Rozhovory

Když mě nazvali artovým autorem, musel jsem se smát. S Vikim Shockem o jeho prozaických knihách, pokleslých žánrech a Asociaci spisovatelů

1 1 1 1 1 (3 hlasů)
il

Viki Shock (*1975 v Praze) – básník, prozaik, publicista, kolážista, hudebník. Knižně vydal sedm básnických titulů. Na pole prózy vstoupil knihou Zahradníkův rok na hřbitově (2014, Clinamen), po ní následovala sbírka černohumorných povídek Sněhurka, jakou svět neviděl! (2015, Clinamen).


autorJsi známý především jako básník. Po sbírce Tiché odpoledne na zaprášené půdě (2006, Clinamen) ses na delší dobu odmlčel. Čím to, že jsi v posledních knihách opustil poezii na úkor prózy?

Co se týče prózy, první povídky jsem psal už mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem, ale poezie ji pak na dlouho převálcovala. Až před třicítkou se to zlomilo, od té doby píšu básně minimálně, zatímco jsem napsal mraky povídek, fejetonů a jeden román. Problém byl, že tu prózu nikdo nechtěl vydat. Menší nakladatelé, kteří mi vydali poezii, povídky nechtěli a pro větší nakladatele jsem zase jako prozaik neměl jméno, takže taky nic. Proto vlastně i ta dlouhá (téměř osmiletá) publikační pauza. Pak mi to chtěl vydat Dan Štverák z Clinamenu, ale neměl peníze. Tak jsme žádali o různé granty a stipendia, ovšem nedostali jsme nic. Až loni se podařilo sehnat peníze, a to jsem měl zrovna čerstvě dopsaný Zahradníkův rok na hřbitově, takže své opus magnum, sbírku povídek Povoláním povaleč, jsem odložil. A letos zase, protože pro Sněhurku, jakou svět neviděl! jsme vymysleli stejnou grafickou úpravu i ilustrátorku Lindu Sovu jako u Zahradníka. Je to taková malá série. K Povaleči mám ilustrace vlastní a je to relativně tlustospis jako obě ty knihy dohromady, takže to musíme udělat v jiném formátu.  

Čím Povaleče doprovodíš? Kresbou, koláží? 

Mám k rukopisu asi pětatřicet kreseb, většinou z hospodských zařízení. Říkám tomu hospodský realismus. Věnoval jsem se mu hlavně mezi lety 2006 až 2009 či 2010. Poslední jsem udělal asi před třemi roky. Chodil jsem do hospod se skicákem, rudkou, propiskou či fixou. Většinou se mnou byla má tehdejší přítelkyně či kamarádi. Ti mi pak vytipovali nějaké zajímavé existence a já je ztvárnil. Trvalo to většinou jen pár minut. Něco z toho už bylo otištěno, třeba jedno číslo Psího vína – ještě za šéfredaktora Petra Štengla – vyšlo komplet ilustrováno těmito kresbami. Rád bych z toho udělal jednou výstavu. Ovšem pořádáním výstavy bych si zase říkal o další problémy. Ta poslední začala zákazem, což jsem ztvárnil v Zahradníkovi.

Sněhurka, jakou svět neviděl! obsahuje značné množství odkazů, které se často týkají méně známých děl či událostí. Nebojíš se, že to u mnoha čtenářů povede k nepochopení parodického záměru? 

Nejsem Michal Viewegh ani Halina Pawlovská, nepíšu pro širokou veřejnost, nýbrž pro úzký okruh čtenářů. Může jich být asi tři sta až pět set, ale zase to nejsou žádní blbci, takže z toho strach nemám.

Jaké žánry sis vzal na paškál a u kterého ses nejvíc bavil?

Fantasy, sci-fi, horor, cestopis, porno, Bigglesovky, detektivky, ruské byliny a další. Bavil jsem se u všech, taky jsem se ovšem natrápil. Pro většinu těch povídek jsem si předem musel udělat spoustu rešerší a vůbec to nebylo jednoduché. Možná nejvíc mi daly zabrat ty dvě ruské byliny. První je bylina opravdu klasická a bylo dost těžké ji dotáhnout do výsledného tvaru. Přečetl jsem několik knih ruských bylin i Čelakovského Ohlasy písní ruských. Ovšem ta druhá byla ještě těžší. Kombinuje bylinu s pohádkou, takže jsem zase přečetl několik knih ruských pohádek. Ale většinu těchhle knih jsem četl už v dětství, tudíž jsem už pro to v sobě měl základ. Taky jsem si po letech pustil filmová veledíla sovětské kinematografie Ruslan a Ludmila a Ilja Muromec. Tím, že jsem tam zabudoval tu šachovou partii, jsem si taky nepomohl, ale jsem rád, že jsem to udělal a je to venku. Snadno vznikly jen povídky Vikomtova milenka (základ toho příběhu se mi prostě zdál), Pohledný samuraj, Vláček Kaďáček a Snídaně žampiónů. U té poslední mě nakonec redaktor „donutil“ zařadit latinské názvy hub, takže ve finále s tím taky byla trochu práce. Redaktorovi jsem rovněž vděčný za nápad zařadit do knihy rejstřík postav, s kterým jsem si taky pořádně máknul.

V tvých povídkách se objevují také létající talíře či mytický červ Olgoj chorchoj. Jsi fanouškem záhad? Máš na zdech v pokojíčku plakáty Stanislava Motla a Ivana Mackerleho?  

Fanouškem záhad sice jsem, leč plakáty Standy Motla a Ivana Mackerleho doma nemám. Vyrostl jsem spíše na Ludvíku Součkovi. Myslím, že právě on byl u nás první, kdo o těchto záhadách programově psal, a to jak odborné knížky, tak beletrii. A taky mě v mých sedmi letech hodně zasáhl Spielbergův film E. T. Mimozemšťan.
Nejsilnější momenty dle mého v knize představuje trojice povídek o Gagarinovi.

Zajímáš se o jeho život víc do hloubky?

Tak kdo by neznal majora Gagarina a jaký kluk nechtěl být v dětství kosmonaut? Přečetl jsem si o jeho životě nějaké knihy a viděl pár filmů. Podle mě to byl prostě frajer, ale taky člověk z masa a kostí. Poté, co absolvoval výlet do vesmíru, se z něj stala celosvětově známá ikona na úrovni nejslavnějších filmových hvězd. Objížděl svět, usmíval se na všechny lidi, hovořil s nimi a popíjel. Až přestal patřit sám sobě a stal se z něj notorik. Později se dal zase do kupy a usilovně pracoval na vesmírném programu. Chtěl letět znovu do vesmíru a věřil tomu do poslední chvíle, ale už nikdy nedostal šanci. Soudruzi nemohli riskovat, že by se mu něco stalo. Jako plukovník už neměl ani pilotovat letadlo. A přesto se nakonec ještě mladý zabil v letadle, ač to byl vynikající pilot. Takže je to vlastně velmi zajímavý lidský příběh. Vzestup a pád Jurije Gagarina, hrdiny, který skončil tragicky.

Má česká literatura dostatek autorů, kteří umí „pokleslé žánry“ uchopit s nadsázkou a dodat jim přesah?

Myslím, že se to podařilo třeba Janu Nejedlému v Epizodě bitva o Celebritánii a Nových pražských strašidlech a taky Bohuslavu Vaňkovi-Úvalskému ve vícero jeho knihách. Pokusil se o to taky David Pillow v Antihrdinech, s čímž jsem mu pomáhal. Ale to jsou vlastně jen tři, což není moc. Ovšem nejsem žádný děd Vševěd. Třeba jsou tu i další, jen je neznám či si na ně nyní nemohu vzpomenout. Měl bych taky zmínit Patrika Linharta a jeho knihu Vyprávění nočních hubeňourů. Je to s láskou napsaná čítanka autorů pokleslých žánrů i s ukázkami. Musím uznat, že odvedl kus práce.

A co zahraniční autoři?
 
Vzhledem k tomu, že jsem byl od dětství velmi pilný čtenář, což trvá dodnes, těžko můžu někoho jmenovat, abych tím nezahltil zbylý prostor pro rozhovor. Naštěstí čtu mnohem víc, než píšu. Letos jsem například přečetl hodně knih od Hannse Heinze Ewerse, který psal takové dost skurilní příběhy. Na konci monarchie a v začátcích první republiky tu od něj vyšlo mnoho skvělých knih. Jenže pak se Ewers přidal k náckům, odkud ho stejně brzy vykopli, protože byl homosexuál. Nicméně kvůli té nacistické epizodě měl od té doby v českých zemích utrum. A po roce 1990 vyšly vlastně jen dvě knihy od něj, přičemž ty prvorepublikové jsou nesehnatelné, respektive sehnatelné za obrovské částky. Naštěstí jich má hodně Národní knihovna, takže jsem tam letos strávil hodně času, protože ty knihy se samozřejmě nepůjčují domů. A když už jsem byl v badatelně Národní knihovny, půjčil jsem si tam i brožurku P. T. Barnuma, která u nás vyšla na konci 19. století. Kromě krásného archaického jazyka a pár vtípků se však jednalo o klasickou příručku ve stylu „jak vydělat peníze“. Prokousával jsem se slovníkem i anglickým vydáním Barnumových pamětí a litoval, že jsem se nenaučil líp anglicky. Ovšem co se týče mé barnumské povídky, uveřejněné ve Sněhurce, tu jsem napsal už čtyři roky před četbou samotného Barnuma.  

Ač byl prvek ironického humoru jasně zřetelný i ve tvé poezii, naplno se rozvinul v próze. Budeš v tomto směru pokračovat i nadále?

Toť otázka, v čem a jak pokračovat, a jestli vůbec. Předloni jsem napsal román a tři povídky – od té doby nic. Loni jsem na zakázku napsal tři funerální eseje. Nemám teď potřebu psát další věci. Vydání a propagace mých dvou nových knih mi vlastně daly docela zabrat. Nakladatelství Clinamen je malé, není tam žádné propagační oddělení, takže tyhle věci si musím dělat sám. Je vcelku náročné, když se člověk musí starat, aby se o jeho knize vědělo. Spousta redaktorů velkých deníků a týdeníků o mých knihách nepíše, protože podle nich nepatřím k literárnímu mainstreamu. Jeden kamarád z velkého nakladatelství mi před dvěma lety řekl, že rukopis Zahradníka se mu velmi líbí, ale nemůže to vydat, protože by se toho prý neprodalo tolik, kolik musí vykázat šéfům, a označil mě za„artového autora“. Musel jsem se tomu začít smát, artový autor, něco jako artový film.
Rád bych ještě vydal toho Povaleče, což je soubor padesáti povídek ze života, většinou z hospody, napsaných v průběhu skoro deseti let, ale nevím, zda na to budou síly a peníze. To se bavíme o vydání, nikoli o psaní nových textů. Byl bych vlastně rád, kdybych už nic psát nemusel. A kdybych dospěl i k tomu, že bych necítil potřebu ani vydat to už napsané, bylo by to nejlepší. Napsat knihu je sice zábavné, vydat ji je o dost těžší a nejtěžší je ji pak zpropagovat a prodat. A na to jeden dlouhodobě nestačí. Na člověka pak přijdou chmury, že je to všechno pro kočku, a napíše takovouto „báseň“:
Mea maxima culpa
Jenom z toho sebe viním,
že jsem házel perly sviním.
To zní trochu rezignovaně, ale přiznej, že v tomhle sisyfovském údělu nacházíš aspoň špetku masochistického uspokojení...
Upřímně řečeno nenacházím. Tvořit text je pro mě zábava, číst z hotové knihy text je (většinou) také zábava, ale tu mezifázi opravdu nenávidím. Hledání nakladatele, zápas o výslednou podobu knihy, v tom žádné uspokojení neshledávám, opravdu.

Byl jsi členem nedávno vzniklé Asociace spisovatelů, ale už jsi z ní stihl vystoupit. Co tě k tomu vedlo?

Byl jsem na jedné schůzi Asociace, kde se rozhodovalo o Sjezdu spisovatelů. Ten název mi přišel strašně provařený, komoušský, byl jsem proti tomu ještě s Vítkem Kremličkou, ale zbytek si to prosadil. Pak jsem si přečetl program toho sjezdu – přišel mi hrozný. Pár známých tam bylo a vyprávěli mi, že ty přednášky působily přesně tak pitomě jako jejich názvy, některé prý byly nechtěně směšné jako akční hollywoodský blockbuster. Samozřejmě se mlelo pantem o angažovanosti a mě tyhle žvásty nebaví.

Takže šlo hlavně o ten Sjezd?

Nejen. Nikdy jsem vlastně nebyl na nějaké schůzování a nechci tu organizaci pitvat. Je tam několik mých přátel, s nimiž se dál kamarádím, a na druhou stranu dost lidí, které nemusím. Takže Asociaci přeji hodně štěstí, schůzí a sjezdů, ale beze mě. To bude ta nejlepší verze pro všechny.

 

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky

    Ode dneška soutěžíme o knihu Pohádkové nápady pro malé kutily a kuchtíky z nakladatelství CPress. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení