Radost ze psaní do šuplíku vám vydrží jen několik let. Rozhovor s Alžbětou Bublanovou

Rozhovory

Vytvořeno 30. 5. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

V březnu, letos již posedmé, byly předávány ceny Akademie Literatury České. V současné době se udělují ve třech kategoriích  – za celoživotní literární dílo  (cena Ladislava Fukse), letos udělená Jiřímu Suchému, za celoživotní přínos české literatuře, za nové dílo vydané během posledních dvou let  (cena Boženy Němcové), kterou si odnesl Petr Hořejš za projekt Toulky českou minulostí, a cena za prvotinu, nesoucí jméno Karla Hynka Máchy. Letos v této kategorii vybrala Akademie knihu povídek mladé spisovatelky Alžběty Bublanové. Akademii sbírka Čtyři stěny zaujala, a čtenáři se mohou v dohledné době těšit na její vydání. Zatím si v krátkém rozhovoru můžeme představit autorku. První otázka se samozřejmě týká již zmíněné ceny:

Co pro Vás ocenění znamená? Povzbudilo Vás? Dalo Vám impuls k další práci?

No, koho by to nepotěšilo. Beru to jako první krok, o kterém doufám, že bude mít pokračování. Vzhledem k tomu, že jsem se v nedávné době neúspěšně snažila svou tvorbu nabídnout různým nakladatelstvím, tak tato cena pro mě znamenala dost. A to jak samotný fakt ocenění, který vás na chvíli vyzvedne kamsi do výšky, tak i skutečnost, že mi vydají knihu. Radost ze psaní do šuplíku vám vydrží jen několik let.

Kdy jste začala s psaním? Nemyslím tím pokusy o první písmenka, i když někdy mají obě věci určitou spojitost. Prošla jste obdobím psaní básní?

S psaním jsem začala někdy v 18 letech, těsně před tím, než jsem začala se studiem Literární akademie Josefa Škvoreckého, kde jsem v učitelském sboru natrefila na svého literárního guru, kterému dodnes všechny své texty posílám. Pokusy o básně byly, ale sebekriticky mohu říct, že tudy moje cesta nevede.

Máte nějaký literární vzor nebo oblíbeného spisovatele?

Literární vzory některé mám. Nejvíce mě inspirují samozřejmě romány, které dýchají obyčejností a zdánlivou bezdějovostí, nedávno jsem četla knihu Na dně od dánské spisovatelky Helle Helle. Seveřané tu bezdějovost umí dobře podat. Oblíbení spisovatelé, ze kterých si ale vzor neberu, jsou Rusové typu Dostojevskij. Mám ráda jejich příběhy, ale sama bych takhle psát nedokázala, ani mě to k tomu netáhne. Bohatý a zajímavý příběh si také ráda přečtu od Jarmily Loukotkové. Svého času jsem obdivovala beat generation, zejména Jacka Kerouaca.

Sledujete současnou českou literární tvorbu či českou kulturu obecně? Máte z poslední doby nějaký výrazný kulturní zážitek?

V dobách studia jsem kulturu sledovala podstatně častěji. Nyní dost pokulhávám. Sice mám vždy rozečtenou nějakou knihu, a to zejména díky tomu, že přispívám na jeden webový portál psaním recenzí knih, ale knihomol rozhodně nejsem. Mezi mé největší kulturní zážitky patří pokusy mých vrstevníků. Dříve jsem často chodila na kulturní večery začínajících umělců, ať už šlo o čtení textů, hraní divadla či hudební vystoupení.

Kde hledáte témata pro své povídky?

Témata hledám všude. Děje mých povídek nejsou nikterak neobvyklé či nabité rozmanitými příběhy, ale popisují spíše statické obrazy. Takže mně stačí porozhlídnout se na ulici či v kavárně. A taky samozřejmě v sobě a ve svém životě. Neumím nebo spíše nechci ty věci zprostředkovávat tak, jak se staly. Beru si z určitých událostí jen něco, co stejně pak přetransformuji.

Píšete v současné době další povídky, nebo přemýšlíte nad něčím rozsáhlejším?

Povídky píši stále. Nyní pracuji na románu. Pokusy o delší útvary jsme už měla, ale skončily nedodělané, rozepsané či ukončené, ale pak jsem nenašla sílu si to nějak upravit. V takové formě jsou nepublikovatelné.

Co Vám psaní dává?

Tak za prvé se tím omamuji. Vždy mám radost, když ukončím nějakou povídku. Taková ta radost nad vykonaným dílem. Za druhé si tím ujasňuji pohled na svět, proto píši hodně o těch obyčejných věcech, které mě obklopují. Navíc se zastavíte v tom frmolu, co se děje okolo vás nebo v té šedi, nebo v čem to jsme. Je to taky jakýsi únik, útěk. Jakože se na to všechno podíváte z výšky. Ale je toho víc. Vy si vlastně hrajete, když píšete. Chcete třeba něco říct, ale víte, že je to blbost, tak to vložíte do úst svý postavy. Když budete chtít, můžete být klidně masovým vrahem či nádhernou ženskou. Ale pak je tu ještě další aspekt. A sice to, když vám někdo řekne, že je to dobrý. Bez toho by ani nešlo. Je mi jasný, že může přijít negativní kritika, ale když mi někdo řekne, že to má úroveň, jsem na sebe hrdá. Bez toho, aniž by to někdo četl, to nemá moc význam. Zkusil jste někdy něco uvařit a pak to spláchnout do záchodu, popřípadě to sníst jen sám? Snad jen špagety s kečupem nebo něco, co se vám hodně nepovedlo. Pokud povedlo, víte, že to musíte uvařit znovu a někomu to dát.

Čím se zabýváte mimo psaní?

Jak už jsem zmínila, psaním recenzí. Jinak se zabývám zcela běžnými věcmi, takže pro čtenáře trochu nuda, chodím do práce, mám přítele, chodím do kaváren, kde tedy píši, takže se to nepočítá. I tyto odpovědi píši v kavárně. No a pak ty hospody, které se v poslední době snažím výrazně omezovat. Ale vy jste asi spíše chtěl slyšet, zdali nemám rozpracované nějaké jiné projekty, než je psaní. Ehm…to totiž nemám.

Měl jsem spíše na mysli Váš soukromý - neliterární život.

Většinu svého času trávím s přítelem Ondrou. Jsme buď někde na výletě, chatě, hospodě, kavárně, baru či doma. Vlastně dost často někam jezdíme díky němu. Já bych měla tendence, i když se mi ty jeho výlety nakonec líbí, zůstat v Praze a třeba jít do kavárny nebo do kina. Klidně sama.

Vaše kniha nedávno vyšla v nakladatelství Dauphin a brzy se na našich stránkách objeví i její recenze. Přesto, můžete nám ji ve stručnosti představit?

Moje povídky mají několik společných prvků, ale přesto bych zdůraznila jejich rozličnost. Některé se dotýkají klasických témat jako jsou smrt, život, vztahy mezi rodiči a mezi partnery. Někdy se projevuje už jakýsi sarkasmus, který nahrává životnímu postoji "nic není tak vážné", a povídky dostávají hravější ráz. Častým námětem pro mé povídky je odlišný svět. Svět, ve kterém sice žijeme všichni, ale když se na něj podíváme z jiného úhlu, rázem se nám promění. Snažím se postavy vystihnout skrze obyčejná slova, obyčejné činy. Většina postav má společnou touhu něco změnit a poté propadnou následné rezignaci.

Děkuji za rozhovor. Přeji Vaší sbírce povídek úspěch a mnoho prodaných výtisků. Věřím, že se brzy setkáme s další  knihou, která bude nést jméno autorky - Alžběta Bublanová.