Staré dobré Canterburské povídky

• 

Recenze

Vytvořeno 27. 2. 2011 1:00

Autor: Petra Šmejdová

Geoffrey Chaucer patří k největším básníkům středověku. Doba prověřila jeho dílo, jež dodnes řadíme k nejlepším pracím světové literatury. Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem. Pracoval na nich posledních více jak deset let svého života.

Slavné dílo mělo původně obsahovat kolem sto dvaceti příběhů, ale nakonec zůstalo nedokončeno. Vzhledem k tomu, že se jedná o soubor povídek, nepřichází čtenář o pravou podstatu Chaucerova záměru. Vypravěčem je sám autor a celý příběh začíná v hostinci U Kabátce v Southwarku, kde se postupně sejde devětadvacet poutníků, kteří směřují do Canterbury k hrobu sv. Thomase Becketa.

Skupina poutníků se pod vedením temperamentního hostinského dohodne na společné cestě do Canterbury. Rozhodnou se, že dlouhou chvíli si zkrátí vyprávěním příběhů. A tím začíná sonda do období středověku, jakou nám nepodá žádná dvorská a duchovní literatura té doby. Písemnictví 13. a 14. století se vyznačuje tvorbou národních eposů či žánrů s náboženským námětem. Goeffrey Chaucer žil v době, kdy lidé věřili báji o Beowulfovi nebo legendě o králi Artušovi.

Anglický básník ve svém díle konfrontoval zástupce různých společenských tříd. V krčmě se například setkávají rytíř, panoš, mnich, mlynář, jurista, student, odpustkář či doktor. S různorodostí charakterů jsou spjaty i rozmanité typy a žánry historek a příběhů. Canterburské povídky tak obsahují řecké báje, milostné příběhy, středověké lidové povídačky, zvířecí povídky či křesťanské legendy. V jednom díle se tak střetávají literární styly, které se vytvořili v průběhu dějin až do Chaucerovy současnosti.

Veršované příběhy v sobě nezapřou inspiraci Boccacciovým Dekameronem, který vznikl pouhých čtyřicet let před tím (1348 – 1353). I Chaucer svá vyprávění obohatil o notnou dávku humoru, ironie i nadhledu. Některé příběhy sice působí jako jakési poučení, ale ty zbylé mají být čtenáři pro pobavení. Canterburské povídky jsou dobře srozumitelné i dnešnímu zájemci o středověkou literaturu. V případě této knihy se můžete vždy spolehnout na dobrou zábavu a dobře strávený čas.

Pro představu přikládám roztržku mezi Chaucerem a hostinským po tom, co začal vypravěč vykládat své Skládání o panu Thopasovi:

„Dost! Přestaň už, pro boží slitování!“
vzkřik hostinský. „Ty nemáš ani zdání,
jak rveš mi tou svou rýmovačkou uši.
Kdyby tak Pánbůh požehnal mou duši,
Jak je mi špatně z toho tvého žvástu!
Na moutě pravdu, aby si vzal ďas tu
Tvou rýmovačku hnusnou do pekel!“

„Proč nepřeješ mi,“ na to já mu děl,
„k mluvení slovo, právě jako druhým,
když tohleto je nejlepší, co umím?“

„Proboha!“ křikl, „abych jasně řek,
ty tvoje rýmy nejsou nic než drek!
Zbytečně s tím jen utrácíme čas.
A proto říkám krátce, ušet nás!“
(Chaucer G.: Canterburské povídky. Academia: Praha 2010, s. 163.)


Knihu Canterburské povídky vydalo nakladatelství Academia