Rozhovory

Jiří Holub: „Používám psaní i jako terapii“

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
autor

V letošním roce Jiří Holub překvapil své čtenáře knížkou pro dospělé Zádušní mše za hraběnku (Knižní klub). Aby si to nerozházel u náctiletých, napsal hororovou povídku Cop, která vyšla ve sbírce Noční můry nespí (nakladatelství XYZ). Co je u něho nového – na to jsme se ho zeptali právě teď.



Jiří, čtenáři tě mají „zavedeného“ jako „děckaře“, teď najednou knížka pro dospělé. Půjdeš dál tímto směrem, nebo o tebe mladí čtenáři nepřijdou?

Určitě nepřijdou! Pokud vše dopadne tak, jak má, nová dětská knížka spatří světlo světa ještě v letošním roce. Psát pro děti mě baví, uspokojuje, naplňuje. Stejně tak mě ale baví dospělé věci. Spíš zůstanu takovým tím kočkopsem, který bude dál dělat a psát to, co ho baví, bez ohledu na věk, třídní postavení, pohlaví, barvu pleti, množství cukru v moči… K dětské tvorbě ale stejně inklinuju asi víc, takže pokud se někam vyprofiluju, bude to spíš ten barevnější, báječnější svět, kde jsou prázdniny, voda v rybníku jako kafe, noc plná cvrčků a netopýrů a učitelky s obkladem na hlavě, které nechtějí vidět po dva měsíce jediné dítě, včetně toho svého.

„Hraběnka“ se odehrává na Červené Lhotě, k tomuto zámku se váže i titul Vzpoura strašidel vydaná v předchozím roce. Čím tě Lhota okouzlila, že se stala kulisou mnohých tvých knih?


Červená Lhota je moje první velká láska. Přišel jsem na ni původně jako praktikant, který si tam měl odkroutit svůj měsíc povinné praxe, jenže nějak se to zvrtlo a já nakonec na Lhotě zůstal dalších pět let. Po praxi mi kastelán nabídl stálé místo, tak jsem se nastěhoval, napřed do Domečku před zámkem, za rok do zámku. Ráno mě budil splav a šumění lesa, večer nakukoval měsíc, prostě idyla se vším všudy. Od té doby uteklo asi už 13 let, vystřídal jsem za tu dobu několik jiných hradů a zámků, ale Lhota zůstala a asi navždy zůstane tou malou a přesto velkou červenou jedničkou.


Co mne velmi zaujalo v tvém novém románě, je motiv česko-německých vztahů – německá šlechta opouští po válce Čechy, přestože se právě zde cítí doma. Všichni zaměstnanci na „pány“ rádi vzpomínají, proto se rozhodnou pro v sedmdesátých letech riskantní akci … Jak jsi přišel k tomuto námětu, je podklad příběhu pravdivý?

Pravdou je, že specielně na Lhotě nikdo nevzpomínal na rodinu špatně. Z vyprávění pamětníků vyznívalo, že na dobu „za pánů“ vzpomínají docela rádi. Knížka je spíš zhmotněním toho, jak jsem si celý příběh rodiny představoval já. Na Lhotě bylo po večerech spousty času na přemýšlení, takže se celý ten nápad začal líhnout už někdy dávno právě tam. Nakonec kombinuje skutečnost i fikci. Pravdivý je třeba záměr ministerstva, které chtělo ze Lhoty udělat chalupu. Co se hlavního příběhu týče, já nemám hrozně rád, když se všechno hází do jednoho pytle. Jsi Němec? Tak jsi automaticky „ten zlej“.  S tímhle se špatně smiřuji, proto používám psaní i jako terapii. Velmi živě si pamatuju, jak jsem knížku psal. Bylo to v Chile, tamního léta, ležel jsem úplně propocený v houpací síti, notebook na břiše, mlátil do kláves jak smyslů zbavený a hrozně prožíval to, co jsem ze sebe chrlil. Teď dělám na podobném tématu – Sudety – a „užívám“ si to stejným způsobem. Myslím, že tady bude záhodno zmínit, že nejsem pro vracení zabaveného majetku na základě Benešových dekretů, ani o znovuosídlení pohraničí původními obyvateli. Jen mi to téma přijde silné, proto si ho vybírám a „po svém“ na něm pracuju.

A co děti – budou mít co číst od Holuba?

O děti se nebojte. To spíš o ty dospěláky. Dětem chystám zatím asi nejbláznivější knížku s pracovním názvem: Jak se zbavit Mstivý Soni. Je to o partě žáků z malého městečka, kteří se rozhodnou zbavit se své neoblíbené učitelky. Lehké to mít rozhodně nebudou. Čtení si určitě užijí i rodiče, protože se při psaní myslelo i na ně, a tak je knížka opět trochu „neurvalá“ a místy „dvojsmyslná“ plná hříček, které „poberou“ spíš dospěláci, prostě další „Holubovina“, která jedny pobaví, další příšerně rozčílí – co si to ten chlap dovoluje, takhle formovat a kazit naši mládež? K tomu všemu je nespisovná a přidrzlá… čímž chci říct, že se trochu poťouchle těším, až se mezi děti dostane a začne „působit!“

Jsi členem tvůrčí skupiny Hlava nehlava, mám pocit, že i jeden z nejaktivnějších – jak jsem zaznamenala, od roku 2006 ti vychází alespoň jedna povídka v nějakém sborníku a od roku 2009 i jedna sólová knížka ročně. Co je pro tebe těžší – napsat povídku na téma dané skupinou (dobrodružství, detektivka, horor) nebo si hledat námět sám?


Ono se řekne nejaktivnější – já jsem měl spíš víc štěstí než ostatní. Podařilo se mi vydat několik knížek a trochu si předušlapat cestičku. Nevím, jak to chodilo dřív, ale dneska vydat samostatný projekt, pokud nejste někdo známý, nebo minimálně jeho příbuzný, to je nadlidský úkol. Publikovat jednu povídku ve společném celku, to z nikoho spisovatele neudělá. Nelze čekat, že se objeví nakladatel, který si povídku přečte, zamiluje se do ní a okamžitě nabídne kontrakt. Měl jsem prostě kliku, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Tím chci hájit ostatní členy, kteří se teprve urputně snaží prolomit tu začarovanou bariéru, za kterou čeká nakladatel mateřského vzezření a chování, jemuž padnou do náruče a pod jehož ochrannými křídly vydají ty skvělé věci, které zatím podřimují v šuplících, noteboocích, hlavách, nehlavách… Píšu raději svoje věci, ale nebráním se ani zadanému tématu, tedy, pokud mi sedí a pokud nejde úplně mimo mě. I tady vidím potřebu určitě přizpůsobivosti. Mnohá nakladatelství si sama řeknou: Teď zrovna frčí piráti! Napište nám něco s touhle tématikou! A tak to autor udělá, a když jsou nadřízení spokojeni, vydají pak i něco, co napsal sám, z čiré radosti…

Když se vrátím ke knížkám pro děti – první se jmenovala: Kolik váží Matylda? – příběh o Karlíkovi s tmavší pletí napsaný úžasnou dětštinou. Kam na ni chodíš? Myslím tím tu dětštinu.


Tak to je zrovna jediná věc, která mi jde úplně sama. Táta vždycky říkal, že někdy přijde rozum s léty a někdy přijdou léta sama – u mě došlo asi právě k tomu druhému efektu. Jsem pořád ještě dítě, a jak to vypadá, lepší už to se mnou nebude. Uvidím, jak dlouho mi ta empatie vydrží. Kdo ví? Třeba dětem přestanu rozumět, třeba se jednoho dne probudím a zjistím, že „ten radostnej hlásek“ v hlavě už neslyším a že mě přeci jen dospělost dohnala. Brr, hrozná představa!

Vím, že jezdíš na autorská čtení – jak děti reagují na tvé texty? Inspirují tě setkání s nimi?

Jezdím už naprosto minimálně. Oproti tomu, jak moc jsme vyráželi s tvůrčí skupinou během studia, se dá říct, že vlastně nejezdím. Důvod je prostý, časově náročná práce. Od dubna do listopadu se skoro nehnu z místa a v zimě, když konečně přijde volno, vyrážím za teplem. Pracovat, relaxovat, psát. To mi jde nejlíp, když je kolem zelené ticho, maximálně šumí nějaký ten oceán, vzduch má tak 38 stupňů, vlhkost 90 % – to je moje ideální prostředí, kdy spím, jím, tvořím. Takže na besedy a čtení zbývá úplné minimum času. Neodolám zahraničním nabídkám. Do Chrudimi nejsem schopný dojet, zato do Dánska nebo na festival do Prešova, to se můžu přetrhnout. Ale slibuju, že i do té Chrudimi časem dojedu!
Děti jsou samozřejmě velká inspirace! Stačí je chvilku poslouchat nebo je pozorovat. Samotná Matylda vznikla vlastně díky dětem a všetečné otázce, odposlechnuté právě od nich v tramvaji. Na druhou stranu – nejsem úplná Dáda Patrasová – a vím naprosto jistě, že bych třeba nechtěl učit a být pořád jen s dětmi. Vyhovuje mi takové to zdravé kombinování dětí a dospěláků kolem sebe. S tím žít umím.

V současné době jsi kastelánem na Státním zámku Hrubý Rohozec – stane se snad i on kulisou některé z budoucích knih?

Použiju slova Jamese Bonda:  „Nikdy neříkej nikdy!“ S Rohozcem je to trošku složitější. Pořád se na něj snažím nějak přehnaně nezvykat. Skoro dvacet let se rozhoduje, zda se vrátí v restituci, nebo zůstane státu. Nechci se moc vázat, protože zítra může být všechno jinak. Tady je právě to krásné dilema. Píšu o návratu šlechty na Lhotu a sám se v případě Rohozce návratu bráním. Je pravda, že tady je situace složitější, pokud se zámek vrátí, nedostane ho nikdo z původních majitelů, ale zcela historicky nesouvisející lidé. A z toho já osobně nemám dobrý pocit. Budou mít k zámku nějakou vazbu, když chybí těch tři sta let „provázání se zámkem“? Nevytěží pouze vybavení, které se prodá, a nenechají vybydlený zámek spadnout? Nebyl by to první, ani poslední případ, proto mi račte prominout mou nedůvěru. Kdo ví, jednou třeba o Rohozci napíšu knížku, která bude úplným opakem Zádušní mše…

Má vůbec kastelán čas na psaní během sezony? Nebo může tvořit jen mimo ni?


Už jsem to v nějaké otázce nakousl. Zvládám psát, ale raději píšu někde, kde mě nic nespojuje s prací a myšlenkami, které by mě odváděly od psaní. Nejlepší je jiný kontinent, jiná kultura, jiný svět. Tam to jde samo. Na zámku je to boj, únava po práci, přátelé, kteří tu bydlí a se kterými trávím večery… Není to žádná legrace, po dni provázení, práce na kase, papírování, převážení a přenášení mobiliáře, organizování svateb, koncertů, nočních prohlídek, si ještě sednout a začít psát. Přes sezonu spíš sbírám střípky, zapisuju si poznámky, napíšu kousek, abych přišel na to, jakým stylem chci příběh psát, občas se donutím a udělám čtyři, pět začátků, ale to je asi tak všechno. A pak přijde zima, do ledna se klepu a nadávám, protože já vážně nejsem zimní tvor, v půlce ledna rozmlátím kasičku, vypíšu si všechnu nasbíranou dovolenou a za dvanáct hodinu už jsem někde v teple, kde to jinak voní, jinak mluví a jinak chutná… a najednou to zase všechno jde!

Prozradíš nám, co pro nás chystáš v nejbližší době?


V současné době se připravuje k vydání v Nakladatelství JaS nová dětská knížka Jak se zbavit Mstivý Soni, která by při troše štěstí mohla ležet pod vánočními stromky. Ve fázi vzniku je knížka pro dospěláky, která se odehrává v poválečných Sudetech. Nese pracovní název Prostě na mě zapomněli. Pořád odkládaná knížka, která se motá kolem rasové odlišnosti, Problém jménem Vilík, je ve třech čtvrtinách, a co se dětí týče, mám rozepsanou novinku s názvem Něco jako Alík. Ale kde rukopisy skončí… a zda vůbec uvidí tiskařskou čerň, to je zatím těžké odhadnout.

Za čtenáře budu věřit, že Jirkovy rukopisy neskončí v kulatém šanonu (tak říkáme doma koši na odpadky), ani v šuplíku, ale že budou těšit jeho nadšené čtenáře, ke kterým se řadím i já. A slibuju, že jako vedoucí redaktorka Nakladatelství JaS pro „nás“ udělám maximum.

 

Aktuality

  • Prosincové akce v knihovnách

     

    Chcete vědět, co zajímavého se děje v knihovnách a jaké akce si pro své čtenáře připravily? Pak sledujte rubriku Knihovny, v níž vás budeme pravidelně informovat o dění v knihovnách a akcích s nimi spojených.

    Číst dál...  
  • Prosincová Pevnost ve znamení Star Wars

    Opět nastal ten správný čas a na pultech trafik se objevil další díl fantasy a sci-fi časopisu Pevnost. Venku už se značně ochladilo, proto si ho vezměte k hořícímu krbu a při jeho čtení se trošku zahřejte. I když některá jeho témata jsou lehce mrazivá. Na co se můžete těšit?

    Číst dál...  

Doporučujeme

icon 10x10px eKNIHOVNA.cz – knihy, noviny, časopisy 24 hodin denně.
icon 10x10px KURZY ANGLIČTINY Navštivte ukázkovou hodinu zdarma!

Nové komentáře

Doporučujeme

icon 10x10px Atraktivní práce pro všechny, kteří si věří.
icon 10x10px SMS zdarma do všech sítí.

Soutěž

  • Soutěž o knihu Tři metry vášně

    Ode dneška soutěžíme o knihu Tři metry vášně z nakladatelství Motto. Pokud správně zodpovíte tři jednoduché soutěžní otázky a usměje-li se na vás štěstí při závěrečném losování, kniha bude vaše.

    Číst dál...

Z čtenářského deníku

  • Drašar

    Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

    Číst dál...  
  • Biblický příběh, který se odehrává na americkém venkově

    John Steinbeck se narodil roku 1902 v Kalifornii. Vystřídal mnoho různých profesí a získané zkušenosti potom uplatňoval ve svých knihách. Patřil k autorům takzvané ztracené generace zažil první světovou válku a ve svých dílech popisuje bídu, které byl svědkem. Vyzdvihuje krásu kalifornské krajiny a sílu lidského ducha, naopak silně kritizuje násilí, zákeřnost a vypočítavost. Získal Pulitzerovu cenu i Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejznámější knihy patří Hrozny hněvu, O myších a lidech, Pláň Tortilla a právě Na východ od ráje

    Číst dál...  

Přihlášení