Recenze

Není hanba, že nevíš, ale že se neptáš.
turecké přísloví

Máte rádi překvapení? Pak je knižní prvotina Serdara Özkana, Ztracená růže, určena právě vám. Když jsem v roce 2009 kupovala knížku The Missing Rose, netušila jsem, že z ní budu tolik nadšená. Je zajímavé, že tento mezinárodní bestseller vyšel dříve česky (2006), než anglicky (celkově byla kniha přeložena do 3 desítek jazyků). Jak je možné, že se jí u nás dostalo tak málo pozornosti?

Serdar Özkan vystudoval na Lehigh University v Pensylvánii. Po dokončení studií v USA, pokračoval studiem psychologie na Bogazici University v Istanbulu. Od roku 2002 je spisovatelem na “plný úvazek”. Už jeho první kniha se vyhoupla vysoko na žebříčku prodejnosti. Mediálně je přirovnávána právě k Exupéryho “Princi” nebo také Alchymistovi od Paula Coelha. Jak souvisí osud dívky Diany s  její sestrou Marií? A jakou roli hrají růže?

Příběh se odehrává na několika místech – San Franciscu, Riu, Istanbulu, Ephesu. Děj začíná v San Franciscu, kde se hlavní postava knihy, Diana, dozvídá z dopisů o existenci svojí sestry Marie. Marie prý odešla s Dianiným otcem a ani matka netuší, kam. Matka požádala prostřednictvím posmrtného odkazu v dopisech Dianu, aby se vydala po stopách svého ztraceného dvojčete. Diana neměla do té doby ani potuchu o Mariině existenci. Diana je prototypem oblíbené a žádoucí dívky. Takové, podle které se oblékají všechny spolužačky. Takové, které nechybí popularita a přízeň důležitých lidí. Jak Diana reaguje na dopisy, které promlouvají záhadným jazykem? Pro Dianu není lehké se vyrovnat ani s matčinou smrtí, ani s faktem, že by měla sestru hledat. Najednou se cítí rozpolceně. Ve škole ji čekají závěrečné zkoušky a není schopna se soustředit na učení.

Diana se potkává se malířem Mathiasem, který opustil univerzitu v Harvardu, aby mohl žít podle svých představ. Diana přemýšlí o tom, jak mohl takto zahodit kariéru. Mathias se zdá ale spokojený a vyrovnaný. Najednou už Diana neumí odložit myšlenky na sestru, její sestra prý “mluví s růžemi”. Těsně před zkouškami kupuje letenky do Istanbulu a vydává se hledat paní Zeynep. Zeynep Hanim byla podle dopisů Mariinou učitelkou a průvodkyní, to ona ji naučila naslouchat růžím. Zeynep souhlasí, že Dianu naučí také poznat “její růži” a vypráví jí příběhy, které prožily květiny v její zahradě.

Jazyk knihy je mile čtivý. Po dlouhé době jsem si anglickou knihu “užila”. Princip duality je personifikován, jak v Dianě a Marii jako dívkách, tak v jakémsi duchovním principu dvojjakosti bohyně Artemis (čili Diany) a panny Marie. Mariánský vzor touhy po duchovním růstu je tak propojován s Artemis, panenskou bohyní nočního lovu, která představuje archetyp nezávislého ženského ducha. Mariino mateřství stojí oproti cudnosti Artemis. Mariina pokora oproti Artemidině svobodě. Ze sestřiných dopisů cítí Diana Mariinu rozdílnost. Mariina touha najít smysl života vyčnívá oproti Dianině“přízemnosti”.

Diana se vrací zpět do USA a hledá  poslední dopis. Zeynep jí posílá dárek – nejvzácnější růži ze svojí zahrady. Díky “Socratovi”, oné žluté růži, najde Diana vodítko pro  nalezení dopisu. Dianina matka jí navíc poskytla malinkou nápovědu v dárku, kterým se s ní loučila.
Diana je po nálezu dopisu paralyzovaná překvapením. Otec říkával Dianě Maria. Maria bývala šťastná a milovaná oběma rodiči, pak ale otec zemřel. Matka nemohla překonat bolest ze ztráty partnera a začala jí říkat Diano. A pak Diana se vzdálila svému původnímu obrazu milovaného děvčátka. Matka jí před svojí smrtí chtěla poskytnou šanci na nalezení svého plnohodnotného já.

V knize se hovoří o “říjnovém děšti”. Dlouho jsem přemýšlela, jak souvisí hledání svého já s deštěm v Ephesu. Ephesus je místo, kde stojí Artemidin chrám a take je zde místo posledního odpočinku panny Marie. Dualita Ephesu napovídá, že onen říjnový déšť, který zavlažuje “růže” je vlastně přípravou duše na “jaro”. Na dobu, kdy se z “ošklivého kačátka” vyloupne opravdová žena, kdy načerpá sílu být sama sebou. Jako Artemis má svoji polovici v Apollonovi, tak Diana opět nalézá Mathiase. Mathias v ní náhle vidí kouzelnou dívku. Diana mu říká: “my všichni jsme jako Ephesus, domov Artemidy i panny Marie.

Najednou mi už celý příběh dává smysl. A vám? Jsem už předem zvědavá na další příběh Serdara Özkana. Turecko se svými antickými památkami, bohatou krajinou a kulturní směsicí, je určitě ideálním místem pro hledání našich “růží”. Mimochodem Ephesus je stejně nádherný, jako Maaloula v Sýrii (místo, kde aramejský jazyk ještě žije). Vzhůru za růžemi!