Recenze

Kanaďan s americkými kořeny Linwood Barclay se živil publicistikou, než jej zcela pohltilo spisovatelství. Dílo Na loučení nebyl čas je jeho prvním samostatným thrillerem, který poprvé vyšel roku 2007, u nás pak o dva roky později. Kritika titul přijala velmi pozitivně a mezinárodní úspěch na sebe nenechal příliš dlouho čekat.

Oblíbenost knihy, jež je označována jako jeden z nejlepších thrillerů roku (toho, v němž byl vydán), dokazuje nominace na Arthur Ellis Award (prestižní kanadské ocenění pro autory píšící krimi žánr) a Barry Award a také uvedení v short-listu nejlepších románů mezinárodních spisovatelů thrilleru (International Thriller Writers).

Papírový přebal má velmi jednoduchý koncept – pohled do pokoje, kde je zabírán kus okna. Místnost je temná, jen zaskleným otvorem do ní proniká světlo, pravděpodobně ze západu slunce. Celá scenérie působí dosti ponuře, což byl dle mého názoru cílený záměr tvůrců. Jasně vystihuje, že nedržíte v rukou výběr z červené knihovny a měli byste se připravit na originální příběh plný záhad a otázek…

Několik málo prvních stránek čtenáře zavede do května 1983. Setká se s hlavní hrdinkou Cynthií, která se probudí do tíživého ticha rodinného domu, v němž vyrůstala. Nepanikaří, neboť se předešlou noc pohádala s rodiči a nebylo nic neobvyklého, když s ní nějakou dobu nepromluvili ani slovo. Pro veškeré nejasnosti si dívka najde opodstatněné vysvětlení a odejde do školy. Že se skutečně děje něco zlého, pochopí v okamžiku, kdy jí kamarád jejího sourozence položí otázku: „Kde máš dneska bráchu?“ Byl pryč. Stejně jako Cynthiina matka a otec. Všichni nejbližší čtrnáctiletého děvčete odešli (nebo zmizeli?) beze stopy, zůstala jen ona. Slovo proč s připojeným otazníkem Cynthii trápilo po celý zbytek jejího dospívání i po něm. Nyní, po téměř pětadvaceti letech, se začínají vynořovat podivné indicie, které, jak se zdá, vedou k rozuzlení celé záhady.

Pro svůj příběh Linwood Barclay zvolil atypického vypravěče, což knížku činí ještě přitažlivější. Je jím Cynthiin manžel Terry. Osud své ženy zná dokonale, vždy jí byl tou největší oporou. Přesto je místy z jeho popisu děje patrně cítit, že si není jistý Cynthiiným zdravým rozumem, jak dokládá následující ukázka:

Chtěl jsem něco říct, ale zdálo se mi, že tenhle rozhovor už jsme vedli tolikrát, že nemám co víc dodat.
Mlčení tedy přerušila Cynthia.
„Víš přece, že je spousta zlých lidí. Svět je jich plný.“
„Já vím, Cyn, já vím,“ přikývl jsem a snažil jsem se, aby můj hlas nezněl unaveně a naštvaně. „Ale jak dlouho ji hodláš vodit? Než jí bude dvanáct? Patnáct? Budeš ji vodit ještě na střední školu?“
„To budu řešit, až to přijde,“ odsekla. Odmlčela se. „Zas jsem viděla to auto.“
Cynthia mi poznala na obličeji, že nevěřím, že by na tom něco bylo. „Ty si myslíš, že jsem blázen, co?“ obvinila mě.
„Nemyslím, že jsi blázen.“
„Viděla jsem ho dvakrát. Hnědé auto.“
„Jaký typ?“
„To nevím. Normální auto. S tmavými okny. Když jede kolem mě a Grace, trochu zpomalí.“
„Zastavilo někdy? Řekl ti řidič něco?“
„Ne.“
„Opsala sis značku?“
„Ne. Prvně jsem tomu nepřikládala význam. A když se to stalo podruhé, zas mě to hrozně vyděsilo.“

(Ukázka ze str. 34)

Rozhodně nečekejte rozvleklé a nudné story. No Time For Goodbye, jak zní originální název, je psán strhujícím tempem, které vás přinutí číst jednotlivé řádky bez přestání stále rychleji a rychleji, aniž by se zmírnilo vaše vnímání obsahu slov. Žádná část děje není zbytečně podrobná, autor dobře ví, čím čtenářovi ruce doslova přikovat k deskám knihy. Tří set třiaosmdesáti stránkový thriller vás rozhodně nenechá klidnými, dokud nerozkryjete všechna letitá tajemství společně s hlavní protagonistkou.