Vždy už k sobě budu hledat lidi, co září, a práci, která inspiruje. Michal Konštacký pro VašeLiteratura

• 

Rozhovory

Vytvořeno 25. 3. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Nejezte hříbata! je knižní prvotina lékaře a spisovatele Michala Konštackého. Michal Konštacký zosobňuje kompilaci lékařského poslání, lidskosti a představivosti. Rozhovor jsme připravili takřka na kotníku mezi Istanbulem a Curychem. Poté, co jsem dopsala recenzi jeho knihy, jsem zůstala ležet na lůžku a vidina letenky do vlasti se rozplynula. Čekajíce na operaci, jsem s autorem nachystala dnešní rozhovor. Je kritický, ale jeho slova jsou loajální s kolegy z oboru. Kdo z nás dnes může říci, že jeho práce je i posláním?

Vyrostl jste v česko-francouzské rodině. Co pro vás znamená čeština? Jsou pro vás oba dva jazyky „mateřské“?

Doma mluvíme česky, anglicky a francouzsky (dříve i jinými jazyky, ale nakonec jsme náš rodinný Babylon zredukovali na tyto tři). Jak to mám s francouzštinou, se dočtete až v druhé knize, tak nebudu raději předbíhat. Miluji češtinu a možná je to z některých textů poznat. Jen jsem si říkal, že musím spěchat s psaním, než díky pobytu v cizině přijdu o rozmanitost a hravost českého jazyka.

Kde jste s rodiči v severní Africe žili? Jaké máte vzpomínky?

Bydleli jsme v Libyi od mých deseti let skoro čtyři roky a mám na tu dobu báječné vzpomínky.  Pro mě to jsou vzpomínky na život v poušti a u moře, na první lásky a na mou vlastní maminku. Všechno je zalité sluncem vzpomínkového optimismu, a ten šílený režim vnímáte jako dítě jen někde z povzdálí. První měsíce jsme žili v poušti na začátku Sahary, což je pro desetiletého kluka nepřekonatelné dobrodružství.  Když někde řeknu, že jsem byl jako dítě v Libyi, tak mě všichni hrozně litují. Jako dospělý bych nejspíš vnímal jinak, že vám lezou do pokoje škorpióni, nefunguje klimatizace, štípou vás hejna komárů a v noci máte v pokoji 35 stupňů Celsia. Byl jsem tam docela dlouho, ale nenapsal jsem o tom ani řádku. Musím to někdy napravit.

Kdy jste si řekl, že se chcete věnovat medicíně? Jaké obory vás zajímaly tehdy a které dnes?

Svoje vůbec první místo jsem dostal na gynekologii v Litomyšli, ale nakonec jsem nastoupil na 2. Interní kliniku v Hradci Králové, kde jsem léčil pacienty, postgraduálně studoval a učil mediky. Každý internista chce dělat kardiologii, ale mě moc bavila gastroenterologie. Nějakým řízením osudu jsem se nakonec dostal na kardiologii. Nyní pracuji v respirační medicíně a navíc v cizině, čili od mých původních plánů je to na hony daleko. K medicíně mám velký respekt. Baví mne se učit nové věci a v medicíně je pořád co objevovat a nad čím žasnout. Být lékařem je koníček na celý život.

Srovnávat české a zahraniční lékařství by bylo příliš laciné. V čem jsou čeští lékaři lepší? Co je hlavní nedostatek české péče (v rámci daného systému)?

Máme stejné výhody jako Češi v jiných oborech – jsme kreativní, pohodáři, umíme improvizovat a máme často dobré vzdělání – možná víc tradiční a hlubší. Když se to někomu povede zkombinovat se západním typem vzdělání, tak má velmi slušné šance prosadit se téměř kdekoliv.
Nedostatky českého zdravotnictví jsou námětem na knihu. A ne úplně veselou. Naše zdravotnictví je postaveno na rakousko-uherských základech. Třeba velká vizita na interní klinice znamená, že přednosta vyrazí na obchůzku po odděleních, za ním jdou profesoři, vrchní a staniční sestra, docenti, asistenti, mladí lékaři, medici, sestřičky a někdy i žákyňky. Dohromady skupina dvaceti až třiceti lidí. Pak polovina zúčastněných poslechne pacienta fonedoskopem a důležitě pokývá hlavou. Všechno je až obřadně formální. Lékař musí umět veškeré výsledky zpaměti a diskutovat s nadřízeným o jeho názoru je skoro smrtelný hřích. Čerstvě po nástupu jsem měl ze svého šéfa takový strach, že jsem nebyl schopen při prvních vizitách mluvit a současně dýchat. Když jsem pracoval v Dánsku, byl jsem překvapený, že se mě někdo ptá na můj názor, nebo si můžu kdykoliv vlézt do pracovny svého profesora a učit se tam v noci. Naše zdravotnictví postrádá víc otevřenou a plochou strukturu řízení a moderní management.
S tím souvisí i způsob, jakým je zacházeno s lidskými zdroji. Ten je často téměř na úrovni otrokářství (úmyslně trochu přeháním). Máme deset lékařských fakult chrlících mediky - sousední srovnatelně velké Rakousko jen tři nebo možná čtyři.  Doktoři jsou pak laciná pracovní síla. Většina lékařů odcházejících do ciziny je překvapená, jak dobře je tam s nimi zacházeno. Já mám v životě jednu velkou povzbudivou jistotu, že tolik práce a takový stres jako ve špitále už snad nikdy v životě dobrovolně mít nebudu. Pak je tu otázka platu lékařů. Ty sice samy o sobě nejsou příliš vysoké, ale v našich nemocnicích jsou otevřeny dveře dokořán šedé ekonomice, a to v různých odstínech šedi. To je tak šílená Pandořina skříňka, že to snad ani nechce nikdo vědět. Čili máte systém, kam nasypete poměrně chytré lidi, ty špatné platíte a blbě se o ně staráte a oni mají tři možnosti: 1) žít v zatrpklé askezi, 2) odejít pryč, nebo 3) více či méně se adaptovat na stávající podmínky. Vždy mne rozesměje, když média vytáhnou na světlo nějakého lékaře vydávajícího se za strážce morálky. Ten pak tvrdí, jak celá rodina nosí jedny tepláky a nevadí jim nízký plat, protože se rádi otužují studenou vodou. Ono se ten systém špatně kritizuje a reformuje zevnitř, protože neexistuje nikdo, kdo nemá máslo na hlavě.
Přemýšlel jsem, že bych si alespoň založil firmu pomáhající lékařům trochu čestnějším způsobem kapitalizovat jejich znalosti třeba v mezinárodním výzkumu a podobných aktivitách, aby nemuseli odcházet do ciziny. Doufám, že se k tomu jednou dostanu.

Skutečně jste dostal místo ve výzkumu za „bodyguardování bývalého prezidenta Havla“? A proč vám nepomohla tlačenka při přijímacím pohovoru do diplomatického sboru?

Ono to nebylo úplně místo, ale taková čestná výpomoc. Začalo to ve chvíli, kdy měl Václav Havel jednoho bodyguarda a byl čerstvě propuštěný z vězení. V Hradci Králové na něj čekalo sto tisíc lidí a on se potřeboval bezpečně dostat davem. V tu chvíli jsem se nachomýtl trochu jako Jára Cimrman k jednání s jeho lidmi a domluvil s nimi, že ho bude doprovázet náš oddíl karate. Celkově jsme ochraňovali bývalého prezidenta Havla možná pětkrát, šestkrát. Jednou dokonce i při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové. Řada mých týmových kolegů se dostala ke kariéře profesionálních bodyguardů nebo pracovali v různých zásahových jednotkách. Možná dnes ani netuší, že za to můžu já. Mě lákala medicína a tohle celé byl pro mě jen námět na další fejeton. Naposledy jsem mluvil s Václavem Havlem před pár lety v Bruselu v jedné restauraci v centru, ale nemyslím, že by si na mne pamatoval. Možná mám teď lepší práci než v diplomatickém sboru, kde by mi chyběla medicína. Ale třeba na to ještě jednou dojde. (pozn. redakce – jak Michalu Konštackému zavařila „tláča”, se dočtete v jeho povídce Diplomat).

Ve světě už nějakou dobu vytvářejí mobilní operátoři systémy (pozn. red. Ericsson) tzv. telemedicíny, které pomáhají zachraňovat lidi v odlehlých oblastech. Jaké je tedy uvažování tzv. reformátorů českého zdravotnictví o tom, že by se prodloužila doba příjezdu záchranného vozu k pacientovi?

Ačkoliv jsem pracoval na záchrance, tak o tomto návrhu moc nevím. Přijde mi, že nejde o to prodloužit dobu příjezdu k pacientovi, ale ochránit formálně záchranáře. Určitě je to velmi citlivé téma, protože mnohdy rozhodují doslova vteřiny a takto to zdánlivě vypadá, že o ně budeme připraveni. Záchranná služba prošla téměř nepozorovaně velkými změnami za poslední roky a mám pocit, že se její fungování hodně zefektivnilo. Na druhou stranu, v řadě případů mohou první pomoc podat lidé kolem, protože často platí, že čím dřív, tím líp. Buďme rádi, že žijeme v České republice, kde si lidé navzájem stále pomáhají. V loňském létě jsem se byl podívat v nedalekém Alsasku a u krajnice tam klečel schvácený pán odněkud z jihu Španělska. Pokazilo se mu auto, neměl mobil a dostal těžký astmatický záchvat. Uprostřed vinařského ráje, jednoho z nejkrásnějších míst na světě, mu nikdo tři hodiny nepomohl. Domluvili jsme se při loučení v žertu, že příště pomůže on zase nějakému českému turistovi někde v Alicante a jsme si kvit. Rád pomáhám ostatním.

Používáte vtipné obraty, jste vtipálek? Je nějaká zlomyslnost, o které jste v Nejezte hříbata! nenapsal?

Píšu o lidech kolem sebe a několik fejetonů takto odpočívá v šuplíku, protože by se dotyčný urazil a do smrti smrťoucí se mnou nepromluvil. I přes určitou selekci moji blízcí špatně snášejí, že jsou častým námětem mých literárních děl. Není to tak dávno, co jsem cestoval s jedním kolegou profesorem, a ten jako jedinou podmínku našeho společného letu požadoval, abych o něm nenapsal fejeton. Nakonec se ani moc nezlobil, když se v jednom poznal. Mám i několik zážitků, se kterými jsem se ještě vnitřně nesrovnal, a tudíž bych o nich nikdy nepsal. Občas v sobě nosím dlouho námět, sbírám střípky informací a najednou mám nutkavý pocit, že je celá skládačka hotová a já to všechno musím okamžitě napsat, jinak nedojdu klidu. Je to taková akutní exacerbace chronické grafomanie. V podstatě neškodná úchylka.

Důvodů pro hledání alternativního oddechu má jistě lékař mnoho, co bylo impulsem pro psaní u vás osobně?

Psával jsem na gymplu do šuplíku a pak jsem začal znovu až před několika lety. Skvělým impulsem jsou pacienti, rodina a přátelé. O našem Honzíkovi (pozn. syn autora) by se dala napsat samostatná kniha a určitě si jednou společnou knihu vyrobíme, protože si ji zaslouží. Mám moc rád život a hledám ve svém okolí podobně posedlé lidi. Někteří lidé úplně září a je radost být v jejich blízkosti. Hodně mne inspirovala Barcelona a život ve Španělsku. Je to nejúžasnější město na světě a jedno z míst, kde jsem doma. Ve Švýcarsku se fejetony a povídky líhnou o poznání pomaleji, ale je to tu zajímavé jiným, takovým klidnějším způsobem.

Už jste „přestěhoval mravence“, abyste mohl dokončit druhou knihu?  O čem bude?

Mravenci se nepozorovaně odstěhovali sami (asi pod tlakem mých výhrůžek) a nyní dělají společnost některému ze sousedů. Druhá kniha bude z cest po světě a ze života v zahraničí. Už mám obsah z větší části hotový, zbývá dopsat asi pět fejetonů, celé to přepsat a proškrtat. To mi trvá nejdéle, nicméně bych byl rád, aby byla na příští Vánoce hotová. Ale to trochu předbíhám, protože jsem ještě pořádně nepokřtil Nejezte hříbata!. Nosím v hlavě spoustu námětů a útržků, které chci poskládat a zabalit do nějaké fikce, čili po druhé knize možná přijde román. Taky jsme začali s kamarádem Standou vymýšlet námět na scénář. Musím méně spát, abych to všechno stihnul.

Jaké jsou vaše další profesní plány?

Pracuji nyní v Curychu jako lékařský ředitel, což zní na autora humorné prózy poměrně seriózně. Mám kolem spoustu báječných kolegů a větší část dne spolu vtipkujeme a panuje tu skvělá atmosféra. Každé pondělí se těším do práce, protože mě to tu baví. Bohužel i sem dolehly reorganizace, tak netuším, co bude dál, ale nejistota je součástí této práce. Už jsem si na to trochu zvykl. Až si budu hledat příští práci, tak nejraději typu „jaký si to uděláš, takový to máš”. Vždy už k sobě budu hledat lidi, co září, a práci, která inspiruje.

Přejeme hodně štěstí a děkujeme za rozhovor