Rozhovory

Kdy jste se stala členkou literární skupiny Hlava nehlava a co vás k tomu vedlo?

Ke skupině Hlava nehlava jsem se přidala v roce 2006, kdy jsem začala navštěvovat kurz tvůrčího psaní Ivony Březinové. Tenkrát to tak nějak vyplynulo ze situace; Hlava nehlava už za sebou měla publikaci knihy Zuby nehty a chystala nový projekt (později z toho byla knížka Tisíc jizev), ke kterému mě přizvali. Zkrátka, naskočila jsem na rozjetý vlak. 

Může se stát členem této skupiny jakýkoliv mladý autor, který studuje či studoval na Literární akademii? Nebo jsou určitá kritéria, podle kterých se noví členové vybírají?

Ne všichni studenti Literární akademie chtějí psát pro děti. Ti, kteří chtějí, se přihlásí na tvůrčí psaní k Ivoně Březinové, protože dětská kniha je primární zaměření jejího kurzu. A z těch si pak Ivona vybere ty, o kterých si myslí, že budou pro skupinu přínosem.

V čem je podle vás studium na této akademii nejpřínosnější?

To je složité říct v několika větách. Literární akademie je jediná škola svého druhu v České republice a od ostatních škol se liší v mnoha věcech. Vzhledem k nízkému počtu studentů je na akademii velmi přátelské prostředí, všichni se navzájem znají a to umožňuje vznik mnohých projektů napříč ročníky. Výuka má podobné výhody; malý počet studentů ovlivňuje atmosféru seminářů. Individuální přístup ke studentovi na Literární akademii nicméně překročil obvyklé hranice – většina pedagogů ví, o co se ten který student zajímá, jestli je to schopný autor a které knihy rád čte.

A setkala jste se někdy i s negativními ohlasy? Nebo sama byste ráda některé věci na akademii změnila?

Samozřejmě jsem potkala několik lidí, kteří nebyli zcela spokojeni; jenže jejich důvody byly většinou dost kontroverzní a pravděpodobně by měli stejný problém i na jiných vysokých školách. Dalším důvodem negativních ohlasů bývá i fakt, že studenti jsou, jako všichni mladí literární autoři, dost egoističtí a těžce snáší kritiku ze stran pedagoga. I to se ale na Literární akademii naučí a je to jedna z věcí, které se jim budou v životě hodit nejvíc. 

Chtěla byste se psaním v budoucnu i živit, nebo pro vás představuje spíše koníček?

V budoucnu bych se chtěla živit psaním i malováním, ale jsem realista a vím, jak je těžké v tomto oboru uspět. V tom případě mám v rukávu i plán B, ve kterém odsunu tvůrčí činnost na druhou kolej a budu se živit tím, co zatím dělám jako koníček – učením angličtiny.

Ilustrace: Klára Mayerová

Nebojíte se, že postupem času přestanete mít na psaní čas nebo vás nebudou napadat originální příběhy?

Mám hrozný strach ze ztráty času, hlavně proto, že už je to tvrdá realita – škola, práce, povinná četba a úkoly mi zabírají tolik času, že když opravdu chci něco napsat, musím vstát třeba ve čtyři, a pracovat, než zase půjdu do školy. O příběhy se nebojím, tam je ta tendence opačná; čím jsem starší a čím víc toho dělám, tím víc příběhů mě napadá.   

Do knihy Ruce vzhůru! byla zařazena vaše povídka Případ chodící mrtvoly. V čem je originální?

Jednou z hlavních postav celé povídky je pes a čtenář se to dočte až na konci. Je-li však pozorný, měl by to zjistit mnohem dříve. Text obsahuje několik stop, které ho k tomu zjištění dovedou. Je to vlastně taková detektivka v detektivce. Ovšem příběh a odhalení vraždy to nijak neovlivňuje – ten je o něčem docela jiném.

Tato kniha sleduje za cíl přitáhnout mladé lidi zpět ke knihám. Myslíte si, že je to s četbou u mladších čtenářů tak zlé?

Nechci je všechny házet do jednoho pytle. Řekněme, že tendence dnešních lidí (nejen dětí) je: co nejvíce zábavy v co nejkratším čase a s co nejmenším úsilím, což je důvod, proč je pro ně atraktivnější film. Jenomže spousta lidí nechápe, že kniha není alternativou pro film, je to úplně jiný druh prožitku. A my jsme doufali, že volbou atraktivního tématu dosáhneme toho,  že děti po naší knize skutečně sáhnou a tak si vyzkouší, jaké to čtení vlastně je a že přináší úplně jiné prostředky a emoce než film.

Na jaké další příběhy se můžeme těšit v této povídkové knize?

Každý příběh je jiný, na rozmanitost dbáme v každé z našich knížek a tahle není výjimkou. Čtenář v jednu chvíli řeší záhadu chybějícího malíčku u hologramu v daleké budoucnosti a o pár stránek dál se ocitne v pravěku mezi jeskynními lidmi. Příběhy se odehrávají na moři, nebo mezi upíry, v chatičce u rybníka… ale napínavé a čtivé jsou všechny.

A který příběh z této knihy byste hodnotila jako nejpodařenější?

To je složité; nejsem cílová skupina a moje kritéria jsou jiná než ta našich čtenářů, nicméně mám-li odpovědět, tak je to poslední povídka knihy, Zprasená akce od Jirky Holuba. Není to typická detektivka, a proto je až na konci – jako takový bonus; je neuvěřitelně vtipná a skvěle napsaná.

Ilustrace: Klára Mayerová

Věnujete se také ilustraci – jak je důležitá spolupráce ilustrátora s autorem?

To je individuální, někdy se stane, že si autor a ilustrátor naprosto sednou a nepotřebují spolu tolik komunikovat, obecně ale určitě platí: čím důkladnější je spolupráce, tím větší je oboustranná spokojenost s výsledkem.

Myslíte si, že jsou ilustrace v knihách určených pro děti a mládež kvalitní?

Kvalitní ano. Poslední dobou mám ale často pocit, že se ilustrace v dětských knihách odkloňují od tradičního kánonu. Ilustrátoři mají často pocit, že čím extravagantnější, tím umělečtější. Bohužel tím spíš knihám škodí – tvorba pro děti má totiž jistá, vědeckými průzkumy podložená, pravidla. Například malým dětem se víc líbí takové postavy, které mají větší hlavu v poměru k tělu. Jsou jim prostě bližší. Totéž platí pro obličej – měl by mít výrazné oči, jinak z něj mají děti strach. Takže tady nejde o otázku kvality, ale o správný přístup ilustrátora k různým věkovým skupinám čtenářů. A samozřejmě, pokud se dětem ilustrace nelíbí, nebudou mít zájem si knihu přečíst.

Baví vás více ilustrování nebo psaní?

Nejšťastnější jsem, když mohu dělat obojí. Nedokážu si představit, že bych jen kreslila nebo jen psala. I když píšu nějakou povídku, o které vím, že ji nebudu ilustrovat, kreslím si vedle na papír jednotlivé postavy. V současné době se věnuji komiksu, který mi umožňuje psát i kreslit stejnou měrou, což mi vyhovuje nejvíce.

Nepřemýšlela jste někdy o autorské knize, kterou byste napsala a zároveň ilustrovala?

Před dvěma lety jsem napsala krátkou novelu s názvem Nejtěžší je začít a sama jsem si ji i ilustrovala. Nikdy jsem ji nevydala, byla to moje ročníková práce a jako taková patří Literární akademii. Tenkrát jsem si vyzkoušela, jaké to je, a rozhodně mě to neodradilo. Kdyby se mi v budoucnu znovu naskytla taková příležitost, neváhala bych.

Ilustrace: Klára Mayerová