Rozhovory

Neumím říkat ne, přiznává David Šváb

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
ds

David Šváb je mi blízký svou skromností, pílí, pečlivostí a hlavně tím, že navštěvoval stejné gymnázium jako já (i když já o mnoho let dříve, kdy se ještě nejmenovalo Oty Pavla). Literární akademii Josefa Škvoreckého absolvoval v roce 2008, je členem tvůrčí skupiny Hlava nehlava a na autogramiády chodí hrdě s kravatou, na níž je logo skupiny.



Sportovní redaktor ČTK kromě článků pro sportovní fandy píše povídky do sborníků tvůrčí skupiny (Ruce vzhůru, 2009, a Noční můry nespí, 2011), vydal sólovou biografii Jan Koller (2010), rediguje knížky se sportovní tematikou, zaštiťuje další projekt Hlavy nehlavy slibující velmi zajímavý titul pro český trh a ještě jezdí na besedy či hraje fotbal v týmu autorů proti mužstvu čtenářů v Sedlčanech. Mám pocit, že nemá čas na spánek, nebo mu někdo nadělil delší dny.

Davide, jak jsem zjistila, chtěl jste po gymnáziu studovat žurnalistiku, aby z vás byl dobrý sporťák. Na poslední chvíli se vám podařilo nastoupit na LA Josefa Škvoreckého – jakou vám akademie dala „výbavu“ do života sportovního redaktora?

Sportovní výbavu mi LA podle očekávání nedala žádnou, vždyť málokterý literát je zapálený sportovec a fanoušek. Ale to jsem ani nepotřeboval. Pro mě bylo především důležité, že mě naučila o psaní přemýšlet i jinak než jen jako o popisování sportovních zápasů, a jsem přesvědčen, že bez akademie bych nebyl schopen napsat své povídky a knihu.
V této souvislosti musím zmínit především dvě jména. Lektorka Literárního myšlení Michaela Bečková mě naučila, jak při čtení knih přemýšlet o autorově postupu a jak umět knihu rozebrat tak, abych si z toho vzal poučení pro vlastní tvorbu. A velmi důležitou osobou v mé cestě mezi autory je hlavně spisovatelka Ivona Březinová. Právě ona má velkou zásluhu na tom, že tolika studentům Literární akademie vyšla kniha. Nevím tedy, jak je to u mých kolegů, ale já vím, že bez ní bych dnes asi literaturu nepsal a věnoval se jen žurnalistice.
Akademie mi také dala širší pohled do mediálního světa. A i když se to může zdát trochu nečekané, tak právě z LA se rekrutovalo už několik sportovních novinářů (já vím o pěti) a teď jedna studentka psala bakalářskou práci na téma ženského basketbalu. 


Litoval jste někdy, že jste se nedostal na vyvolenou žurnalistiku?


Ani jedinkrát. Když jsem se hlásil na žurnalistiku, ještě jsem netušil, že existuje Literární akademie. Původně jsem na ni šel jen na rok s tím, že se pak znovu pokusím o žurnalistiku, ale už po pár měsících na akademii jsem věděl, že jsem doma. Dokonce si dovolím říci, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Tímto chci ještě jednou poděkovat rodičům, že mi studium na soukromé škole umožnili.
Přitom hrozilo, že se na LA nedostanu. Při cestě na přijímačky jsem měl totiž svou jedinou dopravní nehodu. Naštěstí se vše rychle vyřídilo a já jsem stihl dorazit na test na poslední chvíli.

Sport je určitě vaším velkým koníčkem a dnes i zaměstnáním – které sporty máte na starosti a které jsou pro vás ty nej?

Já osobně si vážím všech sportovců, ale zvláštní slabost mám pro míčové kolektivní sporty, jako basketbal, který jsem dlouho aktivně hrál i trénoval malé děti, fotbal, volejbal a podobně. Sám mám problém se sporty, při nichž se musí něco držet v ruce, jako jsou tenis, badminton, hokej, protože když musím něčím do něčeho tlouci, tak mi chybí potřebný cit. Asi nikdy nezapomenu na svou jedinou vzpomínku na hraní hokeje v poli. Pokaždé, když se ke mně dostal puk a já se ho snažil zachytit na hokejku, tak jsem upadl. To bylo sice v deseti letech, ale hned jsem věděl, že hokej pro mě nebude. Maximálně v brance, kam si tedy stoupám pravidelně i u fotbalu. Chybí mi totiž tak trochu pud sebezáchovy, takže do sebe nechávám dobrovolně trefovat míče a na rozdíl od jiných neuhnu, ani když mi míč letí do obličeje. Teď nedávno jsem takhle málem přišel o oko, když mě do něj trefil míč. Nakonec to ale dobře dopadlo.
A právě fotbal je sport, kterému se jako novinář věnuji nejčastěji. A to jak tomu českému, tak i zahraničnímu. K tomu často píši o basketbalu. Teď jsem se zrovna vrátil z Polska, kde české basketbalistky získaly čtvrté místo na mistrovství Evropy. Často ale sloužím i jako náhradník za kolegy, takže se příležitostně věnuji téměř jakémukoli sportu.

Máte vzor mezi autory, jejichž díla se dotýkala či dotýkají sportu? Pokud ano, prozradíte nám jejich jména a důvod, čím vás zaujali, okouzlili, v čem vás směrují?


Asi by bylo divné, kdybych jako absolvent gymnázia Oty Pavla neobdivoval Otu Pavla. On byl opravdu velmi talentovaný, ale že bych ho doslova považoval za svůj vzor, to nikoli. Tehdy sportovní žurnalistika fungovala úplně jinak a nemyslím si, že by se v dnešní době internetu podobný sportovní cestopis, jako byla Dukla mezi mrakodrapy, stal tak populární jako tehdy. Něco podobného zkouší televizní komentátor Jaromír Bosák, ale i jeho Deníky dnes už nejsou tak populární jako před lety.
Jinak je docela problém najít kvalitní autory sportovní literatury. Docela dobré čtení je kniha Ve stínu tribuny od Iana Plenderleitha. Již klasikou je Fotbalová horečka od Nicka Hornbyho. Na české scéně patří k elitě sportovních fejetonů Jan Šmíd. A o docela zajímavý projekt se pokusil autor pod pseudonymem Paul Tuma, který zpracoval téma fotbal = náboženství v knize Football Faust. Celkově je ale sportovní literatura docela málo rozšířený žánr. Je totiž určen hlavně pro mužské čtenáře a těch, zdá se, výrazně ubývá. Maximálně se věnují detektivním a vědecko-fantaskním žánrům. Proto se málokdo odhodlá k napsání knihy se sportovní tématikou. Já si ale dal předsevzetí, že se o to jednou pokusím a napíšu smyšlený příběh ze světa sportu.

Přináší vám vaše práce podněty pro vlastní literární činnost?

Určitě. Nyní třeba pomáhám studentům LA jako odborný poradce při vzniku sbírky pohádek o sportovcích a musím říci, že si to hodně užívám. Všechny ty sportovce, které vídám na hřištích a stadionech, totiž najednou mohu vidět jako Popelky, prince, zlobivá dítka a lze je nechat potkávat se s vodníky, skřítky a dalšími pohádkovými bytostmi. A když má člověk ony sportovní vědomosti, hned se to píše jednodušeji.

Všichni si stále stěžujeme, že nemáme na nic čas. Kde bere sportovní redaktor prostor na vlastní tvorbu, případně na redigování titulů?

Já si také stěžuji, že nemám čas, ale jak říká moje kamarádka Zuzka Frantová, je jen na nás, jestli si ten čas chceme udělat. Mým velkým handicapem je to, že se snažím každému vyjít vstříc a že neumím říkat ne. Tím si na sebe nabaluji práci navíc, které se musím věnovat na úkor svého osobního života. Ale na druhou stranu, když je to práce, která mě baví, tak toho nelituji. Je ale fakt, že spousta lidí si o mně myslí, že jsem workoholik. Tak to ale není pravda. Jen když mě má práce baví, věnuji jí více času, než je nutné.


V loňském roce jste vydal svou prvotinu – biografii Jana Kollera. Bylo těžké získat informace od tohoto „velikána“ české kopané?

Sám Koller se nechtěl na knize podílet, protože si nemyslí, že by o něm kniha měla vůbec vyjít. Proto jsem se musel spoléhat pouze na archivy a sběr informací, které se o tomto skvělém fotbalistovi objevovaly v minulosti. Hodně mi pomohlo i to, že jsem si o něm vedl od dětství takový svůj vlastní archivek. Měl jsem tak k dispozici články i z úvodu Kollerovy kariéry, kdy u nás ještě nebyl v takové míře rozšířen internet. Právě sběr informací byl nejnáročnější částí při přípravě knihy. Samotné psaní už zabralo zhruba čtyři týdny.

Co si na Janu Kollerovi považujete nejvíc?

Jeho skromnost. A že zůstal obyčejným člověkem. Nikdy si nehrál na primadonu jako někteří fotbalisté. Podle mě je příkladem, že každý kluk z vesnického klubu může dosáhnout na vrcholový fotbal.

Jaký pocit máte ze své první knížky?

Rozporuplný. S knihou jsem sice spokojen, protože vím, že jsem do ní dal ze sebe to nejlepší a že se mi podařilo to, co jsem chtěl, aby to byla pocta Kollerovi. Ale trochu mě mrzí, že se mi nepovedlo nechat Kollera knihu autorizovat, i když jsem se o to snažil. Věřím ale, že jsem napsal knihu tak, že tam není nic, co by nebyla pravda a co by bylo zkreslující.

knihaToužíte zpracovat biografii i dalších českých sportovců, vaše zaměstnání tuto cestu téměř evokuje, nebo se teď budete věnovat jen fiktivním příběhům?


Nevím, jestli přímo toužím, ale určitě bych jednou rád ještě podobnou životopisnou knihu napsal. Ale už určitě jen ve spolupráci s oním sportovcem. Ale asi až za pár let, až si vytipuji nějakého sportovce, který je teď v začátcích kariéry nebo který třeba ještě ani nezačal. Současné hvězdy totiž už buď svou knihu mají, anebo nemají příliš zajímavý životní příběh.
A co se týká fiktivních příběhů, tak těm bych se také rád věnoval. Mám dva vymyšlené, ale u mě je problém, že se k psaní fikce těžko motivuju. Baví mě to vymýšlet a neustále si to v hlavě představovat a vytvářet si fiktivní svět. Ale ve chvíli, kdy to začnu převádět na papír, tak mě ta chuť přejde, protože to nikdy není takové, jak si to v hlavě vymyslím. Ale věřím, že se mi tento problém podaří odbourat.

Známe vaše povídky ze sborníků Hlava nehlava – zatím jednu detektivku a dva horory. Kde jste se cítil víc doma? Při vyšetřování Záhady staré lebky, nebo snad v Zubech za plotem či s Poslem smrti?

Určitě se mi snáze psaly horory. Dlouho jsem vymýšlel téma, ale když přišlo, tak ze mě horory vyjely poměrně rychle. U detektivky to bylo obráceně. Téma mladého Sherlocka Holmese jsem vymyslel pro kolegyni, ta se toho však brzy zřekla, tak jsem se do toho pustil sám. Jelikož ale holmesovka nepatřila do mého čtenářského repertoáru, musel jsem nejdříve vše nastudovat. Pak jsem náhodou narazil na článek o tom, že byl autor Holmese Sir Artur Conan Doyle zapleten do jednoho slavného podvrhu. Potom už to šlo rychle.
Právě článek v časopise byl pro mě ale inspirací i při hororu Posel smrti. Když jsem si přečetl o tom, že se některým lidem stalo, že se sami sobě zjevili před smrtí, hned jsem věděl, že to je téma, které chci zpracovat. 

Teď se věnujme další vaší aktivitě – besedy se čtenáři. Besedujete s nimi rád? Co vám besedy přinášejí?

Rozhodně nepatřím k autorům, kteří by se vyhýbali kontaktu se čtenáři, ale zároveň to není tak, že bych ho vyhledával. Jsem totiž od přírody introvert, který má problémy s vystupováním před větší skupinou lidí. Přesto jsem rád, když dostanu možnost povídat si se čtenáři. Zvláště když jsou to děti, kterým mohu pomoci proniknout do literárního světa.
Teď naposledy jsem měl besedu v sedlčanské knihovně, kde jsem zároveň pomáhal vyhlašovat čtenářskou ligu. V Sedlčanech je to vždy příjemné a i tentokráte to bylo velmi milé. Děti se sice zpočátku styděly podobně jako já, ale postupně se to rozjelo hodně dobře. Dokonce jsme hráli s dětmi fotbal přímo uvnitř knihovny a naštěstí se vše obešlo bez větších škod. Trénovali jsme totiž na zářijové utkání, kdy si s místními dětmi zahrají fotbal spisovatelé a ilustrátoři. A já doufám budu moci být znovu přítomen.


Měl jste před besedou strach, že posluchače nezaujmete (já mám vždycky strašné obavy), stal se vám někdy opravdu velký trapas?

Teď naposledy jsem ten strach měl, protože jsem měl mluvit o sportu a právě knize o Janu Kollerovi. A jelikož přítomny byly hlavně děti nižšího věku, obával jsem se, že je to nebude až tolik zajímat. To se zčásti potvrdilo, ale jelikož jsem s tím trochu počítal, připravil jsem si i pohádku, kterou jsem o Janu Kollerovi napsal. A snad to zabralo, když pak chtěly děti podpisy přímo na ruce, jak u nějaké „popové hvězdy“.
A co se týká trapasu, tak na žádný velký si nepamatuji. Celkově mám ale problémy se čtením svých textů nahlas. Když mi totiž byly tři roky, tak jsem si překousl jazyk a málem mi upadl. Teď kvůli tomu mám ale problém s vyslovováním a občas se zasekávám. Když se mi to stane při čtení, tak začnu být nervózní. To se pak trochu trapně cítím.

Prozradíte nám své literární plány pro budoucí rok?


Kromě přípravy sbírky pohádek o sportovcích zatím žádné jiné literární plány nemám. S mými kamarády z Hlavy nehlavy přemýšlíme nad tím, jakému tématu se budeme společně věnovat. Většina by už chtěla zkusit napsat něco pro dospělé či dospívající, tak uvidíme. Ke sportovním tématům je ale asi nepřemluvím, do toho se budu muset pustit sám.

Tak ať se daří a děkuji za rozhovor.


David mi svými odpověďmi potvrdil to, co při setkání s ním vždycky pocítím – slušnost, skromnost, talent. Těším se na jeho „sportovní“ knížky a věřím, že i slovník sportovní publicistiky jaksepatří obohatí. Hraní se slovíčky mu totiž opravdu jde.

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Dospělost je mýtus

    Ode dneška soutěžíme o knihu Dospělost je mýtus z nakladatelství CooBoo. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení