Rozhovory

Emil Hakl: Prostor k přežití

1 1 1 1 1 (2 hlasů)
autor

Bibliografie spisovatele Emila Hakla je poměrně bohatá. Najdeme v ní sbírky básní, romány i novelu.  Asi nejznámější - díky svému filmovému zpracování z roku 2008 –je novela O rodičích a dětech.  Na začátku letošního roku vydalo nakladatelství Argo jeho nový román Skutečná událost. Téma, které autor čtenářům předkládá, je znepokojivě aktuální. Přitom v této poměrně útlé knize nenajdeme žádné dlouhé odstavce hlubokých úvah. Text je úsporný, čtenáři nechává dostatek prostoru pro jeho vlastní myšlenky. Měl jsem možnost vyměnit si s Emilem Haklem několik mailů a položit mu otázky, které mě během čtení jeho knihy napadaly.


knihaJedna z prvních věcí, které jsem si v knize Skutečná událost všiml, byla stručnost. Děj i postavy jsou načrtnuty většinou krátkými, úspornými větami. Bez zbytečných slov. Je to vědomý proces? Zkracujete věty úmyslně, vyškrtáváte slova?

Zkracuju vědomě, jak jinak. V konečné fázi škrtání se blížím až takové potřebě text sestříhat na minimum, že mám dojem, že by snad bylo ideální ho vlastně vůbec nenapsat. Je rychlá doba, na lyriku není čas. 

Stručnost s sebou může nést riziko, že někdo textu porozumí jinak, než jste původně zamýšlel - pokud pomineme variantu, že se v něm ztratí. Vadí vám, když si čtenář do vaší knihy promítá svůj vlastní příběh? 

Jak by mi to mohlo vadit, je to jeho příběh. Naopak, vážím si té možnosti, protože to znamená, že mezi řádky zahlédl něco živého. Na neživém podkladě se vlastní příběh rozvíjet nedá, nebo dá?

V anotaci Skutečné události mě zaujala věta „Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.“ Čin, o který se jedná, je však zlo-čin, ať už je motivovaný jakkoliv. Myšlenku násilného řešení posilují i vsuvky o historii RAF. Jsme ve stavu, kdy je násilí možným východiskem?

Když někdo zkonstruuje hypotézu, neznamená to, že ji preferuje. Takhle byste se mohl ptát nejrůznějších životopisců, reportérů, historiků – proč se zabývají tímto a jestli jim to přijde jako řešení. A za druhé – je ve všech případech spontánní a řekněme zoufalá sebeobrana jedince, kterému jiné východisko nezbývá, zločin? Většinou jde o zkratová řešení, ale ať se posuneme – je zločin odstranit zločince? Silové instituce to dělají odjakživa ve velkém, jedinci v malém a je banální poukazovat na to, komu to projde a komu ne.

Co vás k napsání Skutečné události inspirovalo?

Neinspirovalo mě nic, začal jsem zkrátka psát a čekal, kam mě to dovede. Respektive kecám – měl jsem potřebu se vyjádřit k téhle extrémně vygradované společensko-ekonomické situaci, v níž se ocitáme. 

Je to běžný způsob vaší literární práce?

Hrubý rozpis mívám předem nastíněn, práce v detailu (což je fáze, kterou mám zdaleka nejradši) pak probíhá volně, spontánně. Tam si toho navymýšlím fůry, ty pak vyhodím a zbyde nějaký tvar, nad kterým mi nezbývá než doufat, že je srozumitelný. 

Jsou vaše postavy čistá fikce, nebo existuje živý model?

Základ každé postavy má živý vzor. Co nejvíc reportážních prvků, co nejmíň fantazie.  

Vkládáte do postavy i část sebe samého? Jak velkou?

Ona je mojí kopií naprosto, protože člověk vidí druhé dalekohledem svých přání a ta přání si do druhého beze zbytku promítá. 

Sledujete recenze svých knih? Máte při jejich čtení občas pocit, že jste napsal úplně jinou knihu?

Sleduju je, i kdybych nechtěl. Zejména ty záporné vám známí ihned přepošlou. Ten pocit mívám, ale není nijak podstatný. Důležitá je zpětná vazba, reakce, té se autor nemůže nevěnovat, protože hrozí možnost, že udělal botu a kritika je oprávněná.   

Podlehl jste někdy pokušení ohradit se proti nepříznivé kritice?

Ne. Neposoudím totiž (až na světlé výjimky, jsou kritici, kterým věřím, protože jasně argumentují), do jaké míry je kritika oprávněná. Teď byly vlny kolem filipiky Jiřího Peňáse proti ženám-spisovatelkám. Umím si představit, jak je Jiří ze své rachoty unavený, v jaké náladě to psal, i to, že by to možná jiný den napsal jinak, ale sešla se konstelace – napsal to takto. Každý může vydat počet ze svých momentálních mezizávěrů, což neznamená, že se jeho názor nebude dál vyvíjet. 

Čtete současnou českou literaturu?

Ne že bych nechtěl, ale ona mi vždycky sama od sebe vskočí do ruky jiná kniha než mám v plánu. Takže na stolku čeká hromada českých autorů a já místo toho louskám Jihočeskou houbařskou kuchařku nebo Isaaka Singera.  

Přesto, možná vám v poslední době v ruce nějaká kniha českého autora uvízla. Zaujala vás některá? 

No, ty ambicióznější opusy čtu většinou z pozice nikoli nestranného čtenáře, přeju si a jim, aby to bylo dobré, takže nejsem nad věcí. Ale mám stabilně pár autorů, ke kterým se vracím, protože ke mně promlouvají průběžně. Jenže o těch melu pořád (web je svině, tam to všecko je), a tak je mi hloupé je znovu uvádět. 

Ovlivnil nebo ovlivňuje vás nějaký autor – teď nemám na mysli pouze české spisovatele, ba ani současné.

Kromě těch, kterým jsem vůbec nerozuměl, všichni, od nichž jsem něco četl.  

Rád bych se vrátil zpět k vašemu románu. Narazil jsem v něm na větu, že demokracie je nejmenší zlo. Shodneme na takové „definici“ demokracie?

Neshodneme, poněvadž bychom museli napřed definovat zlo. 

Pokud bychom se pokoušeli definovat zlo, mohli bychom dlouze diskutovat, a přesto bychom se zřejmě nedobrali žádného výsledku. Jak vy vnímáte demokracii? 

Museli bychom si definovat i demokracii, ale obecně řečeno – není to žádná sláva. Každý se stará jen sám o sebe, ostatně jako v jakémkoliv jiném režimu. Líbí se mi pojem prvobytně pospolná společnost, ta mohla mít něco do sebe. Ty nasbírej maliny, ty ulov krtka, ty se směj, ty plač. 

Z vašeho textu je cítit deziluze. Z čeho plyne? Falešné exekuce, vymáhání pohledávek nepřiměřenými způsoby, arogance politiků nebo úředníků, takovými zprávami nás zavalují sdělovací prostředky neustále. Je to hlavní důvod? Nebo je to jen zklamání vašich hrdinů, se kterým se neztotožňujete?

Deziluze snad ani ne, jen konstatování stavu, v jakém jsme se vespolek ocitli. Všechno, co říkáte, patří k věci, ale vyjmenováváním důsledků se nedohrabeme k příčině. To je podobné jako s tím zlem - musí se zvolit měřítko. Ze sdělovacích prostředků spíš cítím zmatek, nesoudnost, univerzální zášť, znechucení, ale taky potřebu se za každou cenu uživit. 

Použil jsem slovo „deziluze“ hlavně proto, že stav, ve kterém jsme, se poněkud liší od toho, jaký jsme si, možná naivně, představovali. 

Deziluze plyne z nějaké předchozí iluze, já si stran uspořádání prostoru, kde žiju, nikdy žádné iluze nedělal. Za bolševika to bylo takové komornější, uzavřenější, upocenější, zasmrádlejší. Teď je to dravější, otevřenější, upocenost a smrádek zůstaly. Jediný posun je v tom, že tenkrát vládly naprosto směšné fráze, kdežto teď jsou lidi aspoň tu a tam nuceni v rámci konkurenčního boje formulovat, takže evolučně jsme zřejmě dál. 

Pocit deziluze prožíváme asi jen my naivnější, kteří jsme si nějaké iluze dělali. I když při zpětném pohledu nevím, na jakém základě. 

O to nic, já jsem taky naivní dost, ale transponuji tu svou naivitu spíš do osobních vztahů. Vyrostl jsem v době, kdy ti rozumnější vnímali stát jako kašpárkové divadlo. Někteří měli autentický důvod válčit s čertem, těm se neposmívám, jen jsem je tehdy nechápal. 

Je to příznačné jen pro nás, případně pro jiné postkomunistické země? 

Deziluze straší po celém světě. Jen je v některých periodách následkem událostí silnější, jindy poleví. 

Zůstalo nám ve vzduchu viset několik slov: zlo, demokracie, zločin. Ještě bychom mohli přidat dobro, svoboda a slovníček pojmů, nad jejichž významy se lidé neshodnou, je téměř kompletní. Přemýšlíte často, kde jsou hranice takových pojmů, nebo to berete jako plané filozofování?

Podle toho, s kým se o věci bavím. Pokud sám se sebou, tyhle pojmy nepoužívám, dá se přemýšlet bez nich. Pokud s někým jiným, shodneme se většinou jakž takž na tom, co znamená pojem svoboda. Zbytek jsou účelově prázdné pojmy, do nichž si každý nastylizuje, co potřebuje. 

Co pro vás pojem svoboda představuje? Spojujete ho i s nezávislostí?

Prostor k přežití. Jakpak bych ho nespojoval s nezávislostí – obě slova znamenají totéž. 

Dokážete si ten prostor vytvořit? Jak se pak vyrovnáváte s tím, že je člověk obvykle závislý na spoustě věcí a mnoha lidech?

Snažím se ho vytvářet a platím za to tím, že závislost na spoustě lidí a věcí hapruje. Málokdo stojí o to, abyste na něm byl závislý, a ten, kdo o to stojí, zase nebývá vhodným objektem závislosti, protože z vaší závislosti cosi těží. 

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů ve vaší práci a nejen práci. Doufám, že budeme mít brzy možnost zalistovat ve vaší další knize.

Rozhovor s Emilem Haklem připravil Jiří Lojín

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení