Rozhovory

Rozhovor s Janem Trachtou

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
il

Doktor Jan Trachta vede dobrodružný život. Narozdíl od některých adrenalinových sportovců, kteří lékařům spíš přidávají práci, Jan Trachta pomáhá. Prostřednictvím organizace Lékaři bez hranic se zúčastnil různých humanitárních akcí. Tři z nich popsal v nedávno vydané knize Tichý dech (recenzi najdete zde).


autorPane doktore, poslední mise popsaná v knize je z roku 2010. Zúčastnil jste se od té doby podobných akcí? Změnil se od té doby váš vztah k nim?

Ano. Po Haiti jsem byl ve Středoafrické republice, v Jižním Súdánu, potřetí na východě Demokratické republiky Kongo a v lednu 2012 na Pobřeží slonoviny. Po návratu z poslední mise jsem odjel pracovat do Anglie, kde jsem strávil v univerzitní nemocnici v Southamptonu a Oxfordu rok a půl. V tu dobu jsem se naplno věnoval dětské chirurgii a urologii, což jsou obory, ve kterých mám atestační zkoušku a jsou osmým rokem mou hlavní pracovní náplní. Mise s Lékaři bez hranic jsou práce nad rámec běžných pracovních povinností, které mě přes značnou fyzickou a psychickou náročnost hrozně baví a profesně motivují. A v tom se možná změnil můj vztah k misím. První mise byly naplněním snu o dobrodružné práci v Africe nebo Asii, ze kterého jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Další mise byly hlavně o každodenní dřině a vědomí, že nejen pomáhám, ale mohu špatným rozhodnutím léčit nedostatečně, nebo dokonce ublížit. Díky misím jsem se ocitl v poměrně mladém věku v situacích, kdy mi řada pacientů zemřela a já si najednou s hrůzou začal lámat hlavu nad tím, jestli jsem nemohl udělat něco lépe. To jsou situace, které v Evropě řeší jenom starší a zkušenější lékaři. A vím, že párkrát jsem i mohl udělat něco lépe, kdybych měl víc zkušeností a znalostí. Takže konec legrace a začni svou práci brát vážně, říkal jsem si. Po čase mi došlo, že přestat se zabývat příliš sám sebou, svými osobními touhami a přestat si klást otázku "Co já bych tak ještě v životě chtěl?" je vlastně osvobozující. Mise mi daly jednoznačnou možnost zaměřit se plně na svou práci a lidi kolem. Možnost věnovat se jim víc než sobě. Přijmout jednu životní cestu a ztratit tak další možnosti, protože život je příliš krátký na to, abychom pořád váhali a zkoušeli něco nového, je do jisté míry úleva. Nerad bych se pletl, ale myslím, že mě mise dotlačily k tomu, abych zase o kus dospěl. 

Na kterou cestu vzpomínáte nejraději? Proč?

Na Středoafrickou republiku. Nebylo tolik práce a operací jako na jiných misích, měli jsme skvělý mezinárodní tým lidí, které nejen těšila práce v nemocnici, ale dokázali se dobře bavit i po večerech. Několikrát jsme si nechali od místního krejčího ušít africké kostýmy a vyrazili na večírek základny Červeného kříže, která byla vedle té naší. Tančilo se, pilo, povídalo a člověk slyšel neuvěřitelné historky od lidí, kteří prošli řadou krizových situací jako přírodní neštěstí, genocidy nebo války. Příběhy to byly často s vtipnou pointou, protože i v tomhle prostředí funguje humor jako základní duševní hygiena a možnost snesitelného sdílení jinak hrozných situací. Ve východním Kongu jsem byl celkem třikrát a bylo pro mě v mnoha věcech zásadní. První mise, první velké operace, první střelba na doslech a cílené zabíjení civilistů, které bylo hlavní "pracovní náplní" mnoha znepřátelených vojenských frakcí, které z východního Konga dělají jedno z nejhorších míst k životu na Zemi... Zemětřesení na Haiti byl extrém i pro řadu lidí s desítkami let zkušeností z nejhorších krizí, kde Lékaři bez hranic od sedmdesátého prvního roku pracují. V ulicích panovala nezvyklá solidarita a obětavost, stovky lidí z naší organizace jely na doraz a já řadu z nich obdivoval. Byli jsme totálně "na jedné lodi", profesně i emocionálně, a to nás neuvěřitelně rychle sblížilo. V knížce jsem napsal, že jsme byli na Haiti všichni emotivně labilní, nicméně silně pozitivně naladěni. A tak to bylo. Tisíce raněných a mrtvých v troskách domů plus adrenalin a nedostatek spánku zacvičí s každým. Na ty silné pozitivní emoce z ulic na Haiti vzpomínám také rád.

Výrazným tématem knihy Tichý dech je snaha o demytizování práce lékařů a o rovnoprávný vztah pacient – lékař. Změnilo se u nás od té doby něco?

autorVztah pacient - lékař se jistě pomalu proměňuje. Tak jako se nenápadně proměňuje doba, ve které žijeme. Postupná proměna není evidentní, dokud se nepodíváme například na fotografie, dokumenty nebo hrané filmy staré dvacet třicet let. Mladší generace se směje, jak jsme se na začátku devadesátých let oblékali, jak jsme se chovali a co jsme si mysleli. Stejně tak ve vztahu pacient - lékař jsou snad už některé modely autoritativní namyšlenosti lékařů a servilních pacientů za námi. Řada mladších lékařů jezdí do zahraničí, kde vidí na vlastní oči, že s pacienty a jejich rodinami lze přes všechen stres a únavu, které tahle náročná profese s sebou nese, mluvit trpělivě a zdvořile. Povinností lékaře není jenom léčit, ale zároveň vysvětlovat pacientům pořád dokola, co a proč s ním děláme nebo hodláme udělat. Na druhou stranu si pacient nemá všechno nechat líbit a přijímat nekriticky všechno, co mu lékař naordinuje. Vzdává se tak pohodlně zodpovědnosti za vlastní zdraví a život. Tu zodpovědnost mají stejným dílem jak pacient, tak lékař a měli by se chovat jako partneři. Pacient má právo se ptát a má právo na srozumitelnou odpověď, kterou by pochopil. Řada pacientů se dnes na setkání s lékařem připravuje tím, že si čte o své nemoci na internetu. A to je dobře. V Anglii jsem se naučil kreslit svým pacientů a jejich rodinám obrázky orgánů a vysvětlovat nad kresbou, co budeme operovat a proč. Dělá to tam každý, i když to zabírá hodně času a lékaře unavuje. Také jsem se naučil rodičům dětských pacientů oznámit natvrdo chybu, kterou jsme udělali. Ať už šlo o chybu organizační nebo při vyšetřování a stanovování diagnózy, případně při operaci jejich dítěte. To je velmi nepříjemná situace. Styděli jsme se, omlouvali, ale nelhali jsme a nezametali nic pod koberec. Kupodivu je taková omluva a lítost lepší prevence stížnosti než vymlouvání se.

Máte náměty k nějakým dalším textům? Neláká vás práce na další knize?

Momentálně rozhodně ne. Jsem přece jenom chirurg a rád bych jím zůstal. A chirurgie nejde dělat jaksi "bokem", zatímco občas něco "bokem" napsat lze. Psaní pro mě zůstává možností, jak o své práci a o životě vůbec přemýšlet, protože nejvíc mi to myslí, když píšu. Psal jsem si nepravidelně dvacet let deník, tak mám asi návyk z toho. A protože patřím ke šťastné generaci, která zažila jak komunismus s jeho ubíjející šedí a nesvobodou, tak svobodná devadesátá léta, která mě formovala, měl jsem vždycky o čem psát. Hodně jsem díky podpoře svých rodičů cestoval a četl a to mě zavedlo k práci, kterou dělám, a k tomu, proč ji vůbec dělám. Psaní je tvůrčí, což mi v chirurgii chybí. Chirurgie je obor, který vyžaduje disciplinovanost, encyklopedické znalosti a organizační pečlivost. Samotné operování je jenom částí našeho oboru a je to opatrná mechanická činnost, kterou se lze naučit cvikem, mnohem víc než tvůrčí proces. Při skutečném tvůrčím procesu, jakým je třeba psaní, člověk hledá, co chce říct a jak. Skládá dohromady obrazy a příběhy ve větách, i kdyby to bylo psaní memoárové a autobiografické jako moje knížka. Knížku jsem psal dva roky o krátkých dovolených, o víkendech a po večerech a rozhodně mě to bavilo. Měl jsem na co myslet, co dělat a nenudil se. Občas mi to samozřejmě nešlo, psal jsem plytce, ztrácel pointu a nadával si, proč jsem vůbec něco takového jako napsat knihu šéfredaktorovi Paseky sliboval. Šéfredaktor Standa Škoda je naštěstí zároveň můj kamarád, a tak mě ve chvílích pochybností o smyslu celého psaní podržel a povzbudil. Konečný text mi pak zkritizovali tři další kamarádi a stylisticky mi ho pomohla učesat Petra Hůlová, se kterou se znám ještě z doby, kdy psala Paměť mojí babičce. Vůbec mám v životě hroznou kliku na lidi, které jsem potkával a kteří mě inspirovali a měnili.    

Pronikla vám některá z navštívených zemí pod kůži? Dokážete si představit, že byste v takové zemi, přes veškeré její problémy, žil delší dobu?

Ačkoliv mi řada zemí, kde jsem pracoval, pod kůži pronikla, nedovedu si představit, že bych tam žil ani náhodou. V zemích, kde pracují Lékaři bez hranic, žijí lidé na pokraji důstojnosti, v nouzi a utrpení, které přináší ozbrojené konflikty, katastrofy, epidemie, nefunkční státy a zdravotnické systémy. Vy byste v takových zemích chtěl žít? Možná bych tam delší dobu vydržel, kdybych byl kněz nebo řádová sestra se silnou vírou v Boha. Karel Pecka psal, že v padesátých letech byli v uranových dolech nejstatečnější právě kněží a lidé se silnou vírou. Já hrozně rád žiju v Praze a v Čechách. Jsem za to vděčný den co den a nechápu, proč si lidé kolem mě stěžují. Tedy chápu moc dobře, proč si stěžují, ale jejich hořkost nesdílím. Žádný politický systém není dokonalý a ten demokratický je pořád jenom „nejmenší možné zlo“. Že jsou naši politici zkorumpovaní a nezásadoví? Ano, jsou a je třeba je hlídat. Nejsou takoví úplně všichni, ale možná většina. Nicméně, kde nejsou? Zajeďte se podívat do východního Konga, jak vypadá opravdová korupce a nefunkční stát. Anebo do Sýrie, Afghánistánu a Somálska. V Čechách je můj domov, moje rodina a moji opravdoví přátelé, které už nikde jinde nenajdu, protože právě s těmi českými jsem prošel nejdůležitějšími formativními zkušenostmi jak v osobním, tak společenském životě. A ve srovnání s většinou světa se máme skvěle, proto tady žiju rád.
 
Děkuji za zajímavé odpovědi. Věřím, že se s vaším jménem brzy na titulní straně nějaké knihy setkáme a přeji vám hodně úspěchů také ve vaší zodpovědné práci.

Doktora Jana Trachty, autora knihy Tichý dech, se ptal Jiří Lojín

Foto: archiv Jana Trachty

 

Doporučujeme

Aktuality

  • Cena Česká kniha pošesté

    Aktuální informace z 28. 4. 2017 - tři nominované knihy - čtěte dále.

    Cena Česká kniha je opět tady, tentokrát již 6. ročník. Každoročně vás informujeme o knihách, nominovaných na vítězství, postupně tak, jak se zužuje jejich výběr. V šestém ročníku došlo k jedné zásadní změně, o níž se dočtete v následujícím textu, převzatém z tiskové zprávy organizátora.

    Číst dál...  
  • Humbook 2017

    V loňském roce se uskutečnil první ročník literárního festivalu Humbook, který lákal především příznivce oblíbeného stylu Young adult. Pořadatelství se ujala nakladatelství Fragment a CooBoo.

    Číst dál...  

Doporučujeme

Nové komentáře

Soutěž

  • Soutěž o knihu Želvou proti zdi

    Ode dneška soutěžíme o knihu Želvou proti zdi z nakladatelství Mladá fronta. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení