Capesius, osvětimský lékárník – muž který posílal lidi na smrt mávnutím ruky

Recenze

Vytvořeno 20. 7. 2011 2:00

Autor: Alena Oudová

Když ve Frankfurtu nad Mohanem v rámci osvětimského procesu předstupovali očití svědkové a podávali svá svědectví plná bolesti, utrpení, nenávisti, odevzdanosti a rozporu, málokterý posluchač dokázal bez pohnutek přihlížet a poslouchat. Na lavici obžalovaných tehdy usedl mimo jiné také dr. Victor Capesius. Ten však celou dobu jen nečinně přihlížel a veškerá obvinění s chladným kalkulem odmítal. Jaký byl vlastně jeho příběh?

O skutečných pohnutkách Victora Capesia se můžeme stále jen dohadovat. Dieter Schlesak, lyrik, esejista, romanopisec a překladatel, který se roku 1934 narodil v sedmihradské Sighisoaře v Rumunsku a kterému je tematika Osvětimi blízká, neboť i jeho krajané sem byli deportováni, ve své knize Capesius, osvětimský lékárník nepostupuje čtenáři odvozenou teorii, nepostupuje žádný vykonstruovaný scénář. Naopak! Celý příběh staví na dechberoucí realitě.

Když se mi kniha dostala do rukou, očekávala jsem právě onu řadu odvozených informací vycházejících z nepřímých důkazů, informací, které by bylo možno považovat spíše za domněnky než za pádné důkazy. Nicméně jaké bylo mé překvapení, když jsem knihu poprvé rozevřela.

Na třech set stranách zde autor popisuje jednotlivé etapy osvětimského života, přičemž se opírá o autentické dokumenty a výpovědi svědků, které v nemalé míře přímo cituje. Jedinou smyšlenou postavou je Adam, jeden ze židovských vězňů, skrz něhož dostává příběh osobní rozměr. Nicméně Adam, suplující v knize beletrizovanou část, je pouhým vypravěčem příběhu. Proto není nikterak dotčena autentičnost zmíněných faktů ani dat. Adama lze chápat spíše jako odpočinkový moment na stránkách knihy plné dokladů lidské krutosti a nenávisti, obrovského životního nedorozumění, ke kterému v lidské historii došlo.

Capesius, osvětimský lékárník vám dovoluje utvořit si na labilního lékárníka vlastní názor. Vnímáte, jak hnal své krajany a bývalé klienty bezcitně do plynových komor na smrt, aniž by oni sami zpočátku cokoli tušili. Zaráží vás, s jakým klidem prohlašuje, že pouze plnil rozkaz. A znechutí vás, když zjišťujete, jak nabyl své bohatství. Ovšem vnímáte i druhou stranu, slova samotného lékárníka, slova těch, kteří s ním spolupracovali a které ochraňoval do poslední chvíle.

Ukázka z knihy:

Dr. Adrienne Krauszová: „Do Osvětimi jsem byla deportována s rodiči a sestrou v červnu 1944. Dorazili jsme časně ráno – mohlo to být mezi třetí a čtvrtou. Světla ještě svítila. Moji rodiče byli oba lékaři, a proto dr. Capesia z domova znali, jako zástupce firmy IG-Fabren je často navštěvoval v ordinaci. Když matka uviděla důstojníka, který třídil vězně, řekla: ´To je přece ten dr. Capesius z Kluže.´ Myslím, že i on matku tenkrát poznal, protože hned mávl rukou. Matku se sestrou poslal nalevo do plynu, mne poslal napravo, a tak jsem směla žít. Později jsem potkala jednoho známého, který byl u selekce s otcem. Vyprávěl mi, že otec Capesia pozdravil a zeptal se, kde je jeho žena a jedenáctiletá dcerka. Capesius mu prý odpověděl: ´Já vás taky pošlu tam, kde je vaše paní s dítětem, je to dobré místo.‘ „
Předseda: „Viděla jste Capesia v táboře i později?“
Krauszová: „Ano, viděla jsem ho ještě jednou týž den. Odvedli nás do umývárny, ostříhali, osprchovali a oblékli. Když jsme ještě nahé stály v řadě, prošel tudy dr. Capesius. Stále jsem vedle paní Starkové, starší dámy, která Capesia taky znala z domova. Oslovila ho a zeptala se: ‚Pane doktore, co s námi bude?‘ nebo něco podobného, už si nedovedu přesně vzpomenout. Odstrčil ji, až na kluzké podlaze upadla. To bylo naposled, co jsem dr. Capesia viděla.“ (Schlesak, Dieter: Capesius, osvětimský lékárník. Praha: Paseka, 2011. s. 37)

Knihu Capesius, osvětimský lékárník vydalo nakladatelství Paseka