnula všechny své síly a kontakty a proto jsme ji také uvedli do závěrečných titulků tohoto experimentálního románu. 
 
Nese s sebou hodně práce?

Na rozdíl od současného mluvčího prezidenta jsem měl práce fakt dost, byly to takové šílené tři týdny - a pokračuje to dál. Do této středy jsme ještě redigovali a ladili text, řešila se obálka, grafika, organizace křtu v Havlíčkově Brodě 10. října a pak v pražském Neoluxoru na Václaváku 26. října. A tohle všechno by nebylo možné nejen bez Klárky, ale bez výrazné pomoci Lukáše Vavrečky, s nímž jsem byl v neustálém organizačním kontaktu.
Stejně tak výrazně pomáhal Honza Sviták s prvním nápadem na obálku s mrtvou "klapkou" a právě on nám dohodil Slow TV na Playtvaku. Dalšího jednání jsem se pak díky tomu, že bylo v Praze, už ujal já.
Stejně jako jsme byli všichni nadšení z přístupu Jiřího Hiemera a Evy Knapové, díky nimž jsme mohli využít nádherný prostor Neoluxoru.
Abych to tedy konečně shrnul: já byl sice navenek jako mluvčí, ale jeli jsme v tom všichni, na plné pecky.  
 
Co bylo – podle tebe – na Románu na šest nádechů nejzajímavější?

Pro mě dosud nevídaná zkušenost, že se dá dohromady vytvořit souvislý beletristický text v tak různorodém "tavícím kotlíku". Lidé jako skvělý a originální autor David Zábranský, m.j. držitel ceny Magnesia Litera, pak určitě doyen české akční sci-fi, Pepa Pecinovský coby držitel ceny Akademie sci-fi, fantasy a hororu (já mám doma také takové tři sošky).
A další, jako Honza Sviták, neotřelý spisovatelský živel a člověk, který vymyslel koncept on-line psaní a také ho před čtyřmi lety uvedl v život, potom tady je básník a šikovný povídkář Přemysl Krejčík, který je už zajímavý tím, že navzdory svému odpuzujícímu zjevu neustále u piva v debatě (o čemkoli) zdůrazňuje, že je nejhezčí a nosí s sebou tři kapesní zrcátka. Nu a nakonec jeden z bossů téhle grandiózní akce, hudebník, prokletý básník a beletrista Lukáš Vavrečka. A do toho musíme započítat tři úžasné holky - Terezku Exnerovou, naši redaktorku, která strávila z nás všech za výkladní skříní nejvíc  času. To samé Anička Gudrun, naše technická specialistka a také korektorka. A Klárku Smolíkovou jsem už jednou jmenoval. Ta kromě výborného jídla na závěrečné společné dopsání u nás doma si vzala vedle píár ještě na starost kompletní fotodokumentaci celého projektu. 
Tahle šíleně různorodá skupina, která táhla společně a neochvějně za jeden provaz, to mě nadchlo. A můžu z hlediska svého věku (v srpnu mi bylo 158 let, ale nikde to neříkej, lidi mě chválej, že vypadám mladě, tak na 86) ) prohlásit, že tahle spolupráce a nasazení se nevidí, bohužel, moc často. Což myslím i na náš národ jako celek. A opět, bohužel.

Šel bys do podobné akce znovu?

S těmihle lidmi kdykoliv. Ale jak se říká, do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, opakování téhož by bylo spíš kontraproduktivní. Nicméně půjdu s nimi do jiné akce, například na dva po sobě následující křty v Havlíčkově Brodě a v Praze. Kam samozřejmě všechny zveme.

P.S.  A snad jen závěrem - bylo to vidět na našich společných závěrečných fotkách -, za sebe mohu potvrdit, že jsem byl po týdnech příprav a zejména po dopsání Románu na šest nádechů duševně, mozkově, tělesně i mimotělesně totálně vyplivanej. A ostatní taky. Ale dali jsme to. Všichni společně. A to je hlavní.

Foto: Martin Kibi Fořt

Děkuji všem autorům za odpovědi a přeji hodně úspěchů nejen při prodeji knihy, ale i v další práci.