Rozhovory

Michaela Klevisová: „V budoucnu se k dostihovému prostředí nejspíš ještě vrátím“

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
mk

Jméno Michaely Klevisové je známo především milovníkům detektivek. Na svém kontě má už tři úspěšné romány, přičemž poslední Dům na samotě, vydaný roku 2011 nakladatelstvím Motto, je už téměř vyprodaný, a tak se dočká 30. ledna době dotisku (recenzi tohoto románu naleznete ZDE). Jak vznikal román Dům na samotě? A zakládal se děj na nějaké skutečné události? To prozradila samotná autorka v rozhovoru pro náš magazín.



mkNechala jste se při psaní románu Dům na samotě inspirovat nějakou skutečnou událostí? Nebo je v něm vše zcela smyšlené?

Inspirovala jsem se skutečným domem. Ten patří mé kamarádce. Před několika lety koupila starý mlýn, který pomalu rekonstruuje. Jeden čas v něm bydlela sama, což spousta lidí nechápala. Mladá ženská na samotě? Co tam dělá? Nebojí se? Často za ní jezdím a to místo má tak silné kouzlo, že mi už od začátku bylo jasné, že dřív nebo později z toho prostředí napíšu knížku. Hrdinka Domu na samotě ale nemá s mojí kamarádkou nic společného – tedy samozřejmě kromě bydlení v tom tajemném domě. Mám zásadu, že nepíšu o skutečných lidech. Jakmile bych se pustila do psaní o někom skutečném, pořád bych se musela cenzurovat, jestli v knížce není něco, co tomu člověku ublíží nebo se ho to dotkne. Smyšlené postavy a zápletky mi dávají absolutní svobodu.

Děj románu se částečně odehrává v prostředí dostihových stájí. Je vám toto prostředí blízké? Nebo jste musela všechny informace vyčíst z knih, případně se přeptat lidí „od koní“?

V dostihovém prostředí jsem jako doma. Od dětství miluju koně, a tak mě rodiče asi jako šestiletou poprvé vzali na dostihy. Sami ke koním netíhnou, ale věděli, že mi tím udělají radost. Od té doby jsem od jara do podzimu terorizovala celou rodinu tím, že nedělní oběd musel být snědený nejpozději ve dvanáct, aby se stihlo dojet do Velké Chuchle na dostihy. A podobně posedlá jsem dodnes, ačkoli z rodiny ani kamarádek tuhle moji vášeň nikdo nesdílí (což mi ale vůbec nevadí, protože je fajn mít něco jen svého, takový svůj svět, do kterého člověk uteče, když si potřebuje vyčistit hlavu).
Líbí se mi, že v dostihovém sportu hraje velkou roli vztah člověka a zvířete. Když člověk zná i informace ze zákulisí, najde tam spoustu silných příběhů. Třeba příběh klisny, které zemřela matka, majitel ji odchoval na lahvi s mlékem a ona mu teď vyhrává velké dostihy. Příběh mladé jezdkyně, která byla senzačně druhá v nejdůležitějším dostihu roku, ale vzápětí měla těžký úraz a jezdit přestala. Na dostihy ale nezanevřela a teď trénuje, protože koně jsou prostě vášeň a je těžké od nich odejít. Znám z toho prostředí několik lidí, ale při psaní knížky jsem s nimi nic konzultovat nepotřebovala. Mám to všechno v hlavě a spíš jsem se musela krotit, abych to s informacemi o koních a dostizích nepřeháněla a neodradila tím od čtení lidi, kteří si na tohle prostředí nepotrpí. V budoucnu se k dostihovému prostředí nejspíš ještě vrátím.

A jak se vám psal román z venkovského prostředí? Pocházíte vy sama z vesnice, nebo z města?

Narodila jsem se a kvůli práci dál žiju v Praze, ale asi nejsem typický městský člověk. Vyrostla jsem na periferii a většinu času jsem trávila v teplácích venku. Dodnes jsem nejraději na chatě v kraji, odkud pocházel děda. Pozvání na večírky, módní přehlídky a podobné akce už většinou odmítám, jsou ve své podstatě všechny stejné a je to umělý svět, který mě nefascinuje. A než abych večer šla do kina nebo restaurace, tak si radši ty peníze ušetřím na benzin na výlet do přírody. Připadá mi, že lidi se přírodě odcizují a pramení z toho spousta jejich problémů. Neexistuje přece lepší balzám na nervy než ticho uprostřed lesa! Když je člověk srovnaný s přírodou, snadno se srovná i sám se sebou. No a právě z toho důvodu jsem se na knížku z venkovského prostředí strašně moc těšila. Při psaní Domu na samotě jsem utíkala ke dvěma věcem, které mám ráda: k přírodě a koním. Asi proto je mi ta knížka ze všech tří nejbližší.

knihaRomán skvěle popisuje spletité mezilidské vztahy. Osud které postavy vás nejvíce zasáhl? A která postava vám byla nejbližší?


Bylo mi líto Renaty, holky z dětského domova, která touží po zázemí a ve své naivitě dělá spoustu chyb. Soucítila jsem s Indym a Naděždou, kteří přišli o syna, a jejich život se pak začal ubírat nesprávným směrem. Zasáhl mě i osud Olgy, která byla srovnaná s tím, že s manželem nemají děti, dokud jí nedošlo, že on si je pořád ještě pořídit může – s jinou ženou. Když ale nad tím tak přemýšlím, ani jedna z postav mi nebyla výrazně bližší než ty ostatní. Životní zkušenost žádné z nich nemám.

Velikou proměnou prošla postava inspektora Bergmana. Můžeme se v budoucnu těšit, že by po jeho boku nastálo stanula nějaká žena? Nebo máte v plánu ponechat ho v roli samotáře?

Bergman vždycky bude duší vlk samotář, ale sám asi nezůstane. Na druhé straně si ho nějak nedokážu představit ženatého, usazeného... To mi k němu nejde. Postava nejspíš projde ještě dalším vývojem, ten ale nechci prozrazovat.

Jak dlouho jste pracovala na sepsání románu? A jak práce probíhala?


Dům na samotě mi zabral nejméně času ze všech tří knížek. Psala jsem intenzivně přesně půl roku. Zjistila jsem, že důležitá je kontinuita – je lepší udělat si jeden týden v měsíci volno a nepřetržitě pracovat na knize, než občas vyšetřit pár hodin a věčně se od rukopisu odtrhovat. Naštěstí jsem novinářka na volné noze, takže si můžu práci více méně organizovat podle svých potřeb. Kdybych musela chodit do zaměstnání pět dní v týdnu na osm hodin, myslím, že by byl s psaním knížek konec.

Vymyslet název románu asi není také nic lehkého. Napadl vás ihned, nebo byly ještě nějaké jiné názvy ve hře? A jak název románu ovlivňuje nakladatelství?

Většinou píšu příběh bez názvu nebo s nějakým pracovním názvem a ten oficiální vymyslím, až když po mně nakladatelka chce anotaci, aby se mohla chystaná knížka propagovat. Třeba v případě Zlodějky příběhů z prostředí televize jsem přišla se třemi verzemi názvu a s paní Romanou Přidalovou z nakladatelství Motto jsme vybraly ten nejlepší. Ale Dům na samotě byl jediná varianta, kterou jsem nabídla. Asi proto, že na začátku stál onen skutečný dům... Napadají mě samozřejmě i poetičtější názvy, ale myslím si, že čtenáři detektivek na ně nejsou zvyklí. Uvidíme, možná si příště jeden takový prosadím.

foto


Jak na psaní románů pohlíží vaše okolí? Podporuje vás, nebo spíš nechápavě kroutí hlavou s poznámkou, že byste se měla věnovat „něčemu užitečnějšímu“?

Přítel i maminka mě podporují. A nejen to, oni mě často i popohánějí. Slýchávám: „Měla bys psát.“ Na moje knížky se těší a fandí mi. Asi bych psala, i kdybych doma takovou podporu neměla, ale takhle je to mnohem jednodušší. Často se mi víc chce na výlet, než si sednout k počítači. Je dobré, že mi někdo připomene, že už se blíží termín odevzdání rukopisu. A když se kamarádky ptají, kdy už si budou moct novou knížku přečíst, je to ta nejlepší motivace.

Berete psaní spíš jako povolání, nebo jako zábavu? A myslíte si, že mají spisovatelé u nás šanci psaním se uživit?


Psaní knih beru jako své povolání, ačkoli mě živí hlavně psaní článků pro časopisy a noviny. Moje knížky se na zdejší poměry dobře prodávají, ale přesto si nemůžu dovolit věnovat se jen jim. Náš trh je malý, prodat pět tisíc výtisků se už považuje za úspěch. Dům na samotě je momentálně skoro vyprodaný, ale v lednu vyjde dotisk, takže knížka zase půjde sehnat. Jenže propagace literatury je u nás nedostatečná a s detektivkami je to ještě horší. Dalo mi velkou práci přesvědčit recenzenty, že ačkoli píši příběhy s kriminální zápletkou, snažím se, aby každá moje knížka byla současně i dobrým románem. Po vydání Domu na samotě si mě konečně všimly i velké deníky. Loni se o moje knížky začala zajímat Česká televize, dostala jsem nabídku na vznik seriálu o inspektoru Bergmanovi. Námět je schválený, jenže mezitím se v televizi vyměnilo vedení a vůbec není jisté, jak to všechno dopadne. Pořád doufám, že to vyjde. Jaké větší ocenění své práce si autor může přát?

Pracujete nyní na dalším románu s inspektorem Bergmanem? Pokud ano, mohla byste nám prozradit, na co se mohou čtenáři těšit?


Když dokončím knížku, potřebuju nějaký čas odpočívat, hledat inspiraci. Dnešní doba je strašně rychlá, všichni chtějí všechno hned, jenže aby byl příběh dobrý, musí v autorovi uzrát. Mám zatím rozmyšlené dva detektivní romány: jeden z prostředí redakce módního časopisu, druhý z Národního parku Šumava. Nejspíš vyhraje ten redakční, aby si tentokrát na své přišli čtenáři, kteří mají raději městské prostředí. I když glorifikace redakčního života ve stylu seriálu Dokonalý svět se u mě nedočkají, kulisy mého příběhu budou mnohem syrovější.

foto


Nechtěla jste někdy zkusit i jiný žánr než detektivku?

Nosím v hlavě námět na román, na sbírku povídek, v šuplíku mám pár rozepsaných nedetektivních věcí. Jenže tím, že hned moje první detektivka měla u čtenářů úspěch a byla vyhlášena Nejlepší detektivkou roku 2008, si mě tenhle žánr připoutal. Nakladatelka po mně chce další romány a mně to nedá a soustředím se na ně, protože je samozřejmě příjemné vědět, že čtenáři už na moji novou knížku čekají. Když jsem dopsala Dům na samotě, váhala jsem, jestli se teď nemám pustit do něčeho jiného. Jenže ta knížka se rozprodala strašně rychle, mnohem rychleji než předchozí dvě. Je vidět, že mi čtenářů přibývá. Takže jsem si vymyslela další kriminální zápletku...

Jakou knihu jste v poslední době četla? Doporučila byste nějakou našim čtenářům?

Předevčírem jsem dočetla Příběh Lucy Gaultové od irského spisovatele Williama Trevora. Toho autora mám moc ráda, píše s citem, umí čtenáře vtáhnout do děje. Má smysl pro detail, pro křehkost chvíle, pro poetiku, což mi v dílech mých vrstevníků často schází. Předtím mě zaujala novela No a já od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan. Je napsaná s nesmírnou lehkostí a pojednává o touze změnit svět k lepšímu a o tom, že i když třeba nedosáhneme svého, mělo smysl se snažit. Obě knížky vyšly v posledním čtvrtletí, dají se sehnat a můžu je vřele doporučit.

Děkuji vám za rozhovor. A doufám, že se vám bude další detektivní příběh psát stejně dobře jako Dům na samotě.

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení