Lukáš Kadlec: "Nejraději se nořím do imaginace, její pohled mne uhranul doživotně"

• 

Rozhovory

Vytvořeno 6. 7. 2010 2:00

Autor: Marta Šimečková

O výsledcích literární soutěže Hořovice Václava Hraběte jsme vás již na našich stránkách informovali. Dnes vám přinášíme rozhovor s Lukáš Kadlecem, který v současné době studuje na Masarykově univerzitě, několik let se věnuje literární tvorbě a především zvítězil v již zmínené soutěži v oboru poezie.

O čem nejraději píšete? A co pro vás psaní znamená?

Psaní pro mne znamená nekonečnou potencialitu a zlomyslnou bezmocnost zároveň. Stejně jako myšlení, stejně jako lidství. Nejraději se nořím do imaginace, její pohled mne uhranul doživotně.

Máte nějaké literární vzory?

Nerad se nechávám ovlivňovat či si připouštět vlivy jiných autorů, či se snad někomu snažit připodobnit, přesto jsem si oblíbil hláskovou instrumentaci a zacházení se zvukomalbou u K. Hlaváčka a "atmosféričnost" textů Gérarda de Nerval. Celkově mám nejraději Francii 19. století, atmosféru, životní styl, literární styl apod.

Jak vznikla vaše vítězná poéma? Patříte k těm, kteří nad básní tráví několik hodin, dní... nebo je to okamžikový „zkrat“, kdy musíte napsat to, co v danou chvíli cítíte?

Přiznám se, že při psaní nepozoruji příliš čas, ale každé slovo ke mně přichází jako kůň, kterého je  třeba buď dlouho krotit, nebo je poddajný jak vlhká louka pod jeho kopyty. Poéma usebírání vznikala: od listopadu minulého roku do května roku letošního.

Ve své  poémě každého čtenáře zarazí bohatost lexika i obrazných vyjádření. Máte k tomuto stylu blízko odjakživa, nebo jste dříve tíhnul třeba ke zkratkovitosti a menší patetičnosti?

Pocitově jsem měl k jistým stylovostem blíže, než k tomu mnou psanému. Snažím se pociťované ladit s prováděným. Mnohdy je to velmi obtížné.

Co pro vás znamená výhra v literární soutěži Hořovice Václava Hraběte?

Žít určitý čas s pocitem, že v kosmu možná funguje určitý vztah sounáležitosti.

Zkoušel jste štěstí v některých jiných literárních soutěžích?

Nechtěl bych svou odpovědí zpochybnit význam jakýchkoliv podobných či nepodobných literárních soutěží, ale i přes vítězství v HVH zůstávám nadále vůči soutěžím značně skeptický. Pravděpodobně mi ani v nejbližší době nepřijde spojení literatura – soutěž zrovna nejšťastnější. HVH byla první soutěž a první místo vůbec, kde jsem se rozhodl své texty zaslat. Nikdy jsem své texty jinam neposílal. Již delší dobu jsem měl potřebu získat nějakou zpětnou vazbu, nyní jsem již zase na (předpokládám) delší čas nasákl k další nepotřebě se na literárním dění veřejně účastnit.

Proč  si myslíte, že by neměla být literatura spojována s literárními soutěžemi?

Nemyslím si, že by neměla být literatura spojována s literárními soutěžemi. Pouze se mi zdá, že stanovisko v soutěži může být sporně určující (či vymezující), vzhledem k nejistotám souvisejícím s přijetím. Stručně řečeno, jde o onu "soutěž", nikoli jen ve smyslu literárním, které nerozumím. Soutěživost je pro mne náhražkou za jinou, hlavnější pohnutku.

Myslíte si, že čtenář není pro autora nezbytně nutný? Jaký má pak literatura bez adresáta smysl?

Každý autor je zároveň čtenářem sebe i ostatních (bez rozdílu). Ptáte-li se na psaní – ve stavu bez sebe, pak na tom nezáleží. A jaký má pak literatura bez adresáta smysl? Někdy i sebezáchovný. Vzdát se názvů a forem, nedělat hranice mezi literaturou a životem, řád neudávat jiný než přirozený.

Myslíte si, že dnešní poezie nabízí „prázdné žvásty“?

Opět bych se raději vzdával "hodnocení", podobně jako "soutěže". Použít soudu ano, ale ne ve formě hodnoty. Dnešní poezii příliš dobře neznám, ale tu, kterou jsem měl možnost číst, ve mne zachovala dojem vyprazdňování a naplnování. "Starší" poezie také.

Ono je vůbec otázkou, co je kvalitní a nekvalitní poezie. Jak se podle vás může hodnotit kvalita básnického díla?

Může, ale nemusí. Možnost je příliš široká, než aby byla nutná. Proto jsme zde (myšleno nejen v tomto případě) nenávratně ztraceni – bez pevného bodu. Když se rozplynou otázky, nebude třeba odpovědí, zatím jsem stále ve fázi otázky.

A to mě  zase navrací k těm literárním soutěžím – nemají třeba ony pomoci čtenářům zavaleným desítkami a stovkami nových básnických sbírek pomoci při výběru toho, co skutečně obsahuje krásné slovo?

Na tom závisí spíše medializace či renomé soutěží samých a také, dle čeho se čtenáři při svém výběru řídí. Za ukazatele by postačila statistika, nakolik se – například konkrétně u nějaké soutěže – dali čtenáři inspirovat při volbě četby.

Co byste vzkázal milovníkům poezie?

“Ty se ptáš mne. Já se ptám tebe. Tohle je láska.”... zatím jsme stále ve fázi otázky, dosud milujeme, milujeme život, jenž je otázkou. Bojíme se ptát a chceme milovat...

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho inspirace při dalším psaní.