Rozhovory

V poezii jsem objevila tu nejvhodnější vrbu

1 1 1 1 1 (1 hlas)
il

Drsná, provokativní, dráždivá, zhýralá. A také něžná, milující, pokorná a obětující se. Taková je poezie Věry Orzághové, v literárním světě známé pod uměleckým pseudonymem Vorona. Autorka v básních prožívá zklamání, bolesti, hledá lásku a zároveň překypuje smyslností, touhou i otevřenou sexualitou. To vše zvýrazněno a podtrženo bohémským nádechem, k němuž alkohol a cigarety neodmyslitelně patří. Stylem, drásajícím až na dřeň, se Vorona hlásí k moderní nonkonformní poezii.


knihaTolik anotace k nové e-knize Roztoužená básnířky Vorony Věry Orzághové.

Voroninu poezii mám moc ráda, je to přesně ten typ, kde autorka vyjadřuje své pocity, na nic si nehraje, nic nepředstírá, básně jsou upřímné, nenakašírované. S Věrkou jsem se setkala na srazu jednoho literárního webu a překvapilo mě, že přes svou vyzývavou vizáž, je to velice skromná a nenápadná „holka“. Právě jí vyšla e-kniha Roztoužená, a proto jsem jí položila pár otázek.

Věrko, pamatuji si na tvé první neumělé a neohrabané veršovánky, které jsi tehdy posílala na literární server Mezera. Tehdy jsem tě, a nejenom já, za ně dost kritizovala. Od té doby jsi však udělala obrovský pokrok, stala se z tebe úžasná básnířka a já jsem z tvých básní nadšena. Řekni mi, jak se to stalo, tak rychlý umělecký přerod?

Ani na tu otázku neznám úplně přesnou odpověď. Ten takzvaný přerod se udál v období asi 3 let, kdy po registraci na literární weby jsem se začala aktivně zabývat psaním mých básní. Jen na to, jak k tomu přerodu došlo, fakt můžu jen odpovědět, že to byla taková samovolná záležitost, jako celý můj život mimo jiné. Nic nelámu přes koleno, prostě jen tak proplouvám.

Jsi označována jako „Bukowski v sukních“, předpokládám, že je to tvůj vzor. Jací další básnící tě ovlivnili?

Musím bohužel přiznat, že čtu velmi málo. Jediná kniha poezie, kterou jsem kdysi přečetla, byl Máchův Máj a s tím Bukowskim se to vlastně vyvinulo náhodou. Poté, co jsem napsala báseň „Ušetři si velká slova“, mne někdo na literárním serveru označil za Bukowského v sukni. Tenkrát mi to nedalo a přečetla jsem od něj několik knih básní a musím přiznat, že pak jsem byla ovlivněná, ano, pak jo. Napsala jsem potom asi 10 básní v jeho duchu, než mne takzvaně zarazil současný slovenský básník Pavol Garan, který ve své kritice napsal, že ho kopíruji. Zřejmě jsem tehdy tu takzvanou „ledovou sprchu“ potřebovala, abych zase našla sama sebe.

Tvé básně jsou syrové, autentické, napovídají, že tvůj život je jak na houpačce, že jsi to neměla a nemáš lehké. Nakonec sama o sobě píšeš, že jsi vyrostla v drsných poměrech. Mohla bys nám, prosím tě, něco bližšího o sobě sdělit?

O sobě se mi píše hůř, to právě zvládám s určitým nadhledem jen v mých dílech. Ani tak nějak nevím, kde bych začala, narodila jsem se jako dítě svobodné matky a vzhledem k tomu, že její situace nebyla v té době zrovna jednoduchá, vychovávali mne od malička prarodiče. Svého otce jsem nikdy nepoznala. Babička, negramotná dojička krav, a děda, ve vší úctě k němu, alkoholik, mi dali veškerou lásku, a to bylo to jediné, čeho byli schopni, a vlastně i to, co jsem nejvíc potřebovala. A právě láska vlastně byl můj celoživotní problém, ale zároveň něco, co mne vždycky „nakopávalo“, to hledání a pak zklamání. Kdo četl někdy moje básně, ví, o jakém kolotoči to mluvím.

A co deprese? Anglická básnířka Gwyneth Lewis ve své knize „Slunění dešti“, s podtitulem „Veselá knížka o depresi“, píše, že „psát básně je jak chodit po vlastních bulvách“. Popisuje, jak ji tvorba psychicky naprosto vyčerpává, že u ní neplatí, že by se vypsala z bolů na duši, naopak je psaním poezie ještě prohlubuje. Jak to máš ty?

Pro mne je psaní básní právě lékem na deprese. Vzhledem k tomu, že žiji téměř osamělým životem, potřebuji ty svoje občasné vzruchy nějak ventilovat a v poezii jsem objevila tu nejvhodnější vrbu. Tedy do té doby, než ta díla publikuji, že?

Ano, publikováním neseš kůži na trh. A co se týče básníků, víc než kdokoliv jiný odhalují svůj niterný svět, protože jejich básně, jsou oni. Jaké jsou reakce tvého okolí na takové „obnažování“?

Na jednom čtení mi moje kamarádka řekla „to je přímo duševní striptýz“ a pak s úsměvem dodala: „My jsme rodina puritánů.“ Lidi, co mne znají, to přijímají a často se stane, že si tím stylem získám i nestranné čtenáře či posluchače. Určitě se ale najdou i tací, kterým takové odhalování nesedne.

Jestliže máš ráda nonkonformisty, tak všichni mají velmi pozitivní vztah k alkoholu. Na to se tě však nechci ptát, to má většina populace. Výše zmíněný Charles Bukowski v jedné své knize přiznal, že by bez červeného vína nemohl psát. Účetní mu poradil, aby si alkohol dával do nákladů, když bez něho nic nevymyslí. Zeptám se tě tedy. Píšeš radši střízlivá nebo lehce ovíněná?

Abych pravdu řekla, nejradši píšu, když mě něco napadá samovolně, a na to můžu být střízlivá i ovíněná. Myslím, že od toho se to u mne neodvíjí, ale od čeho ano, to jsou zážitky. Já potřebuji žít prožitky a pak se mi píše nejlépe.

Pohybuješ se, stejně jako já, už několik let na literárních webech. Přispívají sem renomovaní tvůrci jako Pavol Garan či René Vaněk, ale také naprostí amatéři.  Myslíš, že tyto weby mohou člověka v tvorbě posunout? Anebo je to prostě o tom, že v kom dřívá talent, tak se tak jako tak projeví bez ohledů na kritiky na webech? 

Ano, myslím, že mohou posunout, pokud člověk zatvrzele neprosazuje svou a je schopen přijmout kritiku ostatních. Vlastně i já sama jsem díky těmto webům a zpětné vazby na nich urazila kus cesty a domnívám se, že k lepšímu.

Odbočíme od poezie, ty jsi také talentovaná malířka, jeden tvůj obraz je na obálce a další dva uvádí jednotlivé sbírky v knize. Zajímalo by mne, jak se v dnešním světě může výtvarník prosadit?

Prosadit se, to dnes znamená být vidět, a je tomu tak asi nejen ve výtvarném umění. Já sama jsem tuto cestu začala razit až nedávno uspořádáním výstavy mých obrazů, které do té doby byly k vidění pouze u mne doma. Výstava proběhla v září a říjnu tohoto roku v galerii Art Space a vlastně se tím rozjela i tato moje aktivita, co se týká prezentace. V lednu a únoru jsem už na seznamu umělců, na kolektivní výstavu v galerii u Zlatého kohouta.

Tak to ti velmi gratuluji, na výstavu se půjdu ráda podívat, tvoje obrazy obdivuji stejně jako tvé básně. Na závěr si dovolím ještě jednu, možná vlezlou otázku. Máš nádherné zvukomalebné příjmení, které je jak stvořené pro básnířku a o kterém bych řekla, že je slovenské. To bylo příjmení tvého dědečka? 

Ano, moje příjmení je rodné a mám ho po mém dědovi, oba s babičkou pocházeli ze Slovenska. Váže se k němu však taková zajímavost, všichni v naší rodině, kdo to příjmení užívali se psali „Orsz“…jen já se píšu „Orz“…, protože mi na matrice v rodném listě vynechali „s“ a vlastně si toho nikdo do mých 15 let nevšiml, až úřednice, která mi vystavovala OP. Od té doby jsem se začala psát jinak a možná to mělo za následek i to, že jsem umělecky založená, neboť ani moje matka neví, kde jsem k tomuto zaměření přišla.

Tak to máme podobně, můj děda byl také Slovák a psal se „Blaškovič“. Kdežto já za svobodna měla v OP „Blažkovičová“. Věrko, moc ti děkuji za rozhovor.

Ptala se Eva Hölzelová

Kniha obsahuje dvě básnické sbírky, a to Roztoužená a Ztracené doteky. Obě sbírky jsou ozdobeny Voroninými díly.

Roztoužená                             

il

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ztracené doteky

il

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ukázky z Voroniny poezie:

Roztoužená

řekla bych
raději mlč
a neplň jedem
moji lžíci
rozdrážděného hada
v rozkroku

noc je dlouhá
jako chuť
co ukrajuji po krajíci
neb nikdy
nebudeš mi po boku

já vím
jen
za kruh v kruhu opojení
smysly svázané do knih
řekni
co je a není   


Potřetí nalitá dvojka červenýho

začínám pomalu rozumět
i tomu anglickýmu textu
co zní z přehrávače
jen tak
pocitem intuice
v téhle chvíli se nebráním

začínám rozumět
i těm cizím slovům, co používáš
pro vyjádření úplně banálních věcí
protože jsi tak sladce uhlazenej
se svými zákazy dopřát si život

a obdivuji teda
že mě líbáš
s pachutí právě poslední cigarety pod kůží

snad i začínám
v padesáti rozumět mužům
a tolerovat je ve svém životě
jen sobě
sobě nerozumím


Na obloze šedá myš

v její kůži úsměv
na tváři hřeje
až tam kdesi
kam odlétají ptáci, co nesnášejí modrou
v mých očích

na obzoru šodó
a buchtičky pětiletých holek
volají
prosím přidat

trochu slunce na idylický obrázek
máma táta
a kde jsem já?
právě
zas odlétám


Nenaplněná

nechci vědět, kam vedou
tvoje kroky po setmění
s kým uléháš
a jestli se to změní

nechci slyšet slovo nikdy
z úst co nad ránem nepolíbím
teď jsi má vzpruha ty
ne zatracený Jim Beam

co stane se už dál
nechť se stane
herci nechť dohrají
divadlo rozehrané

s věčným klidem v zapomnění
proměň těch pár chvil
to, co zdá se, není deník
písmo v něm by ďábel smyl


Ať si duchové užijí

roztažený stud

svůdnost na kramflecích
v hodině po poledni
vchází s jejich kroky

a vnímání smyslů na šestý
o něčem vypovídá

poprvé cítí
uneseni vlastními únosy z reality   
že osud nechce naposledy

jen zahrát sólo


Pod rouškou svědomí
   
vyplétáš se z vlasů
zlomený hřeben alpského pohoří
učesal zub času
ze zvyku
to jen slova unáhlila myšlenky
anebo naopak

mrtvo
po hlasu blízkosti


A po bouři klidná

sportovec a odpůrce kouření
cha
vražedná kombinace s tou
jejíž duše je naplněna nedopalky cigaret
a ze sportů uznává jen sex

jenže
žádné zaváhání
a pak jen
napojeni na virtuální realitu
uspokojují své chtíče


Vstávám k vlastní zpovědi

svítání mám posunuté
na ranní žrádlo kočky
a ona mi spokojeně zívne do ksichtu

cítím ten pach z její tlamy
a uvědomuji si, že ho vlastně začínám mít ráda
zachycuji jeho impulsy

je v tom cosi přiměřeně úchylného
pak se dívám slepýma očima do zrcadla
v němž žiju

a v tu chvíli vím
že zřejmě překročím hranici
svých zásad


Z deníku osamělosti
   
je půl druhý
stále převaluju postel do polohy sexu
ten harassement mi rozhodil
jo
cítím silně tvou přítomnost přilepenou těsně
k žádostivosti
a prázdno jak v zahradní konvi
možná se právě miluješ se svojí ženou
a já tady
osamělá ruka pro tebe
cítím, že dřív neusnu

půl osmý
kurňa proč nemůžu aspoň jednou spát do desíti
cigára došly
a nejen ty
jsem zas plonk
a já si tady sním o míchaných vajíčkách do postele
po kapsách sedum kaček
a doutník jako záchrana
aspoň trochu nabuzený
pocit štěstí

Aktuality

  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  
  • Zvláštní literární večer Michela Fabera

    Nakladatelství KNIHA ZLIN ve spolupráci s literární agenturou ULITA připravilo u příležitosti návštěvy Michela Fabera v Praze literární večer spojený se křtem jeho nejnovějšího díla –  Knihy zvláštních nových věcí. Předpokládám, že autora není potřeba příliš představovat, asi stačí zmínit, že mu v roce 2014 vyšel v České republice monumentální román Kvítek karmínový a bílý, zachycující viktoriánskou Anglii v příběhu chytré londýnské prostitutky Sugar. 

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Dospělost je mýtus

    Ode dneška soutěžíme o knihu Dospělost je mýtus z nakladatelství CooBoo. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení