Kopáči jdou

Recenze

Vytvořeno 16. 6. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Knihy inspirované dělnickým prostředím nejsou v současné době příliš v kurzu. Ulpěla na nich lepkavá vrstvička socialistické budovatelské literatury, románů z prostředí stavby přehrad, ropovodů i železničních magistrál. Antonín Šlechta se tak se svou knihou Pod zemí pustil do poněkud rizikového projektu. Ale je dobře, že na něj našel odvahu.

Charaktery literárních postav nelze vždy vymyslet, realita vždy předčí všechny fabulace. Mít možnost pozorovat skutečné lidi a dokázat je zapracovat do textu, přináší vždy výrazně lepší výsledky. Dobrý čtenář pozná faleš a vyumělkovanost. Aniž bych chtěl propagovat glorifikaci vysedávání po hospodách, špíny a extrémní prostoty, musím konstatovat, že v takovém prostředí se rodí ostře vyhraněné a překvapivé charaktery. Postavami, okolo nichž se všechno točí, jsou vodárenští dělníci, pohybující se zdánlivě jen mezi výkopem a hospodou. Autor v nich ale nachází duši, často tak čistou, že by to nikdo nečekal.

První povídka Sestup do podsvětí, velmi dobře zvolená jako úvodní, seznamuje čtenáře s bizarní postavou dělníka Rádi, trpícího psychickými problémy. Současně autor zachycuje typický proces začleňování nováčka do dělnického kolektivu. Jednostranná drsnost rozleptávaná alkoholem kontrastuje s intrikami zdánlivě korektního kolektivu kancelářského prostředí. Povídka má pevnou jasnou linii s jednoznačnou pointou.

Naproti tomu následující Nemoc a uzdravení míří do zcela jiného rejstříku Šlechtova vyprávění. Horečnaté sny splývající s realitou se dobře snesou s košatými větami plnými metafor.

Následující text srší ironií a nadsázkou. I když v současné době plné absurdních rozhodnutí úřadů, žalob a trestních oznámení se zdá, že autor vlastně vůbec nepřeháněl. Patočka v povídce Havárie se dostane do problémů díky vrozenému smyslu pro pořádek.

Fénix čtenáři představuje další pozoruhodné postavičky z kolektivu vodárenských dělníků, právě v této povídce se velmi ostře projevuje autorův záměr nalézt za maskami drsňáků citlivé povahy ochotné pomoci i člověku v nouzi. Pointa však míří k podpoře ne zcela vědomé.

Utajená povídka Recept – nějakým omylem zmizela z obsahu – sleduje uvadající vztah hlavního hrdiny povídek a jeho ženy. Hrdinovo rozpoložení se projevuje i v eseji, kterou tvoří pro svou dceru. Dostala název Recep na člověka a je v ní cítit hořkost zahrnující celý lidský rod.

I další povídky Klam, Vzpomínky, Vlaha, Starý a starší se zabývá vodárenskými dělníky a jejich osudy. Mohou se zdát bizarní a neuvěřitelné, ale autor si je nevymýšlí. Autor má dobře odposlouchané dialogy od hospodských stolů, z šaten i výkopů. Díky tomu působí texty přirozeně a uvěřitelně. V povídkách, které nemají zcela konkrétní ději, vrství Antonín Šlechta asociace jednu na druhou, což v některých případech působí poněkud složitě, toho si čtenáři mohli všimnout například v jeho předchozí knize Sedm pádů smrti. Nicméně Antonín Šlechta nepíše jednoduché a zábavné texty. Čtenář se s nimi musí poprat, přijít jim na kloub. I když kniha Pod zemí patří mezi ty, v nichž dlouho tápat nebudeme, přesto v ní je mnoho míst, nad nimiž se můžeme zastavit a přemýšlet.

ŠLECHTA, Antonín. Pod zemí. Úpice: Antonín Šlechta, [2015], 127 s. ISBN 978-80-905425-6-3.