Rozhovory

Základem je rešerše

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
autor

„Dáte si kafe?“
„Ano, rád,“ odpovídám podle pravdy, dobrou kávu nikdy neodmítnu.
„Cukr, smetanu?“ zeptá se.
„Ne, děkuji.“
Také si sametově černohnědou barvu ani hořkou chuť ničím nekazí. Teď, když sedíme u šálků voňavé kávy v křeslech, oba pohodlně usazeni nohu přes nohu, může náš rozhovor začít.
Na tomto místě však musím líčení idylického rozhovoru u kávy přerušit. Tomáš Dosoudil se nezabývá beletrií, není přítel fikce a takovou mystifikaci čtenářů by určitě nepřipustil. Je pravda, že jsme se s autorem knihy Se zombiemi se netančí v jeho kanceláři sešli, popovídali si, popili černé kávy i v křeslech jsme seděli, ale hlavní část našeho rozhovoru probíhala korespondenčně, za využití současné technologie – e-mailu.



spisovatelPane Dosoudile, nakladatelství XYZ vydalo nedávno Vaši knihu Se zombiemi se netančí. Mapujete v ní fenomén zombismu způsobem, který Vaši publikaci řadí do kategorie literatury faktu.

Přiznám se, že mne velmi těší, pokud vlastně naznačujete, že by má knížka o zombiích mohla být řazena do kategorie literatury faktu. Sám bych si na takové hodnocení téměř ani netroufal. Téma zombismu totiž zcela jistě patří do oblasti záhad, kde jak víme – „…se to hemží pozoruhodnými indiciemi, nepřímými důkazy a ´poměrně věrohodnými´ svědectvími, ale také množstvím omylů a klamů“, a dodejme, bohužel také spoustou výmyslů a nesmyslů. A právě trvale rostoucí množství těch posledně jmenovaných pak v současnosti vede i k rostoucí diskreditaci „záhadologie“. Ta se tak vlastně dostává do pozice až jakéhosi bludařského protipólu vůči seriózní literatuře faktu. Tím se nikterak nechci dotknout poctivých záhadologů (i když slovo „záhadologie“ se mi z jazykového hlediska moc nelíbí), kterých si vážím, stejně jako mnohdy neuvěřitelného množství prakticky nijak nehonorované práce, kterou vložili do svého bádání.
Pro mne v každém případě je však více než formální kategorizace důležitý můj pocit „čistého svědomí“ vůči čtenáři, tedy to, co zdůrazňuji v každé předmluvě – totiž střízlivý, racionální a pokud možno objektivní pohled na danou záležitost.

Souhlasím s Vámi, že není důležité zařadit knihu do nějaké škatulky, ale Váš přístup k problému, který sice patří do říše záhad, jiné hodnocení nepřipouští. Nesnažíte se o lacinou senzaci, ani nepřicházíte s nějakými obskurními teoriemi a vysvětleními, s jakými mnozí autoři - v představě lepší prodejnosti svého díla - rádi přicházejí. Jak vlastně přistupujete k psaní knihy?


Můj způsob psaní je založen na důkladné rešerši tématu. Využívám samozřejmě internet, na kterém celkem vystačím s dobrou znalostí němčiny a poněkud školskou angličtinou, a dále kvalitní podpůrnou literaturu. Její přínos bych vůbec nepodceňoval, na rozdíl od současného trendu - dle mého soudu - naopak přeceňujícího elektronická média. Jen tak na okraj – najít tolik nesmyslů, kolik se jich vyskytuje na nejrůznějších webech, by se vám v solidní literatuře asi nikdy nepodařilo.
Také se musím přiznat prostě k určité fascinaci rešeršní prací od stolu. Snad to má kořeny v mém odrostlejším dětství, kdy mne okouzloval (což trvá dodnes) jeden Doylův holmesovský příběh – na jméno si bohužel už nevzpomenu. V něm exaktní Sherlock (i když o dnešním internetu samozřejmě neměl ani zdání) pouze na základě indicií daného zločinu, a dále zejména studia inzerátů v novinách, jízdních řádů lodní plavby, možná burzovních zpráv či podobně, nakonec policistům ohlásí, že mají jít v tolik a tolik hodin do přístavu zatknout toho a toho muže, který bude právě nastupovat na tu a tu loď. A tak se také stane, i když to teď určitě líčím nepřesně. A to vše, aniž by Holmes kvůli tomuto případu musel opustit svůj byt. No řekněte, není to úžasné?
Mimochodem, v životě mne rozčilují právě takové ty akční typy, co stále někde pobíhají, někam jezdí, něco organizují a o něčem halasí, a nakonec za nimi stejně nic pořádného není vidět.

Se zombiemi se netančí není Vaše první kniha, že? Co Vás vlastně k psaní přivedlo a jaké byly začátky?

Lze říci, že na počátku bylo, jak to vyjádřit slušně, takové to zdravé naštvání. V několika číslech jednoho jinak celkem přijatelného českého záhadologického časopisu (dnes už bohužel neexistuje), která jsem si někdy kolem roku 2000 náhodně koupil, jsem našel několik nesmyslů, které mne přímo pobuřovaly. Založili jsme se synem webové stránky (dnes už také neexistují) specializované na slušné, vtipné a seriózní vyvracení takovýchto záležitostí. Měli jsme docela dobrý ohlas u střízlivějších čtenářů fandících záhadám. To mne přivedlo ke členství v jednom velkém českém záhadologickém klubu, kde se mi (dodnes!) líbí převažující střízlivý přístup. Stránky jsme pak zrušili, většina článků se stala součástí vnitřních klubových materiálů. Lákalo mne jít s kůží více na trh. Na web si totiž kdokoliv může dát cokoliv. Když vám ale nakladatelství přijme rukopis, znamená to, že již ne kdokoliv cokoliv, ale že právě vaše kniha splňuje určitá kritéria. I když ta samozřejmě mohou být u různých nakladatelství různá. Jedna již několik let úspěšně publikující kolegyně z toho klubu mne v případě mého prvního tématu – SHC (o tom ještě dále) – nasměrovala na příslušnou redakci, a pak už se to rozjelo. Už dávno si hledám své vlastní cesty a mám své vlastní plány, ale dodnes jsem jí za tu pomoc velmi vděčný.

Je těžké v současné době najít pro druh literatury, kterou píšete, nakladatelství ochotné je za přijatelných podmínek vydat?

Co se týče hledání nakladatelů, tak jsem bohudíky zatím neměl větší problémy, i když jde vždy o více pokusů. Ale jejich podniknutí mne dnes již nestresuje, prostě myslím, že najít nakladatele se s určitým úsilím dá. Dle mé zkušenosti je třeba přitom věnovat pozornost zejména dvěma záležitostem: Jednak jde o vhodnou prezentaci autorovy dosavadní práce (pokud nějaká je). Nakladatele prostě zajímá, co už máte za sebou. Dále je důležité provést si přiměřenou „tématickou analýzu“ současné produkce uvažovaného nakladatelství a snažit se do ní prostě trefit; resp. si podle ní vybrat odpovídající nakladatelství. Pro většinu nakladatelství je také významné, zda jsou k textu k dispozici i obrázky, i když u Zombií mi to chválabohu odpustili.
Získávání obrázků je vzhledem k autorským právům záležitost poměrně delikátní, ale vypracoval jsem si na to již svou metodu. Je naprosto legální, ale více bych raději neprozrazoval.


Pokud se vrátíme k původnímu tématu, k tomu, o čem píšete. Jaký je vlastně Váš vztah k záhadám?  Stavíte se k nim racionálně a snažíte se pro ně najít za každou cenu nějaké přirozené vysvětlení, nebo věříte, že jsou okolo nás jevy, které se přirozeným vysvětlením vzpírají?

No jo, jak se na to všechno vlastně dívat? Kdysi jsem na vysoké škole vystudoval technickou chemii a zatím mne nic nepřesvědčilo, že by se náš svět jakkoliv vymykal přírodním zákonům. Nicméně myslím, že mu lze přiznat dvě zvláštnosti: jednak – k přírodním zákonům nepochybně patří i zákonitosti počtu pravděpodobnosti. Ty ovšem dovolují, že v naprosto nepatrné míře mohou nastávat i velmi málo pravděpodobné jevy.
Za tu druhou zvláštnost je třeba považovat jistý prvek principiální nepoznatelnosti, který se v našem světě vyskytuje. Příroda, či chce-li někdo, tak třeba Bůh, nám nikdy nedovolí zcela dokonale nahlédnout pod pokličku svého kuchtění. To je exaktně prokázaný poznatek fyziků, ve své nejzákladnější podobě známý už od roku 1927 jako Heisenbergův princip neurčitosti, platící pro elementární částice. Samozřejmě, dá se donekonečna spekulovat o tom, nakolik lze tuto objektivní formu nepoznatelnosti, uplatňující se v kvantové mechanice, extrapolovat i do našeho makrosvěta.
Domnívám se tedy, řekněme, že mezi nebem a zemí mohou velmi vzácně nastat poměrně překvapivé jevy, které možná nikdy nedokážeme vysvětlit, které se však přesto nevymykají platnosti přírodních zákonů. Nemyslím si ale, že obě výše zmíněné „zvláštnosti“ našeho světa by k výskytu takových jevů poskytovaly tak bezbřehý a barvotiskový prostor, který se svými divokými fabulacemi snaží vytvářet nejrůznější fantastové. Myslím ty, kteří za každým rohem hned vidí upíra či jinou obskurní bytost, mimozemšťany, kteří běžně nakládají a dokonce obchodují s energiemi, jejichž existence nikdy nebyla objektivně prokázána, a tak podobně. Osobně se raději držím poněkud více při zemi. A o tom zas je ona fantasty tolik nenáviděná Occamova břitva, známá dokonce již z přelomu 13. a 14. století. Ale to už bychom se dostávali moc daleko.

Přesto existuje mnoho lidí, kteří tvrdí a jsou skálopevně přesvědčeni, že se setkali s nadpřirozenými jevy. Jejich množství se nedá vysvětlit přírodními fluktuacemi.

To jsme mluvili o objektivních záležitostech okolního světa. Ale velkou roli v našem životě hraje naše nitro, náš subjektivní psychologický svět, chcete-li – duše. Rád čtu, pokud možno v originále, názory C.G. Junga na tyto záležitosti. Hodně nás ovlivňuje naše podvědomí, či přesněji – dle Junga – kolektivní nevědomí opírající se o soubor dávných archetypů. Mimo to jsme pod vlivem nejrůznějších vlastních i převzatých představ. Jung tvrdí, že skutečné je vše, co působí. Tedy nejen objektivní realita, ale právě i nejrůznější představy a psychické vlivy. To vše na nás působí zcela nepochybně. Málokdo z nás si je však ochoten přiznat, že za těchto podmínek pak v jistých situacích mnohdy vidí právě to, co vidět chce; nebo co si myslí, že by vidět měl.

Naše hlavní téma je literatura. Takže – co Vy a knihy. Máte nějaké oblíbené autory nebo dokonce literární vzory?

Jako odrostlejší kluk jsem miloval Ludvíka Součka, později, už kritičtěji, jsem občas četl něco od Dänikena, ještě později třeba A.C. Clarka, nebo klasika – Raye Bradburyho. Beletrie, až na úplné výjimky (včetně několika právě zmíněných) mne nikdy moc nebavila, což trvá dodnes. Dnes čtu především „podpůrnou“ literaturu, tvořící nezbytný pomocný informační podklad pro mé psaní. Její rozsah je velmi široký – podle toho, co právě potřebuji. Zahrnul bych sem určitě Bibli, již zmíněného Junga, v poslední době třeba německé internetové výtahy z Heisenbergových filozofických názorů, také knížky o alchymii, historické příručky apod. Ovšem pravou lahůdkou je třeba takový historický přehled přírodovědných a technických objevů, nebo Ottova všeobecná encyklopedie.

Sáhnete v současné době po nějaké beletrii? Jaký k ní máte vztah?

Co se týče beletrie, občas si něco víceméně náhodně a nesystematicky přečtu.  Nejraději mám takovou tu „nedávnou povídkovou klasiku“ – již zmíněného Clarka, Bradburyho, ale také Jeroma Klapku Jeroma, Doyla, Chestertonovy nebo také Čapkovy povídky. Ale to je nostalgická minulost. Mám dojem, že současná beletrie jde do značné míry směrem takového povrchního detailismu, kdy víme, co hrdina snídá, kdy se sprchuje, jakým jezdí autem nebo jaké kravaty má v oblibě. Nechápu, co na tom může někoho zajímat. Mne tedy, s prominutím, vůbec nic. Také bych řekl, všichni jsme dnes štvanci času, a kdo chce mít čas na psaní, tak už ho prostě nemá na čtení. To jsou paradoxy, že? Nebo abych to tak nevyhrocoval, alespoň na čtení něčích výše uvedených pustých fabulací.

Jak jsme se už zmínili, máte na svém kontě další knihy. Můžete nám je ve stručnosti představit? Jakým tématům se věnují?

Vzhledem k mému původnímu vzdělání a k jedné dřívější oblasti mého pracovního zaměření mě jako autora zajímají především témata „hořlavá a výbušná“. K nim, s trochou té záhadné a hororové příchuti, patří i fenomén samovolného vzplanutí osob (SHC – Spontaneous Human Combustion). Knížka o tomto jevu, která vyšla v roce 2007, byla zároveň mou první. Je to o děsivé záhadě, na níž, jak je v takových případech přímo klasické, mnozí věří, zatímco mnozí jiní ji rozhořčeně zavrhují.
Do této tématiky patří i druhá knížka (vydaná letos v únoru), zaměřené méně hororově a více historicky. Zabývá se vybranými kapitolami z historie využití ohně a (chemického) výbuchu k válečným účelům, tedy tak nějak – od řeckého ohně k nitroglycerinu. Nejde ovšem o žádné suše naučné povídání, protože za veškerými látkami tohoto druhu a jejich válečným využitím stáli vždy pouze lidé. Takže je zde uvedena především řada poutavých epizod ze života jednotlivých vědců, vynálezců či dobrodruhů, kteří se v této oblasti angažovali. Ale pozor, na jejím počátku sehráli významnou roli i alchymisté, což je veřejnosti celkem málo známé. Proto se také knížka jmenuje Elixíry ohnivé zkázy.

Vaši poslední knihu jsme čtenářům přiblížili v recenzi Máte rádi zombie? uveřejněné v našem magazínu. Určitě by však byl zajímavý Váš  pohled na vlastní dílo a důvod, který vás k jeho napsání vedl, či podnět, který Vás inspiroval.

Pro mne to byl jakýsi oddechový „krok stranou“ od původní „ohnivě výbušné“ tématiky, na kterou ale zase pomalu sbírám síly. Bohužel záhada zombismu je v očích veřejnosti zdiskreditovaná stále rostoucím množstvím fantasticky vyfabulovaných filmových hororů, které nemají jakoukoliv oporu v realitě. Mne na tomto tématu naopak zaujalo zřejmé úsilí badatelů, pátrajících ve 20. století na haitském venkově po podstatě zombismu a po jeho možných reálných případech. Shrnuji a komentuji zde výsledky tohoto pátrání, včetně názorů zapřisáhle skeptických. Záhada je tak sice poodhalena, nicméně – jak tomu ostatně asi má být – stále zůstává záhadou. Stranou jsem nakonec neponechal ani přiblížení způsobu, jakým zombie byly filmově ztvárňovány v počátcích vzniku tohoto hororového žánru. Vedle toho všeho se čtenáři dovědí, že (a proč) se se zombiemi opravdu netančí.

Mohou se čtenáři těšit na další Vaše knihy? Jakým tématům byste se rád věnoval?

Jak již bylo řečeno, od „extrémního úletu“ k zombismu bych se rád opět vrátil k tématům ohnivým a výbušným. V poslední době mne dost zajímá souvislost vývoje těchto záležitostí na úrovni chemicko-historické, s vývojem vědy, průmyslu, ale samozřejmě také válčení. Vývoj válečnictví, ať se to komu líbí nebo ne, k tomu všemu prostě patří. Patří k onomu tolik vzývanému i zatracovanému technologickému rozvoji naší civilizace. A nezapomeňme, že to celé začalo vlastně alchymií. Rád bych se proto pokusil o pár témat vybraných z tohoto pozoruhodného a bohatého dění. Takže vlastně v duchu dost podobném již zmíněným Elixírům, ale tentokrát by mne zajímalo něco blíže naší současnosti. Zatím uvažuji asi o dvou konkrétních námětech, ale ty bych si raději nechal pro sebe. Nemám co tajit, ale spíš proto, že to celé nakonec, vlivem života v naší překotné době, možná dopadne úplně jinak.

Děkujeme! Přejeme Vám, aby všechny Vaše plány vyšly a ať narazíte na mnoho záhad, které by zajímaly Vás, čtenáře a samozřejmě i nakladatele.

S Tomášem Dosoudilem rozhovor vedl a kávu popíjel Jiří Lojín


Doporučujeme

Aktuality

  • Cena Česká kniha pošesté

    Cena Česká kniha je opět tady, tentokrát již 6. ročník. Každoročně vás informujeme o knihách, nominovaných na vítězství, postupně tak, jak se zužuje jejich výběr. V šestém ročníku došlo k jedné zásadní změně, o níž se dočtete v následujícím textu, převzatém z tiskové zprávy organizátora.

    Číst dál...  
  • Březnová Pevnost láká na Logana i Roberta Fabiana

    Venku se konečně začíná oteplovat, takže březnovou Pevnost si můžete vzít třeba na blízkou lavičku. Z obálky na vás vykoukne vousatej Logan alias Wolverine, který právě vstupuje do kin. Vzhledem k velikosti a zajímavosti tohoto projektu se není čemu divit, že se jedná o téma měsíce. Ale jestliže nejste jeho příznivcem, nemusíte se vůbec bát. Na následujících stranách se dočkáte mnoha jiných článků i recenzí.

    Číst dál...  

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Co když je to nebe?

    Ode dneška soutěžíme o knihu Co když je to nebe? z nakladatelství Pragma. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení